ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1111.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1111/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání, které podal obviněný T. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 7 To 110/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 266/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. L. byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 3 T 266/2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil zčásti sám a zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to tím, že:
1. v přesně nezjištěné době od 8. 3. 2003 do 26. 3. 2003 v k. ú. obce K., okres B., v místech pod památníkem M. M. ze závlahové stanice č. 8 v objektu společnosti A. M., s. r. o., B., demontoval a odcizil 3 ks asynchronních elektromotorů typu VF 200 LK 04, výrobních čísel 606570, 606535 a 575322204, a dva kusy kompresorů zn. Orlík - KD 1 typu 2 DSK 75, výrobních čísel 1608 a 105041, vše v celkové hodnotě ve výši 21 545,? Kč, ke škodě společnosti A. M., s. r. o., B., odcizená zařízení poté prodal do výkupu šrotu a získané peníze použil pro svou potřebu;
2. v přesně nezjištěné době od 26. 3. 2003 do 28. 3. 2003 v k. ú. obce K., okres B., v místech pod památníkem M. M. ze závlahové stanice č. 8 v objektu společnosti A. M., s. r. o., B., demontoval a odcizil asynchronní elektromotor typu VF 250 MO4-04, výrobního čísla 5782447, v hodnotě 4 610,- Kč, ke škodě společnosti A. M., s. r. o., B., který následně prodal do výkupu šrotu a získané peníze použil pro svoji potřebu;
3. společně s F. Š. a P. P. dne 11. 4. 2003 v k. ú. obce K., okres B., v místech pod památníkem M. M. ze závlahové stanice č. 8 v objektu společnosti A. M., s. r. o., B., demontovali a odcizili asynchronní elektromotor typu VF 250 MO4-04, výrobního čísla 5782452, v hodnotě 4 610,? Kč, ke škodě společnosti A. M., s. r. o., B.
Za to byl obviněný T. L. odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.
Citovaný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov napadl obviněný T. L. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 7 To 110/2004, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému T. L. doručen dne 21. 5. 2004, jeho obhájci dne 24. 5. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 20. 5. 2004.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný T. L. prostřednictvím svého obhájce dne 27. 7. 2004 dovolání, přičemž zásilka s dovoláním byla předána k poštovní přepravě dne 26. 7. 2004. Dovolání opřel obviněný o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle jeho názoru odvolací soud nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně dostatečným způsobem a nepostupoval v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. řádu. Obviněný se domnívá, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho námitkou, v níž poukázal na rozpor mezi údaji o hmotnosti kovového šrotu, který dodal do výkupny šrotu, a mezi hmotností elektromotorů a kompresorů stanovenou znalcem. Z toho obviněný dovozuje, že do výkupny dodal odpad zcela odlišný od věcí, které byly odcizeny. Za této situace měl být podle obviněného ve vztahu k bodu 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby.
Obviněný T. L. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a zároveň i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov a aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného T. L. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. V případě dovolání podaného z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje státní zástupce za nutné, aby Nejvyšší soud vycházel ze skutkového zjištění soudů dříve činných ve věci a aby v návaznosti na to hodnotil správnost hmotně právního posouzení, neboť není a ani nemůže být třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Z odůvodnění dovolání je přitom podle státního zástupce patrné, že obviněný navrhuje odlišné hodnocení důkazů a na tomto základě se domáhá nového projednání věci, tedy ve svém důsledku nevytýká soudům činným dříve ve věci pochybení v právním posouzení skutku, nýbrž prosazuje akceptování odlišného skutkového základu. Za této situace má státní činný u Nejvyššího státního zastupitelství za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu, a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný T. L. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný T. L. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu v tom smyslu, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že jím podaný řádný opravný prostředek byl napadeným usnesením zamítnut, přestože byl v přecházejícím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V rámci svých dovolacích námitek potom obviněný T. L. v podstatě tvrdí, že soudy činné dříve ve věci nesprávně hodnotily důkazy provedené v řízení a nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť podle jeho přesvědčení se dvou dílčích útoků popsaných ve výroku o vině nedopustil. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný shledává podle názoru Nejvyššího soudu primárně v hodnocení důkazů, které provedly soudy činné dříve ve věci, a z toho obviněný vyvozuje nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Předpoklady pro odlišné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech vytýkaných vad. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný T. L., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný T. L. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišného hodnocení důkazů, případně z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [a to i v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného T. L. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se obviněný dopustil zčásti sám a zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Shora zmíněnými námitkami tedy ve skutečnosti obviněný T. L. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu nejsou dány. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti postupu soudů při dokazování a hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný T. L. i přes své slovní vyjádření dovolacích důvodů obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry