ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1210.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1210/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2004 o dovolání podaném obviněným M. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 9 To 59/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 526/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 9 To 59/2004, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 2 T 526/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 2 T 526/2003, byl obviněný M. Ř. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 15 T 371/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 9 To 59/2004, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. Ř. uznal vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že \"dne 7.6.2003 kolem 15.30 hodin v budově nádraží ČD B., na chodbě u úschovny zavazadel přišel k poškozenému J. S. ptal se ho, zda má nějaký problém a když mu poškozený řekl, že žádný problém nemá a chtěl odejít, obviněný jej bezdůvodně udeřil pěstí pod pravé oko tak, že poškozený zavrávoral a opřel se o zeď, v této chvíli mu vytrhl z opasku zde zavěšený telefon Nokia 3310, se kterým chtěl utéci a byl poškozeným pronásledován, uhodil s telefonem o zem, poškodil jej, čímž J. S. způsobil škodu ve výši 5.499,? Kč\", a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tentýž den na stejném místě tím, že \"kolem 16.00 hodin u prodejny s dárkovým zbožím bezdůvodně napadl poškozeného J. Z. udeřil jej pěstí do brady, pronásledoval jej na toaletu, povalil jej na zem, bil jej pěstmi a píchl jej prsty do očí, způsobil mu hematomy na víčkách, na předloktí pravé ruky a oděrky na hlavě tak, že poškozený musel vyhledat lékařské ošetření, ale k omezení v obvyklém způsobu života nedošlo\". Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 15 T 371/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl obviněný M. Ř. ve všech výrocích dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru dovolatele soud na základě skutkových zjištění nemohl vyvodit závěr, že se obviněný svým jednáním dopustil trestného činu loupeže. V době fyzického útoku obviněný nemohl vědět, že poškozený má u sebe mobilní telefon, a pokud k vytržení mobilního telefonu mělo dojít následně, jednalo se o časově oddělenou skutečnost. Z těchto skutkových zjištění není možno dovodit, že obviněný užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Navíc je k dispozici pouze výpověď poškozeného, která skutkový děj popisuje ne zcela jednoznačně. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) napadeného rozsudku dovolatel především zpochybnil výpovědi svědkyň, ze kterých nevyplynula ani intenzita údajného napadení, ani skutečnost, že k napadení došlo. Nelze tedy učinit závěr, že by obviněný poškozeného napadl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Dovolatel současně upozornil na nejednoznačnou časovou posloupnost obou útoků. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí případně i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval zjištěním, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Jako další bylo třeba posoudit otázku, zda dovolací námitky po obsahové stránce odpovídají důvodu uvedenému v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost těchto námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Pod citovaný dovolací důvod proto nelze z obsahového hlediska podřadit námitky posuzovaného dovolání, které zpochybňují věrohodnost výpovědí poškozeného a dalších svědkyň, námitky popírající skutečnost, že k napadení popsanému pod bodem 2) rozsudku krajského soudu došlo, jakož i výtku nejednoznačné časové posloupnosti obou útoků. Tyto námitky totiž směřují proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a zpochybňují skutkový stav věci vzešlý z tohoto hodnocení, nevytýkají však pochybení v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Hodnocení důkazů soudy ani vady zjištěného skutkového stavu věci nejsou za současné právní úpravy dovolacími důvody, proto výše uvedené námitky nebylo možno vzít v úvahu. Odlišný závěr je nutno učinit v případě námitek, kterými dovolatel zpochybnil naplnění znaků trestného činu loupeže, když podle jeho názoru z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tato námitka nesprávného právního posouzení skutku byla Nejvyšším soudem přezkoumána a bylo nutno jí přisvědčit.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. je použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu osoby, která je napadena. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci; musí tedy předcházet zmocnění se věci (srov. rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pro uznání viny trestným činem loupeže je nezbytné, aby skutkový stav věci zahrnoval skutečnosti vypovídající o tom, že obviněný užil násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a současně (tj. nejpozději v okamžiku vykonávaného násilí či užití pohrůžky bezprostředního násilí) měl i úmysl zmocnit se cizí věci. Jestliže násilí pachatele, který se již zmocnil cizí věci, je použito v úmyslu bezprostředně po činu, jímž naplnil znaky trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, může naplňovat i znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jestliže během tohoto jednání pachatel pojme a uskuteční úmysl zmocnit se dalších věcí, jejichž odcizení původně nezamýšlel. (Srov. rozh. č. 51/1976-II a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.) O takový případ však v posuzované věci nešlo.
Krajský soud v Brně popsal ve shora citovaném výroku odsuzujícího rozsudku jednání obviněného, ve kterém spatřoval naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tak, že obviněný přišel k poškozenému, ptal se ho, zda má nějaký problém a když mu poškozený řekl, že žádný problém nemá, \"bezdůvodně jej udeřil pěstí pod pravé oko tak, že poškozený zavrávoral a opřel se o zeď, v této chvíli mu vytrhl z opasku telefon Nokia 3310…\". Z takto popsaného skutkového stavu nevyplývá, že k užití násilí došlo v úmyslu zmocnit se mobilního telefonu, a lze dospět k závěru opačnému, že úmysl obviněného k odcizení cizí věci nesměřoval, když je uvedeno, že k užití násilí (úderu pěstí) došlo bezdůvodně. Tento popis skutku v podstatě vylučuje existenci loupežného úmyslu obviněného, tedy chtění zmocnit se násilím cizí věci [tj. přímému úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.) nebo srozumění se zmocněním se cizí věci užitím násilí [nepřímému úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.].
V odůvodnění rozsudku (str. 4) se krajský soud dále jen omezil na konstatování, že není pochyb o tom, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a další rozhodné skutečnosti neuvedl. Lze tudíž přisvědčit dovolacím námitkám, neboť ze skutkového stavu věci popsaného v rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá úmysl obviněného zmocnit se cizí věci násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. Dále je třeba uvést, že stejné závěry platí i pro skutkový stav vyplývající z rozsudku soudu I. stupně. Okresní soud v Břeclavi ve výrokové části rozsudku taktéž uvedl, že obviněný při loupežném útoku poškozeného \"bezdůvodně udeřil\" a následně mu vytrhl z opasku mobilní telefon. Ani v odůvodnění rozhodnutí neuvádí jiné skutkové okolnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na subjektivní stránku jednání obviněného ve vztahu ke zmocnění se mobilního telefonu užitím násilí. Okolnostmi, ze kterých by bylo možno dovodit loupežný úmysl obviněného by mohl např. být slovní projev obviněného nebo jiné chování v průběhu násilného útoku, ze kterého by vyplývala vůle obviněného zmocnit se mobilního telefonu nebo jiné věci poškozeného násilím, resp. pohrůžkou bezprostředního násilí, jak je v takových případech typické. Jak však bylo uvedeno, v posuzovaném případě tyto okolnosti soudy obou stupňů nezjistily.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek popsaný pod bodem 1) výroku rozsudku Krajského soudu v Brně byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoli nezahrnuje skutkové okolnosti nezbytné k vyvození závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Toto pochybení lze vytknout taktéž rozsudku soudu I. stupně, který byl napadeným rozhodnutím zrušen.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodl o zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 9 To 59/2004, i rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 2 T 526/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu I. stupně. Vrácení věci okresnímu soudu je přitom odůvodněno jednak skutečností, že chybná právní kvalifikace skutku byla učiněna již soudem I. stupně, a dále zákonem neomezenými možnostmi provádění důkazů a změn skutkových zjištění v řízení u tohoto soudu. V závislosti na eventuelním doplnění dokazování totiž není vyloučena změna skutkových zjištění, resp. doplnění skutkového stavu věci o okolnosti svědčící o loupežném úmyslu obviněného pojatém v době užití násilí, tedy o okolnosti ve stávajícím skutkovém stavu absentující. Teprve v tomto případě bude přicházet v úvahu právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V opačném případě Nejvyšší soud konstatuje, že soud, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.). V řízení u soudu I. stupně přitom bude obhajobě poskytnuta nejširší možnost uplatnění procesních práv a rovněž bude třeba posoudit eventuelní souběh trestných činů, pro které je obviněný v současné době stíhán.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová