ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1406.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1406/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2004 o dovolání podaném obviněným V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 9 To 208/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 80/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 4 T 80/2002, byl mj. obviněný V. P. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., za které mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného I. M. K., a podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 9 To 208/2003, tak, že odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný V. P. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle námitek vyjádřených v dovolání měl být skutek, který byl předmětem obžaloby, právně kvalifikován jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť násilí nebylo užito v úmyslu zmocnit se nějaké věci. Obviněný se dostal do konfliktu s poškozeným, protože tento lhal. Dovolatel se proto dopustil neslušnosti na místě veřejnosti přístupném tím, že jiného napadl. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a následně posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Jak bylo již uvedeno, podle námitek obviněného mělo být jeho jednání právně kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť násilí nebylo užito v úmyslu zmocnit se nějaké věci. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky svým obsahem odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Z hlediska věcného však nebylo možno námitkám přisvědčit.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V posuzovaném případě se obviněný měl tohoto trestného činu dopustit za podpory obviněného I. M. K. přímým užitím násilí. Předpokladem uznání viny trestným činem loupeže je tedy existence takových okolností ve skutkovém stavu věci, ze kterých vyplývá, že obviněný užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Existenci těchto okolností v dané věci dovolatel popřel, když uvedl, že příčinou konfliktu byla lež poškozeného a nikoli jeho úmysl zmocnit se věci poškozeného.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje důvodnost námitek nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů při tom nemůže změnit. V dané věci je skutek, ve kterém soudy obou stupňů spatřovaly trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., popsán pod bodem 1) výroku rozsudku soudu I. stupně tak, že, „dne 22. 8. 2002 kolem 00.15 hodin v P., ul. K. na zastávce MHD „P. M. “ nejdříve obviněný K. přistoupil k poškozenému F. T., nar. 16. 10. 1975, a dotazoval se jej na mobilní telefon, přičemž po záporné odpovědi odstoupil a po krátké rozmluvě s obviněným P. posléze obviněný P. přistoupil k poškozenému a požadoval zapůjčení mobilního telefonu, čemuž poškozený nevyhověl s tím, že mobilní telefon nemá. Poté, kdy mu však telefon zvukovým signálem oznamoval vybití baterie, jej vyndal z kapsy společně i s penězi, opětovně k němu přistoupil obviněný P. a slovy „Davaj telefon“ požadoval po poškozeném vydání telefonu a to opakovaně, což poškozený odmítal, přičemž jej obviněný P. fyzicky napadnul tak, že jej chytil za levou ruku ve snaze mu odebrat telefon a finanční hotovost ve výši 1.200,- Kč, a při tom mu vyhrožoval zabitím, načež se zmocnil finanční hotovosti poškozeného a poté jej fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy, když obviněný K. po celou dobu trvání tohoto incidentu stál v blízkosti poškozeného s rukama v kapsách bundy, což v poškozeném vzbudilo obavu z dalšího jednání obou obviněných a proto zastavil kolemjedoucí vozidlo taxi, kterým odjel na Policii ČR, když z vozidla viděl, že obvinění nesou dvě jeho tašky, které zanechal na zastávce a následně byli zadrženi policií ČR“.
Z výše uvedeného popisu lze jednoznačně dovodit, že obviněný užil proti poškozenému násilí právě v úmyslu zmocnit se jeho mobilního telefonu resp. finančních prostředků. Účast dovolatele na loupežném útoku lze shrnout tak, že obviněný přistoupil k poškozenému a slovy „davaj telefon“ opakovaně požadoval vydání telefonu. Následně poškozeného ve snaze mu odebrat telefon a finanční hotovost fyzicky napadl - chytil jej za levou ruku, opakovaně udeřil pěstí do hlavy, vyhrožoval mu zabitím a poté se zmocnil finanční hotovosti poškozeného. Také podle vyjádření soudu I. stupně v odůvodnění rozsudku, str. 7, byl dovolatel přímým útočníkem, který poškozeného fyzicky napadl, když předtím opakovaně požadoval vydání mobilního telefonu a následně i finanční hotovosti. Obvodní soud pro Prahu 4 přitom správně podotknul (str. 7 odsuzujícího rozsudku), že ve vztahu k igelitovým taškám a věcem v nich nalezených nebyla skutková podstata trestného činu loupeže naplněna, neboť tyto věci nebyly předmětem násilného útoku obviněných. Jak vyplývá ze skutkových zjištění v dané trestní věci, násilí bylo totiž ze strany obviněných užito v úmyslu zmocnit se mobilního telefonu a finančních prostředků, které měl poškozený v době napadení ve svém držení. S těmito závěry se plně ztotožnil i soud druhého stupně. Námitka obviněného, že ke konfliktu s poškozeným došlo z důvodu jeho lhaní, tak nemůže z věcného hlediska obstát, neboť je v rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
Lze tedy uzavřít, že skutkový stav posuzované věci jednoznačně zahrnuje okolnosti, ze kterých vyplývá naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. včetně subjektivní stránky (v podobě přímého úmyslu zmocnit se mobilního telefonu a finanční hotovosti poškozeného – tedy cizí věci užitím fyzického násilí). Skutkový stav věci pod bodem 1) výroku rozsudku soudu I. stupně byl proto správně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v souladu s platnou právní úpravou, námitka dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nedůvodná a dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně subjektivní stránky jeho jednání je v rozporu se stanoviskem dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová