ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.138.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 138/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2004 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 7 To 436/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 42/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. M. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 2 T 42/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 7 To 436/2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným M. N. nebo A. J., a to jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body A. a D. Toto jednání spočívalo ve 14 dílčích útocích, v jejichž rámci se obviněný M. M., případně i s uvedenými spoluobviněnými vloupali do bytů, domů a obchodních provozoven, kde odcizili peníze a další věci.
Za to byl obviněný M. M. podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 a 1/2 roku, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Současně byl uznán vinným i spoluobviněný M. N. a byl mu uložen trest.
Rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán z podnětu odvolání obou spoluobviněných podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému M. M. doručen dne 29. 10. 2003, jeho obhájkyni také dne 29. 10. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 10. 2003.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný M. M. dne 3. 12. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že se ke spáchání trestné činnosti, která mu byla obžalobou kladena za vinu, v podstatě doznal, avšak tvrdí, že od počátku trestního řízení popírá vloupání do prodejny v Č., tedy spáchání jednoho z dílčích útoků. Podle názoru obviněného mu zmíněné jednání nebylo řádně prokázáno a soud tak věc nesprávně posoudil, protože ze spáchání tohoto útoku je usvědčován toliko svým spoluobviněným. Druhou námitkou obviněného je potom tvrzení, podle něhož se neztotožňuje s výší škody. Má za to, že v mnoha případech byla doba od vloupání do okamžiku zjištění trestné činnosti delší a objekty zůstaly nezajištěny, tudíž nelze vyloučit, že tohoto časového úseku nezneužil k odcizení věcí z objektu někdo jiný. Obviněný se proto domnívá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že z jednotlivých objektů odcizil jen některé věci v určité hodnotě. Obviněný dále nesouhlasí s vyčíslením škody u některých odcizených věcí, resp. má za to, že škoda nebyla řádně prokázána a doložena. Podle jeho názoru se soudy dříve činné ve věci řádně nevypořádaly s jeho obhajobou ohledně zmíněných okolností, a proto se mu i uložený trest jeví nepřiměřený.
Závěrem svého dovolání obviněný M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl tak, že se obviněný M. M. zprošťuje části obžaloby pro výše zmíněný dílčí skutek, a dále aby rozhodl o trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je z obsahu dovolání zcela evidentní, že obviněný opřel veškerou svoji argumentaci jen o skutkové námitky, které směřují pouze proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká zjištění z nich vyvodily. Má však za to, že podobu skutkových závěrů nemůže Nejvyšší soud měnit, tudíž jde o dovolání podané ve skutečnosti z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. řádu. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. M. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen ve výroku o vině rozsudek soudu prvního stupně a kterým byl obviněnému uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. Ř., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu ve Znojmě dne 3. 12. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný M. M. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je jednak tvrzení, že se nedopustil jednoho z dílčích skutků, jehož spácháním byl uznán vinným, a dále že vyčíslená škoda nebyla řádně prokázána a doložena. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný M. M. shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a v hodnocení důkazů, které provedly. Předpoklady pro jiné posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění ani vadné hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. M. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil všech dílčích skutků tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestných činů činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., zčásti spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Shora zmíněnými námitkami obviněného M. M. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení napadeného dílčího skutku, a proti postupu soudů při hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nepřiměřenost uloženého trestu – nejde-li o jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu – sama o sobě rovněž nemůže založit existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. M. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y