ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1422.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1422/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2004 o dovolání, které podala obviněná D. H. (v dovolání uvádí jako provdaná příjmení T.), proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 4 To 216/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 249/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná D. H. (která v dovolání uvádí jako provdaná příjmení T., aniž by ovšem tuto skutečnost doložila, proto bude dále uváděna původním příjmením H., pod nímž byla odsouzena) byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 1 T 249/2001, uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 13. 4. 1996 v odpoledních až podvečerních hodinách společně se svojí sestrou Z. H., která již byla pravomocně za tento skutek odsouzena, navštívily manžele O. S., a V. S., v jejich rodinném domě v B. se záminkou, že jsou sociální pracovnice a jdou jim pomoci s hygienou a ošetřením, a takto se dostaly do obytného pokoje, kde byl přítomen také synovec poškozených V. Š., kterému sdělily, aby šel pracovat na dvůr, což on učinil, a následně obviněná D. H. ve spolupráci se Z. H. podaly poškozené V. S. dvě tablety léku Rohypnol a totéž nabízely i poškozenému O. S., který je odmítl, a poté, co poškozená V. S. usnula a byla značně malátná, přičemž poškozený O. S. byl v důsledku nemoci a vysokého věku nepohyblivý a upoután na lůžko, odcizily z domu poškozených peněžní částku 12 000,- Kč v hotovosti, vkladní knížku s uloženou peněžní částkou 29 319,90 Kč a dvě panenky, čímž způsobily poškozeným manželům S. celkovou škodu ve výši 41 519,90 Kč, a následně dne 15. 4. 1996 se pokusily ve spořitelně v B. vybrat z výše uvedené vkladní knížky celý vklad, přičemž pracovníci spořitelny přivolali policii a obviněná D. H. i se svou sestrou byly zadrženy.
Za to byla obviněná D. H. odsouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Brně napadla obviněná D. H. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 4 To 216/2004, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněné D. H. doručen dne 9. 8. 2004, jejímu obhájci dne 6. 8. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 4. 8. 2004.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná D. H. prostřednictvím svého obhájce dne 25. 8. 2004 dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné soud prvního stupně pochybil, pokud ji uznal vinnou výše uvedeným trestným činem, a rovněž tak odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, neboť oba soudy vyhodnotily provedené důkazy v její neprospěch, ale nezabývaly se podrobněji věcnými a časovými námitkami obviněné. Obviněná především považuje výpověď svědka O. S. za nevěrohodná, protože tento svědek ji v žádném případě nemohl označit jako osobu, která byla v celé záležitosti iniciativnější, přičemž nebyly splněny zákonné podmínky pro provedení rekognice. Jak dále obviněná namítá, nebylo hodnověrným způsobem vyvráceno její tvrzení a tvrzení Z. H., že v domě poškozených byly jen jednou, takže obviněná dále vychází z alternativy pouze jedné návštěvy, proto nemohla být tou osobou, která podala V. S. uspávací látku, protože do domu ani nevstoupila, ale pouze do něj nahlédla a podstatnou část doby strávila na dvorku ve společnosti V. Š.. Skutečnost, že nemohla podat V. S. uspávací prášek a čekat, až nastane jeho účinek, dovozuje obviněná D. H. i z výpovědi znalkyně, podle níž k účinnosti podané látky dochází asi za půl hodiny, přičemž obviněná nepřekročila takový časový horizont pobytu v domě. Obviněná považuje za nevyvrácenou svou domněnku, že V. S. mohla požít uspávací látku až po odchodu D. a Z. H. z domu. I kdyby obviněná navštívila dům manželů S. dvakrát, z provedených důkazů je podle názoru obviněné zřejmé, že při první návštěvě nikdo nepodal V. S. žádný lék, přičemž při druhé návštěvě byla obviněná na dvorku s V. Š. navíc při trvání návštěvy asi 20 minut nemohl začít lék dostatečně rychle účinkovat. Obviněná se proto domnívá, že její vina nebyla jednoznačně prokázána. Pokud by se závěr o vině opíral jen o skutečnost, že obviněná se svojí sestrou se měla pokusit druhý den vybrat vklad na vkladní knížce, nejde o důkaz, který prokazoval, jak se kdo zmocnil vkladní knížky. Podle názoru obviněné tedy její jednání mohlo být hodnoceno pouze jako podílnictví, ale v žádném případě to nebyla ona, kdo chtěl vybrat uložené peníze z vkladní knížky.
Obviněná D. H. závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout s tím, že pokud bude napadené usnesení zrušeno, navrhuje obviněná rozhodnout o jejím propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné D. H. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je z dovolací argumentace zřejmé, že obviněná namítá jen pochybení v kvalitě a v rozsahu provedeného dokazování a ve způsobu hodnocení důkazů, a to se závěrem, podle něhož se obviněná nedopustila posuzovaného jednání. Státní zástupkyně považuje za nepochybné, že obviněná obsahem své dovolací argumentace nepřípustně zasahuje do skutkových zjištění neovlivnitelných dovoláním, takže žádnou z jejích námitek se nelze věcně zabývat. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala obviněná D. H. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná D. H. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněná D. H. však v podstatě nesouhlasí se skutkovými (nikoli právními) závěry soudů obou stupňů, podle nichž se dopustila posuzovaného skutku. V rámci svých dovolacích námitek totiž obviněná především zpochybňuje věrohodnost některých důkazů a uvádí vlastní verzi průběhu skutkového děje, který je odlišný od skutkového stavu zjištěného soudy činnými dříve ve věci, a na jeho základě potom vylučuje svou vinu na spáchání posuzovaného trestného činu. Existenci dovolacího důvodu tak obviněná podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném hodnocení důkazů, které provedly soudy obou stupňů, přičemž z toho obviněná vyvozuje nesprávnost skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněná dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro obviněnou příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná D. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná D. H. namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala v podstatě jen z odlišného hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které již obviněná neuplatnila.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné D. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Z nich zejména vyplývá, že se obviněná společně se svou sestrou Z. H. pod smyšlenou záminkou dostaly do domu poškozených, V. S. podaly uspávací prostředek a poté, co začal účinkovat, odcizily z domu zejména peníze a vkladní knížku, z níž se později pokusily vybrat celý vklad. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení uvedených skutkových zjištění a dospět k závěru o beztrestnosti obviněné D. H. či o její vině toliko trestným činem podílnictví, jak navrhuje ve svém dovolání, musel by dovolací soud modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání uvedeného trestného činu. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněná D. H. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jí uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněná totiž v podstatě nezpochybnila právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřila výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat ani měnit.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obviněná D. H. i přes své slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněné odmítl a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y