ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.286.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 286/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2004 o dovolání podaném obviněným D. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 2 To 127/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 16/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 2 To 127/03.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 57 T 16/2002, byl obviněný D. B. společně se spoluobviněným R. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měli dopustit společně s dalšími dvěma zemřelými osobami, a podle §234 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodováno o trestu obviněného R. P. a o náhradě škody.
O odvolání obviněných R. P. a D. B. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 2 To 127/03, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. B. uznal vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a podle §234 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále rozhodl o vině a trestu obviněného R. P. a o náhradě škody.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný D. B. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel uvedl, že popis jeho údajné trestné činnosti v rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s dosavadní interpretací pomoci k trestnému činu loupeže, neboť neobsahuje skutkové okolnosti vyjadřující naplnění zákonného znaku pomoci k trestnému činu loupeže. Osoba poskytující pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. má úmyslně pomáhat či podporovat pachatele trestného činu ještě před spácháním činu nebo v době činu, zatímco v posuzovaném případě k dokonání trestného činu loupeže došlo bez jakékoli součinnosti dovolatele a bez jeho vědomosti, neboť nebylo prokázáno, že by dovolatel věděl, co spolupachatelé skutečně konají a že došlo ke spáchání trestného činu loupeže. Soudy obou stupňů tedy mohly při důsledné aplikaci ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. uvažovat pouze o spáchání trestného činu podílnictví ve smyslu §251 tr. zák. Nesprávný je podle názoru dovolatele i výrok o náhradě škody, neboť odvolací soud nezhodnotil správně všechna skutková zjištění vztahující se k výši způsobené škody. V petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Dovolání rovněž splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.), a následně posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu se tedy lze domáhat nápravy právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek byl správně právně posouzen, tj. zda je právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací námitka spočívající v tvrzení obviněného, že popis jednání v rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje skutkové okolnosti vyjadřující naplnění zákonného znaku pomoci k trestnému činu loupeže svým obsahem koresponduje deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť vytýká pochybení v hmotně právním posouzení skutku. Na podkladě této námitky tedy Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. přezkoumal ohledně obviněného D. B. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Účast obviněného D. B. na žalovaném skutku popsal Vrchní soud v Praze ve svém výroku o vině v podstatě tak, že poté, co obviněný R. P. vešel do prodejny E., s. r. o., v areálu nákladového nádraží Ž. v P., v níž předtím zemřelý P. M. s použitím neztotožněné pistole odtáhl poškozeného V. H. do vedlejší místnosti, kde další zemřelý M. P. rovněž neztotožněnou pistolí ohrožoval poškozeného J. P., přičemž oba zaměstnance firmy svázali pouty k sobě, zalepili jim oči a ústa, vynutili z nich informaci o umístění trezoru a klíčů od něho, poté odcizovali všichni tři v prodejně zboží, které odnášely do vozidla poškozeného P., od něhož odcizili klíče a doklady, přičemž obviněný D. B. po opuštění prodejny M., P. a P. odjel z nákladového nádrží současně s nimi svým osobním vozidlem do oblasti P. - J., kde odcizené věci přeložili do jeho vozidla, které řídil i odtud, následován podle předchozího pokynu obviněným P., řídícím vozidlo poškozeného, na adresu P., U K. louky před domem č. 35, kde odcizené vozidlo odstavili, následně všichni odjeli do restaurace \"U ch.\", kde si kořist rozdělili, čímž měli poškozené společnosti E., s. r. o., způsobit celkovou škodu ve výši nejméně 1 754 740,- Kč.
Jak bylo uvedeno, na podkladě shora uvedených skutkových zjištění Vrchní soud v Praze uznal dovolatele vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Jednání podle výše uvedených ustanovení se dopustí ten, kdo poskytne jinému pomoc k jednání spočívajícímu v užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž tímto jednáním dojde ke způsobení těžké újmy na zdraví nebo značné škody. Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí a slibem přispět po trestném činu.
Nejvyšší soud po provedeném přezkumu podaného dovolání dospěl k závěru, že dovolateli lze v námitce absence skutkových okolností vyjadřujících naplnění zákonných znaků příslušné formy jeho účasti na spáchání trestného činu přisvědčit, neboť znění skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně neobsahuje ve vztahu k osobě dovolatele zákonem předpokládané skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno učinit jednoznačný závěr o naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky pomoci k trestnému činu loupeže hlavními pachateli (srov. \"obviněný B. po opuštění prodejny M., P. a P. odjel z nákladového nádraží současně s nimi svým osobním vozidlem … odcizené věci přeložili do jeho vozidla, které řídil i odtud … do restaurace U ch., kde si kořist rozdělili\" ). Tento nedostatek v popisu skutkových zjištění ve výroku napadeného rozsudku nebylo v posuzovaném případě možno doplnit ani z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť ani tato část napadeného rozhodnutí neobsahuje skutková zjištění, ze kterých by bylo možno jednoznačně dovodit naplnění znaků skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. dovolatelem.
Ze skutkových závěrů učiněných na podkladě hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem tedy nelze jednoznačně dovodit, že obviněný D. B. byl nápomocen ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. jednání, při kterém bylo proti jinému užito násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž lze mít pochybnosti o jeho zavinění také ve vztahu ke způsobení značné škody. Úvahy odvolacího soudu, které jej vedly ke změně skutkových zjištění oproti závěrům soudu prvního stupně, a kterými se snažil odůvodnit své hodnocení provedených důkazů ve smyslu užité právní kvalifikace skutku (především strana 10 napadeného rozsudku), vyznívají nepřesvědčivě a především postrádají ty skutkové okolnosti, které zákon předpokládá u účastníka, jež musí bezprostředně přispívat k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Pomoc sice není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, ale je to jednání podporující činnost pachatele. Pomocník úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele ještě před spácháním činu nebo v době činu. Trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a event. pomoc k tomuto trestnému činu může být naplněna ještě v okamžiku zmocňování věci (nikoliv tedy již ve stádiu užití násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí). Avšak pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. není možná po dokončení trestného činu. (Srov. č. 3/1970, 51/1967 a 1/1980 Sb. rozh. tr.) Pokud se tedy odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení účasti obviněného na trestném činu loupeže, spáchaného spoluobviněným a dalšími dvěma osobami.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek a další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení. Vrchní soud v Praze se bude muset v dalším řízení zaměřit na posouzení otázky, zda si dovolatel musel být přinejmenším vědom toho, že svým jednáním poskytuje součinnost pachatelům násilného jednání směřujícího ke zmocnění se cizí věci, a pro případ, že k užití násilí v tomto úmyslu dojde, byl s tím srozuměn, zda tedy jednal alespoň v nepřímém úmyslu ve vztahu ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. osobami, jimž byl svým jednáním nápomocen. Z hlediska možnosti vzniku značné škody jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby potom bude nutno ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. dovodit zavinění dovolatele alespoň v nedbalostní formě. Na základě jednoznačně zjištěných a popsaných skutkových okolností případu bude následně třeba učinit závěry ohledně právní kvalifikace jednání obviněného D. B. Protože pochybení vytýkaného dovoláním a zjištěného Nejvyšším soudem v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku se dopustil Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, bude na něm, aby je napravil, a znovu posoudil faktickou účast obviněného D. B. na žalovaném jednání, a své skutkové závěry následně právně kvalifikoval.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn, když z rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k obviněnému D. B. nevyplývá naplnění zákonných znaků trestného činu pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 2 To 127/03, a podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. dubna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová