ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.388.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 388/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2004 o dovolání podaném obviněnou H. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 5 To 100/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 17/2001, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 5 To 100/03, a to v odsuzující části výroku, který byl učiněn pod písm. A. pod bodem I., tedy v části, v níž byla obviněná H. R. uznána vinnou, byl jí uložen trest a bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, a dále se zrušuje celý výrok pod bodem II.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části citovaného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 57 T 17/2001, byla obviněná H. R. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustila celkem 169 útoky popsanými ve výroku citovaného rozhodnutí. Za tyto trestné činy jí byl podle §248 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti nákupu a prodeje starožitností a zastavárenské činnosti na dobu deseti roků, podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle §226 písm. b) tr. ř. byla obviněná zproštěna části obžaloby.
O odvolání obviněné a tří poškozených rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 5 To 100/03, kterým jednak napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v odsuzující části výroku o vině, výroku o trestu a výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1, 2 tr. ř., dále podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou H. R. uznal vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterých se dopustila celkem 165 útoky popsanými ve výroku citovaného rozhodnutí, za tento trestný čin jí podle §248 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti nákupu a prodeje starožitností a zastavárenské činnosti na dobu osmi roků, podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Tímtéž rozsudkem současně Městský soud v Praze rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil části obžaloby. Dále bylo rozhodnuto podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně dílčího útoku ve vztahu k poškozenému PhDr. J. J. K. o vrácení věci Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a podle §256 tr. ř. byla zamítnuta odvolání poškozených M. K., J. Š. a M. Š.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla obviněná H. R. ve výroku o vině a výroku o trestu dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřela o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka poukázala na řadu faktických rozporů a pochybení, které vzbuzují pochybnosti o správnosti výroků o vině i trestu, neboť její jednání nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Provedené důkazy nepotvrdily přisvojení si cizí věci obviněnou ani využití finančních prostředků získaných obviněnou za prodej předmětů ve svůj prospěch, když nebyl proveden důkaz výslechem svědka mjr. K. Obviněné by bylo možno vytýkat pouze porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu. Na výrok o vině, trestu i na výrok o náhradě škody měla podle jejího názoru vliv skutečnost, že do obžaloby i obou rozsudků byly zahrnuty částky z promlčených nároků a částky za věci, které obviněná mohla poškozeným vrátit, avšak tito si pro ně přes výzvy nechodili. Dovolatelka byla s poškozenými domluvena na tom, že k výplatě částek za prodej svěřené věci dojde poté, co se poškození o výplatu sami přihlásí. Z téhož důvodu byly nároky komitentů, kteří se v rozporu s dohodou s obviněnou nepřihlásili o proplacení nároku, promlčeny podle obchodního zákoníku po čtyřech letech od realizace prodeje svěřené věci. Jednáním obviněné tedy nemohly být naplněny znaky trestného činu zpronevěry, ale nanejvýše znaky trestného činu podle §126 odst. 2 tr. zák. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku označeném A. a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání a důvodům uvedeným v dovolání nelze přisvědčit, když jednání dovolatelky mělo nejen aspekt občansko (obchodně) právní, ale i aspekt trestněprávní. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest. Dovolání rovněž obsahuje všechny náležitosti stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
Jak bylo uvedeno výše, obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku vyslovila přesvědčení, že jejím jednáním nebyly naplněny znaky trestného činu zpronevěry, ale nanejvýše znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. Další námitkou byla skutečnost, že do obžaloby i obou rozsudků byly zahrnuty částky z promlčených nároků, o které se komitenti v rozporu s dohodou s obviněnou nepřihlásili ve čtyřleté promlčecí lhůtě od realizace prodeje svěřené věci. Dále vyslovila přesvědčení, že skutek byl nesprávně právně posouzen i v části týkající se věcí, které má obviněná stále ve svém držení a má v úmyslu je vrátit. Tyto dovolací námitky svým obsahem korespondují deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž obviněná podala dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že část dovolacích námitek je opodstatněná, jak je vyloženo níže.
Obviněná H. R. byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve vztahu k pochybnostem o posouzení subjektivní stránky jednání dovolatelky je třeba poukázat na skutečnost, že soud I. stupně považoval za zpronevěřené také věci, jejichž prodej se obviněné nepodařilo zrealizovat a které v průběhu trestního řízení vrátila poškozeným. S tímto názorem soudu I. stupně se neztotožnil odvolací soud, když dospěl k závěru (viz str. 47 napadeného rozsudku), že ohledně těchto věcí nelze dovodit, že by si je obviněná přisvojovala a že by její jednání bylo pokryto úmyslnou formou zavinění, tedy, že by existoval úmysl obviněné si tyto věci přisvojit. Ohledně útoků týkajících se věcí vrácených poškozeným v průběhu trestního řízení tedy odvolací soud zprostil obviněnou obžaloby, aniž by však vysvětlil, v čem se v době, ve které měl být dokonán trestný čin, tedy v době před zahájením trestního stíhání (tudíž před vrácením těchto věcí poškozeným), subjektivní stránka jednání obviněné lišila od subjektivní stránky jejího jednání v případě ostatních útoků, kdy k následnému vrácení věcí z různých důvodů nedošlo, ačkoli bylo reálné, neboť věci má obviněná ve svém držení.
V tomto smyslu je tedy nutno přisvědčit dovolání v námitce o zřejmém rozporu v právním posouzení skutku ohledně jeho části týkající se věcí neprodaných a dosud nevrácených poškozeným. Úvahy vrchního soudu naznačují nepřípustné dovozování zavinění obviněné (tedy vnitřního psychického vztahu obviněné ke konanému jednání existujícího v době jednání) ze skutečností nastalých v době následující po jednání obviněné, navíc mnohdy závislých na objektivních okolnostech a nezaviněných obviněnou, (např. skutečnosti, zda ten či onen poškozený převzal od obviněné věc nabídnutou k vrácení). Obhajoba obviněné navíc od počátku trestního stíhání zdůrazňovala její vůli všechny dosud neprodané věci poškozeným vrátit (viz oznámení vyvěšené na prodejně a vyzývající poškozené k vyzvednutí věcí a následné vrácení věcí) a neochotu některých poškozených si svěřené věci u obviněné vyzvednout. Vrchní soud navíc na str. 48 odsuzujícího rozsudku konstatoval, že obviněná se dopustila trestné činnosti v důsledku platební neschopnosti, přičemž není důležité, z jakých důvodů tato platební neschopnost vznikla. I tento závěr svědčí o nedostatečném zjištění okolností vzniku trestné činnosti obviněné, majících vliv na posouzení subjektivní stránky daného trestného činu. Vedla-li totiž podle závěru soudu platební neschopnost subjektu ke spáchání úmyslného trestného činu, pak je třeba se důsledně zabývat okolnostmi vzniku této platební neschopnosti zejména se zřetelem na zavinění obviněného. V případě vzniku příčin platební neschopnosti obviněného nezávislých na jeho vůli nelze dospět k závěru o zaviněném spáchání úmyslného trestného činu v důsledku platební neschopnosti.
Lze tedy uzavřít, že dovolání shledal Nejvyšší soud důvodným především v části, která se týkala námitek ohledně právní kvalifikace skutku ve vztahu k věcem, jež obviněná má k dispozici, a je tedy reálné jejich vrácení poškozeným. Pokud totiž Vrchní soud v Praze k odvolání obviněné vyslovil právní názor, podle něhož ohledně věcí vrácených poškozeným, byť až po zahájení trestního stíhání, nedošlo ani k pokusu trestného činu zpronevěry, potom ani ve vztahu k dalším věcem nacházejícím se v držení obviněné, jejichž vrácení poškozeným nabídla, nemůže být v souladu se shora vysloveným právním názorem trestně odpovědná.
Nejvyšší soud však dále shledal, že skutkový stav věci, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku vrchního soudu, neposkytuje dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků trestného činu ani ve vztahu k věcem, které obviněná od poškozených převzala, následně prodala a nepředala poškozeným dohodnutou výši prodejní ceny. Naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry vyžaduje z hlediska subjektivní stránky jednání obviněného úmyslné zavinění směřující k následku chráněnému trestním zákonem, tedy způsobení škody na cizím majetku v důsledku přisvojení si cizí svěřené věci. Z popisu jednotlivých útoků v napadeném rozhodnutí však nevyplývají skutečnosti, na základě kterých by bylo možno dovodit takové směřování vůle obviněné. K závěru o existenci úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc nepostačuje vyjádření skutečnosti, že obviněná přebírala od poškozených věci do komisního prodeje, tyto následně prodala, nárok poškozeným neproplatila a způsobila svým jednáním škodu. Z takto popsaného skutkového stavu sice vyplývá fakt, že obviněná poškozeným neproplatila částky za prodané zboží v dohodnuté výši, avšak nelze z něho určit, že obviněná si cizí věci, resp. jejich peněžní ekvivalent přisvojila. Pouhé neproplacení určité částky po provedeném prodeji totiž může být důsledkem mnoha skutečností subjektivní i objektivní povahy (např. úpadkem podnikatele, přičiněním jiných subjektů, působením vis maior apod.). Odvolací soud tak nesprávně trestnost jednání obviněné vázal na skutečnost, zda převzaté věci poškozeným vrátila nebo nikoli. U trestného činu zpronevěry je však trestným jednání spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci, jakožto důsledek úmyslu obviněného nakládat se svěřenou věcí jako s věcí vlastní.
Obviněná jakožto podnikající fyzická osoba, později jako jednatelka právnické osoby L. P., s. r. o., realizovala od počátku své podnikatelské činnosti několik tisíc smluv o obstarání prodeje věci, přičemž, jak vyplývá ze skutkových zjištění popsaných ve výroku napadeného rozhodnutí, za vinu je jí kladeno nevrácení svěřených cizích věcí případně neproplacení nároků vzniklých z prodeje svěřených věcí 165 poškozeným. Takto zjištěný skutek však nevypovídá o úmyslu obviněné převzaté věci, event. peníze získané jejich prodejem, si přisvojit, a od kterého okamžiku. Tento nedostatek je navíc umocňován okolnostmi žalovaného jednání obviněné, když se její podnikatelská činnost dostala kolem roku 1999 do úpadku a v důsledku této skutečnosti nebyla schopna splácet poškozeným dlužné částky. Od přijetí cizí věci obviněnou a uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci do okamžiku skutečného prodeje věci a vzniku nároku na proplacení dohodnuté částky poškozenému (resp. do okamžiku údajného přisvojení si svěřené věci obviněnou) totiž vždy uplynula určitá doba (mnohdy několika roků). Okamžik dokonání trestného činu zpronevěry, tedy okamžik, ve kterém si obviněná cizí svěřenou věc přisvojila a od kterého s ní nakládala jako s vlastní, však ze zjištěného skutkového stavu věci nevyplývá, neboť je popsán pouze tak, že obviněná věc (z blíže nespecifikovaných důvodů) nevrátila resp. nárok neproplatila. Okamžik přisvojení svěřených věcí obviněnou přitom nelze dovodit ani z odůvodnění rozhodnutí.
Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, obviněná věci od poškozených převzala za situace, kdy smlouvy mezi ní a poškozenými nebyly uzavřeny na dobu určitou, nebyla v nich sjednána doba, po kterou smlouva platí, tudíž nebyla určena lhůta, v níž by obviněné vznikla povinnost věci vrátit. To znamená, že smlouvy o zprostředkování prodeje platily časově neomezeně, resp. do požádání poškozených o vrácení svěřených věcí. Obviněná navíc po celou dobu nabízela věci k prodeji tím, že je vystavovala v prodejně, případně je měla uložené ve skladu, tudíž s věcmi nakládala v souladu se smlouvou o obstarání prodeje věci nikoli jako s vlastními. Tento smluvní vztah trval v mnoha případech několik let (některé věci převzaté v roce 1992 byly obviněnou prodány až v roce 1998!), zejména pokud někteří poškození dále o věci nejevili zájem, přičemž nelze dovodit protiprávnost držení věcí obviněnou za účelem jejich nabízení k prodeji. Z dosud zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by během doby, po kterou byly věci obviněné svěřeny k obstarání jejich prodeje, obviněná s těmito nakládala jako s vlastními, např. že by je sama užívala, apod.
Všechny shora uvedené skutečnosti zpochybňují správnost závěru o vině obviněné trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. učiněného odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud proto na podkladě podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a to pouze v části, v níž znovu rozhodoval o vině obviněné a ukládal jí trest, jakož i v části, v níž rozhodoval o nárocích poškozených, jichž se tato část výroku týkala. Rovněž bylo nutné zrušit i tu část výroku citovaného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání poškozených M. K., J. Š. a M. Š. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Naproti tomu výrok, kterým odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v odsuzující části výroku o vině, výroku o trestu a výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. , stejně jako výrok, jímž odvolací soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněnou části obžaloby a výrok, jímž podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí ohledně útoku, týkajícího se poškozeného PhDr. J. J. K., zůstaly tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčeny.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za nutné doplnit, že v rámci řízení o dovolání obviněné nemohl přisvědčit námitkám dovolatelky, které se týkaly promlčení některých závazků z uzavřených smluv. Smlouvy které obviněná s poškozenými uzavírala, byly smlouvami o obstarání prodeje věci uzavřenými podle §737 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen obč. zák.), což vyplývá z výslovného odkazu na \"§737-741 OZ\" ve formulářích, které při své podnikatelské činnosti obviněná používala. Smlouvy byly uzavírány mezi obviněnou (jako podnikající fyzickou osobou, později jako jednatelkou za L. P., s. r.o., vždy tedy podnikatelem na straně jedné) a fyzickými osobami - nepodnikateli, na straně druhé, což vylučuje možnost uzavření smluv podle obchodního zákoníku (viz §261 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb.,obchodního zákoníku, ve znění dalších předpisů [dále jen obch. zák.]: \"tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti\" - obě strany by tedy musely být podnikateli anebo by ze smlouvy musela vyplývat vůle stran uzavřít smlouvu podle obchodního zákoníku - viz §262 odst.1 obch. zák. - \"strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem\" …. odst. 2 - \"Dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu.\"). Promlčení v obecné čtyřleté promlčecí lhůtě podle obchodního zákoníku, kterého se domáhá dovolatelka, tedy nepřichází v úvahu, neboť předmětné závazkové vztahy, jakož i úprava jejich promlčení, se řídí občanským zákoníkem.
Obecná promlčecí lhůta podle občanského zákoníku je tříletá, v posuzovaném případě se však uplatní speciální ustanovení o promlčení nároku z náhrady škody podle §106 obč. zák. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, dovolatelka se měla dopustit trestného činu zpronevěry - tedy úmyslného trestného činu - škoda tímto jednáním způsobená byla tedy škodou způsobenou úmyslně ve smyslu §106 odst. 2 obč. zák. Právo na náhradu této škody se tedy promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (promlčecí lhůta subjektivní), nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (promlčecí lhůta objektivní). K závěru o nepromlčení nároků poškozených je třeba doložit, že v době jejich uplatnění neuplynula ani jedna z těchto lhůt.
U promlčecí lhůty subjektivní je stěžejní stanovení okamžiku, od kdy počíná běžet, tedy kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Jakési podezření o vzniku škody mohli mít poškození i dříve, ale relevantně se poškození dozvěděli o způsobené škodě a zejména o tom, kdo za ni odpovídá (v případě spáchání trestného činu odpovídá obviněná jakožto fyzická osoba a nikoli právnická osoba L. P., s.r.o., která do té doby byla vlastně v prodlení s plněním závazku) až v okamžiku, kdy byli u prvního výslechu v přípravném řízení seznámeni se skutečností, že byl patrně k jejich škodě spáchán trestný čin. Poškození, kteří se u těchto výslechů připojili k trestnímu řízení se svým nárokem, nemohli uplatňovat promlčené právo, protože před tímto okamžikem nemohli vědět o tom, že jim byla způsobena škoda (relevantně mohli vědět pouze o prodlení podnikatele s plněním závazku k vyplacení dohodnuté částky, což je skutečností zakládající změnu obsahu závazku - viz §517 a násl. obč. zák., ale nikoli skutečností, se kterou by zákon spojoval vznik práva na náhradu škody) a dále o tom, kdo za škodu odpovídá.
U desetileté promlčecí lhůty objektivní je situace jednodušší. Datum uzavření smlouvy je (ve smyslu občanského zákoníku) dnem, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. První hlavní líčení ve věci (poslední okamžik kdy se poškození mohli připojit s nárokem) se uskutečnilo dne 20. 5. 2002 (č.l. 2446). Všechny nároky ze smluv uzavřených po 20. 5. 1992 tedy nemohly být v objektivní lhůtě promlčeny. Starší smlouvy než z 20. 5. 1992 uzavřela s obviněnou poškozená M. R. - smlouvy z 23. 3. 1992 (str. 22 napadeného rozsudku), připojila se ale s nárokem u výslechu dne 7. 8. 2000 (č.l. 1252) a poškození R. G. a I. G. (str. 9 napadeného rozsudku) - ti se ale k řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojili. Objektivní desetiletá promlčecí lhůta tedy neuplynula u žádného z poškozených. V této části tedy Nejvyšší soud nemohl námitkám obviněné přisvědčit.
V dalším řízení o žalovaném skutku, který se týká zrušené části napadeného rozhodnutí, bude třeba provádět rozsáhlejší šetření především k nalezení a zajištění věcí z majetku poškozených, které má podle svého tvrzení i v současné době obviněná k dispozici, a ohledně nichž projevila vůli je poškozeným vrátit. Rovněž tak bude nutné objasnit okolnosti, významné pro právní posouzení jednání obviněné ve smyslu shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu tak, aby zjištěné skutečnosti náležitým způsobem vyjadřovaly všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry včetně stanovení doby přisvojení si věcí a subjektivní stránky. Teprve po doplnění chybějících skutkových okolností bude třeba znovu zvážit (ve shora naznačených intencích) odůvodněnost trestního stíhání obviněné a eventuální podání nové obžaloby. S ohledem na očekávaný rozsah doplnění a zajištění důkazů, které mohou významným způsobem ovlivnit nejen příslušnost soudu v případě podání obžaloby, ale i možnost, že ve věci již k podání obžaloby nedojde, rozhodl Nejvyšší soud o přikázání věci státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tedy vrací do stádia přípravného řízení a Nejvyšší soud pouze připomíná, že ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová