ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1382.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1382/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný V. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 11 To 52/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 2/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. M. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 40 T 2/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 11 To 52/02, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil dvěma útoky popsanými pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. První z nich spočíval v tom, že obviněný V. M. po předchozí dohodě společně se spoluobviněným V. B. poté, co obviněný V. B. požádal dne 12. 8. 1998 v K. b., a. s., pobočka v P., o zřízení běžného účtu, který mu byl pod č. 27155503…./0100 téhož dne zřízen s tím, že zmocněnou osobou k disponování s prostředky na uvedeném účtu prostřednictvím kompatibilního média v platebním styku, tzv. Bulletin Board System (dále jen „systém BBS“), pro elektronické předávání dat platebního styku byl rovněž obviněný V. M. za společnost D. K., s. r. o., a téhož dne, ačkoli věděl, že na účtu je pouze základní vklad ve výši 50,- Kč a s bankou nebyla uzavřena dohoda o čerpání do debetu, podal platební příkaz k převodu částky 1 872 356,- Kč ve prospěch účtu společnosti D. K., s. r. o., č. 655236…./0100 vedeného u K. b., a. s., který byl v důsledku chybného postupu pracovníků banky při zakládání účtu realizován a finanční prostředky v této výši byly na účet společnosti D. K., s. r. o., skutečně převedeny, přičemž obviněný V. M. prostřednictvím platebních příkazů tuto částku postupně odčerpal, čímž způsobil K. b., a. s., škodu ve výši 1 872 356,- Kč.
Druhý posuzovaný útok byl proveden tím způsobem, že obviněný V. M. dne 10. 11. 1998 uzavřel jako jednatel společnosti D. K., s. r. o., s K. b., a. s., pobočka v P., smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu, na základě které byl zřízen účet č. 27490911…./0100, k němuž téhož dne obviněný uzavřel dodatek smlouvy o používání kompatibilního média v platebním styku, na jehož základě byl nově zřízený účet napojen na systém elektronického předávání dat na principu systému BBS, kam již dříve byly napojeny další účty společnosti D. K., s. r. o., a téhož dne podal prostřednictvím tohoto systému platební příkaz k převodu částky 4 850 000,- Kč na účet společnosti F. KB, a. s., č. 27144503…./0100, ačkoli věděl, že na účtu se nachází pouze základní vklad ve výši 100,- Kč a nemá uzavřenu dohodu o možnosti čerpání do debetu, a tento platební příkaz byl opětovně v důsledku chybného postupu pracovníků banky při zakládání účtu realizován a finanční prostředky v uvedené výši byly převedeny na účet společnosti F. KB, a. s., čímž způsobil K. b., a. s., škodu ve výši 4 850 000,- Kč.
Za to byl obviněný V. M. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněných V. M. a V. B., podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. a), d), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil a sám znovu rozhodl výše popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému V. M. a jeho obhájci doručen dne 18. 3. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 17. 3. 2003.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. M. dne 20. 5. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel má především za to, že popsané skutky nelze podřadit pod ustanovení §250 tr. zák., neboť postrádají znak spočívající v uvedení v omyl, resp. ve využití něčího omylu. Domnívá se, že nezbytnou podmínkou pro naplnění tohoto znaku je existence vůle na straně poškozeného, přičemž za omyl označuje takový stav subjektivního vnímání, kdy podváděný vnímá neexistující skutečnost na základě svého rozumového poznání a hodnocení předkládaných skutečností jako skutečnost existující a na základě toho jedná způsobem předpokládaným pachatelem. V posuzovaném případě byla za poškozeného označena právnická osoba, přičemž ke spáchání trestného činu mělo dojít tak, že počítačový systém BBS automaticky, bez zásahu pracovníků banky, provedl elektronicky zadané platební příkazy. Obviněný považuje za nesporné, že neživý předmět není nadán vůlí ani rozumovými schopnostmi, pomocí kterých by byl schopen vytvářet si jakoukoli představu, tudíž ani nemůže být uveden v omyl. Jediné fyzické osoby, s nimiž obviněný vešel ve styk, byly zaměstnankyně banky, avšak v popisu skutku není podle obviněného nic, co by nasvědčovalo tomu, že tyto zaměstnankyně byly uvedeny v omyl nebo že by jejich omylu bylo využito.
Dále podle názoru obviněného V. M. z popisu skutku uvedeného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně nevyplývá, kdo byl osobou, která zadala příkaz k úhradě. Domnívá se, že z jazykového rozboru není zřejmé, zda se mělo jednat o zmocněnou osobu, tedy obviněného V. M., nebo o obviněného V. B., když obojí výklad považuje za možný. Dovolatel tvrdí, že předmětný příkaz zadal obviněný V. B., přičemž na tomto jeho jednání se kromě tvrzené předchozí dohody nijak nepodílel. Pokud obviněný V. M. následně odčerpal převedené finanční prostředky, nelze takový úkon podle něj považovat za spolupachatelství, neboť trestný čin podvodu byl dokonán již obohacením společnosti D. K., s. r. o.
V rámci poslední námitky obviněný uvedl, že Vrchní soud v Praze ve výroku svého rozhodnutí odkazuje na neexistující rozsudek Městského soudu v Praze. Podle názoru obviněného totiž toto prvostupňové rozhodnutí nesplňuje náležitosti podle §120 odst. 1 tr. řádu, neboť neobsahuje označení rozsudek a neuvádí se v něm, že bylo vyhlášeno jménem republiky, takže se nejedná o rozsudek.
Závěrem svého dovolání obviněný V. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil zmíněná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného V. M. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že v případě uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutné vycházet ze skutkových zjištění učiněných ve věci a v návaznosti na ně hodnotit správnost hmotně právního posouzení. Státní zástupkyně se přitom domnívá, že obviněný namítá především právě nesprávné skutkové závěry ve věci dříve činných soudů, pokud jde o jeho vztah ke způsobené škodě a stran jeho dohody se spoluobviněným. V rozsahu naznačených námitek tak podle státní zástupkyně není dovolání ve skutečnosti opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale o důvod jiný, který v ustanovení §265b tr. řádu uveden není.
Současně má státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství za to, že popis skutku, z něhož soudy vycházely, odpovídá použité právní kvalifikaci. Nad rámec právních úvah soudů potom doplňuje, že společnosti D. K., s. r. o., za niž obviněný jednal, se podle jejího názoru dlouhodobě nedostávalo finančních prostředků a neplnila ani základní platební povinnosti, a podle státní zástupkyně obviněný věděl, že na předmětných účtech jsou finanční prostředky pouze ve výši nezbytné pro jejich zřízení. Státní zástupkyně dále dovozuje, že oba obvinění již v době zřízení účtů neměli v úmyslu plnit obchodní podmínky, k nimž se zavázali, stanovené pro užívání účtu, čímž uvedli v omyl pracovnice banky.
Státní zástupkyně závěrem opětovně uvádí, že popis skutku odpovídá užité právní kvalifikaci, když soudy prvního a druhého stupně své závěry toliko přesvědčivě neodůvodnily. Námitky obviněného tudíž hodnotí jako zřejmě neopodstatněné, resp. shodné s odvolacími námitkami, s nimiž se odvolací soud vypořádal. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného V. M. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl z podnětu odvolání obviněného V. M. částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a byl mu uložen rest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 20. 5. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e odst. 1, 3 a §60 odst. 3 tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný V. M. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci své první námitky obviněný V. M. uvádí, že v posuzovaném případě nedošlo k naplnění znaku spočívajícího v uvedení v omyl, resp. ve využití něčího omylu. Argumentuje tím, že za poškozeného byla označena právnická osoba, přičemž ke spáchání trestného činu mělo dojít tak, že počítačový systém BBS automaticky, bez zásahu pracovníků banky, provedl elektronicky zadané platební příkazy. Počítačový systém je přitom neživým předmětem, který není nadán vůlí ani rozumovými schopnostmi, za jejichž pomoci by byl schopen vytvářet si jakoukoli představu, tudíž ani nemohl být uveden v omyl. Jediné fyzické osoby, s nimiž obviněný vešel ve styk, byly zaměstnankyně banky, avšak v popisu skutku není podle obviněného nic, co by nasvědčovalo tomu, že tyto zaměstnankyně byly uvedeny v omyl nebo že by jejich omylu bylo využito.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl obviněný V. M. uznán vinným, se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, kterými je Nejvyšší soud při hodnocení správnosti právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu vázán, zkráceně řečeno vyplývá, že obviněný V. M. sám nebo společně s dalším spoluobviněným založili účet u K. b., a. s., a týž den, kdy k založení účtu došlo, podali prostřednictvím elektronického systému příkaz k úhradě ve výši 1 872 356,- Kč, resp. 4 850 000,- Kč, ačkoli věděli, že na nově zřízených účtech je uložen pouze základní vklad ve výši 50,- Kč, resp. 100,- Kč. V důsledku chybného postupu zaměstnanců banky při zakládání účtu byl platební příkaz splněn, došlo na jeho podkladě k převodu peněz, které na účtu prokazatelně nebyly, čímž byla K. b., a. s., způsobena škoda velkého rozsahu. Současně je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že obvinění byli automaticky informováni o stavu finančních prostředků na účtu (č. l. 979 trestního spisu).
Nejvyšší soud se v návaznosti na popsanou námitku v zásadě ztotožňuje s názorem obviněného, že počítačový systém, jehož prostřednictvím byl proveden převod peněz, jako neživý předmět není nadán vůlí ani rozumovými schopnostmi, tudíž ani nemohl být uveden v omyl nebo nemohlo být využito jeho omylu. Tento systém ovšem v žádném omylu nejednal ani proto, že zadanou operaci provedl zcela podle stanovených podmínek, tedy ve smyslu své funkce správně. K omylu však došlo na straně zaměstnanců K. b., a. s., kteří podle skutkových zjištění provedli chybný postup při zakládání účtu. Zmíněný omyl přitom podle ustáleného skutkového stavu nebyl vyvolán jednáním či jiným působením obviněných, tudíž zjevně v posuzovaném případě nedošlo ke spáchání trestného činu podvodu uvedením někoho v omyl. Právní kvalifikace, jak ji vyjádřil soud prvního stupně v tzv. právní větě svého rozsudku a podle níž obviněný V. M. ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že někoho uvedl v omyl, a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, proto není ve všech důsledcích správná, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by obviněný kohokoli uvedl v omyl.
Současně však platí, že trestného činu podvodu se lze dopustit i prostřednictvím dalšího alternativně stanoveného jednání, a to využitím něčího omylu. V takové situaci pachatel sice sám omyl jiné osoby nevyvolal ani ke vzniku jejího omylu nijak nepřispěl, ale po zjištění existence omylu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Přitom není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Skutek, jehož podstatou je využití omylu k obohacení na úkor jiné osoby, přitom může být v obecném smyslu z trestně právního pohledu posuzován buď jako podvod podle §250 tr. zák., nebo jako zatajení věci podle §254 tr. zák. (samozřejmě za předpokladu naplnění dalších znaků vyžadovaných uvedenými skutkovými podstatami). K zatajení věci podle dikce citovaného ustanovení mimo jiné dochází, když si pachatel přisvojí cizí věc, která se dostala do jeho moci omylem. Takové jednání přitom předpokládá, že v době, kdy se věc dostává do jeho moci, pachatel o tomto omylu neví a teprve dodatečně si uvědomí, že mu věc nepatří (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 17/1980 Sb. rozh. tr.). Pachatel tudíž musí být poté, co má cizí věc ve své moci, alespoň po určitou dobu v dobré víře, že se jedná o věc, která mu po právu náleží, resp. o věc, kterou je oprávněn mít u sebe.
V posuzovaném případě však podle rozhodných skutkových zjištění oba obvinění věděli, že na účtu nejsou dostatečné finanční prostředky, a současně si byli vědomi i toho, že z účtu nemohou čerpat finanční prostředky do debetu, přičemž po provedení platebního příkazu, učiněného s využitím omylu zaměstnanců banky při zakládání účtu, který obvinění nezpůsobili, byli o takovém mylném úkonu automaticky informováni. V době, kdy obvinění zjistili, že se jim do jejich moci dostal zmíněný finanční obnos, tedy museli vědět, že tyto peněžní prostředky jim nenáleží a že nejsou oprávněni s nimi disponovat, tudíž nebyli v dobré víře. Jednání obou obviněných, tj. i dovolatele, proto nelze považovat za beztrestné ani je nelze posoudit jako méně závažný trestný čin zatajení věci podle §254 tr. zák., jak již ve svém odvolání a poté i v dovolání navrhoval obviněný V. M. Oba obvinění, tedy i dovolatel, se totiž zjevně dopustili činu, v jehož rámci ke škodě cizího majetku sebe, resp. jiného obohatili tím, že využili něčího omylu, a způsobili škodu, která v případě obviněného V. M. byla škodou velkého rozsahu, takže tento obviněný spáchal kvalifikovaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
K dovolacím námitkám obviněného V. M., které se týkají pochybností o tom, kdo jednal v omylu v případě automatizovaných bankovních operací, Nejvyšší soud uvádí následující. Bez ohledu na nyní platnou výslovnou úpravu v ustanovení §89 odst. 18 tr. zák. i v době spáchání posuzovaného činu platilo pravidlo, podle něhož využít něčího omylu je možné i využitím toho, že někdo jiný než pachatel učiní zásah do programového vybavení počítače nebo provede jinou operaci na počítači či zásah do elektronického nebo jiného technického zařízení, včetně zásahu do předmětů sloužících k ovládání takového zařízení vybavených mikročipem, magnetickým, optickým nebo jiným speciálním záznamem. Podstatné tedy je, že prostřednictvím uvedených technických zařízení pachatel zneužívá omylu určitých fyzických osob, které – kdyby o svém omylu věděly – učinily by takové úkony, aby tato technická zařízení provedla jinou operaci nebo aby příslušnou operaci (např. převod peněz z jednoho účtu na jiný) vůbec neprovedla. Obviněný V. M. tedy v posuzovaném případě nebyl uznán vinným za to, že využil omylu automatizovaného bankovního systému pro zpracování dat v elektronické podobě, ale že využil omylu příslušných zaměstnanců banky, kteří takový systém používali a vkládali do něj potřebná data. Jinak řečeno, jestliže by příslušní zaměstnanci banky nejednali v omylu a do automatizovaného bankovního systému vložili správné údaje, nemohlo by dojít k posuzovaným převodům peněz. Ze skutkových zjištění je přitom nesporné, že kdyby tito zaměstnanci o svém omylu věděli, bezpochyby by učinili opatření, aby automatizovaný systém nemohl splnit příkaz k převodu peněz, které na příslušném účtu nebyly. V příčinné souvislosti s touto následnou nečinností zaměstnanců banky způsobenou jejich omylem, který podle rozsudku soudu prvního stupně spočíval v jejich chybném postupu, došlo k převodu peněz ve prospěch společností D. K., s. r. o., a F. KB, a. s., které tím byly ke škodě K. b., a. s., neoprávněně obohaceny.
Dále k tomu Nejvyšší soud připomíná, že má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci proto pochopitelně nejednala v omylu poškozená banka jako celek, ale příslušní zaměstnanci banky, kteří v souvislosti se zakládáním bankovních účtů vkládali určité údaje do automatizovaného počítačového systému banky, na jejichž podkladě pak byly prováděny majetkové dispozice spojené s bezhotovostními převody peněz. Na podvodu přitom mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, jak je zřejmé z již citovaného judikátu. V posuzované trestní věci byli pachateli obvinění V. M. a V. B., osobami jednajícími v omylu byli příslušní zaměstnanci banky vkládající údaje do jejího automatizovaného počítačového systému, poškozenou osobou byla K. b. a obohacenými osobami byly společnosti D. K., s. r. o., a F. KB, a. s., popřípadě jejich prostřednictvím též obviněný V. M. Proto právní posouzení skutku spáchaného obviněným V. M. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. bylo v napadeném rozsudku odvolacího soudu i v předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně – až na již zmíněnou výjimku – učiněno správně, přestože v popisu skutku i v odůvodnění mohly být všechny rozhodné okolnosti vyjádřeny přesněji, výslovně a podrobněji. Jinak ovšem všechny skutkové okolnosti, z nichž soudy obou stupňů vycházely, spolehlivě odůvodňují citovanou právní kvalifikaci na podkladě argumentů, které Nejvyšší soud zmínil v tomto rozhodnutí.
V návaznosti na uvedené závěry lze konstatovat, že soudy dříve činné ve věci sice neučinily zcela správné právní hodnocení posuzovaných útoků obviněného V. M., neboť obviněný neuvedl jinou osobu v omyl, ale omylu jiného využil. Jde však jen o jinou z možných alternativ spáchání téhož trestného činu, tj. trestného činu podvodu podle stejné právní kvalifikace. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že projednání dovolání jen v tomto rozsahu, v němž je dovolací námitka obviněného V. M. důvodná, tj. ohledně přesného vymezení tzv. právní věty vyjadřující způsob spáchání trestného činu podvodu, ani případná následná náprava zjištěného pochybení stran jiného hmotně právního posouzení by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného. Současně by projednání dovolání obviněného nemohlo mít ani judikatorní význam, protože se nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu, ale takovou, která již byla dostatečně ozřejměna a ustálena v rozhodovací činnosti soudů a v praxi nečiní problémy. V rozsahu této námitky tedy Nejvyšší soud shledal důvod k odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Další námitku popsanou v dovolání obviněný V. M. zaměřuje proti bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož se měl trestného činu podvodu dopustit společně s obviněným V. B. Podle dovolatele z něj jednoznačně nevyplývá, kdo byl osobou, která zadala příkaz k úhradě, přičemž má za to, že příkaz zadal obviněný V. B. Obviněný V. M. doplňuje, že na tomto jeho jednání se kromě tvrzené předchozí dohody nijak nepodílel, a pokud následně jen odčerpal převedené finanční prostředky, nelze podle dovolatele takový úkon považovat za spolupachatelství, neboť trestný čin podvodu byl dokonán již obohacením společnosti D. K., s. r. o.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá ze skutkových zjištění, oba obvinění jednali společně, ve vzájemné shodě a po předchozí dohodě, oba zasílali příkazy a oba byli informování o situaci na účtech (č. l. 979 trestního spisu). Je tudíž zřejmé, že zmíněný útok spáchali oba obvinění společným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. V takovém případě již dále není nutné, aby se každý z obviněných zúčastnil trestné činnosti ve stejném či obdobném rozsahu apod. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.).
Z hlediska právního posouzení činu spáchaného obviněným V. M. a spoluobviněným V. B. tudíž není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem každý z nich přispěl ke způsobení následku, resp. není podstatné provádět izolované hodnocení jednotlivých kroků při odčerpávání finančních prostředků z účtu, na který byly převedeny. Podle skutkových zjištění, z nichž soudy činné dříve ve věci vycházely, jde totiž o společné jednání obou obviněných podle §9 odst. 2 tr. zák., jak je to konkretizováno citovanou judikaturou, a konkrétní míra, jakou každý z obviněných přispěl ke spáchání trestného činu, mohla najít výraz jen při úvahách o druhu a výměře trestu podle §31 odst. 2 písm. a) tr. zák. V naznačeném rozsahu je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
V rámci své poslední námitky obviněný V. M. tvrdí formální pochybení v rozsudku soudu prvního stupně. Stran tohoto rozhodnutí má totiž za to, že nesplňuje náležitosti podle §120 odst. 1 tr. řádu, neboť není označeno jako rozsudek a není v něm zmíněno, že bylo vyhlášeno jménem republiky, tudíž se podle obviněného o rozsudek nejedná. Druhostupňové rozhodnutí potom podle jeho názoru obsahuje pochybení proto, že ve výroku odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který ve smyslu popsaného názoru neexistuje.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněný obviněným je dán toliko v případě určitého hmotně právního pochybení, a to ve formě nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Z citované definice je zřejmé, že poslední námitka týkající se tvrzených formálních vad v rozsudcích ji nemůže naplnit. Současně z ustanovení §265b tr. řádu vyplývá, že tato námitka není způsobilá naplnit ani žádný jiný ze zde uvedených dovolacích důvodů, o které jedině může být dovolání opřeno. Nejvyšší soud tedy, aniž by jakkoli posuzoval oprávněnost či opodstatněnost poslední části argumentace obviněného uplatněné v podaném dovolání, konstatuje, že v tomto rozsahu podal obviněný dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný V. M. podal proti odvolacímu rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které zčásti vycházelo z námitek, jež nemohly naplnit žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu a zčásti byly shledány zjevně neopodstatněnými. Jen částečně pak byly námitky obviněného shledány zřejmě důvodnými, a to pokud jde o nesprávnou formulaci tzv. právní věty v rozsudku soudu prvního stupně ohledně alternativy spáchání trestného činu podvodu podle §250 1, 4 tr. zák. Současně je ovšem zcela zjevné, že projednání tohoto dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného V. M. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y