ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1110.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1110/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. září 2004 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 5 To 38/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 7/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 54 T 7/2003, byl obviněný J. K. uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., šíření toxikomanie podle §188a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a čtyř měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 15 T 24/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že v období od 5. 1. 2003 do 6. 2. 2003 v O., D. 604/44, ve vlastním bytě, umožnil nezletilé S. Ž., se v tomto bytě bez omezení zdržovat, ač si byl vědom skutečnosti, že dosud nedovršila věk 15 let a je na útěku z dětského diagnostického ústavu, přičemž jmenované neoprávněně opakovaně bezplatně poskytoval k aplikaci návykovou látku obecně označovanou jako drogu s názvem pervitin, obsahující psychotropní látku metamphetamin, zařazenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, specifikující psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 5 To 38/2004, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. V. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný uvedl, že napadá skutek popsaný v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 54 T 7/2003. Popřel, že by v inkriminované době věděl, že poškozená S. Ž. dosud nedovršila patnáct let věku a podle jeho názoru žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by o jejím věku mohl vědět. Obviněný dále napadal údajně zavádějící závěry soudu druhého stupně, o tom, že musel znát skutečný věk poškozené S. Ž., protože znal L. B. a M. Š., kteří znali S. Ž. již v roce 2002 a věděli kolik je jí let. Obviněný dále brojil proti tomu, že byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Poukázal na to, že dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a z tohoto důvodu měl být zařazen do jiného typu věznice.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný podal dovolání ve výše uvedeném rozsahu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání podané z uvedeného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu zákonem určenými. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v odůvodnění však namítal, že neznal věk poškozené S. Ž. a zpochybňoval způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obviněný tedy v dovolání polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy a dovoláním se domáhá, aby na základě jiného skutkového zjištění, byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Jak vyplývá z již shora uvedeného, dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním (tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy) nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný dále namítal, že dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a že mělo být v jeho případě aplikováno ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. a z tohoto důvodu měl být zařazen do jiného typu věznice. Nejvyšší soud zjistil, že ani tyto výhrady nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou odpovídá ustanovení §39a odst. 2 písm. d) tr. zák., když obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a čtyř měsíců. Vzhledem k výměře trestu přichází ze zákona zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou a okolnost, zda obviněný již byl ve výkonu trestu odnětí svobody, je zcela bez významu. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. platí, že soud zpravidla zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, kterému byl uložen trest odnětí svobody jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi (§41 odst. 1 tr. zák.), kterému byl za zvlášť závažný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.) uložen trest ve výměře nejméně osmi let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu. Obviněný J. K. byl odsouzen mimo jiné za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který je zvlášť závažným trestným činem podle §41 odst. 2 tr. zák. Otázkou zařazení obviněného do jiného typu věznice se odvolací soud zabýval a neshledal pro ně zákonné důvody. Nejvyšší soud v této souvislosti zjistil, že tvrzení obviněného, že dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody není pravdivé, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že již vykonával trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 15 T 24/2003.
Dovolání tedy neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci skutku. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Dovolatel je totiž povinen v dovolání v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž zároveň musí obsah konkrétně uplatněných důvodů odpovídat dovolacím důvodům v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek