ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1474.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1474/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. A. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 2 To 983/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 148/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. A. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 4 T 148/2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěný den koncem ledna 1999 v O. na ul. S. v objektu O. d. T. v místním bistru převzal od M. R., částku 12.000,- Kč s tím, že zařídí, aby jmenovanému byl navrácen jeho řidičský průkaz, který mu byl začátkem měsíce ledna roku 1999 zadržen za jízdu pod vlivem alkoholu, toto však neučinil a vylákané peníze použil pro vlastní potřebu, čímž M. R. způsobil škodu ve shora uvedené výši.
Za to byl obviněný Ing. A. J. podle §250 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíce, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 rok. Současně byl obviněný podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby v tom rozsahu, v jakém mu kladla za vinu spáchání dalšího jednání hodnoceného jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1 tr. zák.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Olomouci napadl obviněný Ing. A. J. ve výroku, jímž byl uznán vinným, odvoláním, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 2 To 983/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému Ing. A. J. doručen dne 18. 9. 2003, jeho obhájkyni dne 3. 9. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 2. 9. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci podal obviněný Ing. A. J. dne 30. 10. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle dovolatele z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že v této věci nešlo o trestný čin. O trestný čin podvodu se podle názoru obviněného jedná tehdy, když vyvolání nebo využití omylu směřuje ke zmenšení majetku, které má přinést obohacení pachatele nebo jiné osoby, přičemž podvodné jednání musí být od počátku pácháno s úmyslem sebe nebo jiného obohatit. Obviněný přitom tvrdí, že v jeho případě takový úmysl prokázán nebyl, protože důvodně předpokládal, že kroky vedoucí k případnému navrácení řidičského průkazu učiní právník Mgr. V. G., jehož osobu se mu podařilo v průběhu odvolacího řízení ztotožnit. Obviněný tedy považoval jeho výslech za zásadní, avšak příslušný návrh na doplnění dokazování byl soudem zamítnut. Obviněný dále rozebírá skutková zjištění učiněná ve věci a doplňuje je svým tvrzením o jednání zmíněného právníka, kterému údajně předal převzatou částku 12.000,- Kč a tím považoval celou věc za vyřízenou. Obviněný dovozuje, že nikoho neuvedl v omyl, a proto u něj nebyl dán ani eventuální úmysl obohatit se na úkor jiného, neboť zmíněnou částku předal jiné osobě.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. A. J. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a věc mu přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Ing. A. J. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru popis skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. zcela přiléhavý. Domnívá se však, že v kontextu se skutkovými zjištěními rozvedenými v odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že jednání obviněného odpovídá zákonným znakům trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Dovolatel tudíž fakticky nenapadá nesprávnost právního posouzení skutku zjištěného soudy, ale prosazuje vlastní skutkovou verzi. Podle státního zástupce se tedy jedná primárně o námitky skutkového rázu, které se nekryjí s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani s jiným dovolacím důvodem, přičemž totéž platí i o argumentaci týkající se odmítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného Ing. A. J. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. A. J. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. D. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Olomouci dne 30. 10. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný Ing. A. J. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného Ing. A. J. je jeho tvrzení, že se nedopustil jednání, které by bylo možné právně hodnotit jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. V rámci své argumentace potom obviněný především uvádí, že předmětnou finanční částku předal jiné osobě, která měla zajistit další kroky, a tím považoval celou věc za vyřízenou, přičemž jako pochybení hodnotí zamítnutí návrhu na výslech této osoby. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak v rozsahu uvedených námitek obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve činné ve věci, resp. v jimi provedeném dokazování a jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. A. J., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. A. J. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, a že nevyhověly jeho důkaznímu návrhu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování toho, zda tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je oprávněné či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. A. J. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a úplnosti dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V další části svých námitek obviněný Ing. A. J. napadl právní hodnocení svého jednání, přičemž má za to, že o trestný čin podvodu se jedná tehdy, když vyvolání nebo využití omylu směřuje ke zmenšení majetku, které má přinést obohacení pachatele nebo jiné osoby, takže podvodné jednání musí být od počátku pácháno s úmyslem sebe nebo jiného obohatit. Obviněný přitom tvrdí, že v jeho případě takový úmysl prokázán nebyl. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je skutečně třeba, aby podvodné jednání bylo od počátku pácháno s pachatelovým úmyslem sebe nebo jiného na úkor cizího majetku obohatit (viz např. rozhodnutí pod č. 54/1967-I. Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění učiněných v posuzované trestní věci a popsaných zejména ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. z dalších okolností rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, však vyplývá, že obviněný Ing. A. J. převzal od poškozeného peněžní částku 12.000,- Kč se slibem zařídit určité úkony (vrácení řidičského průkazu), přičemž již v tomto okamžiku věděl, že takové úkony sám zařídit nemůže a ani jeho známý toho přímo není schopen (č. l. 163 trestního spisu). Převzatou peněžní částku současně podle týchž skutkových závěrů obviněný žádné další osobě nepředal, ale použil ji pro vlastní potřebu. Takto popsané jednání přitom dává dostatečný podklad pro správný právní závěr, podle něhož obviněný poškozenému toliko tvrdil, že slíbené úkony zařídí či zprostředkuje, ačkoli věděl, že tak neučiní, čímž ho uvedl v omyl. Poškozený, který jednal v omylu, vydal peníze obviněnému a ten si je ponechal pro vlastní potřebu. Protože podle rozhodných skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů, obviněný již na počátku svého jednání věděl, že slíbené úkony nemůže zajistit, musel být alespoň srozuměn s tím, že poškozeného uvádí v omyl a na jeho úkor se obohacuje, tedy musel jednat alespoň v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obviněný Ing. A. J. se jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Olomouci a dále rozvedeným v odůvodnění tohoto rozhodnutí dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž jeho podané dovolání je v rozsahu shora citované druhé části jeho námitek zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. A. J. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y