ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.207.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 207/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2004 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 5 To 114/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. H. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 45 T 3/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 5 To 114/03, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že:
1. ve dnech 23. a 25. 10. 1995 v P., K. 36, od společnosti K., s. r. o., se sídlem P., K. 36, vylákal a odebral jménem společnosti H. F…, spol. s r. o., se sídlem P., J. 18, kožené kabelky a batohy, když faktury č. 00040095000113 na 628.849,- Kč a č. 00040095000122 na 1.118.612,- Kč slíbil uhradit do 8. 11. 1995 a do 13. 11. 1995, přičemž si byl již při objednávání a odvozu zboží vědom, že na úhradu nemá prostředky, zboží neuhradil a způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši 1.747.461,- Kč,
2. společně s obviněnými J. M. a PhDr. F. Š. po předchozí společné dohodě a poté, co v přesně nezjištěný den zřejmě v listopadu 1995 u M. U. se sídlem P., L. 246, objednal 15 vířivých van jménem společnosti H. F..., spol. s r. o., se sídlem P., J. 18, pod příslibem jejich zaplacení, přestože věděl, že je nebude moci uhradit, a sjednal s obviněným PhDr. F. Š. dohodu o možnosti jejich uskladnění ve skladu v Ž. ulici č. 6, P., došlo dne 27. 12. 1995 k dodání těchto van v ceně 1.309.600,- Kč do uvedeného skladu, odkud byly podle pokynů obviněného PhDr. F. Š. ještě týž den vpodvečer převezeny do skladu obviněného v J. ulici č. 18, P., a krátce poté, nejspíše dne 29. 12. 1995 po jejich prodeji Ing. L. E. za 1.200.000,- Kč do skladu v P. – M., P. ulice, kde byly pak zčásti zajištěny, aniž by obviněný vany svému dodavateli uhradil a poškodil tak M. U. o 1.309.600,- Kč,
3. na podkladě předchozího jednání a objednávky v přesně nezjištěných dnech krátce před 15. 12. 1995 vylákal od společnosti E. s. E.T.S., a. s., se sídlem tehdy P., Ch. 729/5, nyní P., N. V. 1032/30, jménem společnosti H. F…, spol. s r. o., se sídlem P., J. 18, ledničky, myčky a další elektrospotřebiče, když slíbil faktury č. 950257 a č. 950258 vystavené dne 15. 12. 1995 ihned, ale nejpozději do 29. 12. 1995 zaplatit, což neučinil, když si byl již při objednávce zboží vědom, že na úhradu nemá prostředky, a tím, že si zboží nejpozději dne 16. 12. 1995 odvezl a neuhradil ho, způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši 194.523,- Kč.
Za popsané jednání a za trestné činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a podle §213 odst. 2 tr. zák., kterými byl obviněný J. H. uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. 1 T 129/97, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu v trvání 2 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. 1 T 129/97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, a dále bylo postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného J. H., kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis jeho rozsudku byl obviněnému J. H. doručen dne 15. 12. 2003, jeho obhájci dne 10. 12. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 9. 12. 2003.
Proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. H. prostřednictvím obhájce dne 14. 1. 2004 dovolání, kterým napadl jak výrok o vině, tak i výrok o výši trestu a o náhradě škody. V rámci odůvodnění tohoto dovolání obviněný – aniž poukazuje na jakýkoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. řádu – uvádí, že podle jeho názoru nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných právních pochybností s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo. Obviněný má především za to, že soudy dříve činné ve věci hodnotily jednotlivé útoky obviněného jako pokračující trestný čin, aniž by tento závěr přesvědčivě zdůvodnily. Svůj názor obviněný odůvodňuje tvrzením některých odlišných skutkových okolností, než jaké zjistily soudy prvního a druhého stupně, a to zejména ve vztahu k jednání týkajícímu se vířivých van. Konkrétně dovolatel uvedl, že ve dnech 27. a 29. 12. 1995 nebyl na území České republiky, tudíž se na věci nijak nepodílel, žádné peníze nepřevzal, o dodávce van sice jednal, ale s předpokladem platby v hotovosti za absence podvodného úmyslu. Dále obviněný opětovně odmítá existenci podvodného úmyslu v rámci posuzovaného jednání a znovu poukazuje na některé jím tvrzené skutkové okolnosti, z nichž dovozuje, že k prokázání úmyslu v průběhu řízení nedošlo, protože sjednával platbu v hotovosti a nevydal pokyn, kterým by se to mělo změnit, přičemž se zároveň nenacházel ve skladech poškozeného (aniž by obviněný zmínil, kterého poškozeného má na mysli). Podle názoru obviněného J. H. iniciátorem celé záležitosti mohl být spoluobviněný PhDr. F. Š. V rámci následující části své argumentace se dovolatel domnívá, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou uváděny hluboké rozpory, kterými se odvolací soud vůbec nezabýval. Podle obviněného dále soud prvního stupně kladl neúměrně velký důraz na okolnosti, které mohou být tendenční či ovlivněny podjatostí ze strany Policie České republiky. Obviněný J. H. je rovněž přesvědčen, že se soudy činné dříve ve věci dostatečně nezabývaly ani zfalšovaným výdajovým pokladním dokladem, který měl potvrzovat vyplacení finanční částky obviněnému Ing. L. E. V poslední části dovolání se potom obviněný domnívá, že soud prvního stupně pochybil, když mu nezapočetl do uloženého trestu dobu strávenou ve vazbě.
Obviněný J. H. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „v intencích §265 a) a násl.“ (patrně míněno v intencích §265a a násl. tr. řádu) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. H. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že obviněný své dovolání neopírá o žádný dovolací důvod, avšak z obsahu považuje za zřejmé, že se domáhá důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ze základních obecných hledisek potom státní zástupkyně považuje dovolání za přípustné, avšak vytýká mu, že argumenty v něm popsané se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Podle názoru státní zástupkyně jsou však tyto argumenty jen opakováním obhajoby obviněného z řádného opravného prostředku, přičemž se s nimi již podrobně vypořádal odvolací soud. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného J. H. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl obviněný J. H. uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. A., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 14. 1. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný žádný dovolací důvod neuvádí, a to ani formou odkazu na některé z citovaných ustanovení, a omezuje se toliko na popis konkrétních argumentů vztahujících se k posuzované věci. Zmíněnou obligatorní obsahovou náležitost tudíž dovolání obviněného J. H. nezahrnuje. Současně je však třeba konstatovat, že obviněný podal dovolání dne 14. 1. 2003, přičemž lhůta k podání dovolání, v jejímž rámci mohl podle §265f odst. 2 tr. řádu měnit či poprvé vymezit dovolací důvod nebo důvody, mu podle §265e odst. 1 tr. řádu uplynula až dne 16. 2. 2004. V průběhu jednoho měsíce mezi podáním dovoláním a uplynutím lhůty podle §265e odst. 1 tr. řádu měl potom předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. řádu obviněného, resp. jeho obhájce vyzvat k doplnění náležitostí obsahu dovolání ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim měl zároveň stanovit s tím, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Z trestního spisu je však zřejmé, že uvedený postup dodržen nebyl. Obdobný závěr je možné učinit i stran další obsahové náležitosti dovolání spočívající v konkrétním návrhu na rozhodnutí odvolacího soudu, který již sice byl obviněným vyjádřen, avšak velmi nepřesně.
Nejvyšší soud se proto vzhledem k nikoli zcela správnému postupu soudu prvního stupně v řízení po podání dovolání dále zaměřil na posouzení námitek obviněného J. H. uvedených v jeho dovolání, zejména s ohledem na to, zda vůbec mohou naplnit některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Podstatou argumentace obviněného je především tvrzení, že se posuzovaný skutkový děj stal jiným způsobem, než jaký byl zjištěn soudy činnými dříve ve věci, resp. že tyto soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy nebo je hodnotily nedostatečně. Dále obviněný shledává pochybení v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, která považuje za nepřesvědčivá či vnitřně rozporná. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný J. H. shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely, resp. v hodnocení důkazů, které byly provedeny, a dovozuje ho z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu je dovolací soud především vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednotlivých skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to včetně požadovaného úmyslu, resp. požadovaných znaků pokračujícího trestného činu.
Obviněný J. H. tedy v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti postupu soudů při hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
V rámci své poslední námitky potom obviněný J. H. uvedl, že soud prvního stupně s ohledem na ustanovení §38 tr. zák. pochybil, když mu nezapočetl do uloženého trestu dobu strávenou ve vazbě. Podle §38 odst. 1 tr. zák. platí, že pokud se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, jestliže je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Jak dále vyplývá z trestního spisu vedeného v této věci, dne 9. 12. 2003 vydal Městský soud v Praze pod sp. zn. 45 T 3/03 usnesení, kterým se do trestu uloženého obviněnému v posuzované trestní věci započítává doba strávená ve vazbě a zároveň i doba strávená ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody v rámci trestního řízení, v němž bylo rozhodnuto shora zmíněným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. 1 T 129/97, který byl zrušen rozsudkem napadeným dovoláním, a to v celkovém rozsahu 1 rok, 9 měsíců a 26 dnů. Uvedené usnesení, které je jinak v souladu s ustanovením §38 odst. 1 tr. zák., však nebylo podaným dovoláním napadeno a jak je z ustanovení §265a odst. 2 tr. řádu zřejmé, nejedná se ani o žádné z taxativně stanovených rozhodnutí ve věci samé, která vůbec mohou být dovoláním napadena. V rozsahu poslední námitky lze proto podané dovolání hodnotit jako nepřípustné.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. H. i při absenci odkazu na konkrétní zákonné ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y