ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1145.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1145/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2004 o dovolání, které podal obviněný P. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 13 To 264/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 15/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 1 T 15/2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tento skutek spočíval v tom, že ačkoli byl dne 10. 8. 2000 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 8. 1999, sp. zn. 2 T 31/99, mimo jiné pro trestný čin krádeže, společně s obviněným J. H. dne 21. 11. 2002 v dopoledních hodinách v obci S., okres Ch., násilím - vypáčením okna - vnikli do rodinného domu č. 63, odkud ke škodě majitelky E. H., odcizili videokameru zn. JVC v hodnotě 8000,- Kč, fotoaparát zn. CANON v hodnotě 3000,- Kč, fotoaparát zn. BAIRETTE v hodnotě 300,- Kč, dámské náramkové hodinky zn. LACERTA v hodnotě 1500,? Kč, pánské náramkové hodinky nezjištěné značky v hodnotě 100,- Kč, pánské náramkové hodinky QUARTZ v hodnotě 2500,- Kč, zlatý řetízek s přívěskem o délce 55 cm v hodnotě 2800,- Kč, zlatý řetízek s přívěskem o délce 45 cm v hodnotě 1700,? Kč, potraviny v hodnotě 180,- Kč, make-up v hodnotě 100,- Kč, koženkovou nákupní tašku v hodnotě 10,- Kč, peníze v hotovosti ve výši 2000,- Kč, čímž majitelce způsobili celkovou škodu ve výši 22 190,- Kč, přičemž poškozením zařízení jí způsobili další škodu ve výši 1200,- Kč.
Za to byl obviněný P. T. odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. H. a postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu o nároku poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Chrudimi napadl obviněný P. T. odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 13 To 264/2003, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému doručen dne 12. 8. 2003, jeho obhájkyni dne 11. 8. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 11. 8. 2003.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích podal obviněný P. T. prostřednictvím své obhájkyně dne 8. 10. 2003 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že se dopustil popsaného jednání a že toto jednání je trestným činem. Jak dále obviněný připomíná, v průběhu trestního řízení se k žádné trestné činnosti nedoznal, zmíněného dne byl silně opilý, spíše pospával, takže zůstal po celou dobu ve vozidle a žádného odcizování věcí se nezúčastnil. Toto jednání spočívající v tom, že seděl ve vozidle pachatele u místa spáchání skutku, přitom podle jeho názoru není trestným činem. Protože trestným činem je podle §3 odst. 1 tr. zák. pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, podle názoru obviněného jeho jednání žádné takové znaky nevykazuje a ani nejde o čin nebezpečný pro společnost.
Obviněný P. T. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích i rozsudek Okresního soudu v Chrudimi a aby sám podle §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl tak, že se obviněný P. T. podle §226 písm. c) tr. řádu zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. T. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího mínění je možné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadat chybnou právní kvalifikaci skutku v tom smyslu, že tento skutek byl posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o trestný čin vůbec nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Státní zástupkyně nepovažuje za možné dovoláním napadat skutková zjištění, hodnocení důkazů, postup při dokazování apod., neboť v rámci zmíněného dovolacího důvodu lze uplatňovat pouze námitky právní, a nikoli skutkové. V posuzovaném případě však obviněný podle tvrzení státní zástupkyně uvedl jen takové námitky, které směřují proti hodnocení důkazů a proti vyvozeným skutkovým zjištěním, tedy námitky, které nekorespondují s dovolacím důvodem. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný P. T. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. T. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v rámci svých námitek především nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, podle nichž se dopustil posuzovaného jednání, protože zmíněného dne byl silně opilý, a proto zůstal po celou dobu ve vozidle a žádného odcizování věcí se nezúčastnil. Takové jednání přitom podle jeho názoru není trestným činem. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný P. T. shledává především v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely, případně v hodnocení důkazů. Předpoklady pro odlišnou právní kvalifikaci svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně skutku pod bodem II. jeho výroku o vině, ale domáhá se zjištění odlišných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. T. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům dříve činným ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) a e) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Navíc s odlišnou verzí prosazovanou obviněným se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly již v odůvodnění svých rozhodnutí.
Shora zmíněnými dovolacími námitkami tedy obviněný P. T. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti postupu soudů při hodnocení důkazů, resp. jeho výsledku. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný P. T. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry