ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1093.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1093/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 o dovolání podaném obviněným M. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 2 To 185/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 94/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 2 T 94/2003, byl obviněný M. L. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil společně s obviněnou J. K. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §250a odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvacet jedna měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků s dohledem. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 5 To 185/2004, kterým z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byl podle §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen výkon trestu za vyslovení dohledu, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. L. podle §39a odst. 1 písm. c) tr. zák. pro výkon trestu odnětí svobody v trvání dvacet jedna měsíců zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání obviněného.
Shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný M. L. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že právní posouzení skutku v dané věci neodpovídá zákonu, neboť ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. se vztahuje na případy, ve kterých došlo k uzavření pojistné smlouvy. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatňoval nárok ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, nepřichází odpovědnost podle citovaného ustanovení v úvahu. Skutečnost, zda obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §250a odst. 2 tr. zák. pak nebyla v řízení předmětem dokazování. Podle názoru dovolatele zákonu neodpovídá ani výrok o trestu odnětí svobody, neboť dne 28. 1. 2004, tedy dříve než došlo k vyhlášení napadeného rozsudku, byl obviněný odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 4 pro jiný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Městský soud v Praze tedy neověřil existenci jiných odsuzujících rozsudků, ohledně kterých by ve vztahu k napadenému rozhodnutí přicházel v úvahu vztah souhrnnosti. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně jakož i rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 10 \"k novému projednání a rozhodnutí\", případně aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil názor, že dovolací námitky týkající se obou dovolacích důvodů jsou zjevně neopodstatněné. Skutek byl spáchán již za účinnosti zák. č. 168/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který založil pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla na smluvním vztahu. Uložení souhrnného trestu potom bránila skutečnost, že rozsudek v dovolatelově jiné trestní věci nebyl dosud pravomocný. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g) h) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovolatel na podporu tohoto dovolacího důvodu namítl, že obviněný uplatňoval nárok ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, zatímco ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. se vztahuje na případy, ve kterých došlo k uzavření pojistné smlouvy. Nejvyšší soud shledal, že tuto námitku lze z obsahového hlediska podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Obviněný byl rozsudkem soudu I. stupně uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250a odst. 1, 3 tr. zák. Úmyslné jednání obviněného tedy muselo bezprostředně směřovat k dokonání trestného činu pojistného podvodu, přičemž k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu (způsobení škody) nedošlo. Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou. Předpokladem trestní odpovědnosti obviněného je tedy dovolacími námitkami zpochybněná smluvní povaha příslušného pojistného vztahu a existence (identifikace) konkrétní pojistné smlouvy, při jejímž sjednávání resp. při uplatnění nároku na plnění z ní obviněný uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Podle závěru soudů obou stupňů se obviněný pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250a odst. 1, 3 tr. zák. dopustil v souvislosti s uplatněním nároku na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, které upravuje s účinností od 13. 7. 1999 zák. č. 168/1999 Sb. (vybraná ustanovení uvedená v §34 s účinností od 1. 1. 2000), o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů. V posuzovaném případě bylo třeba s ohledem na dobu spáchání trestného činu aplikovat uvedený zákon ve znění novely provedené zákonem č. 307/1999 Sb. Podle §3 odst. 1, věty první citovaného zákona vzniká pojištění na základě pojistné smlouvy. Ustanovení §4 potom stanoví vlastníku nebo spoluvlastníku tuzemského vozidla nebo řidiči cizozemského vozidla povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti. Náležitosti smlouvy stanoví §3 odst. 2 citovaného zákona.
Z dikce příslušné právní úpravy lze jednoznačně dovodit, že přestože zákon stanoví povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, jedná se o smluvní pojistný vztah, ve kterém případný vznik, obsah, změna i zánik závazkového právního vztahu vychází ze smlouvy. Teprve podpůrně se pojistný vztah řídí zákonem, (srov. též §1 odst. 3 zák. č. 168/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Zákon č. 168/1999 Sb. nestanoví vznik a obsah konkrétního pojistného vztahu, neboť tyto jsou naopak podmíněny existencí další právní skutečnosti - pojistné smlouvy uzavřené mezi pojistitelem a pojištěným při zachování zásad smluvní volnosti (např. svoboda výběru spolukontrahenda, svoboda výběru obsahu smlouvy v zákonných mezích aj.). Zákon stanoví pouze povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, což nic nemění na smluvním základu vzniklého závazkového vztahu. Tomuto závěru odpovídá fakt, že nikoli ustanovení zákona ale pojistná smlouva (v daném případě smlouva s K, pojišťovnou, a. s., ze dne 24. 5. 2000, č. l. 205, na kterou odkazuje Oznámení škodné události poškozeným na č. l. 105, byla v daném případě právním titulem, ze kterého byl uplatňován nárok na pojistné plnění. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že uplatňoval nárok založený právním předpisem, tedy bez projevu vůle účastníků.
Obviněný M. L. byl rozsudkem soudu I. stupně uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že s ním \"dne 30. 5. 2000 obviněná J. K. na základě předešlé dohody podepsala a podle jeho pokynů vyplnila formulář pro uplatnění nároku na pojistné plnění, který mu předala a tento byl dne 1. 6. 2000 předložen v pobočce pojišťovny K., a. s., v P., při uplatnění nároku na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, přičemž ve formuláři podle jeho pokynů nepravdivě uvedla, že se jako řidička osobního vozidla Alfa Romeo, zúčastnila dopravní nehody, k níž mělo dojít dne 27. 5. 2000 v P. přesto, že předmětné vozidlo nikdy neřídila ani s ním nikdy nejela a neznala ani rozsah poškození vozu a obviněný tak učinil přesto, že věděl, že k dopravní nehodě nedošlo, znal skutečný rozsah poškození vozu a pojistné plnění mělo být zasláno na účet vedený u K. banky, a. s., jehož majitelem je obviněný, avšak pojistné plnění nebylo pojišťovnou K., a. s. z důvodu podezření na podvodné jednání vyplaceno\".
Nejvyšší soud zjistil, že z popisu skutkového stavu posuzované věci v rozhodnutích soudů obou stupňů je sice zřejmé, že J. K. podle pokynů obviněného uplatňovala nárok na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, není však patrné, že k uvedení nepravdivých údajů došlo při uplatnění nároku na plnění z konkrétní pojistné smlouvy. Existence pojistné smlouvy nevyplývá ani z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně stejně tak ani z rozhodnutí soudu odvolacího, a v této námitce bylo třeba dovolání částečně přisvědčit. Je však nesporné, že soud I. stupně pojistnou smlouvu zahrnul mezi svá zjištění, neboť předseda senátu si opatřil příslušný likvidační spis pojišťovny a předmětnou smlouvou provedl důkaz u hlavního líčení dne 8. 1. 2004 (č. l. 214). Ve spise je smlouva založena na č. l. 205. Z hlediska úplnosti skutkových zjištění není o existenci pojistné smlouvy pochyb a oběma soudům lze pouze vytknout, že ve výrokové části rozsudku ani v odůvodnění výslovně neoznačily pojistnou smlouvu, na podkladě které obviněný uplatňoval nárok na pojistné plnění. Námitka dovolatele je tak zjevně neopodstatněná ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitkami podporujícími tento dovolací důvod obviněný zpochybnil výrok o trestu odnětí svobody, neboť dne 28. 1. 2004 byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 4 pro jiný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a ve vztahu k napadenému rozhodnutí přicházel v úvahu vztah souhrnnosti. Tyto námitky nelze z obsahového hlediska podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nezpochybňují druh nebo výměru uloženého trestu, ale naplňují dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však obviněný rovněž uplatnil. Posouzení existence okolností podmiňujících uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. je hmotně právním posouzením. Jak však vyplývá z níže uvedeného, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.
Při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele pravomocný, proto platí v praxi soudů obecné pravidlo, že soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (č. 27/1971 Sb. rozh. tr. ). Tato zásada však neplatí absolutně ve všech případech, kdy jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu (viz rozhodnutí č. 33/1998 Sb. rozh. tr.). Za situace, kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v opravném řízení zrušen, je totiž třeba použití tohoto pravidla v každém jednotlivém případě vážit s ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř a také v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže v takovém případě soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká a pachateli uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu pak rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen.
Vzhledem ke skutečnostem citovaným v předchozím odstavci Městský soud v Praze v posuzovaném případě nebyl povinen vyčkat, až se dřívější rozsudek stane pravomocným a teprve poté rozhodnout o uložení souhrnného trestu. Konkrétní stav řízení tento postup s ohledem na požadavek jeho rychlosti nevyžadoval a postup soudu byl plně v souladu s popsanou právní praxí. Nejvyšší soud provedl podle §265o odst. 2 tr. ř. šetření u Obvodního soudu pro Prahu 4 a zjistil, že v trestní věci obviněného M. L., sp. zn. 5 T 38/2003, bylo dne 29. 11. 2004 rozhodnuto v hlavním líčení o vině obviněného a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 2 T 94/2003 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 5 To 185/2004. Výrok o trestu, který obviněný v dané věci napadl dovoláním, byl tak v době rozhodování Nejvyššího soudu již zrušen a souhrnný trest za sbíhající se trestné činy uložen. Procesní postup soudů byl v souladu se zákonem, námitka zpochybňující výrok o trestu napadeného rozhodnutí je tudíž nedůvodná a bylo nutno ji odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy po přezkoumání opodstatněnosti námitek obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že jim nelze přisvědčit. J. K. podle pokynů dovolatele uplatňovala nárok na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, tedy nárok ze smluvního závazkového právního vztahu, přičemž příslušná pojistná smlouva byla před soudem I. stupně jako důkaz provedena a je založena ve spise. Výrok o trestu napadený dovoláním byl v době rozhodování Nejvyššího soudu již zrušen. Námitky dovolatele jsou tudíž nedůvodné a dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanoviska dovolatele vyjádřené v dovolání jsou v rozporu s výkladem dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová