ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.96.2004.1
sp. zn. 4 Tz 96/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného O. T., proti pravomocnému rozsudku býv. Krajského soudu v Liberci ze dne 20. října 1954, sp. zn. 2 To 247/54, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Krajského soudu v Liberci ze dne 20. října 1954, sp. zn. 2 To 247/54, byl v ustanoveních §194 a §197 písm. b) zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 67/1952 Sb., a v řízení, které mu předcházelo rozsudkem býv. Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 23. září 1954, sp. zn. T 140/54, v ustanoveních §2 odst. 3 téhož trestního řádu a §5 odst. 1 a §177 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb., porušen zákon v neprospěch obviněného O. T. ml.
Oba citované rozsudky se zrušují.
Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. a) tr. ř. se obviněný O. T. ml. zprošťuje obžaloby býv. Okresní prokurátorky v Mnichově Hradišti ze dne 15. září 1954, čj. Pt 194/54-61, pro skutek spočívající v tom, že „dne 2. září 1954 v L. napadl tajemníka MNV J. A., zajišťujícího splnění výkupu obilovin klackem a pokusil se jej udeřit, a tak předsevzal jednání pro společnost nebezpečné v úmyslu užití násilí proti veřejnému činiteli pro výkon jeho pravomoci a tohoto trestného činu se dopustil se zbraní“,
jímž měl spáchat pokus trestného činu násilí na veřejném činiteli podle §5 odst. 1, §177 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 23. září 1954, čj. T 140/54-90, byl obviněný O. T. st. uznán vinným trestným činem ohrožení jednotného hospodářského plánu podle §135 odst. 1, odst. 2 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák. 1950“) a obviněný O. T. ml. na výše uvedeném skutkovém základě pokusem trestného činu násilí na veřejném činiteli podle §5 odst. 1, §177 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. 1950. Za to byl obviněný O. T. st. podle §135 odst. 2 tr. zák. 1950 odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku a dále k peněžitému trestu v částce 4.000,- Kčs, a pro případ jeho nedobytnosti k náhradnímu trestu odnětí svobody na dobu pěti měsíců. Obviněný O. T. ml. byl podle §177 odst. 3 a použití §30 tr. zák. 1950 odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu čtrnácti měsíců. Podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit náklady spojené s výkonem jim uložených trestů a ze společných, státem zálohovaných nákladů, byli povinni nahradit každý jednu polovinu. Výkon trestu odnětí svobody, peněžitého trestu a náhradního trestu odnětí svobody obviněnému O. T. st. nebyl podmíněně odložen a u obviněného O. T. ml. byl podmíněný odklad výkonu trestu ze zákona vyloučen. Výrok o vině obviněného O. T. ml. odůvodnil lidový soud tak, že jeho obhajoba byla nevěrohodná narozdíl od jasné, určité a věrohodné výpovědi svědka J. A. Na základě výpovědi svědka J. A. a z vyšetření VB dospěl soud k přesvědčení, že obviněný O. T. ml. podnikl nepřátelský útok na tajemníka MNV J. A., přičemž se na něho napřáhl asi 150 cm dlouhým klackem a pokusil se jej udeřit, v čemž mu bylo zabráněno B. T. Toto jednání zakládalo podle lidového soudu skutkovou podstatu trestného činu násilí proti veřejnému činiteli, protože obviněný věděl, že se jedná o tajemníka MNV, který vykonává svoji pravomoc a svoji funkci při zajišťování výkupu obilovin. Obviněný spáchal trestný čin se zbraní ve smyslu §76 odst. 1 tr. zák., neboť zbraní se rozumí cokoliv, čím je možno učinit útok proti tělu důraznější a nelze pochybovat o tom, že zmíněný klacek k takovému útoku byl způsobilý.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání do viny i do trestu a prokurátor do výroku o trestu v části týkající se O. T. st., která však býv. Krajský soud v Liberci rozsudkem ze dne 20. října 1954, sp. zn. 2 To 247/54, jako nedůvodná zamítl.
Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 1. 1991, sp. zn. Rt 69/91, byly podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušeny oba výše citované rozsudky v části týkající se O. T. st. a podle §2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. bylo trestní stíhání obviněného O. T. st. pro skutek, kvalifikovaný jako trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu podle §135 odst. 1, odst. 2 tr. zák., zastaveno.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti zbylé části rozsudku býv. Krajského soudu v Liberci ze dne 20. října 1954, sp. zn. 2 To 247/54, stížnost pro porušení zákona s tím, že jím byl v neprospěch obviněného O. T. ml. porušen zákon v ustanoveních §194 a §197 písm. b) tr. ř. (zákona č. 87/1950 Sb., ) a v řízení předcházejícím cit. rozsudkem lidového soudu v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §5 odst. 1 k §177 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.). V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvádí, že oba soudy hrubě porušily citovaná zákonná ustanovení v neprospěch obviněného O. T. ml., když z odůvodnění obou rozsudků je zřejmé, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Dále uvádí, že trestný čin násilí na veřejném činiteli podle §177 tr. zák. č. 86/1950 Sb. byl trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele tedy musel zahrnovat všechny znaky skutkové podstaty, tedy vědomí toho, že užívá násilí nebo pohrůžky násilí proti osobě, jež je v konkrétní záležitosti v postavení veřejného činitele, a to právě pro výkon jeho pravomoci. V případě obviněného O. T. ml. tato zákonná podmínka splněna nebyla. Skutečnost, že obviněný O. T. ml. napřáhl na J. A. tyčku nebyla jednoznačně prokázána a v daném případě se rozhodně nemohlo jednat o pokus trestného činu násilí na veřejném činiteli. Podle názoru ministra spravedlnosti incident nevznikl pro výkon pravomoci J. A. jako tajemníka MNV při zajišťování povinných dodávek rodiny T., ale proto, že J. A. zcela bezdůvodně O. T. st. hrubě urážel, že je lajdák a lenoch a že neumějí hospodařit. O. T. ml. se právem cítil těmito výroky dotčen a ke slovnímu incidentu mezi ním a J. A. došlo výhradně kvůli této skutečnosti. Nebylo prokázáno, že by J. A. hrozil násilím nebo proti němu násilí použil proto, že by šlo o odvod stanovených dodávek obilí, naopak i z výpovědi svědka A. je nepochybné, že O. T. ml. se cítil hluboce dotčen nevhodnými výrazy J. A. o lajdáckém hospodaření na náhradním pozemku. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadenými rozhodnutími býv. Krajského soudu v Liberci a býv. Lidového soudu v Mnichově Hradišti byl porušen zákon ve shora vytýkaném rozsahu v neprospěch obviněného O. T. ml., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil oba napadené rozsudky, včetně dalších rozhodnutí na uvedené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §5 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák. 1950“) jednání pro společnost nebezpečné, jehož se pachatel dopustil v úmyslu způsobit výsledek uvedený v zákoně, je pokusem trestného činu, jestliže tento výsledek nenastane.
Podle §177 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 kdo užije násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Podle §177 odst. 3 písm. a) tr. zák. 1950 odnětím svobody na tři až deset let bude pachatel potrestán, dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 se zbraní.
Podle §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 67/1952 Sb. (dále jen tr. ř. 1952), úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i soudci z povolání.
Podle §194 tr. ř. 1952 při rozhodování v odvolacím líčení přezkoumá soud správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání; přitom pečuje o odstranění těch vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků.
Podle §197 písm. b) tr. ř. 1952 soud v odvolacím líčení zamítne odvolání proto, že není důvodné.
Je třeba přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, že býv. Lidový soud v Mnichově Hradišti a Krajský soud v Liberci jako soud odvolací se citovanými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona při posuzování jednání kladeného obviněnému O. T. ml. za vinu, neřídily. Je též evidentní, že se tak stalo z důvodů uvedených v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci. Podstatou celého případu bylo neplnění nařízených dodávek obilí a dalších zemědělských produktů ze strany hospodáře T. st., který byl za to opakovaně souzen, ačkoli na svoji obhajobu důvodně uváděl, že má malou úrodu pro špatnou bonitu půdy, kterou dostal náhradou za svoje vlastní pozemky při násilném združstevňování. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že k údajné trestné činnosti O. T. ml. došlo při slovním konfliktu jeho otce s tajemníkem MNV v L. J. A., který mu vytýkal neplnění dodávek a že tento soud vzal za prokázané pouze skutečnosti uvedené tímto svědkem. Ten totiž vypověděl, že při zajišťování dodávky obilovin dne 2. září 1954 přišel do hospodářství obviněných a upozorňoval obviněného T. st., aby splnil dodávkové úkoly ohledně obilovin. V průběhu hovoru bylo obviněnému T. st. vytknuto, že by měl na pozemcích větší úrodu, kdyby je řádně obdělával a nikoli lajdácky pracoval. Když toto zaslechl obviněný O. T. ml. vyběhl z domu se slovy, že si tohle nenechá líbit, že není lajdák, že pozemky obdělával on, přitom měl rozhazovat rukama a poté uchopit klacek 150 cm dlouhý a ze vzdálenosti 3 až 4 kroků se s tímto klackem rozpřáhnout na J. A. v úmyslu, aby ho udeřil. V tom okamžiku přiskočila matka obviněného T. ml. a snažila se mu klacek z ruky vytrhnout a zabránit tak v útoku na J. A., přičemž utrpěla krvácející zranění obočí. Přitom ani z této výpovědi výslovně nevyplývalo, že by ho O. T. ml. popsaným jednání napadl pro výkon jeho pravomoci, tj. v daném případě proto, že na O. T. st. požadoval splnění dodávek. Lidový soud naopak neuvěřil výpovědi obviněného T. ml., který se hájil tím, že J. A. klidně vysvětloval, že pole obdělával on a že není žádný lajdák, přičemž byli od sebe vzdáleni asi na 3 nebo 4 kroky. Klacek vzal do ruky pouze nevědomky a neví již co s ním dělal, popíral však, že by se na A. rozpřáhl s klackem nad hlavou, neboť ten držel jen vodorovně, aby zdůraznil svá slova. Připustil sice, že tehdy byl značně rozčilen, ale trval na tom, že tajemníku A. nechtěl nijak ublížit a nechtěl jej udeřit zmíněným klackem, protože si byl vědom důsledků, které by z toho měl, kdyby tak učinil.
Nejvyšší soud po přezkoumání případu podle obsahu trestního spisu dospěl k závěru, že přes rozdílné výpovědi obviněného T. ml. a svědka J. A. zůstává nesporná vzdálenost mezi oběma aktéry konfliktu, a to 3 až 4 kroky. Pokud by se, jak svědek A. uvedl, obviněný T. ml. na něj rozpřáhl z této vzdálenosti v úmyslu (což byl pouze svědkův subjektivní pocit) jej udeřit, tak i kdyby obviněný takto, aniž mu v tom bylo zabráněno matkou, učinil, nemohlo by k zásahu svědka J. A. klackem dojít. Jak vyplývá z trestního spisu (č. l. 75 ) obviněný T. ml. je střední postavy a vysoký 168 cm. Zváží-li se obvyklá délka paží vzhledem k uvedené výšce postavy obviněného a délku použitého klacku (asi 150 cm), je zřejmé, že obviněný by tímto klackem na svědka A. nedosáhl. Ze zápisu o výpovědi z rekonstrukce případu veřejnou bezpečností provedenou dne 3. 9. 1954 (č. l. 40 vyšetřovacího spisu Pt 194/54) dále vyplývá, že svědek J. A. měl i během této rekonstrukce dojem, jakoby na něj chtěl obviněný T. ml. znovu zaútočit, přičemž z výpovědí přítomných členů veřejné bezpečnosti (č. l. 41 a 42 vyšetřovacího spisu Pt 194/54) vyplývá, že ze strany obviněného zde nebyl ani náznak nějakého napadení a šlo pouze o výměnu názorů. Z toho je zřejmé, že bylo nutno přinejmenším pochybovat o věrohodnosti výpovědi svědka J. A. Lidový soud se při zjišťování okolností, které jej vedly k závěru o vině obviněného T. ml. z výše uvedeného trestného činu, přiklonil k verzi uváděné svědkem J. A., přičemž kromě jeho domněnky o úmyslu obviněného jej klackem uhodit, již neposuzoval další okolnosti případu a ani jinak neodůvodnil na základě čeho kvalifikoval jednání obviněného jako úmyslné a zejména takové, které by bylo možné hodnotit jako pokus o udeření tajemníka MNV klackem, a to pro výkon jeho pravomoci.
Svědek A. byl sice tajemníkem MNV a na statek rodiny T. se dostavil za účelem zajišťování povinných dodávek obilí a tudíž mu bylo možno přiznat postavení veřejného činitele ve smyslu ustanovení §75 odst. 10 písm. a) tr. zák. 1950, podle něhož byl veřejným činitelem ten, kdo obstarával veřejné věci, byv k tomu povolán, a za těchto podmínek byl veřejným činitelem i člen národního výboru. Nicméně spojitost této skutečnosti s incidentem mezi tajemníkem MNV A. a O. T. ml. nebyla prokázána, když i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že k němu došlo nikoli proto, že by tím chtěl obviněný něco změnit na požadavku tajemníka MNV na splnění dodávkových povinností jeho otce, nýbrž výlučně proto, že ten je nařkl z lajdáctví.
Krajský soud v Liberci, který pak na podkladě odvolání obviněného O. T. ml. měl podle §194 tr. ř. 1952 přezkoumat správnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, přičemž měl pečovat o odstranění těch vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků, nesplnil, jak je z výše uvedeného zřejmé, svoji zákonnou povinnost a když odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, porušil v jeho neprospěch zákon v ustanoveních §194 a §197 písm. b) tr. ř. 1952.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného O. T. ml. porušen zákon ve výše uvedených zákonných ustanoveních a v řízení, které mu předcházelo rozsudkem Lidového soudu v Mnichově Hradišti v ustanoveních uvedených ve výrokové části tohoto rozsudku. Nejvyšší soud proto podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu, jakož i všechna na ně obsahově navazující rozhodnutí, pokud tímto zrušením pozbyla podkladu. Vzhledem ke skutkovým zjištěním rozsudku býv. lidového soudu, která lze považovat za úplná, jen nesprávně zhodnocena pro nerespektování i tehdy platné zásady „in dubio pro reo“, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného, lze uzavřít, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Za těchto okolností pak nic nebránilo tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám tak, že se obviněný O. T. ml. podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 16. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k