ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1455.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1455/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný P. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 6 To 215/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 29/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. L. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 1 T 29/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 6 To 215/2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil 8 útoky popsanými ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Tyto útoky spočívaly v tom, že obviněný P. L. spolu s obviněným P. S. v době od 7. 8. 2000 do 5. 1. 2001 odcizili osm osobních automobilů a způsobili tak škodu ve výši 2 524 000,- Kč.
Za to byl obviněný P. L. podle §247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněný podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby v tom rozsahu, v jakém mu kladla za vinu spáchání dalších 6 obdobných útoků.
Zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněných P. L., P. S. a státního zástupce podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. a), b) a d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému P. L. doručen dne 6. 8. 2003, jeho obhájci dne 22. 7. 2003 a příslušnému státnímu zástupci dne 21. 7. 2003.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 6 To 215/2003, podal obviněný P. L. dne 19. 8. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle dovolatele soud druhého stupně v napadeném rozsudku sice vyhověl jeho zásadní námitce, která spočívala v tom, že protokol o ztotožnění míst trestné činnosti nebyl úkonem neopakovatelným a neodkladným ve smyslu §160 tr. řádu, tudíž nemůže být použit v této trestní věci jako důkaz, avšak odvolací soud v podstatě stejně vycházel ze seznamu vozidel, která jsou uvedena ve zmíněném nepoužitelném důkazu. Obviněný se tudíž domnívá, že ačkoli Městský soud v Praze formálně nepoužil uvedený protokol, nedokázal se od něj oprostit. Dále se podle názoru obviněného soud nijak nezabýval hmotně právním posouzením jeho jednání, které bylo prokázáno, tedy neřešil otázku, zda lze dovodit jeho odpovědnost za spáchání trestného činu krádeže či zda jednání nenaplňuje skutkovou podstatu jiného trestného činu, např. podílnictví podle §251 tr. zák. Obviněný P. L. má současně za to, že soud nerozlišoval, jestli některé útoky nespáchal sám spoluobviněný, a nezabýval se ani prokázáním úmyslného jednání, v němž spatřoval spolupachatelství trestného činu krádeže. Obviněný se domnívá, že soud měl k dispozici jen nepřímé důkazy, které podle jeho názoru nevylučují závěr, podle něhož pachatelem trestné činnosti mohla být i jiná osoba.
Závěrem svého dovolání obviněný P. L. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. L. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného zčásti skutečně směřují do oblasti hmotně právního posouzení skutku, nelze jim však přiznat důvodnost. Pokud obviněný namítá, že by popsaný skutek mohl naplňovat skutkovou podstatu např. trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák., má státní zástupce za to, že popis skutku jednoznačně definuje jednání obviněného tak, že se spoluobviněným odcizili automobily a poté s nimi dále nakládali, přičemž takové jednání považuje za charakteristické pro zmocnění se cizí věci a její přisvojení, což jsou elementární znaky právě trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. Současně podle státního zástupce z údajů obsažených v rozsudku neplyne, že by obviněný automobily získal způsobem popsaným v ustanovení §251 tr. zák. Pokud jde o námitku nedostatku v prokázání úmyslného zavinění, státní zástupce tvrdí, že se soud touto otázkou zabýval dostatečně, přičemž úmyslná povaha jednání je očividně patrná i z popisu skutku. Další námitky týkající se důkazů potom podle státního zástupce nesměřují proti hmotně právnímu posouzení, ale proti správnosti hodnocení důkazů, což je mimo dovolací důvody. Závěrem svého vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného P. L. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl obviněný P. L. uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 19. 8. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný P. L. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je nejprve tvrzení, podle něhož odvolací soud do jisté míry vycházel z důkazu, který byl v této trestní věci nepoužitelný, případně vycházel pouze z důkazů nepřímých. Podle obviněného tedy byl nesprávně zjištěn skutkový stav, neboť nebylo posuzováno, zda skutky nemohla spáchat jiná osoba či osoby. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak v rozsahu uvedených námitek obviněný primárně shledává v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve činné ve věci, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, a jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. L., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. L. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování, zda tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je oprávněné či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. L. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V další části svých dovolacích námitek obviněný P. L. napadl právní hodnocení posuzovaného jednání, neboť se domnívá, že mělo být považováno za jiný trestný čin, např. trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák., a dále má obviněný za to, že se odvolací soud nezabýval prokázáním jeho úmyslu ve vztahu ke spolupachatelství trestného činu krádeže. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a způsobí tak značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Z popisu útoků obsaženého v napadeném rozsudku odvolacího soudu však především vyplývá, že obviněný P. L. spolu se spoluobviněným P. S. odcizili osm osobních automobilů a způsobili škodu ve výši 2 524 000,- Kč. Takové jednání spolu s dalšími okolnostmi uvedenými v rozhodnutí dává dostatečný skutkový podklad k právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož se obviněný P. L. dopustil trestného činu krádeže, který byl správně kvalifikován podle citovaných ustanovení. Právní posouzení skutku učiněné odvolacím soudem je tudíž bez vad, a to včetně jeho závěru o existenci požadované formy zavinění u obviněného P. L. Způsob, jakým v napadeném rozsudku odvolací soud popsal spáchání posuzovaného skutku, totiž vylučuje závěr, že by obviněný jednal jinak než úmyslně. Naopak, pokud jde o trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák., znaky jeho skutkové podstaty nemohly být tímto skutkem naplněny. Obviněný P. L. (spolu s obviněným P. S.) totiž nenakládal s věcí získanou trestným činem spáchaným jinou osobou ani s tím, co bylo za takovou věc opatřeno, ve smyslu §251 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., protože trestný čin, jímž se cizí věc dostala do dispozice obviněného, by musela spáchat jiná osoba. Přitom ze skutkových zjištění napadeného rozsudku - jak již bylo výše zdůrazněno - je jednoznačně patrné, že osobní automobily odcizili právě oba obvinění jako pachatelé (spolupachatelé) trestného činu krádeže. Kdyby tedy měl Nejvyšší soud akceptovat zmíněný návrh obviněného na jinou právní kvalifikaci, musel by odhlédnout od těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. učinit skutková zjištění jiná, a to v dovolacím řízení, jak je podrobně vysvětleno výše, není možné.
Z ustáleného skutkového stavu podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že se obviněný P. L. a spoluobviněný P. S. posuzované trestné činnosti dopustili společně, tedy jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Úvahy soudu druhého stupně týkající se této otázky jsou popsány v odůvodnění jeho rozsudku napadeného dovoláním (č. l. 520 trestního spisu). Z nich je zřejmé, že se oba spoluobvinění společně opakovaně dopouštěli krádeží automobilů, takže i z tohoto hlediska je právní posouzení skutku správné, protože spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. je v něm dostatečně vyjádřeno a argumentačně rozvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obviněný P. L. se skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze dopustil trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak správně konstatoval soud druhého stupně, tudíž jeho podané dovolání je v rozsahu shora citované druhé části jeho námitek zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. L. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry