ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.348.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 348/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. května 2004 o dovolání, které podala obviněná S. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 To 158/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 8/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná S. Š. byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 2 T 8/2003, uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 6. 1. 2003 kolem 21.45 hodin v P. na C. a. n., H. t. č. 60, před vstupem do haly přistoupila k poškozenému J. K., uchopila ho rukama za bundu, srazila ho na skleněnou výplň stěny nad podchodem, která se nárazem jeho těla rozbila, poté, když poškozený J. K. zůstal ležet v poloze na zádech tak, že část horní poloviny těla vyčnívala nad podchodem, v afektu zlosti kopla poškozeného J. K. do chodidla jeho nohy, což mělo za následek posunutí jeho těla a poškozený J. K. následně přepadl z výšky 4,8 metru hlavou na schodiště podchodu; následkem pádu poškozený utrpěl kromě jiného víceložiskové pohmoždění mozku při zlomení lební klenby a spodiny, což bylo bezprostřední příčinou jeho smrti po utrpěném zranění.
Za tento trestný čin a dále za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterým byla uznána vinou rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 4 T 10/2003, byla obviněná S. Š. odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ze zmíněného rozsudku Okresního soudu Plzeň?město, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadla obviněná S. Š. odvoláním, které Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 To 158/03, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis jeho usnesení byl obviněné S. Š. a jejímu obhájci doručen dne 12. 1. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 9. 1. 2004.
Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná S. Š. prostřednictvím svého obhájce dne 12. 3. 2004 dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná uvádí, že své dovolání směřuje proti výroku o vině i trestu. Soudy obou stupňů podle názoru obviněné neprovedly ve věci dokazování dostatečně a úplně, neboť již v průběhu hlavního líčení navrhovala, aby byl proveden nový vyšetřovací pokus a aby byly provedeny další výslechy svědků, avšak těmto návrhům nebylo vyhověno. Vyšetřovacím pokusem mělo být podle obviněné objasněno, zda mohla otvorem vzniklým rozbitím skleněné výplně vidět do prostoru za poškozeným, zejména zda mohla vidět, že hrozí pád poškozeného z výšky 4,8 m. Obviněná tvrdí, že zmíněným otvorem nebylo vidět, kam tělo dopadne, neboť to nebylo z technického hlediska možné, přičemž se domnívala, že hloubka prostoru je nižší, a to asi 1 m. Stran výtek vůči dosavadnímu dokazování ve věci obviněná dále odkazuje na svoje odvolání.
Obviněná S. Š. má současně za to, že popsané skutečnosti podporují její již dříve uplatněné tvrzení o neexistenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Obviněná dále poukazuje na názor Krajského soudu v Plzni, podle něhož musela vědět, že svým jednáním může smrt poškozeného způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byla srozuměna a na tomto následku jí nezáleželo. Podle názoru obviněné zmíněné tvrzení znamená, že jí byl následek jejího jednání lhostejný. Odvolací soud však v odůvodnění svého usnesení uvedl, že vnitřní psychický stav obviněné ke způsobenému následku nebyl stavem lhostejnosti, ale přinejmenším úmyslem nepřímým. Toto zjištění se považuje obviněná za odlišné od závěrů prvoinstančního soudu, přičemž podle §259 odst. 3 tr. řádu platí, že odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé důkazy nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. V odvolacím řízení však doplnění dokazování prováděno nebylo. Na základě popsaných skutečností potom obviněná dospívá k nutnosti učinit závěr, že jí bylo zcela lhostejné, jaký následek bude její jednání mít. Podstatu tedy obviněná shledává v posouzení, pod kterou formu zavinění stav lhostejnosti subsumovat. V této souvislosti zaujímá právní názor, že skutečný stav lhostejnosti pachatele k následku jeho jednání nepostačuje k naplnění volní složky nepřímého úmyslu, neboť tam, kde je pravá lhostejnost, chybí složka vůle. V posuzovaném případě nelze podle názoru obviněné shledávat v jejím jednání kladné stanovisko k tomu, že přivodí smrt poškozeného. S ohledem na tyto závěry obviněná pokládá za možné kvalifikovat posuzované jednání jen jako ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněná se rovněž domnívá, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
Obviněná S. Š. závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a též jemu předcházející rozsudek Krajského soudu Plzni a poté aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Krajskému soudu v Plzni předmětnou věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné S. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nelze v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítat neúplnost provedeného dokazování, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů a stejně tak ani nepřiměřenost uloženého trestu, tudíž k této argumentaci obviněné není možno přihlížet. Za odpovídající tomuto dovolacímu důvodu státní zástupce považuje pouze námitku týkající se existence, resp. neexistence zavinění. Státní zástupce se domnívá, že ve skutkové větě výroku o vině není skutečně úmysl obviněné výslovně vyjádřen, avšak existence úmyslného zavinění jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle státního zástupce soud prvního stupně v žádném případě nedovodil u obviněné vztah tzv. pravé lhostejnosti k následku, přičemž obviněná v tomto směru zřejmě vychází z jediné formulace vytržené z kontextu. Státní zástupce dále cituje některé pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů týkající se rozhodných skutkových zjištění, která opravňují k tvrzení, podle něhož obviněná jednala minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., tudíž jen nutné skutek posoudit jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné S. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněné S. Š. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněné podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. M. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Plzni dne 12. 3. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněná S. Š. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněné je především tvrzení, že dokazování nebylo ve věci provedeno dostatečně a úplně a nebyly provedeny další důkazy, které navrhovala. Za nesprávná považuje zejména skutková zjištění soudů činných dříve ve věci, která se týkají její znalosti prostoru, kam poškozený dopadl. Existenci dovolacího důvodu tak obviněná S. Š. shledává v naznačeném rozsahu primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely, resp. v hodnocení důkazů, které byly provedeny, a v rozsahu dokazování. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněná v tomto směru dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná S. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná S. Š. namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněná neuplatnila.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné S. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Plzni a dále rozvedeno v jeho odůvodnění, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Z těchto skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obviněná v afektu zlosti kopla do chodidla poškozeného, přičemž jí bylo zřejmé, že se pod poškozeným nachází podchod a že je mu pád do něho schopen přivodit smrtelné poranění. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají skutkových zjištění a úplnosti dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněná současně v rámci dovolacích námitek ohledně provedeného dokazování odkázala na svoje dříve podané odvolání. Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění tohoto řádného opravného prostředku (č. l. 384 trestního spisu), žádné další zásadní námitky zde obsaženy nejsou. Navíc k tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolatel je podle §265f odst. 1 tr. řádu povinen v dovolání mimo jiné uvést, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, což znamená, že je zejména povinen tvrdit konkrétní argumenty, které podle jeho názoru odůvodňují existenci zvoleného dovolacího důvodu, resp. namítaného pochybení. Této své povinnosti přitom dovolatel nemůže dostát odkazem na jiná, dříve učiněná podání, případně na argumentaci v nich uplatněnou, jinak by bylo nutné dovolání považovat za nesplňující stanovené obsahové náležitosti.
V další části svých dovolacích námitek obviněná S. Š. tvrdí, že napadá právní posouzení skutku, pro který je stíhána, a to tvrzením, že soudy dříve činné ve věci učinily nesprávný závěr, pokud jde o její zavinění.
Podle názoru Krajského soudu v Plzni vyjádřeného v odůvodnění jeho rozsudku musela obviněná vědět, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že ji způsobí, s tím byla srozuměna a na tomto následku jí nezáleželo. Podle obviněné toto tvrzení znamená, že jí byl následek jejího jednání lhostejný. Odvolací soud však nepovažoval vnitřní psychický vztah obviněné ke způsobenému následku za stav lhostejnosti, ale přinejmenším v něm spatřoval nepřímý úmysl. Toto zjištění se podle názoru obviněné neshoduje se závěry soudu prvního stupně, přičemž podle §259 odst. 3 tr. řádu platí, že odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé důkazy nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Jak dále obviněná upozorňuje, v odvolacím řízení doplnění dokazování prováděno nebylo.
K tomu Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že posuzování správnosti postupu odvolacího soudu podle §259 odst. 3 tr. řádu je mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněná S. Š. uplatnila, jak již bylo zmíněno výše. Navíc tato námitka není bez dalšího podřaditelná ani pod žádný jiný zákonem vymezený dovolací důvod, proto k ní nebylo možné přihlížet. Přitom se však vzhledem k další části argumentace obsažené v posuzovaném dovolání Nejvyšší soud nemohl ztotožnit ani s tímto názorem obviněné.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v naznačené souvislosti mimo jiné vyjádřil skutkový závěr, podle něhož obviněné muselo být zřejmé, že za proraženou skleněnou výplní je podchod, který jistě musí mít větší hloubku než jen 1 m, jak tvrdila obviněná. Přesto vědomě kopla do chodidla poškozeného, čímž ho posunula tak, že nemohla následovat jiná alternativa než pád, ke kterému okamžitě došlo. Přitom podle názoru Krajského soudu v Plzni muselo být obviněné zřejmé, že pád do hloubky podchodu je způsobilý přivodit poškozenému smrtelné zranění. V návaznosti na zjištěnou strukturu osobnosti obviněné, jež se vyznačuje zejména abnormální necitelností, chladem, egoismem a chybějícím pocitem viny, potom soud prvního stupně dovodil, že ačkoli obviněná si byla vědoma všech popsaných okolností, nezáleželo jí na tom, z jaké výšky poškozený spadne a jaký následek tento pád bude zjevně mít, a dále jednala způsobem popsaným ve skutkové větě. Zmíněné skutkové závěry potom soud prvního stupně právně kvalifikoval tak, že obviněná S. Š. musela vědět, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného J. K., a pro případ, že ji způsobí, s tím byla srozuměna. Soud tedy u obviněné dovodil existenci nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. (č. l. 376 a 377 trestního spisu).
Odvolací soud, který se z podnětu odvolání obviněné zabýval stejnou problematikou, v odůvodnění svého usnesení napadeného dovoláním uvedl, že tvrzení obviněné ohledně jejího možného omylu týkajícího se hloubky prostoru pod otvorem v rozbité skleněné výplni považuje za neakceptovatelné. Z důkazů potom podle něj jednoznačně plyne, že obviněná věděla, jaké nebezpečí hrozí poškozenému pádem na tvrdý podklad v hloubce, přesto kopla do jeho chodidla a vědomě i volně působila silou ve směru podélné osy jeho těla, resp. ve směru jeho následného pádu do podchodu. Soud druhého stupně uzavírá, že byla-li si obviněná vědoma popsaných skutečností a jednala-li zjištěným způsobem, musela být přinejmenším srozuměna s následkem, tedy její vnitřní psychický vztah ke způsobenému následku byl přinejmenším nepřímým úmyslem, nikoli stavem lhostejnosti, jak namítala v odvolání (č. l. 396 a 397 trestního spisu).
Oba soudy činné dříve ve věci tudíž zjevně vycházely ze stejných skutkových zjištění, proto k porušení pravidla stanoveného v §259 odst. 3 tr. řádu podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo, přičemž oba soudy dospěly i k týmž právním závěrům. Tvrzení obviněné uplatněné v dovolání, podle něhož soud prvního stupně - jinak řečeno - konstatoval, že jí bylo lhostejné, co svým jednáním může způsobit, je potom závěrem příliš zjednodušujícím, který nebere ohled na celkový kontext odůvodnění prvostupňového rozsudku a podsouvá mu jinou úvahu.
Posouzení případné lhostejnosti obviněné S. Š. ke způsobenému smrtelnému následku potom navazuje na poslední námitku uplatněnou v jejím dovolání. Podstatou této námitky je tvrzení obviněné, podle něhož na podkladě provedených důkazů je nutné učinit závěr, že jí bylo zcela lhostejné, jaký následek bude její jednání mít, proto je především nutné posoudit, pod kterou formu zavinění lze její stav lhostejnosti subsumovat. V této souvislosti obviněná zaujímá právní názor, že skutečný vztah lhostejnosti pachatele k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu, neboť tam, kde je pravá lhostejnost, chybí složka vůle. V daném případě podle mínění obviněné nelze v jejím jednání shledávat kladné stanovisko k tomu, že přivodí smrt poškozeného. Jak dále obviněná uvádí, s ohledem na popsané závěry by posuzované jednání mělo být kvalifikováno jen jako ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Obdobnou námitku uplatnila obviněná již v odvolání, ale odvolací soud, jak bylo výše zmíněno, považoval vnitřní psychický vztah obviněné ke způsobenému následku přinejmenším za nepřímý úmysl, nikoli za stav lhostejnosti.
K této problematice uvádí Nejvyšší soud nejprve v obecném smyslu následující. Jednou ze základních zásad, na nichž stojí trestní zákon, je zásada subjektivní odpovědnosti, jejímž stěžejním znakem je zavinění pachatele. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k porušení či ohrožení objektu trestného činu. Je tvořeno dvěma složkami, a to složkou vědomostní, která zahrnuje vnímání či vědění pachatele, a složkou volní, zahrnující především chtění nebo srozumění pachatele. Ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Pro spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. přitom zavinění z nedbalosti nepostačuje, ale tento trestný čin může být spáchán jen úmyslně. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). Jak je zřejmé z citace zákona a jak dále dovodila teorie i praxe, v případě přímého úmyslu musí být složka vědomostní dána alespoň ve formě možnosti, tedy pachatel musí považovat alespoň za možné, že svým jednáním způsobí předpokládanou poruchu či ohrožení, případně si je tím jistý, volní složka potom musí být dána ve formě chtění. Pokud se má jednat o úmysl nepřímý, je nutné, aby pachatel věděl, že může způsobit předpokládanou poruchu či ohrožení, byť to nepovažuje za zcela jisté, volní složka má být dána ve formě srozumění.
V posuzovaném případě oba soudy činné dříve ve věci dospěly na základě rozhodných skutkových zjištění k závěru, že vědomostní složka vnitřního psychického vztahu obviněné S. Š. k předpokládané poruše existovala ve formě možnosti. Obviněná tedy věděla, že svým jednáním může způsobit právě takový následek, jaký nastal. Odhlédne-li se od výše popsaných námitek uplatněných v dovolání, k nimž Nejvyšší soud nemohl přihlížet, zmíněný závěr obviněná v podaném dovolání ani relevantně nezpochybnila.
Pokud jde o volní složku zavinění, soudy činné dříve ve věci ji shledaly ve formě srozumění s následkem, což odvolací konkrétně vyjádřil tím, že obviněná byla se způsobeným následkem přinejmenším srozuměna. Proti tomuto tvrzení obviněná v dovolání namítla, že na podkladě provedených důkazů je nutné učinit závěr, podle něhož jí bylo lhostejné, jaký následek bude mít její jednání, přičemž skutečný vztah lhostejnosti pachatele k následku nestačí k tomu, aby byla naplněna volní složky nepřímého úmyslu. Podle obviněné tam, kde je pravá lhostejnost, chybí složka vůle, proto navrhuje posuzované jednání právně hodnotit jiným způsobem, resp. jako jiný trestný čin, neboť ve vztahu k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. neexistuje její zavinění ve formě nepřímého úmyslu. K této námitce Nejvyšší soud především uvádí, že hodnocení důkazů není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat, jak již bylo výše podrobně zdůrazněno. Proto při posuzování zmíněné námitky, kterou sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a na jejímž podkladě obviněná dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci v otázce zavinění, tak jak ji učinily soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud povinen vycházet z učiněných skutkových zjištění. V řízení o dovolání je pak možné se zabývat jen tím, zda uvedená skutková zjištění není nutno - jak tvrdí obviněná - interpretovat jako její skutečný vztah lhostejnosti ke způsobenému následku a zda na tomto základě případně nepřichází v úvahu vyslovit v otázce zavinění odlišný právní závěr, než k jakému dospěly soudy obou stupňů.
Z ustáleného skutkového stavu v podstatě vyplývá, že obviněná S. Š., ač věděla, že za proraženou skleněnou výplní je podchod a že pád do hloubky podchodu je způsobilý přivodit poškozenému J. K. smrtelné zranění, vědomě kopla do chodidla poškozeného, resp. s vědomím těchto skutečností a na podkladě vlastní vůle působila silou ve směru podélné osy jeho těla a jeho následného pádu do podchodu. Podle závěru učiněného soudem prvního stupně, ačkoli obviněná si byla vědoma všech rozhodných okolností, nezáleželo jí na tom, z jaké výšky poškozený spadne a jaký následek tento pád bude zjevně mít, a dále jednala popsaným způsobem.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že vztah lhostejnosti pachatele ke způsobenému následku, na který obviněná S. Š. ve svém dovolání poukazuje, resp. jehož existenci tvrdí, je do jisté míry vyložen a ozřejměn v právní teorii a v soudní praxi. Jeho výklad je přitom zpravidla prováděn v návaznosti na konkrétní případy, v nichž bylo posuzováno, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu, neboť stav lhostejnosti může být v úzkém vztahu se srozuměním pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem [§4 písm. b) tr. zák.]. V obou situacích se jedná o podobu vůle pachatele ve vztahu k následku předpokládanému trestním zákonem, tedy o to, zda je zde vůle jako jedna ze složek úmyslného zavinění. Navíc je nutné rozlišovat lhostejnost pravou a lhostejnost nepravou. K vzájemnému odlišení těchto stavů a k jejich souvislosti se srozuměním jako znakem nepřímého úmyslu lze uvést následující.
Za srozumění, jak již bylo zmíněno, je nutné považovat aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Jedná se tedy o vůli pachatele projevenou navenek v jeho chování. Pokud jde o nepřímý úmysl, způsobení určitého následku, který jím je zahrnut, zde není obvykle přímým záměrem pachatele, který jeho existenci nutně nechce (na rozdíl od volní složky v případě přímého úmyslu), neboť své jednání směřuje k jinému cíli. Vznik takového následku relevantního pro trestní právo však pachatel chápe jako jeho vedlejší efekt, je si vědom možnosti, že tento následek vznikne, a nepočítá se žádnou konkrétní okolností, která by tomu mohla zabránit. Srozumění pachatele s následkem v tomto smyslu naplňuje potřebnou formu volní složky nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Nepravá lhostejnost zahrnuje situaci, kdy je pachateli jedno, která z možných alternativ nastane, tedy zda nastane následek relevantní pro trestní právo či nikoli. Jedná se proto o určitý stav nerozhodnosti pachatele. K oběma možným alternativám, kterých si je pachatel vědom, má ale opět aktivní volní vztah projevený navenek chováním (konkrétním jednáním), tzn. zaujímá kladné stanovisko jak k tomu, že nastane relevantní následek, tak k tomu, že následek nenastane. Takový případ je stejně jako situace předchozí právně hodnocen jako srozumění ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť i přes jistý stupeň lhostejnosti pachatel určitým způsobem akceptuje způsobený následek, kterého si je jako možného vědom, tedy je zahrnut jeho vůlí (srov. zprávu pod č. 41/1976, s. 213 a 214 Sb. rozh. tr.).
K odlišným právním závěrům potom vede stav pravé lhostejnosti. Jeho podstatou je situace, kdy u pachatele zcela absentuje jakýkoli zájem na dalším vývoji skutkového děje. Je mu zcela jedno, zda se vůbec něco stane, co se stane, jak se to stane a jaké to bude mít následky. Podstatou pravé lhostejnosti je proto neexistující vůle pachatele způsobit trestněprávně relevantní následek. Absolutní nedostatek vůle ve vztahu k následku pak vylučuje právní hodnocení pravé lhostejnosti jako nepřímého úmyslu, avšak v návaznosti na další okolnosti konkrétní situace přichází v úvahu použití ustanovení o vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., jestliže k trestnosti činu postačuje tato forma zavinění. Jak je ale současně z popisu tohoto stavu zřejmé, jedná se o situaci poměrně výjimečnou, jejíž praktické uplatnění nebude časté.
Zmíněné závěry lze uplatnit i v posuzovaném případě. Pro způsobený trestněprávně relevantní následek, tedy pro smrt poškozeného J. K., bylo rozhodující chování obviněné S. Š. spočívající v tom, že ač věděla, že za proraženou skleněnou výplní je podchod a že pád do hloubky podchodu je způsobilý přivodit poškozenému smrtelné zranění, záměrně kopla ležícího poškozeného do chodidla, resp. vědomě působila silou ve směru podélné osy jeho těla a ve směru jeho následného pádu do podchodu. Popsané aktivní chování obviněné přitom bylo projevem její vůle navenek. Jestliže tedy obviněná vedena svou vůlí toto chování uskutečnila, současně tím akceptovala možný trestněprávně relevantní následek, takže projevila kladné stanovisko k jeho vzniku. V návaznosti na skutková zjištění uvedená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněné nezáleželo na tom, z jaké výšky poškozený spadne a jaký následek tento pád bude zjevně mít, je možné rovněž konstatovat, že se obviněná nacházela ve stavu, kdy její volní vztah zahrnoval kladné stanovisko ke vzniku obou možných alternativ, avšak zjevně nikoli ve smyslu nerozhodnosti, tudíž se nejednalo o lhostejnost nepravou.
Nepochybně však nemohlo jít ani o lhostejnost pravou, neboť obviněná S. Š. svou vůli projevila popsaným aktivním jednáním, jehož efektu si byla vědoma. Aktivní jednání obviněné směřující ke způsobení následku předpokládaného trestním zákonem, jehož možného vzniku v důsledku tohoto jednání si byla obviněná vědoma, totiž v zásadě pravou lhostejnost vylučovalo, neboť takové jednání nemůže být projevem neexistující vůle nutné pro závěr o pravé lhostejnosti. Naopak z něj vyplývá kladné stanovisko obviněné ke smrtelnému následku u poškozeného. Obviněná totiž - podle skutkových závěrů vyplývajících zejména ze svědeckých výpovědí - zcela záměrně kopla do nohy zjevně a značně podnapilého poškozeného, který se nijak nebránil a bránit ani nemohl, protože v důsledku předchozího násilného jednání obviněné ležel částečně na zemi a navíc se nacházel ve velmi nestabilní poloze nad volným prostorem, do něhož mohl snadno spadnout. To se také stalo, přičemž k pádu poškozeného došlo výlučně jednáním obviněné, která se nejenže nesnažila odstranit důsledky svého předchozího násilného jednání a odvrátit hrozbu dalšího pádu poškozeného, ale naopak své násilí dovršila kopnutím do nohy poškozeného, které přivodilo jeho pád do volného prostoru se smrtelným zraněním. Přitom obviněná tak učinila, ačkoli věděla o poloze ležícího poškozeného, jehož tělo směřovalo hlavou do volného prostoru, a vzhledem k tomu nebylo možné, aby poškozený spadl jinak než na hlavu a na tvrdý povrch. Za této situace proto obviněná nemohla počítat se žádnou okolností, která by vzniklému smrtelnému následku zabránila. Proto s tím, že ho způsobí, musela obviněná počítat jako se skutečností, která nastane, byť usmrcení poškozeného nebylo jejím cílem a ani se o osud poškozeného dále nezajímala. V návaznosti na všechny shora popsané skutečnosti je tudíž nutné uzavřít, že obviněná byla srozuměna s porušením zájmu chráněného trestním zákonem, a to v podobě usmrcení poškozeného.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že vnitřní subjektivní vztah obviněné S. Š. ke smrtelnému následku, který svým jednáním způsobila poškozenému J. K., vykazuje všechny znaky požadované ustanovením §4 písm. b) tr. zák., takže se jednalo o nepřímý úmysl, a nikoli o stav lhostejnosti, který by mohl nepřímý úmysl vylučovat. Zmíněná forma zavinění je přitom dostačující pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jímž byla uznána vinnou. Protože posuzovaný skutek vykazuje i ostatní zákonné znaky tohoto trestného činu, o správnosti hmotněprávního posouzení skutku tak nejsou žádné pochybnosti a dovolání obviněné je z tohoto hlediska zjevně neopodstatněné.
Obviněná S. Š. v rámci svého dovolání napadla i výrok o trestu a uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. K tomu je nutné především zmínit, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněná ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněné S. Š. nejde a ta se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují její výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud tak na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněná S. Š. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však její dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y