ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.23.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 23/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2004 o dovolání podaném obviněným Ing. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 5 To 632/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 T 203/99, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 5 To 632/2002, ve výroku, jímž byl obviněný Ing. J. S. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, za zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., a ve výroku, jímž bylo podle §24 odst. 1 tr. zák. upuštěno od potrestání.
Podle §265 odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Lounech přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 1 T 203/99, byl obviněný Ing. J. S. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., přičemž podle §24 odst. 1 tr. zák. bylo upuštěno od potrestání.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 5 To 632/2002, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. J. S. uznal vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „v období od ledna 1994 do října 1998 v P. R., okres L., ani jinde, jako plátce neodváděl řádně pojistné na sociální zabezpečení za své zaměstnance, přičemž na výplatních listinách dobírek uváděl, že toto pojistné je odváděno na účet Okresní správy sociálního zabezpečení L., čímž za uvedené období vznikl dluh v celkové výši 682.548,- Kč.“ Podle §24 odst. 1 tr. zák. bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání a podle §226 písm. e) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný Ing. J. S. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v dovolání chybně označený jako důvod podle §260b odst. 1 písm. g/ tr. zák.), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zdůraznil, že důvodem neplacení pojistného byla skutečnost, že neměl finanční prostředky, když převzaté stádo krav a jalovic bylo ve špatném stavu a bylo nutno zabránit dalším závažnějším škodám, k čemuž obviněný používal i finančních prostředků nesouvisejících se zemědělskou činností. Krajský soud se podle názoru dovolatele důsledně nezabýval obhajobou obviněného. V petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru z popisu skutku v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí pouze vyplývá, že obviněný na výplatních listinách uváděl, že je pojistné odváděno, ze skutkové věty ani z odůvodnění rozsudku však nevyplývá, že neodvedenou částku měl Ing. S. reálně k dispozici. Skutek popsaný v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí proto plně neodpovídá zákonným znakům přisouzeného trestného činu. V petitu svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a učinil tak podle §265r odst. 1 v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Ačkoli dovolatel napadl citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, z obsahu jeho podání jednoznačně vyplývá, že jeho dovolání směřuje toliko proti výroku o uznání viny a o upuštění od potrestání, nikoliv proti výroku, jímž byl zproštěn části obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, resp. bylo upuštěno od potrestání.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a následně posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
Jak bylo uvedeno výše, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy obou stupňů se nezabývaly skutečností, že důvodem neplacení pojistného byl nedostatek finančních prostředků obviněného. Tuto námitku Nejvyšší soud shledal obsahově odpovídající formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na podkladě této části dovolání tedy Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. V posuzovaném případě se podle závěru soudů obou stupňů, resp. odvolacího soudu, obviněný tohoto trestného činu dopustil tím, že nesplnil svoji zákonnou povinnost odvést pojistné na sociální zabezpečení za své zaměstnance, přičemž na výplatních listinách dobírek uváděl, že toto pojistné je odváděno na účet Okresní správy sociálního zabezpečení L.
Podle názoru právní teorie i praxe (srov. např. 30/2001 Sb. rozh. tr.) je trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat.
Nejvyšší soud shledal dovolací námitky opodstatněnými, když dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se výše uvedenými zákonnými ustanoveními důsledně neřídily, neboť opomenuly provést zjištění a posouzení otázky, zda obviněný reálně disponoval potřebnými finančními prostředky, z nichž by mohl zákonné dávky odvádět. Soud prvního stupně založil svůj výrok o vině shora citovaným trestným činem na zjištění, že obviněný v předmětném období neodváděl řádně pojistné na sociální zabezpečení, a to jak za organizaci, tak za své zaměstnance, přičemž na výplatních listinách dobírek uváděl, že toto pojistné je na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v L. odváděno. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací pouze napravil pochybení okresního soudu v tom, že ve svém výroku o vině ponechal tu část jednání obviněného, kdy pojistné neodváděl za své zaměstnance, neboť zaměstnavatel jako dlužník pojistného, které neodvede v části, kterou je povinen odvádět sám za sebe, není za toto jednání trestně odpovědný (srov. č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). Takové skutkové zjištění však nestačí pro posouzení protiprávnosti skutku, spočívajícího v nesplnění zákonné povinnosti za poplatníka odvést pojistné na sociálním zabezpečení.
Z uvedeného rozhodnutí č. 30 publikovaného ve Sbírce rozhodnutí trestních, ročník 2001, jednoznačně vyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení prokázat pachateli tohoto trestného činu, že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům skutečně strhával, ale neodvedl je oprávněným příjemcům a použil je k jiným účelům. Tento zákonný předpoklad trestní odpovědnosti obviněného však soudy prvního i druhého stupně nerespektovaly a omezily se pouze na konstatování týkající se obsahu výplatních listin, aniž by dokazování směřovaly ke zjištění faktického stavu ve finančním hospodaření firmy obviněného. Bez náležitého objasnění reálného stavu financování podnikatelské činnosti obviněného, tzn. jaké byly jeho skutečné příjmy a výdaje, nebylo možno učinit závěr o protiprávnosti jednání spočívajícího v neodvedení pojistného na sociální zabezpečení zaměstnanců obviněného. Navíc nutno vytknout soudům obou stupňů, že v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým způsobem nevyložily své úvahy týkající se právního posouzení jejich skutkových zjištění a chybí v nich i hodnocení provedených důkazů včetně stěžejní části obhajoby obviněného, kdy opakovaně tvrdil, že fungování své firmy zajišťoval i z prostředků své rodiny, právě z důvodu nedostatku finančních prostředků dosažených jeho soukromým hospodařením. Zcela pominuta pak zůstala i např. existence pohledávky obviněného u dlouhodobého odběratele společnosti I. s. r. o. ve výši 1 299 630,50 Kč.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že otázka, zda obviněný předmětné částky skutečně srazil a tedy reálně disponoval potřebnými finančními prostředky, z nichž by mohl zákonné dávky odvádět, nebyla v dosavadním řízení dostatečně objasněna. Ze skutkového stavu věci v rozsahu zjištěném soudem prvního stupně, který převzal i soud odvolací, tedy nelze dovodit protiprávnost jednání obviněného, neboť skutkové zjištění vyjádřené ve výroku napadeného rozhodnutí neodpovídá všem okolnostem nezbytným pro jednoznačný závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. Stěžejním důkazem měly být listinné důkazy v podobě výpisu z bankovních účtů obviněného, případně jiné důkazy, z nichž lze dovodit finanční situaci obviněného v době, kdy se dopouštěl posuzovaného jednání. Bude tedy nutné doplnit dokazování výše naznačeným směrem a poté podle výsledků dokazování, zejména při prokázání existence patřičných finančních prostředků k plnění zákonné povinnosti obviněného, bude možné žalované jednání právně posoudit. S ohledem na očekávaný rozsah tohoto doplnění bude lépe konstatované vady napravit v řízení před soudem prvního stupně.
Pokud by bylo v dalším řízení jednoznačně zjištěno, že obviněný byl jako zaměstnavatel insolventní a zvýhodnil by jiného věřitele zaplacením jeho pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek spočívajících v povinnosti platit dávky za zaměstnance, pak by se mohlo jeho jednání posoudit jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., a nikoli jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Obviněný by v tomto případě jako insolventní zaměstnavatel neodvedl části dávek nebo celé dávky, které byl povinen zaměstnancům srážet ve prospěch státu, zdravotní pojišťovny a správy sociálního zabezpečení, ač tak podle zásad poměrného uspokojení věřitelů měl učinit.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech tedy spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z podnětu podaného dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z 13. února 2003, sp. zn. 5 To 632/2002, a to pouze v části, v níž uznal obviněného vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jakož i ve výroku o upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák. V ostatních výrocích, tedy ve výroku o zrušení rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 1 T 203/99, a ve výroku o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř., zůstal napadený rozsudek nedotčen. Nejvyšší soud dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí, na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, neboť zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání a bude třeba provést další dokazování.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová