ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.367.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 367/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Blanky Roušalové ve veřejném zasedání konaném dne 16. června 2004 dovolání, která podali obvinění P. G. a V. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 5 To 78/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 13/2002, a rozhodl takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného P. G. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 5 To 78/2003, a to v bodech I. a II. ve vztahu k obviněnému P. G.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část citovaného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že se podle §256 tr. řádu zamítá odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 50 T 13/2002.
II. Z podnětu dovolání obviněné V. H. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 5 To 78/2003, a to v bodě III. ve vztahu k obviněné V. H., a dále se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 50 T 13/2002, a to rovněž ve vztahu k obviněné V. H.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. řádu se ve věci rozhoduje tak, že obviněná
V. H. se z p r o š ť u j e
obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., jehož se měla dopustit tím, že
dne 13. 5. 2002 kolem 15.00 hodin v J. u L. l. dostala od obviněného P. G. v přítomnosti obviněné R. H. 3 ks padělků bankovek nominální hodnoty 1000 Kč, ČNB vzor 1996, shodného sériového čísla D54 730351, typ C/230, které byly vyhotoveny reprografickou cestou přes počítač systémem injekt tisku bez napodobení většiny ochranných prvků, stupeň nebezpečnosti 4 – méně zdařilé, a ačkoliv následně v době do 16.30 hodin zjistila, že se nejedná o bankovky pravé, tyto si ponechala dále ve svém držení a posléze téhož dne kolem 17.30 hodin v J. v parku na N. s. umožnila, aby si je vzal její známý obviněný T. M., kterého však upozornila na to, že se nejedná o bankovky pravé.
t e d y měla přechovávat padělané peníze,
neboť tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Obviněný P. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 50 T 13/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 5 To 78/2003, uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., které spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivita podle §41 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se dopustil jednáním popsaným pod bodem II. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, tedy tím, že poté, co v přesně nezjištěnou dobu od 13. 5. 2002 v J. v hotelu S. obdržel od J. P. nejméně 3 ks padělků bankovek v nominální hodnotě 1 000 Kč, ČNB vzor 1996, shodného sériového čísla D54 730351, typ C/230, které byly vyhotoveny reprografickou cestou přes počítač systémem injekt tisku bez napodobení většiny ochranných prvků, stupeň nebezpečnosti 4 – méně zdařilé, s cílem tyto bankovky udat jako bankovky pravé je dne 13. 5. 2002 kolem 15.00 hodin v J. před L. l. předal za přítomnosti obviněné R. H. své známé obviněné V. H. s tím, aby si za ně něco koupila, přičemž obviněná V. H. tyto padělky téhož dne kolem 17.30 hodin předala v J. obviněnému T. M., který dne 14. 5. 2002 celkem 2 ks z těchto padělaných bankovek užil k platbě za nákup v prodejně potravin „K.“ majitele R. N.;
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 1992, sp. zn. 4 T 189/91, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 7 To 198/92, byl mimo jiné uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl za to odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do tehdejší III. nápravně výchovné skupiny, přičemž tento trest vykonal dne 18. 9. 1999;
a dále přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1989, sp. zn. 6 T 116/89, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 1989, sp. zn. 7 To 211/89, byl mimo jiné uznán vinným i trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl za to odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do tehdejší II. nápravně výchovné skupiny, přičemž mu z něj byla na základě rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 prominuta část trestu ve výměře 2 roky, a dále mu byl tento trest podle čl. II odst. 3, 4 zákona č. 175/1990 Sb. usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1990, sp. zn. 6 T 116/89, které nabylo právní moci dne 6. 8. 1990, zkrácen o 8 měsíců, a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 1991, sp. zn. Pp 595/90, byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn, přičemž usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 1992, sp. zn. 6 T 116/89, mu byl nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a 9 dnů a trest tak vykonal dne 26. 3. 2000.
Za to byl obviněný P. G. podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněná V. H. byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 50 T 13/2002, uznána vinnou trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem 5. výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že dne 13. 5. 2002 kolem 15.00 hodin v J. u L. l. dostala od obviněného P. G. v přítomnosti obviněné R. H. 3 ks padělků bankovek nominální hodnoty 1 000 Kč, ČNB vzor 1996, shodného sériového čísla D54 730351, typ C/230, které byly vyhotoveny reprografickou cestou přes počítač systémem injekt tisku bez napodobení většiny ochranných prvků, stupeň nebezpečnosti 4 – méně zdařilé, a ačkoliv následně v době do 16.30 hodin zjistila, že se nejedná o bankovky pravé, tyto si ponechala dále ve svém držení a posléze téhož dne kolem 17.30 hodin v J. v parku na N. s. umožnila, aby si je vzal její známý obviněný T. M., kterého však upozornila na to, že se nejedná o bankovky pravé.
Za to byla obviněná V. H. podle §140 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání obviněných P. G. a V. H., dalšího obviněného T. M. a státního zástupce, kterými napadli rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí z podnětu odvolání státního zástupce podaných v neprospěch obviněných P. G. a T. M. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve všech výrocích ohledně těchto obviněných a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Odvolání obviněných P. G. a V. H. a dalšího obviněného T. M. podle §256 tr. řádu zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 50 T 13/2002, původně uznal obviněného P. G. vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., který spáchal výše popsaným skutkem dne 13. 5. 2002 v J., přičemž ho soud prvního stupně – na rozdíl od odvolacího soudu – neposoudil též jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. ani jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou. Za to uložil soud prvního stupně obviněnému P. G. trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.
Opis rozsudku soudu druhého stupně byl obviněnému P. G. doručen dne 4. 12. 2003, jeho obhájci také dne 4. 12. 2003, obviněné V. H. dne 23. 1. 2004, jejímu obhájci dne 3. 12. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 3. 12. 2003.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění P. G. a V. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný P. G. je podal dne 14. 1. 2004 a opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho podstatou je námitka vytýkající odvolacímu soudu porušení hmotného práva v tom, že jednání obviněného právně kvalifikoval jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný považuje za správný postup soudu prvního stupně, který oproti podané obžalobě dospěl k závěru, že stupeň nebezpečnosti jeho jednání není v posuzovaném případě podstatně zvyšován, a že tedy nejsou splněny podmínky pro hodnocení ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Podle názoru obviněného existenci formálních podmínek pro užití tohoto ustanovení dovodit lze, avšak současně by muselo platit, že okolnost spočívající v opětovném spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, ač již obviněný byl pro takový nebo jiný závažný úmyslný trestný čin potrestán, by musela pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K tomu obviněný uvádí, že podle zjištění soudu převzal pouze tři kusy bankovek v nominální hodnotě 1 000 Kč, které sám nepadělal ani se je nesnažil udat jako pravé, a prakticky vzápětí poté je dále předal své známé V. H. Obviněný tak dovozuje, že se nedopustil žádného iniciativního jednání ve snaze si padělky opatřit či zneužít a že spíše šlo o zkratkovité jednání učiněné z nerozvážnosti. Upozorňuje rovněž, že se v minulosti nedopustil typově obdobného protiprávního jednání. Podle názoru obviněného je nutné materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy zkoumat v návaznosti na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Obviněný P. G. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jeho dovolání vyhověl a aby podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve vztahu k obviněnému P. G. ve všech výrocích a aby uvedenému soudu věc přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná V. H. podala dovolání dne 4. 2. 2004 s tím, že je dne 24. 2. 2004 doplnila, a také je opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle ní nebylo prokázáno, že by se dopustila skutku uvedeného v obžalobě. Dále se domnívá, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, což již podrobně rozvedla ve svém odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, na které zcela odkazuje. Jak dále obviněná připomíná, skutečnost, že bankovky nejsou pravé, zjistila až následně poté, co je obdržela. Měla je v úmyslu zničit, avšak spoluobviněný T. M. jí je vytáhl z kapsy a ona ho upozornila, že nejsou pravé. Sled událostí proběhl podle obviněné v časovém období 90 minut.
Závěrem dovolání obviněná V. H. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v její věci a aby mu přikázal opětovně projednat a rozhodnout o odvolání obviněné proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných P. G. a V. H. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Soud druhého stupně se podle jeho názoru problematikou posouzení jednání obviněného P. G. ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. důkladně zabýval a s jeho závěry lze vyslovit souhlas. Státní zástupce má za to, že obviněný vykládá zmíněné ustanovení v jiném smyslu, než jaký je v něm formulován, neboť zpochybňuje naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy s poukazem na okolnosti spáchání trestných činů podle §140 odst. 1, 2 alinea druhá tr. zák., zatímco význam materiální stránky v §41 odst. 1 tr. zák. se týká okolností charakterizujících předchozí odsouzení pachatele. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství má za to, že dovolání obviněného nedefinuje žádnou vadu napadeného rozhodnutí, jeho důvodům nelze přisvědčit, a navrhuje proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout toto dovolání jako zjevně neopodstatněné.
K podanému dovolání obviněné V. H. ve znění před jeho doplněním ze dne 24. 2. 2004 státní zástupce uvádí, že neobsahuje elementární náležitost požadovanou ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu, a sice odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, o které se opírá. Pokud tato vada nebude odstraněna, navrhuje státní zástupce odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda mají dovolání obviněných P. G. a V. H. všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnými osobami a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým byl obviněný P. G. uznán vinným a byl mu uložen trest a kterým bylo zamítnuto odvolání obviněné V. H. proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný P. G. prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. a obviněná V. H. prostřednictvím obhájce JUDr. P. H. Jde tedy o dovolání podaná osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. Dovolání byla doručena Krajskému soudu v Ostravě dne 14. 1. 2004 (obviněný P. G.) a dne 4. 2. 2004, resp. doplnění dne 24. 2. 2004 (obviněná V. H.), tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obvinění P. G. a V. H. shodně poukazují na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti dovolacího důvodu, uplatněného obviněnými P. G. a V. H. Pokud jde o jejich námitky, v jejichž rámci tvrdí, že svým jednáním nenaplnili požadovanou materiální stránku jednak zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. v případě obviněného P. G. a jednak trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. v případě obviněné V. H., může být taková vada úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože v těchto částech dovolání obviněných, které vychází z citovaných výhrad, Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 a 5 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v tomto rozsahu jsou podaná dovolání důvodná.
Obviněný P. G. konkretizoval uplatněný dovolací důvod tím, že podle jeho názoru byla nesprávně posouzena materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., a tedy že bylo nesprávné i použití tohoto institutu v jeho případě. K námitkám obviněného, o něž opírá citovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud uvádí následující.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jak vyplývá z citované zákonné definice, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán toliko za splnění dvou okruhů podmínek. První skupinu tvoří podmínky formální, které spočívají v opětovném spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, a to poté, co již v minulosti obviněný spáchal takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za něj potrestán. U obviněného P. G. nebylo v původním řízení žádných pochybností o tom, že s ohledem na jeho dřívější odsouzení a potrestání a na nyní posuzovaný trestný čin jsou splněny uvedené formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Ostatně obviněný proti tomuto závěru ve svém dovolání ani nic nenamítal.
Druhým předpokladem zvlášť nebezpečné recidivy je pak podmínka materiální, jejíž podstatou je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně poté, co již byl za takový trestný čin potrestán, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Splnění této podmínky obviněný P. G. již v posuzované trestní věci neshledává.
Při zjišťování existence materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. je především nutné – jak také zákon výslovně požaduje – zhodnotit délku doby od posledního odsouzení do spáchání dalšího, nyní posuzovaného trestného činu. Tím je nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci dřívějšího rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání dřívějšího trestu odnětí svobody, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný ztíženou možnost páchání další trestné činnosti (srov. rozhodnutí pod č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Dále je nutné v obecném smyslu komplexnějším způsobem přezkoumat trestnou činnost pachatele, tedy i např. konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaných trestných činů, přičemž ohledně dříve spáchaného trestného činu se zhodnotí takový stupeň, jaký byl v minulosti soudem zjištěn. Obdobně je nutné posoudit i intenzitu naplnění formálních znaků trestného činu, osobu a osobnost pachatele, případně i další okolnosti. K ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., jehož aplikace se obviněný P. G. dožaduje, Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení týkající se institutu zvlášť nebezpečného recidivisty (§41 a §42 tr. zák.) obsahují vlastní, zvláštní vyjádření okolností, k nimž je třeba při hodnocení materiální stránky přihlížet. Obecné pravidlo obsažené v §88 odst. 1 tr. zák., jehož význam spočívá především při hodnocení naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, se zde proto z důvodu přednosti speciální úpravy před obecnou nepoužije.
Jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v posuzované trestní věci a z dodatečně vyžádaných podkladů, obviněný P. G. byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1989, sp. zn. 6 T 116/89, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 1989, sp. zn. 7 To 211/89, kterého se dopustil v podstatě tím, že dne 18. 3. 1988 fyzicky napadl poškozeného (nar. 14. 7. 1932) tak, že ho kopal a poté mu vytrhl z kapsy sáček s doklady a dalšími věcmi. Za tento trestný čin a za trestný čin poškozování majetku v socialistickém vlastnictví podle §136 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, z něhož mu na základě rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 byla prominuta část trestu ve výměře 2 roky, a dále mu byl uvedený trest podle čl. 2 odst. 3, 4 zákona č. 175/1990 Sb. usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 8. 1990, sp. zn. 6 T 116/89, které nabylo právní moci dne 6. 8. 1990, zkrácen o dalších 8 měsíců. Z výkonu tohoto trestu pak byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 1991, sp. zn. Pp 595/90, podmíněně propuštěn, přičemž usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 1992, sp. zn. 6 T 116/89, mu byl nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a 9 dnů a trest tak vykonal dne 26. 3. 2000.
Dále byl obviněný P. G. odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, konkrétně pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 1992, sp. zn. 4 T 189/91, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 1992, sp. zn. 7 To 198/92. Tento trestný čin spáchal v podstatě tím, že dne 18. 9. 1991 fyzicky napadl poškozeného (nar. 21. 6. 1937) tak, že ho kopl a srazil k zemi, a poté mu strhl zlatý řetízek z krku a snažil se uprchnout. Za tento trestný čin a za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let nepodmíněně, který vykonal dne 18. 9. 1999.
Dne 13. 5. 2002 potom obviněný spáchal nyní posuzovaný skutek kvalifikovaný jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., který spočíval v tom, že dne 13. 5. 2002 obdržel od J. P. tři kusy padělaných bankovek, poté zjistil, že se jedná o padělky, a následně téhož dne je předal obviněné V. H.
Z trestního spisu zároveň vyplývá, že k osobě obviněného P. G. nebyly z místa bydliště zjištěny žádné bližší poznatky. Před vzetím do vazby byl bez zaměstnání, opis z evidence Rejstříku trestů obsahuje 8 záznamů, přičemž lze kromě výše zmíněných přihlédnout k trestům uloženým rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 1986, sp. zn. 6 T 293/86, za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., a rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 1987, sp. zn. 4 T 96/87, za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §132 odst. 1 písm. a) tr. zák. v tehdy platném znění (č. l. 378 až 380 trestního spisu).
Na základě uvedených údajů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. v posuzovaném případě skutečně nebyla splněna. Obviněný P. G. se v dřívější době dopustil dvou zvlášť závažných úmyslných trestných činů, a to trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které spáchal dne 31. 5. 1989 a dne 18. 9. 1991, tedy 13 a 11 let před tím, než se dopustil jednání posuzovaného v této trestní věci. Z výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 26. 3. 2000, tj. více než dva roky před spácháním nyní hodnoceného skutku. Dřívější zvlášť závažné úmyslné trestné činy naplňovaly zcela jinou skutkovou podstatu (nikoli padělání a pozměňování peněz podle §140 tr. zák.). Nyní posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu se přitom obviněný P. G. dopustil jednáním, v jehož rámci neprojevoval žádnou větší iniciativu, neboť padělané peníze sám nepožadoval ani je sám nepadělal, ale předala mu je třetí osoba, přičemž se jednalo toliko o tři bankovky v celkové poměrně nízké hodnotě, která nedosahuje ani hranice škody nikoli nepatrné (§89 odst. 11 tr. zák.), byť škoda není zákonným znakem trestného činu podle §140 tr. zák. Obviněný následně držel padělané peníze jen velmi krátkou dobu, v podstatě necelý den, a poté je předal obviněné V. H. Přitom už v rámci základní trestní sazby stanovené podle §140 odst. 2 tr. zák. v rozpětí od 5 let do 10 let odnětí svobody soud prvního stupně uložil obviněnému P. G. poměrně přísný trest v polovině uvedené sazby, tj. trest odnětí svobody na 7 a 1/2 roku. Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání tohoto obviněného, nedůvodně zpřísnil právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, protože ho posoudil jako jednočinný souběh trestných činů padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. a zároveň podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., přestože takový souběh není přípustný (k důvodům viz podrobněji dále a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 8 Tz 177/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 371/2004, vydaný rovněž ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 13/2002).
Lze tedy konstatovat, že obviněný P. G. se trestné činnosti dopustil po relativně dlouhé době od spáchání dřívějších zvlášť závažných úmyslných trestných činů a více než dva roky po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. V minulosti spáchal trestné činy zaměřené proti jinému objektu, tedy zcela odlišného charakteru. Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. se obviněný dopustil poprvé, navíc se jednalo o skutek spáchaný zcela neplánovitě, jen na základě náhodného získání padělaných bankovek od jiné osoby, což umožňuje považovat jednání obviněného spíše za určitý nerozvážný exces. Zmíněný závěr dokládá i skutečnost, že následné předání bankovek obviněné V. H. učinil obviněný P. G. bez úmyslu se jakkoli obohatit. Přitom padělané peníze, jimiž obviněný takto přechodně disponoval, postrádaly většinu ochranných prvků a z tohoto hlediska byly považovány za méně zdařilé, což snižovalo nebezpečnost jejich záměny s pravými penězi. Z formálního hlediska se proto obviněný bezpochyby dopustil opětovně zvlášť závažného úmyslného trestného činu, avšak tato okolnost pro svou závažnost, zejména s ohledem na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, na okolnosti nyní projednávaného činu a na jeho rozsah a závažnost, podstatně nezvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost. Nejvyšší soud se tedy při hodnocení této otázky přiklonil k názoru, který zaujal již Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně, který, ač jednání obviněného P. G. podrobně hodnotil, naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy také neshledal. Námitku obviněného uplatněnou v jeho dovolání na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy shledal Nejvyšší soud důvodnou.
Nejvyšší soud tak z popsaných důvodů konstatuje, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně právně posoudil skutek, pro který byl obviněný P. G. stíhán, a to v tom smyslu, v jakém proti použité právní kvalifikaci uplatnil obviněný námitky ve svém dovolání. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu proto Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a to ve vztahu k obviněnému P. G. ve výrocích pod body I. a II., jimiž byl předcházející rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a kterými odvolací soud znovu rozhodl. Podle §265k odst. 2 tr. řádu byla dále zrušena také další rozhodnutí na zrušené části rozsudku odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože ve smyslu výše popsaných úvah byl správným rozhodnutím ve věci rozsudek soudu prvního stupně, který byl následně zrušen toliko z podnětu odvolání státního zástupce, Nejvyšší soud rozhodl podle §265m odst. 1 tr. řádu sám tak, že se zmíněné odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 50 T 13/2002, podle §256 tr. řádu zamítá. Protože výrokem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci pod bodem III., který zůstal nedotčen tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu, bylo zamítnuto podle §256 tr. řádu i odvolání obviněného P. G., o němž odvolací soud také současně rozhodoval, stává se stran tohoto obviněného pravomocným výrok o vině a trestu obsažený v citovaném rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud doplňuje, že – jak již bylo výše konstatováno – Krajský soud v Ostravě jednání obviněného P. G. nekvalifikoval na rozdíl od Vrchního soudu v Olomouci jako souběh trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. a trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., ale toliko jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. To znamená, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce a jímž následně nabyl rozsudek soudu prvního stupně stran tohoto obviněného právní moci, došlo i ke změně v právním posouzení skutku, který spáchal. Nejvyšší soud totiž nepovažuje hmotně právní kvalifikaci jednání obviněného, jak ji v napadeném rozsudku učinil Vrchní soud v Olomouci, za správnou. Podle názoru Nejvyššího soudu je totiž zmíněný souběh trestných činů vyloučen a skutek spáchaný obviněným P. G. měl být posouzen toliko jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák.
Podmínkou postihu pachatele podle ustanovení §140 odst. 1 tr. zák. je opatření padělaných nebo pozměněných peněz nebo jejich přechovávání, a to bez úmyslu je udat jako pravé, platné či jako peníze vyšší hodnoty. Podmínkou pro použití ustanovení §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. je naopak úmysl pachatele padělané nebo pozměněné peníze udat jako pravé. Z logiky věci je současně zřejmé, že k tomu, aby pachatel uskutečnil svůj úmysl udat takové peníze jako pravé, si nejprve musí opatřit padělané nebo pozměněné peníze, případně je poté po určitou dobu přechovávat. Z tohoto závěru vyplývá, že pachatel vedený úmyslem udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé, který si takové peníze opatřuje či přechovává, provádí v podstatě přípravné jednání směřující k uskutečnění svého hlavního záměru. Takové jednání, spočívající v opatřování a přechovávání zmíněných peněz, potom podle trestního práva hmotného není samostatným skutkem, ale je jednáním nebezpečným pro společnost, které záleží v opatřování prostředků ke spáchání zvlášť závažného trestného činu ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák., resp. v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedojde k pokusu ani dokonání tohoto trestného činu, tedy přípravou k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák. Vzdálenější vývojová stadia trestného činu jsou ke stadiím bližším jeho dokonání i k samotnému dokonání v poměru subsidiarity, tudíž výslednou právní kvalifikací jednání pachatele, který si opatřil či přechovával padělané nebo pozměněné peníze s úmyslem je udat jako pravé a který je také jako pravé následně udal, může být pouze právní kvalifikace skutku jako trestného činu podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák.
Obviněný P. G. námitku napadající popsané pochybení v hmotně právním posouzení skutku neuplatnil, proto se jí Nejvyšší soud nemohl primárně zabývat. Avšak vzhledem k tomu, že z důvodu oprávněně uplatněné jiné dovolací námitky bylo třeba napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušit, byla napravena i vada spočívající v uvedené chybné právní kvalifikaci a bylo možné obnovit platnost předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně, který takovou vadu neobsahoval.
Nejvyšší soud dále posoudil dovolání obviněné V. H. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, podle názoru obviněné nebylo prokázáno, že by se dopustila skutku uvedeného v obžalobě. Existenci dovolacího důvodu tak obviněná shledává v tomto rozsahu primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely a která považuje za nesprávná. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněná v uvedeném směru dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná V. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná V. H. namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala jen z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněná neuplatnila.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné V. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je popsáno pod bodem 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeno v jeho odůvodnění, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají skutkových zjištění a úplnosti dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněná V. H. se dále domnívá, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, což již podrobně rozvedla ve svém odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, na které zcela odkazuje. Jak dále obviněná připomíná, skutečnost, že bankovky nejsou pravé, zjistila až následně poté, co je obdržela, a měla v úmyslu je zničit, ovšem spoluobviněný T. M. jí je vytáhl z kapsy a ona ho upozornila, že nejsou pravé. Sled událostí proběhl podle obviněné v časovém období 90 minut.
Ke zmíněnému odkazu na podané odvolání Nejvyšší soud především uvádí, že jak je zřejmé z odůvodnění odvolání obviněné (č. l. 758 a 759 trestního spisu), žádné další podrobné odůvodnění týkající se výše uvedené námitky zde obsaženo není, neboť celé odůvodnění odvolání je velmi stručné. Navíc je třeba upozornit, že dovolatel je podle §265f odst. 1 tr. řádu povinen v dovolání mimo jiné uvést, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, což znamená, že je zejména povinen tvrdit konkrétní argumenty, které podle jeho názoru odůvodňují existenci zvoleného dovolacího důvodu, resp. namítaného pochybení. Této své povinnosti přitom dovolatel nemůže dostát odkazem na jiná dříve učiněná podání, případně na argumentaci v nich uplatněnou, aniž by se nevystavil nebezpečí posouzení svého dovolání jako nesplňujícího obsahové náležitosti a jeho následného odmítnutí ve smyslu §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto dále vycházel toliko z argumentace obsažené v dovolání obviněné V. H. Z ní především vyplývá, že v okamžiku, kdy obviněná obdržela bankovky, nevěděla, že jsou padělané. Poté, co tuto skutečnost zjistila, je měla u sebe jen po časové období 90 minut. Uvedená tvrzení se přitom v zásadě shodují se skutkovými zjištěními učiněnými ve věci soudy obou stupňů a popsanými ve výroku o vině. Soud prvního stupně, s jehož názorem se posléze ztotožnil i soud odvolací, zmíněné jednání právně kvalifikoval jako přechovávání padělaných peněz ve smyslu §140 odst. 1 tr. zák. V návaznosti na námitku obviněné je tedy nutné posoudit, zda nakládala s padělanými penězi způsobem nebezpečným pro společnost, konkrétně jestli je přechovávala tak, že stupeň nebezpečnosti takového jednání pro společnost byl vyšší než nepatrný.
Přechováváním se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí jakýkoli způsob držení padělaných nebo pozměněných peněz, přičemž pachatel je nemusí mít přímo u sebe, avšak musí je mít ve své moci, v dispozici. Délku doby držení k tomu, aby se již jednalo o přechovávání, zákon přímo nestanoví, ovšem bezpochyby se musí jednat alespoň o několik hodin trvající držení padělaných nebo pozměněných peněz. Držení tedy může být i krátkodobé, případně přechodné, avšak nestačí pouze chvilkové držení, neboť by se již nejednalo o přechovávání, které předpokládá určitý časový prostor k uplatnění dispoziční moci držitele. Trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. je ve smyslu §3 odst. 3 tr. zák. trestným činem, k jehož trestnosti je třeba úmyslného zavinění. To znamená, že přechovávání takových peněz pachatelem musí být pokryto jeho úmyslem. Významné pro aplikaci tohoto ustanovení tudíž také bude, zda je v úmyslu pachatele zahrnuto držení padělaných nebo pozměněných peněz od jeho počátku, nebo zda se tak stalo až v průběhu držení.
Obviněná V. H. v posuzovaném případě obdržela padělané bankovky podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v 15.00 hod., avšak v tomto okamžiku nevěděla, že bankovky jsou padělané. Tuto skutečnost zjistila v době do 16.30 hod., přičemž popsané, nikoli zcela přesné vyjádření je nutné vykládat ve prospěch obviněné tím způsobem, že se tak stalo až v 16.30 hod. Poté v 17.30 hod. jí bankovky vzal další obviněný, tedy dispoziční možnosti obviněné skončily. Obviněná V. H. tak padělané peníze držela toliko asi jednu hodinu s úmyslem zahrnujícím též skutečnost, že peníze jsou padělané. Jak přitom vyplývá z názoru vyjádřeného v předchozím odstavci, Nejvyšší soud má za to, že takové držení lze označit za chvilkové, které naplňuje znaky přechovávání padělaných peněz ve smyslu §140 odst. 1 alinea druhá tr. zák. jen formálně. Současně je nutné vzít v úvahu, že obviněná přijala bankovky, aniž věděla o tom, že jsou padělané, přičemž dispozice obviněné s padělanými penězi neskončila v důsledku její aktivity a snahy dále peníze uvést do oběhu, ale peníze jí vzala další osoba, byť obviněná umožnila, aby si jiná osoba peníze vzala, ovšem s upozorněním, že se nejedná o pravé peníze. Přitom padělané peníze, jimiž obviněná takto přechodně disponovala, postrádaly většinu ochranných prvků a z tohoto hlediska byly považovány za méně zdařilé, což snižovalo nebezpečnost jejich záměny s pravými penězi. Velmi krátká doba a charakter držení padělaných peněz tak spolu s ostatními okolnostmi včetně hodnocení osoby obviněné V. H. dovolují učinit závěr, podle něhož skutek, který tato obviněná spáchala, sice formálně naplnil zákonné znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., ale nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, tj. vyššího než nepatrného. Proto posuzovaný skutek není ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. trestným činem.
Nejvyšší soud tak na základě dovolání obviněné V. H. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 5 To 78/2003, v části týkající se rovněž této obviněné a stejně tak zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 50 T 13/2002, a sám pak zprostil obviněnou podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby, neboť rozhodná skutková zjištění odůvodňují závěr, že žalovaný skutek není trestným činem.
Podle §265r odst. 1 tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud ve věci obou obviněných ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry