ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1337.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1337/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2004 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 5 To 173/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 8/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 T 8/2004, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 22. 11. 2003 kolem 10:00 hodiny v P. obchodního domu I. ve vozidle taxi, kterým se nechal přivézt z P., poté, co se do vozidla vrátil po předchozím vystoupení, vytáhl pistoli, namířil s ní na řidiče, poškozeného P. R. a řekl mu, aby mu vydal peníze a mobilní telefon, načež mu poškozený předal finanční částku ve výši 5.600,- Kč a mobilní telefon značky Nokia 3410 v hodnotě 4.500,- Kč, čímž poškozenému P. R. způsobil škodu ve výši 10.100,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 1992, sp. zn. 6 T 89/92, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 1993, sp. zn. 8 To 55/93, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, který vykonal dne 3. 10. 1997.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 T 8/2004, podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podala odvolání v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 5 To 173/2004, zamítl podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná.
Proti tomuto usnesení podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. J. B. opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný nesouhlasí s právním závěrem soudů obou stupňů, že byly naplněny všechny znaky pro použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný uvedl, že v souvislosti s ustanovením §41 odst. 1 tr. zák. není přesně zakotveno, kdy jednání pachatele podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti a kdy již nikoliv. Je přesvědčen, že od jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v roce 1997 uplynula podle jeho názoru značná doba, tj. doba šesti let, a jeho případ neměl být posuzován jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou. Při hodnocení této otázky soudy obou stupňů údajně nepřihlédly k dalším okolnostem, které podle obviněného snižují společenskou nebezpečnost trestného činu např., že jeho jednání nezanechalo žádné následky na zdraví poškozeného, že uhradil poškozenému škodu, která mu jeho jednáním vznikla, a že se předchozího jednání dopustil ve věku blízkém věku mladistvých. Podle obviněného nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 5 To 173/2004, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Obviněný v dovolání namítal, že nebyla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy a jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. je zvlášť nebezpečným recidivistou pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, přitom nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (srov. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování materiální podmínky zvlášť závažné recidivy je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonávaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Nejvyšší soud zjistil, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně se velmi pečlivě a v souladu se zákonem zabývaly tím, zda byla jednáním pachatele naplněna formální i materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Správně posoudily všechny okolnosti, které určují stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 T 8/2004, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tedy že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin se sazbou od dvou do deseti let odnětí svobody. Dále je zřejmé, že obviněný byl již za takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 1992, sp. zn. 6 T 89/92, kterým byl mimo jiné za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Tento trest byl vykonán dne 3. 10. 1997. O naplnění formální stránky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. tedy není pochyb.
Nejvyšší soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního i druhého stupně, že byla naplněna také materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, tj. že došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Soudy obou stupňů zvážily všechny okolnosti relevantní pro určení stupně nebezpečnosti recidivy pro společnost. Nelze brát v úvahu jen dobu, která uplynula od posledního odsouzení, resp. od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Závažným hlediskem je také to, jakým způsobem byly oba zvlášť závažné úmyslné trestné činy spáchány. Je zřejmé, že šlo o obdobný způsob spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného se zbraní. Předmětem ochrany je v tomto případě jednak osobní svoboda a jednak majetek. Při posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je podstatné i to, že obviněný byl v minulosti několikrát odsouzen také za jiné majetkové trestné činy a poslední trestný čin kvalifikovaný jako loupež podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. uložený obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 za dne 30. 12. 2002, sp. zn. 6 T 47/2002.
Tyto všechny okolnosti odůvodňují užití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a soudy obou stupňů správně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek