ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1188.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1188/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. listopadu 2004 o dovolání, které podal obviněný JUDr. P. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 4 To 49/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 13/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný JUDr. P. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2 T 13/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že po dohodě s T. K, zemřelým dne 13. 4. 2001 v P., okr. T., v době od 19. 12. 1997 do 4. 2. 1998 v obci D. u B., okr. T., zasílanými listinami opatřenými záhlavím a otiskem razítka s označením \"A. K. JUDr. P. H., JUDr. Z. V., M. tř. 3, 301 .. P.\" nebo otiskem razítka \"JUDr. P. H., advokát 0852, M. tř. 3, 301 .. P.\" a vždy s podpisem JUDr. P. H., konkrétně:
- dopisem ze dne 19. 12. 1997, obsahujícím sdělení, že byl T. K. pověřen zajištěním znaleckého odhadu za účelem smluvního převodu nemovitostí v D., okr. T., a vypracováním kupních smluv pro O., s. r. o., se sídlem D. u B. č. 7, jako pro jejich nabyvatele,
- dopisem ze dne 19. 1. 1998, v němž tvrdil, že k převodu nemovitosti na O., s. r. o., dojde již koncem tohoto ledna,
- kupní smlouvou na prodej nemovitosti, datovanou dnem 1. 2. 1998, v níž sebe nepravdivě prohlašoval za vlastníka nemovitosti - domu č. 6 v obci S., katastrální území D., postaveného na stavební parcele č. 24/2, a společnost O., s. r. o., zastoupenou T. K., za kupujícího, a v níž deklaroval, že z kupní ceny 111 000,- německých marek (dále jen \"DEM\") již před podpisem smlouvy jako kupující obdržel 2 000,- DEM a doplatek 109 000,? DEM bude zaplacen do 1. 2. 1998,
- plnou mocí datovanou dnem 1. 2. 1998, kterou zmocnil T. K. k převzetí části kupní ceny ve výši 109 000,- DEM,
klamal paní U. B. M. společníka obchodní společnosti O., s. r. o., se sídlem v D. u B. č. 7, že této právnické osobě úplatně převede do jejího vlastnictví dům č. 6 postavený na stavební parcele č. 24/2 v okrese T., v obci S., v katastrálním území D., až prostřednictvím zplnomocněného T. K. pod záminkou doplacení kupní ceny od U. B. M. vylákal dne 4. 2. 1998 v hotovosti 109 000,- DEM, čímž jmenovanou poškodil včetně dříve zaplacené částky 2 000,- DEM v přepočtu na českou měnu o 2 126 760,- Kč.
Za to byl obviněný JUDr. P. H. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky s tím, že byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo dále obviněnému kromě povinností uvedených v §26b tr. zák. uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou činem způsobil, a podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, povolání nebo obdobné činnosti, při kterých jsou poskytovány právní služby. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rovněž rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný JUDr. P. H. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 4 To 49/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému JUDr. P. H. doručen dne 2. 8. 2004, jeho obhájkyni dne 18. 7. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 15. 7. 2004.
Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný JUDr. P. H. prostřednictvím své obhájkyně dne 7. 9. 2004 dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně rozhodoval v jiném složení, než měl původně podle rozvrhu práce rozhodovat. Podle názoru obviněného tento soud nejprve v řádném složení projednal obžalobu a rozhodl, avšak poté byl jeho rozsudek zrušen odvolacím soudem, který věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s pokynem, aby ji Krajský soud v Plzni projednal v jiném složení senátu. Obviněný se domnívá, že odvolací soud aplikoval ustanovení §262 tr. řádu pouze proto, aby dosáhl jiného rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo v souladu s hodnocením důkazů tak, jak je provedl odvolací soud. Obviněný rovněž připomíná, že v této souvislosti podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona, proto podle jeho názoru měl soud prvního stupně vyčkat rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný JUDr. P. H. namítl, že podle jeho mínění byl senát soudu prvního stupně, přinejmenším však předseda senátu, podjatý. Jak dále obviněný dodává, v odvolání proti prvostupňovému rozsudku vyslovil pochybnost o podjatosti soudu, přičemž předseda senátu soudu prvního stupně učinil dotaz, zda vznáší námitku podjatosti. Obviněný sice odpověděl, že nikoli, ale podle svého tvrzení uplatněného v dovolání se takto vyjádřil jen z opatrnosti, aby mu nehrozilo horší postavení u soudu. Obviněný je tedy přesvědčen, že v řízení rozhodoval vyloučený soudce, který byl podjatý, a že o námitce podjatosti, kterou obviněný uplatnil v řízení, nebylo rozhodnuto způsobem odpovídajícím trestnímu řádu, tedy usnesením, ale místo toho se předseda senátu spokojil s dotazem na obviněného.
Pokud jde o poslední uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný JUDr. P. H. uvádí, že dopisy zmíněné ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně napsal na přímý příkaz svého klienta, takže plnil zákonnou povinnost ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (v dovolání chybně označen jako zákon č. 85/1999 Sb.). Podle názoru obviněného se tyto dopisy týkaly nejen nemovitostí v obci D., ale i jiných nemovitostí. Jak dále obviněný tvrdí, kupní smlouva, udělená plná moc k převzetí kupní ceny i dohoda o rozdělení zisku jsou z hmotně právního hlediska zcela v pořádku. Spekulaci s nemovitostmi pak obviněný nepovažuje za trestný čin, tudíž jde o činnost dovolenou. Pokud se obviněný v kupní smlouvě označil za vlastníka nemovitosti, jde podle jeho názoru o skutečnost bez významu pro posouzení věci, protože tak učinil na základě jiné kupní smlouvy a neuvedl přitom, že je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Obviněný má za to, že civilní právo umožňuje podat návrh na zápis vlastnického práva po řadu let od podpisu smlouvy, přičemž se údajně jedná o postup nevybočující z běžné praxe realitních kanceláří.
Obviněný JUDr. P. H. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby sám rozhodl, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu [v dovolání nesprávně uvedeno podle §266 písm. b) tr. řádu] zprošťuje obžaloby, eventuálně aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to případně i jinému krajskému soudu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného JUDr. P. H. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. K části dovolání, která se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, státní zástupce uvedl, že odvolací soud ve svém dřívějším rozhodnutí shledal pochybení soudu prvního stupně, protože jeden z členů tehdejšího senátu měl soukromý rozhovor se svědkyní o skutečnostech, které měly být objasněny jejím výslechem. Právě tato nesprávnost vedla Vrchní soud v Praze k pochybnostem o schopnosti tohoto senátu Krajského soudu v Plzni přistupovat k věci objektivně a nestranně, takže odvolací soud učinil rozhodnutí podle §262 tr. řádu, což byl podle názoru státního zástupce postup odpovídající zákonu. Dovolání tudíž v této části považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. K argumentaci týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu má státní zástupce za to, že obviněný neuvedl žádné relevantní důvody k vyloučení předsedy senátu, resp. celého senátu z rozhodování, když vyslovil pouze ničím nepodložený názor, přičemž na následně položený dotaz, zda vznáší námitku podjatosti, odpověděl záporně, proto nebylo namístě vydávat žádné rozhodnutí. I v této části proto státní zástupce považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o poslední dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce shledává jeho odůvodnění vnitřně rozporným, jestliže obviněný se na jedné straně považuje za pouhého realizátora pokynů svého klienta, ale na druhé straně poukazuje na své oprávnění ke spekulaci s nemovitostmi. Ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, podle názoru státního zástupce navíc vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu získat majetkový prospěch. I v poslední části proto považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhuje je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný JUDr. P. H. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný JUDr. P. H. odkazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Další uplatněný důvod dovolání se opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, které je naplněno, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Konečně obviněný poukazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný JUDr. P. H. nejprve odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu a Vrchnímu soudu v Praze vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení §262 tr. řádu, když po zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně přikázal věc projednat v jiném složení senátu. Podle názoru obviněného tak odvolací soud učinil pouze proto, aby dosáhl jiného rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo v souladu s hodnocením důkazů tak, jak je provedl soud odvolací.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v této věci, o obžalobě státního zástupce podané na obviněného JUDr. P. H. rozhodl Krajský soud v Plzni nejdříve rozsudkem ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 2 T 13/2001, tím způsobem, že obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu (č. l. 576 trestního spisu). Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené potom věc projednal Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 4 To 31/2003, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, a to s pokynem, aby tak učinil soud prvního stupně podle §262 tr. řádu v jiném složení senátu (č. l. 605 trestního spisu). Odvolací soud odůvodnil toto rozhodnutí argumentem, že podle jeho zjištění člen senátu soudu prvního stupně vedl soukromý rozhovor s důležitou svědkyní o skutečnostech, které měly být zjištěny její svědeckou výpovědí, a o tomto rozhovoru vyhotovil záznam, který poté vzal senát při rozhodování ve věci v úvahu. Uvedený postup označil Vrchní soud v Praze za nezákonný a spatřoval v něm projev takového poměru členů senátu k věci, který je důvodem pro vznik pochybností o schopnosti přistupovat k věci objektivně, a proto aplikoval ustanovení §262 tr. řádu.
Ve věci potom rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 2 T 13/2001, kterým obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (č. l. 658 trestního spisu). Z podnětu odvolání obviněného bylo i toto prvostupňové rozhodnutí zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 4 To 79/2003, a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí (č. l. 699 trestního spisu), přičemž následně rozhodl ve věci Krajský soud v Plzni již výše zmíněným rozsudkem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2 T 13/2001, a poté z podnětu odvolání obviněného opětovně Vrchní soud v Praze usnesením, které je nyní napadeno dovoláním.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 4 To 31/2003, kterým bylo mimo jiné nařízeno soudu prvního stupně projednat a rozhodnout věc v jiném složení senátu podle §262 tr. řádu, napadl obviněný ústavní stížností. O ní rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 2. 9 2004, sp. zn. II. ÚS 434/03, tím způsobem, že ji zamítl (č. l. 859 trestního spisu). V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud uvedl, že Vrchní soud v Praze opřel své rozhodnutí o skutečnosti, které jsou s to odůvodnit požadavek na projednání věci v jiném složení senátu, neboť odvolací soud mohl mít opodstatněné pochybnosti o nepodjatosti původního senátu Krajského soudu v Plzni, přičemž Vrchní soud v Praze svůj názor řádně odůvodnil.
Nejvyšší soud k uvedené dovolací námitce zdůrazňuje, že zde není žádného důvodu, aby se v řízení o dovolání odchyloval od citovaných závěrů Ústavního soudu, které jsou pro posouzení věci závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Vrchní soud v Praze tedy rozhodl v souladu se zákonem a bez vad, jestliže s poukazem na ustanovení §262 tr. řádu nařídil Krajskému soudu v Plzni věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu, přičemž soud prvního stupně toto rozhodnutí odvolacího soudu respektoval. Uvedený postup zpochybněný dovoláním obviněného byl správný, protože ve věci nerozhodoval senát, který by nebyl náležitě obsazen. V řízení před soudem prvního stupně tudíž nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, jak tvrdil obviněný JUDr. P. H. Jeho námitku opřenou o citovaný dovolací důvod proto nelze posoudit jinak než jako zjevně neopodstatněnou.
V návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud neakceptoval ani názor obviněného, podle kterého měly soudy činné ve věci vyčkat rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, k jejímuž podání dal obviněný podnět. Jednak takový podnět není závazný pro případné rozhodnutí ministra spravedlnosti o podání stížnosti pro porušení zákona a jednak - i kdyby ji ministr spravedlnosti podal - nemohl by o ní rozhodnout Nejvyšší soud jinak, než jak vyplývá z již výše citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 9 2004, sp. zn. II. ÚS 434/03, které závazným způsobem vyřešilo otázku správnosti (ústavnosti, resp. zákonnosti) postupu Vrchního soudu v Praze v této věci, pokud jde o jeho rozhodnutí založené na ustanovení §262 tr. řádu.
Další část svých námitek uplatnil obviněný JUDr. P. H. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, když podle jeho mínění byl senát soudu prvního stupně, přinejmenším však předseda senátu, podjatý. Proto také obviněný zejména ve svém odvolání proti prvostupňovému rozsudku vyslovil pochybnost o podjatosti soudu, ovšem k dotazu předsedy senátu soudu prvního stupně obviněný nevznesl námitku podjatosti. Přesto obviněný soudu prvního stupně vytýká, že nerozhodl usnesením a způsobem odpovídajícím zákonu, ale spokojil se jen se zmíněným dotazem.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že - jak vyplývá ze spisového materiálu - obviněný ve svém odvolání ze dne 6. 10. 2003 podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 2 T 13/2001, vyjádřil nesouhlas s postupem tohoto soudu, protože podle jeho názoru soud postupoval \"i v určité podjatosti\" (č. l. 687 trestního spisu). V návaznosti na toto vyjádření obviněného dal předseda senátu krajského soudu pokyn k odeslání přípisu obviněnému s dotazem, zda uvedená zmínka je námitkou podjatosti, a pokud ano, vůči komu směřuje a z jakého důvodu je uplatněna (č. l. 715 trestního spisu). K tomu obviněný ve svém písemném vyjádření ze dne 29. 12. 2003 podrobněji rozebral svůj názor na postup Krajského soudu v Plzni v jeho věci, ovšem uzavřel ho tvrzením, že námitku podjatosti nevznáší (č. l. 729 trestního spisu), což v zásadě potvrdil i v odůvodnění podaného dovolání.
Jak již bylo také výše uvedeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu jen dán, když ve věci rozhodl vyloučený orgán s tím, že zmíněný důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V posuzované věci přitom obviněný v podstatě výslovně v dovolání potvrdil, že o důvodech, které podle jeho mínění vzbuzovaly pochybnosti o nepodjatosti senátu Krajského soudu v Plzni, věděl již v průběhu řízení u tohoto soudu, avšak neuplatnil je pouze z opatrnosti, což je navíc zcela zřejmé i z obsahu zmíněných listin založených v trestním spise. Opačné tvrzení obviněného obsažené v jeho dovolání, podle něhož uplatnil námitku podjatosti, avšak předseda senátu o ní nerozhodl a spokojil se pouze s uvedeným dotazem, nemá oporu v trestním spise. Obviněný JUDr. P. H. v odvolání ze dne 6. 10. 2003 směřujícím proti rozsudku soudu prvního stupně neučinil žádné podání ve smyslu §59 odst. 1, 4 tr. řádu, jehož zřejmým cílem by bylo vyvolat procesní postup podle §31 odst. 1 tr. řádu, tedy rozhodnutí o vyloučení soudců z rozhodování v jeho věci z důvodu podjatosti, ale vyslovil zde jen určité nekonkrétní pochybnosti. Předseda senátu soudu prvního stupně proto postupoval správně, pokud obviněného vyzval k doplnění, resp. ke konkretizaci jeho tvrzení. Ani na tuto výzvu však obviněný svoji domněnku nijak blíže nekonkretizoval, ale naopak výslovně uvedl, že ač má určité pochybnosti, námitku podjatosti nevznáší. Jedná se tedy o situaci, kdy obviněnému byly známy příslušné okolnosti, z nichž dovozoval důvod pro vyloučení soudců z rozhodování, ale nenamítl je před rozhodnutím soudu druhého stupně. Zákonná dikce, která vymezuje přípustnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, proto nedovoluje použít tento důvod dovolání. Nejvyšší soud tudíž i druhou část argumentace obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
V poslední části svých námitek obviněný JUDr. P. H. především uvádí, že dopisy zmíněné ve výroku o vině psal na přímý příkaz klienta, přičemž se týkaly i jiných nemovitostí. Podle názoru obviněného byly pro něj příkazy jeho klienta závazné a jejich splnění považuje za svou zákonnou povinnost vyplývající ze zákona o advokacii, takže tento postup nemohl být trestným činem, a to ani tehdy, kdyby plnění takových závazných pokynů zdánlivě mělo znaky skutkové podstaty trestného činu. K uvedené argumentaci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že plnění zákonných povinností, resp. výkon některých práv se sice obecně považuje v teorii trestního práva i v soudní praxi za jednu z okolností, byť zákonem výslovně nevymezených, které vylučují protiprávnost, a tím i trestnost určitého jednání. Správný je i názor obviněného, podle něhož je advokát mimo jiné povinen řídit se pokyny svého klienta (§16 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Na druhé straně ovšem platí, že podle §16 odst. 1 věta druhá zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát není vázán pokyny klienta, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem. V rozporu se zákonem je pak vždy jakýkoli pokyn klienta, jestliže by jeho splněním spáchal advokát nebo i jeho klient trestný čin. Postup advokáta podle takového pokynu klienta proto nelze považovat za plnění zákonné povinnosti ve výše uvedeném smyslu. Trestní odpovědnost obviněného JUDr. P. H. za spáchání trestného činu, který mu byl v této věci kladen za vinu, tedy nemohlo vyloučit ani údajné plnění závazných pokynů jeho klienta.
Navíc z rozhodných skutkových okolností, které vzaly soudy obou stupňů za podklad svých rozhodnutí a jejichž správnost nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat, mimo jiné vyplývá, že obviněný JUDr. P. H. nejednal na příkaz klienta, ale po dohodě s T. K., přičemž sám vystupoval jako vlastník nemovitosti a zmíněné dopisy se týkaly pouze předmětné nemovitosti, která se nachází v katastrálním území D. Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje i skutkové zjištění rozhodné pro naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., totiž že za použití dokumentů opatřených označením své advokátní kanceláře obviněný klamal poškozenou U. B. M. ohledně převodu vlastnictví k nemovitosti a prostřednictvím T. K. od ní vylákal určitou peněžitou částku odpovídající značné škodě. Pokud tedy obviněný ve svých dovolacích námitkách zpochybňoval či modifikoval ve svůj prospěch uvedená skutková zjištění, jde o námitky stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dále obviněný JUDr. P. H. opírá o tvrzení, podle něhož jsou jím vyhotovené dokumenty, tj. kupní smlouva na nemovitost, plná moc k převzetí kupní ceny a dohoda o rozdělení zisku, z hmotně právního pohledu zcela v pořádku. Nejvyšší soud, aniž by posuzoval správnost či platnost těchto listin z hlediska občanského práva hmotného, považuje uvedenou argumentaci obviněného za irelevantní ve vztahu k trestně právní kvalifikaci jeho jednání. Podstatou trestného činu podvodu, který je v posuzovaném případě obviněnému kladen za vinu, totiž nebylo např. formální či obsahové pochybení ve smlouvě nebo v jiném právním dokumentu, ale zjednodušeně řečeno uvedení poškozené v omyl ohledně skutečnosti, že obviněný je vlastníkem nemovitosti, která jí byla nabídnuta ke koupi, a že tuto nemovitost hodlá obviněný převést do vlastnictví obchodní společnosti O., s. r. o., a na základě toho vylákání peněz od poškozené. Ke spáchání trestného činu podvodu tímto jednáním pak mohly vést i takové smlouvy a jiné listiny, které byly jinak po formální či obsahové stránce v souladu s mimotrestními právními předpisy.
Pokud jde o tvrzení obviněného JUDr. P. H., který nepovažuje své aktivity spočívající ve spekulacích s nemovitostmi za činnost bez dalšího zakázanou, lze s ním obecně souhlasit. Podle názoru Nejvyššího soudu však i činnost obecně dovolenou lze vykonávat jen dovolenými způsoby, tedy nikoli tak, aby to zakládalo trestní odpovědnost. Proto není vyloučeno spáchání trestného činu i takovým jednáním, které je za jiných okolností dovolenou činností. Trestného činu podvodu, popřípadě jiného trestného činu, se totiž může pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé a přípustné činnosti včetně té, která směřuje k dosažení zisku (např. při podnikání), aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí i u trestného činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele platný podle norem obchodního či občanského práva. Podstatou skutku, jehož spáchání bylo obviněnému JUDr. P. H. kladeno za vinu, jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, však nebyla spekulace s nemovitostí na trhu, ale pouze fingování jejího prodeje s cílem vylákat od poškozené peněžní částku. Takové jednání již není běžnou (dovolenou) spekulací, ale za splnění dalších podmínek trestným činem, protože obviněný za účelem dosažení zisku nevyužíval svých lepších obchodních schopností nebo znalostí trhu s nemovitostmi apod., ale k obohacení zneužil omylu poškozené, kterou tím poškodil.
Naopak, pro posouzení této trestní věci není irelevantní, ale je podstatné, jestliže obviněný JUDr. P. H. sebe v rozporu se skutečností označil za vlastníka nemovitosti nabídnuté ke koupi poškozené U. B. M. Podle skutkových zjištění učiněných ve věci soudy obou stupňů totiž právě tímto nepravdivým tvrzením uvedl v omyl poškozenou, která - jednajíc v tomto omylu - předala zmocněnému zástupci obviněného výše zmíněnou peněžní částku na domnělý nákup předmětné nemovitosti. Ten se však neuskutečnil a ani nemohl uskutečnit, neboť obviněný nebyl oprávněn k prodeji nemovitosti, protože neměl postavení jejího vlastníka, resp. ani jiné postavení, které by mu umožňovalo uvedenou dispozici s nemovitostí. Za vlastníka nemovitosti se obviněný nemohl oprávněně označit ani na podkladě jiné kupní smlouvy, na jejíž existenci poukazoval ve svém dovolání, protože i kdyby takovou smlouvu uzavřel, mohl na základě ní nabýt vlastnické právo k nemovité věci až vkladem do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). K tomuto vkladu však nedošlo. Nejvyšší soud tak konstatuje, že i námitky obviněného, pokud se týkají uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný JUDr. P. H. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry