ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1322.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1322/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 o dovolání podaném obviněným Š. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 3 To 129/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 252/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 3 T 252/2003, byl obviněný Š. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že „dne 29. 7. 2003 v době kolem 5.00 hod. v Brně v bytě L. S., na ul. S. žádal po poškozeném L. J., pod smyšlenou záminkou vydání mobilního telefonu, což ten odmítl a chtěl odejít z bytu, což se mu nepodařilo, a proto jej obviněný udeřil a kopl do obličeje, když se poškozený nacházel na schodech vedoucích z kuchyně dolů ke dveřím bytu a přitom dále obviněný chtěl telefon, proto mu poškozený ze strachu z dalšího násilí vydal mobilní telefon zn. Nokia 7210 se dvěma SIM kartami v ceně kolem 13.000,- Kč, ale obviněný jej nadále bil pěstmi zejména do hlavy a shodil jej ze schodů do sklepa a když poškozený odtud chtěl vyjít nahoru, obviněný ho opět kopl do obličeje a následně i s odcizeným telefonem odešel do nedaleké herny, kde byl zadržen hlídkou PČR, zatímco zranění poškozeného si vyžádalo lékařské ošetření v Ú. n. B., a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 8 T 273/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 4 To 385/2000 odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou, ze kterého byl propuštěn dne 14. 9. 2002“. Za sbíhající se trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák., §41 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. uložen (správně taktéž podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný) trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně ohledně obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 T 52/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 3 To 441/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 3 To 129/2004, kterým z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Š. K. byl za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák., a sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 T 52/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 3 To 441/2003, podle §234 odst. 1 tr. zák., §41 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně ohledně obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 3 T 52/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 3 To 441/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl obviněný Š. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., neboť ve věci rozhodl orgán, který měl být vyloučen a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že předseda senátu Městského soudu v Brně Mgr. M. K. měl být vyloučen z provádění úkonů trestního řízení v dané věci. Poukázal na urážlivé chování Mgr. K. u hlavního líčení, jeho rasistické názory vyslovené v přítomnosti obhájců obviněného a postup soudu při hodnocení znaleckého posudku předloženého obhajobou. Předseda senátu otevřeně ignoroval některé procesní návrhy obhajoby a nereagoval na ně postupem, který by byl v souladu s trestním řádem. Stížnost obhájců obviněného proti jeho postupu pak byla vedením Městského soudu v Brně bagatelizována. Nesprávné právní posouzení skutku dovolatel shledával v hodnocení znaleckých posudků vypovídajících o schopnostech rozpoznávacích a ovládacích u obviněného v době spáchání skutku. Soudní znalec přibraný obhajobou tyto schopnosti označil za zcela vymizelé. Soud proto přibral další znalkyni, z jejíhož posudku následně vycházel a dospěl k závěru, že obviněný byl v době jednání příčetný. Po podání odvolání obhajoba nechala vypracovat další znalecký posudek, jeho závěry však byly postupem odvolacího soudu zpochybněny. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud ve veřejném zasedání zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu s pokynem provést nové dokazování, při kterém budou dodržena ustanovení trestního řádu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud uložil Městskému soudu v Brně řádné vypracování znaleckého posudku dvěma znalci případně posudek vypracovaný ústavem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru námitky dovolávající se vyloučení předsedy senátu soudu I. stupně nelze považovat za důvodné, neboť dovolatel jeho podjatost dovozuje ze způsobu, jakým hodnotil provedené důkazy a jakým řídil hlavní líčení, když další výhrady nemají ve spise opory. Námitky k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou relevantní, neboť spočívají v polemice s hodnocením znaleckých posudků. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Jestliže tato okolnost byla obviněnému již v původním řízení známa, je předpokladem podání dovolání podle citovaného ustanovení, že byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jak bylo výše uvedeno, obviněný v podaném dovolání namítl, že v předmětné věci rozhodoval vyloučený orgán, neboť předseda senátu soudu I. stupně se u hlavního líčení urážlivě choval k obviněnému, projevil rasistické názory, zaujatě hodnotil znalecký posudek předložený obhajobou a otevřeně ignoroval některé procesní návrhy obhajoby. Nejvyšší soud shledal, že tato námitka po obsahové stránce odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Z obsahu spisu (č. l. 200 a násl.) vyplývá, že v hlavním líčení konaném u Městského soudu v Brně dne 17. 12. 2003 uplatnili obhájci obviněného námitku podjatosti vůči předsedovi senátu soudu I. stupně. Tatáž námitka byla uplatněna v odvolání obviněného. Je zřejmé, že byla splněna formální podmínka pro uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že podjatost předsedy senátu byla v předcházejícím řízení namítnuta. Jako další bylo třeba se zabývat opodstatněností tvrzení dovolatele, přičemž Nejvyšší soud shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Vyloučení orgánů činných v trestním řízení upravuje §30 tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Za poměr k osobám ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, popřípadě vztah úzce přátelský či naopak nepřátelský. Rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Poměr soudce k věci musí mít podle názoru právní teorie i praxe zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na její právní posouzení. Odlišný právní názor soudce tedy nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, T 339/2002). Trestní řád v celé řadě ustanovení (např. §264 odst. 1, §265s odst. 1, §270 odst. 4, §314h odst. 1) přímo předpokládá, že ve věci rozhoduje i soudce, jehož právní názor je odlišný.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně z hlediska věcného nemohou obstát. Předně je třeba uvést, že námitka podjatosti předsedy senátu byla obhajobou v průběhu trestního řízení opakovaně uplatňována a soudy obou stupňů věcně přezkoumána. Dne 17. 12. 2003 soud I. stupně rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. (viz usnesení č. l. 209), že senát složený z předsedy senátu Mgr. M. K. a přísedících L. B. a V. K. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že námitky obhajoby jsou účelové a z převážné míry odkazují na procesní postup a hodnocení důkazů prováděné soudem. Proti tomuto rozhodnutí nebyl obhajobou podán opravný prostředek. Námitky proti osobě předsedy senátu soudu I. stupně uplatnil obviněný i ve svém odvolání a v průběhu veřejného zasedání konaném o odvolání. Odvolací soud se jimi v napadeném rozhodnutí zabýval (str. 7) a shledal je nedůvodnými, mimo jiné i odkázal na odůvodnění výše citovaného usnesení soudu I. stupně.
Důvodem vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. by v dané věci mohl být poměr jmenovaného předsedy senátu k projednávané věci či k některé z osob uvedených v tomto ustanovení, z něhož by vyplývaly pochybnosti o jeho možnosti ve věci nestranně rozhodovat. Dovolatel však důvod vyloučení spatřoval výhradně ve způsobu, jakým soud I. stupně hodnotil znalecké posudky, v procesním postupu tohoto soudu a konečně v údajně nepatřičném chování předsedy senátu k obviněnému, resp. k jeho obhájci. Podle názoru dovolacího soudu však z těchto skutečností podjatost jako důvod vyloučení předsedy senátu z dalšího rozhodování dovozovat nelze. Z toho, že obviněný nesouhlasil s hodnocením znaleckých posudků a subjektivně se (resp. jeho obhájce) cítil dotčen jednáním předsedy senátu nijak nevyplývá, že předseda senátu měl k projednávané věci nebo k obviněnému či jiným osobám vystupujícím v řízení takový poměr, který by zpochybňoval jeho způsobilost k nestrannému rozhodování, jak to má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Obviněným namítnuté vady procesního postupu soudu I. stupně tedy podjatost soudce založit nemohou, Nejvyšší soud navíc žádnou takovou skutečnost z obsahu spisu nezjistil. Ze způsobu rozhodování a odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně nevyplývá, že rozhodovací činnost Mgr. M. K. nějak vybočila z požadavku na nestrannost soudního rozhodování. Hodnocením znaleckých posudků se Městský soud v Brně podrobně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (viz str. 5 – 9), jeho závěry pak plně podpořil odvolací soud (viz str. 6 – 8 usnesení Krajského soudu v Brně).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že předseda senátu Městského soudu v Brně Mgr. M. K. nebyl v dané věci ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, věty první, tr. ř. vyloučen. Námitky dovolatele poukazující na chování Mgr. M. K. u hlavního líčení, zaujaté hodnocení důkazů a opomíjení procesních návrhů obhajoby, nemají ve spisovém materiálu opory. Z žádných skutečností nelze usuzovat na to, že ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, věty první, tr. ř. nemohl předseda senátu soudu I. stupně nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám v citovaném zákonném ustanovení uvedeným nebo pro poměr k orgánu činnému v trestním řízení. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí, nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V opačném případě nelze dovodit, že dovolatelem byl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný.
Dovolací námitky obviněného podporující výše uvedený dovolací důvod prosazovaly odlišné hodnocení znaleckých posudků vypovídajících o příčetnosti obviněného v době spáchání skutku, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto dovolacím námitkám dospěl k závěru, že je z hlediska jejich obsahu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je vyložen shora, ani pod žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací námitky totiž směřují do oblasti hodnocení důkazů. Důsledkem tohoto odlišného hodnocení důkazů potom má být skutkový stav věci, ze kterého by vyplývalo, že obviněný v rozhodné době nebyl příčetný. Jak vyplývá z předchozích odstavců, Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění dovolacím soudem není možná prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání neuvedl jedinou konkrétní námitku, která by zpochybňovala soudy obou stupňů učiněné právní posouzení zjištěného skutku, event. která by vytýkala porušení jiných ustanovení hmotného práva. V rozsahu námitek podporujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo tedy dovolání podáno z jiného důvodu než důvodu uvedeného v zákonném výčtu dovolacích důvodů (§265b tr. ř.), a přicházelo by tudíž v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko dovolatele vyjádřené v dovolání ohledně vyloučení předsedy senátu soudu I. stupně je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu a další námitky obsahově neodpovídaly žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová