ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.406.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 406/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. června 2004 o dovolání podaném obviněným RNDr. J. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 4 To 64/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 2/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 2 T 2/2002, byl obviněný RNDr. J. Ž. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 9. 4. 1999 v N. výpisem z obchodního rejstříku, který již neodrážel skutečný právní vztah, se nepravdivě vydával za jednatele společnosti T., s. r. o. se sídlem v K. V., S. L. 38/460, ačkoliv toto postavení ztratil a za tuto právnickou osobu uzavřel s K. Č., bytem N., K. 1472,
a) jednak smlouvu o půjčce, podle které K. Č. jako věřitel poskytl společnosti T., s. r. o. peněžní částku 3 900 000,- Kč a společnost T., s. r. o. se jako dlužník zavázala vrátit tuto peněžní částku nejpozději do 12. 7. 1999,
b) jednak smlouvu kupní, kterou zavázal obchodní společnost T., s. r. o, aby prodala dům čp. 460 se stavební parcelou p. č. 1052 a pozemkem – ostatní plochou p. č. 1037, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v K. V. na listu vlastnictví č. 950 pro obec a katastrální území K. V., za sjednanou kupní cenu 3 900 000,- Kč, přičemž obvyklá cena těchto nemovitostí tehdy dosahovala úhrnem dle znaleckého posudku 28 800 000,- Kč, dohodl v této smlouvě, že návrh katastrálnímu úřadu na povolení vkladu bude učiněn okamžitě po jejím podpisu
a současně sjednal zrušení této kupní smlouvy závislé na rozvazovací podmínce, že dluh ze smlouvy o půjčce obchodní společnosti T., s. r. o. ve lhůtě do 12. 7. 1999 zaplatí, poté od K. Č. převzal dne 9. 4. 1999 v N. peněžní částku 1 000 000,- Kč a dne 14. 4. 1999 v P. zbylých 2 900 000,- Kč, tyto peníze společnosti T., s. r. o. nepředal, obě smlouvy před společností T., s. r. o. zatajil, Katastrální úřad v K. V. ponechal v přesvědčení, že zápis jeho osoby v obchodním rejstříku coby jednatele společnosti T., s. r. o. odráží skutečný stav věci, rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nezabránil, půjčené peníze použil přesně nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, konal tedy s vědomím, že dluh ze smlouvy o půjčce K. Č. nevrátí, potažmo se srozuměním, že rozvazovací podmínka kupní smlouvy tak splněna nebude a převod vlastnictví k výše zmíněnému domu čp. 460, stavební parcele p. č. 1052 a pozemku p. č. 1037 se stane nepodmíněným, k čemuž skutečně došlo, když dne 30. 7. 1999 Katastrální úřad v K. V. zapsal vklad vlastnického práva ve prospěch K. Č. s právními účinky zpětně k 12. 4. 1999, tímto jednáním tedy způsobil společnosti T., s. r. o. škodu ve výši 28 800 000,- Kč.
Obviněnému byl za tento trestný čin podle §250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 700 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu pěti roků.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 4 To 64/2003, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému RNDr. J. Ž. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., uložil podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu pěti roků.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný RNDr. J. Ž. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněný směřoval proti výroku o vině i trestu a opřel jej o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především popřel naplnění subjektivní stránky svého jednání, neboť peníze potřeboval k zajištění úvěru pro svůj podnikatelský záměr a jeho úmysl nikdy nesměřoval k tomu, aby částku nevrátil a použil pro svoji potřebu, neboť byl přesvědčen o jejím vrácení z úvěru obstaraného JUDr. N. Pochybnosti, zda bude moci peníze včas vrátit, u obviněného nevznikly v době, kdy si peníze půjčoval, nýbrž až v později. Smlouva uzavřená s K. Č. pak měla sloužit k zajištění tohoto úvěru, jednalo se tudíž o zajišťovací převod práva ve smyslu §553 občanského zákoníku a nikoli o smlouvu kupní, na jejímž základě by mohlo dojít ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, jak potvrdil též Okresní soud v Karlových Varech ve svém rozhodnutí ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 10 C 325/99. Dále namítl, že podle citovaného rozhodnutí civilního soudu se K. Č. nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, a za právní vadu považoval skutečnost, že soudy rozhodující v jeho trestní věci nerespektovaly citovaný rozsudek vydaný v občanskoprávním řízení, čímž podle jeho názoru porušily ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Protože se K. Č. vlastníkem nemovitostí nikdy nestal, nebylo možno učinit závěr, že „prodejem“ těchto nemovitostí vznikla společnosti škoda, a nemohl tudíž ani spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Navrhl proto, aby dovolací soud podle §265o tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody obviněného, dále aby zrušil napadený rozsudek a sám ve věci rozsudkem rozhodl, aniž by navržený postup specifikoval.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že otázka, zda obviněný svým jednáním způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, svým obsahem odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, napadenému rozhodnutí však nelze vytýkat žádné pochybení, které by zakládalo opodstatněnost podaného dovolání. Poukázal na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nejsou v řešení prejudiciální otázky vázány pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení a rozhodnutí o řešené otázce soud náležitě odůvodnil. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, když ostatní námitky, včetně zpochybnění formy zavinění, není možné subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno včas u příslušného soudu (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, přičemž Nejvyšší soud shledal dovolání zjevně neopodstatněným.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy některých skutkových, hmotně právních či procesně právních vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to stížnost pro porušení zákona podle ustanovení §266 tr. ř. a násl., případně obnovu řízení podle §277 a násl. tr. ř.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. a nelze přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nejvyšší soud proto nemohl přihlédnout k té části námitek dovolatele, v níž vytýkal neúplnost provedeného dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, neboť tyto výhrady směřují výlučně proti správnosti skutkových zjištění a nelze je podřadit pod žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání.
Relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou však námitky, týkající se aplikace ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. soudy obou stupňů při posuzování charakteru smlouvy o prodeji nemovitostí mezi obviněným a K. Č. a dále způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
V úvodu považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které tvořily obsah jím podaného řádného opravného prostředku – odvolání, případně byly součástí jeho obhajoby od počátku trestního řízení. V podstatě se všemi výhradami, jež dovolatel zmínil ve svém dovolání se již dostatečným způsobem vypořádal především Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s právním posouzením skutku, k němuž došly soudy nižších stupňů, rovněž tak s přiléhavou argumentací odvolacího soudu k uplatněným námitkám směřujícím proti právním závěrům ohledně výše způsobené škody i řešení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., a podané dovolání tedy shledal zjevně neopodstatněným.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, popis skutku zjištěného soudem prvního stupně, jež převzal beze změny i odvolací soud, obsahuje všechny podstatné skutkové okolnosti, které tvoří zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným. Správná je totiž úvaha odvolacího soudu vyjádřená na straně 14 napadeného rozsudku ohledně právní kvalifikace zjištěného skutku, že obviněný uvedl v omyl K. Č. a Katastrální úřad v K. V., když vystupoval v uvedených smlouvách jako jednatel společnosti T., s. r. o., současně již podpisem kupní smlouvy obohatil K. Č. o předmětné nemovitosti, neboť v důsledku nesplacení závazku ze smlouvy o půjčce do určené lhůty 12. 7. 1999, se K. Č. stal vlastníkem nemovitostí již k okamžiku podpisu kupní smlouvy tj. ke dni 12. 4. 1999. Tím, že zatajil uzavření obou smluv, poškodil společnost T., s. r. o. o částku 28 800 000,- Kč, která tvořila hodnotu zcizených nemovitostí, aniž by se společnost T., s. r. o. mohla bránit převodu svého majetku na třetí osobu, a dále pak obohatil sebe nebo JUDr. J. N. o částku 3 900 000,- Kč, kterou převzal od K. Č. Zcela přiléhavá je i navazující část odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Odvolací soud ve vztahu k zavinění učinil taková skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Obviněný totiž v době uzavírání obou smluv musel být srozuměn s tím, že může nastat škodlivý následek představující přechod vlastnictví nemovitostí z majetku společnosti T., s. r. o. na K. Č., neboť spoléhal na velmi nejisté okolnosti, za nichž by byl schopen vrátit vypůjčené peníze. Splnění svého závazku ze smlouvy o půjčce totiž obviněný dle dovolacích námitek vázal na obstarání úvěru JUDr. N., jehož považoval za osobu, která je schopna takový příslib splnit.
K tomu považuje Nejvyšší soud za možné nad rámec odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů doplnit, že smlouva o úvěru je upravena v obchodním zákoníku. Podle §497 zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších zákonů, se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Ze znění této zákonné úpravy tedy jednoznačně vyplývá, že k tomu, aby mohly být peněžní prostředky žadateli poskytnuty, musí nejprve dojít k uzavření tzv. smlouvy o otevření úvěru, na základě níž teprve následně mohou být uzavírány smlouvy o půjčce, které vzniknou až reálným poskytnutím peněžních prostředků. Smlouva o úvěru tedy obsahuje předběžnou smlouvu o poskytnutí peněžních prostředků do určité výše, po níž následuje další smlouva, jíž se žádá o celou výši event. pouze o část jejich dohodnuté výše. Podle tvrzení obviněného v době uzavření smlouvy o půjčce s K. Č. byl přesvědčen o možnosti splnit svůj závazek z ní vyplývající, neboť mu JUDr. N. přislíbil poskytnutí úvěru dokonce v trojnásobné výši. Taková obhajoba však nemůže obstát, neboť dle skutkových zjištění jednal obviněný o budoucím možném úvěru s různými osobami, aniž by však skutečně došlo ke konkrétní dohodě s určitým solventním subjektem, který by se zavázal požadované peněžní prostředky obviněnému na jeho žádost poskytnout, jak požaduje platná právní úprava smlouvy o úvěru. Takové jednání však soudy správně považovaly za natolik nejistou okolnost, která zahrnovala představu obviněného, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit zájem chráněný tímto zákonem, jakož i jeho srozumění, že takový následek nastane. Potud tedy Nejvyšší soud považuje námitky obviněného ohledně správné právní kvalifikace skutku na základě učiněných skutkových zjištění za zjevně neopodstatněné.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve vztahu k dovolací námitce o aplikaci ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. soudy obou stupňů. Lze připustit její relevantnost uplatněnému důvodu dovolání, neboť od povahy smlouvy, v dané věci smlouvy kupní, se odvíjí úvahy o právním posouzení skutku. Obviněný totiž namítl, že smlouva, kterou zavázal společnost T., s. r. o., aby prodala předmětné nemovitosti v hodnotě 28 800 000,- Kč K. Č. v případě, že nezaplatí dluh ze smlouvy o půjčce, a to za cenu, která tvořila výši půjčky, tj. 3 900 000,- Kč, měla povahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva ve smyslu §553 občanského zákoníku. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně i soud odvolací porušili ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., podle něhož měly být vázány rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 10 C 325/99, jímž bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je společnost T., s. r. o., nikoli tedy K. Č. Považoval za nesprávný závěr soudů o tom, že „prodejem“ těchto nemovitostí vznikla jmenované společnosti škoda. I s touto námitkou se odvolací soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 13 a 14, Nejvyšší soud považuje za nutné pouze doplnit jeho úvahy.
Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně, je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. V posuzované trestní věci se však jednoznačně jedná o předběžnou otázku, která je významná pro posouzení viny, i sám obviněný svou trestní odpovědnost v této věci vylučuje právě na základě citovaného rozhodnutí o určení vlastnictví k nemovitostem. Z ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. tedy a contrário vyplývá závěr, že soudy, jakožto orgány činné v trestním řízení, pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce vázány nejsou. Soudy obou stupňů posoudily smlouvu uzavřenou mezi obviněným a K. Č. o prodeji předmětných nemovitostí jako smlouvu kupní ve smyslu §588 a násl. obč. zákoníku. Správnost tohoto posouzení charakteru smlouvy vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na jejím základě Katastrální úřad v K. V. rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch K. Č. s právními účiny zpětně ke dni podpisu této smlouvy. K. Č. se tedy fakticky stal vlastníkem předmětných nemovitostí k tomuto datu, tedy k 12. 4. 1999. Tímto okamžikem tedy došlo ke způsobení škody majiteli nemovitostí společnosti T., s. r. o., a to výhradně v důsledku podvodného jednání obviněného, jak je již uvedeno shora. Z uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech vyplývá, že v řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, vycházel soud ze skutečností mezi účastníky nesporných, a to ze souhlasného prohlášení žalující strany, společnosti T., s. r. o., a žalovaného K. Č., že převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl zajišťovacím převodem práva ve smyslu §553 obč. zákoníku. Oba účastníci řízení rovněž shodně prohlásili, že vlastníkem nemovitostí je žalobce (T., s. r. o.), neboť mezi účastníky došlo k dohodě o vyrovnání vzájemných závazků. To znamená, že až v důsledku vyrovnání závazku společností T., s. r. o. vůči K. Č., který vyplýval ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi tímto svědkem a obviněným, byl společnosti vrácen její majetek v hodnotě 28 800 000,- Kč. Není tedy pochyb o tom, že obviněný při uzavírání obou smluv s K. Č. jednal neoprávněně, když bez jejího vědomí převedl majetek společnosti, čímž jí způsobil škodu představovanou hodnotou tohoto majetku. Na závěr lze navíc poukázat na podstatný rozpor tvrzení obviněného v dovolání ohledně charakteru smlouvy o převodu nemovitostí v té části, v níž poukazoval na to, že vklad práva do katastru nemovitostí, který má povahu zajišťovacího převodu práva, není možné učinit. V posuzované věci však nesporně došlo k rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem Katastrálním úřadem v K. V. dne 30. 7. 1999.
Nejvyšší soud tedy shledal, že obviněný skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. včetně požadovaného zavinění. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Mohl tak učinit na podkladě trestního spisu a podaného dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného bylo odmítnuto, neshledal Nejvyšší soud důvod pro odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. června 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová