ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1131.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1131/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2004 o dovolání podaném obviněným M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 2 To 449/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 151/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 3 T 151/2003, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. mu byl za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uloženého trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 2 T 103/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 2 To 449/2004, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o způsobu výkonu uložených trestů a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. Č. pro výkon obou uložených trestů odnětí svobody podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, napadl obviněný M. Č. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že okresní soud rozhodoval za situace, kdy byl obviněný nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 8 T 162/2003, uznán vinným trestným činem, kterého se měl dopustit dříve, než byl napadeným rozsudkem uznán vinným za jiný trestný čin. Z tohoto důvodu měl být obviněnému uložen souhrnný trest a podle názoru dovolatele je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spatřoval ve skutečnosti, že skutek, který byl obviněnému kladen za vinu, se nestal a z provedených důkazů byl vyvozen nesprávný právní závěr, že tento skutek je trestným činem. Obviněný poškozené M. R. předal celou dlužnou částku, tuto skutečnost však poškozená popřela. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se písemně vyjádřila k podanému dovolání prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Podle jejího názoru nelze za relevantní považovat námitky nesprávného hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Námitky proti uloženému trestu pak nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přesto se však k namítanému pochybení vyjádřila. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, neuložením souhrnného trestu obviněnému sice nepostupoval v intencích §35 odst. 2 tr. zák., projednání dovolání by však nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Součet uložených trestů odnětí svobody v případě zvažovaného souběhu činí čtrnáct měsíců, což je trest pohybující se v dolní polovině zákonné trestní sazby §248 odst. 2 tr. zák. Vzhledem k tomu, že konkrétní souhrnný trest musí být přísnější, než předchozí trest uložený za dříve souzenou část sbíhající se trestné činnosti, při zvážení všech kritérií podle §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák. ohledně účelu a výměry trestu, je zřejmé, že nově ukládaný souhrnný trest by nebyl mírnější než součet trestů odnětí svobody, které byly postupně uloženy obviněnému dřívějšími rozsudky. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovoláním podaným z tohoto důvodu tedy nelze namítat vady právního posouzení z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění učiněných soudem prvního resp. druhého stupně dovolacím soudem je vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden.
Obviněný na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že se nestal skutek, který mu byl kladen za vinu, a z provedených důkazů byl vyvozen nesprávný právní závěr, že tento skutek je trestným činem. Tyto námitky obviněného směřují však výlučně do oblasti hodnocení důkazů a ke zpochybnění skutkových zjištění vzešlých z tohoto hodnocení. Pochybení v právním posouzení – kvalifikace skutku jako trestného činu - je obviněným shledáváno v nesprávnosti hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu věci. Jak je vyloženo shora, Nejvyšší soud je v řízení o dovolání zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního resp. druhého stupně a zákon neumožňuje přezkum dovolací námitky tato zjištění zpochybňující ( tedy, že obviněný poškozené vrátil celou dlužnou částku apod.). Ve zmíněných námitkách bylo proto dovolání podáno z jiného než zákonného důvodu a přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný se dovolával uložení souhrnného trestu, neboť okresní soud rozhodoval za situace, kdy byl nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 8 T 162/2003 uznán vinným trestným činem, kterého se měl dopustit dříve, než byl napadeným rozsudkem uznán vinným za jiný trestný čin. Ohledně těchto námitek lze dospět k závěru, že svým obsahem neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nezpochybňují uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Námitky však lze z obsahového hlediska podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ze kterého obviněný taktéž dovolání podal, byť je nesprávně uplatnil prostřednictvím §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nedostatek v posouzení, zda byly trestné činy spáchány za okolností vyžadujících uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., lze totiž namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se může jednat o nesprávné hmotně právní posouzení (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, T 501/2003). Otázka, zda jsou dva trestné činy spáchány v souběhu a zda za ně má být za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. ukládán souhrnný trest, je totiž hmotně právním posouzením. Ačkoli tedy v dané věci obviněný vytýkal v dovolání neuložení souhrnného trestu za použití nesprávného důvodu dovolání, přihlédl Nejvyšší soud při posouzení této formální vady dovolání především k tomu, že uplatnil i těmto námitkám odpovídající dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a přijal tuto námitku za právně relevantní. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitku obviněného je nutno odmítnout, neboť v opačném případě by došlo k nepřípustnému zhoršení postavení obviněného na základě jím podaného dovolání.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených
v odstavci 1 tohoto ustanovení, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uložený pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
Protože při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele pravomocný, platí v praxi soudů obecné pravidlo, že soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (srov. č. 27/1971 Sb. rozh. tr. ). Toto pravidlo však neplatí absolutně ve všech případech, kdy jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu (viz č. 33/1998 Sb. rozh. tr.). Za situace, kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v opravném řízení zrušen, je totiž třeba použití tohoto pravidla v každém jednotlivém případě vážit s ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř a také v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže v takovém případě soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká a pachateli uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu pak rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen.
Jak bylo zjištěno ze spisového materiálu, obviněný byl dne 28. 6.2002 trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 2 T 103/2002, odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaný v době od 4. 5. 2001 do 4. 6. 2001. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 17. 7. 2002. Následně byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci z 23. 9. 2003, sp. zn. 8 T 162/2003 odsouzen za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil dne 10. 3. 2003. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 18. 10. 2003, později bylo dne 14. 1. 2004 ve věci rozhodnuto rozsudkem.
V posuzované trestní věci byl obviněný dne 17.3.2004 rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 3T 151/2003, odsouzen jednak za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaný od dubna 2001 do února 2002 a dne 15. 5. 2002. Za tento trestný čin, a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 28. 6.2002, sp. zn. 2 T 103/2002, mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Tímtéž rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně byl uznán vinným také trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil dne 31. 8. 2002, a byl mu za něj uložen samostatný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
S přihlédnutím ke shora citovaným rozhodnutím je zřejmé, že Okresní soud ve Vsetíně rozhodující ve věci sp. zn. 3 T 151/2003 důsledně nerespektoval zásady ukládání souhrnného trestu vyplývající z §35 odst. 2 tr. zák. Při svém rozhodování totiž neměl za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ukládat samostatný trest, neboť tohoto trestného činu se obviněný dopustil dříve (dne 31. 8. 2002), než byl obviněnému doručen (dne 18. 10. 2003, srov. též §314e odst. 5, věta druhá tr. ř.) trestní příkaz ve věci Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 8 T 162/2003. Zmíněný trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterou byl obviněný uznán vinným posledně citovaným trestním příkazem, byly tak podle §35 odst. 2 tr. zák. ve vzájemném vztahu souběhu a měl za ně být uložen souhrnný trest.
Pochybení Okresního soudu ve Vsetíně neodstranil ani Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který naposledy rozhodoval dne 18. 11. 2004 o odvolání obviněného M. Č. proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 8 T 162/2003, a podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. zák. obviněnému podle §250b odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Jak bylo vyloženo výše v souvislosti s rozhodnutím č. 33/1998 Sb. rozh. tr., mohl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jakožto soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele uložit podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě na str. 4 lze však vyčíst důvod, který jej k nesprávnému postupu při ukládání trestu vedl, byť s ním nelze vyslovit jednoznačný souhlas. Krajský soud v odvolacím řízení zjevně měl v úmyslu uložit obviněnému trest, který nebude spojen s omezením osobní svobody, tedy trest podmíněně odložený. Vzhledem k tomu, že předcházející trest, jež by musel být uložením testu souhrnného zrušen, byl nepodmíněný, dovodil krajský soud, že by v důsledku odvolání obviněného došlo ke zhoršení jeho postavení a souhrnný trest, jež by musel být přísnější, neukládal, neboť rozhodnutí odvolacího soudu by vyznělo v neprospěch obviněného, který ve věci podal odvolání.
Nejvyšší soud tedy přisvědčil dovolateli v závěru, že Okresní soud ve Vsetíně měl v projednávané trestní věci uložit souhrnný trest, neboť rozhodoval o trestném činu, kterého se obviněný dopustil dříve, než byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci, kterým byl uznán vinným jiným trestným činem (č. 57/2977 Sb. rozh. tr.). Nejpozději mohl o uložení souhrnného trestu za citované sbíhající se trestné činy rozhodnout Krajský soud v Ostravě v rámci projednání odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 8 T 162/2003, který tak neučinil z výše uvedených důvodů.
Za této situace bylo nutno zvážit otázku, jaké důsledky pro obviněného by měla náprava zjištěného pochybení v dovolacím řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tímto důsledkem by byla nutnost uložit obviněnému namísto samostatného trestu odnětí svobody za jeden trestný čin (zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.) souhrnný trest za tento a další trestný čin [pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250b odst. 1, 3 tr. zák.]. Za trestný čin zpronevěry byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců a jeho výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Protože podle striktní dikce §35 odst. 2 tr. zák. nesmí být souhrnný trest mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, bylo by nutno obviněnému uložit za oba citované sbíhající se trestné činy nepodmíněný trest odnětí svobody převyšující šest měsíců, což by ve svém důsledku vedlo ke zhoršení postavení obviněného, který dosud má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody pouze v trvání šesti měsíců, přičemž další uložený trest již není spojen s omezením jeho osobní svobody. (Srov. č. 28/1968 Sb. rozh. tr.)
Podle §265p odst. 1 tr. ř. může v neprospěch obviněného Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného. Protože v posuzovaném případě podal dovolání pouze obviněný, nelze podle zásady zákazu reformace in peius rozhodnout v neprospěch obviněného o uložení souhrnného trestu přísnějšího než byly dosud uložené tresty samostatné. Obviněnému by sice namísto dvou samostatných trestů odnětí svobody byl ukládán trest jediný, což lze považovat pro pachatele za příznivější, avšak v konkrétním případě by souhrnný trest musel být nepodmíněný v delší výměře, než je dosavadní samostatný trest, přičemž druhý trest již není spojen s omezením osobní svobody, neboť jeho výkon byl podmíněně odložen. Ve svém důsledku je tedy dosavadní situace, tedy neuložení souhrnného trestu, pro obviněného výhodnější, neboť nápravou zjištěné vady by byl omezen na svobodě delší dobu, než je tomu za stávajících poměrů. Obviněný by tak podaným dovoláním nedosáhl zamýšleného výsledku, tedy uložení jednoho namísto dvou trestů, neboť při zachování existence nesprávně uložených samostatných trestů bude jeho pobyt ve věznici kratší, než by tomu bylo po odstranění zjištěné vady. Po zhodnocení dříve uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání souhrnného trestu, je zjevné, že by se postavení obviněného uložením nepodmíněného souhrnného trestu změnilo k horšímu. S ohledem na již citovanou zásadu nemožnosti změny k horšímu v důsledku podaného dovolání výlučně obviněným bylo by tak vyhovění dovolání v neprospěch obviněného. (Srov. č. 14/1974 Sb. rozh. tr.)
V tomto smyslu je tedy nutné vyložit danou konkrétní situaci obviněného tak, že by projednání jeho dovolání nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení (naopak by totiž došlo k jeho zhoršení) a je zřejmé, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť nutnost uložení souhrnného v předmětné trestní věci ve smyslu zásad uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. je v souladu s dosavadní soudní praxí. Nejvyšší soud proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová