ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.453.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 453/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. května 2004 o dovolání, které podal obviněný V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 2 To 124/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 12/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. 52 T 12/2003, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 22. 1. 2003 v přesněji nezjištěné době kolem 2.30 hod. v N. h. A. na ulici B. č. 14 v B. v úmyslu získat finanční hotovost fyzicky napadl zaměstnance herny S. V., jehož se nejprve snažil omámit předem připravenou přesně nezjištěnou látkou, kterou mu přiložil na obličej, avšak poté, kdy se jmenovaný bránil a upadl na zem, již v úmyslu usmrtit ho několikrát udeřil kovovým sudem od piva do oblasti hlavy, v důsledku čehož S. V. utrpěl masivní drtivé poranění hlavy s rozlámáním kostí obličeje s maximem v pravé polovině obličeje, s četnými hlubokými tržnými ranami až mohutnými deformitami obličeje a prolomením zevní stěny čelní dutiny, četné tržné rány v krajině týlní s masivním prokrvácením měkkých pokrývek lebních, zejména ve směru předozadním, s masivním překrvením měkkých plen mozkových a ložisky krvácení pod měkkou plenu s maximem v levém týlním laloku, pruhovité oděrky v temenní krajině, puklinu v levé polovině zadní jámy lební táhnoucí se od velkého týlního otvoru do šupiny kosti týlní, puklinu na boční ploše klenby lební, oděrky na krku s prokrvácením měkkých tkání krku a sliznice dýchacích cest v okolí hlasových vazů s maximem na pravé straně, odlomení levého rohu jazylky s krvácením v okolí, zlomeninu chrupavky štítné s drobným podslizničním krvácením, oděrky na hrudníku s prokrvácením v horní částí hrudníku, zakrvácením průdušnice i hlavních průdušek, oděrku s hematomem horní plochy levého ramene, oděrky a hematomy na pravém lokti, hřbetech obou rukou, přičemž na následky těchto zranění S. V. v důsledku vdechnutí krve do dýchacích cest na místě zemřel; poté obviněný ze zásuvek barového pultu v herně odcizil ke škodě S. V. náramkové hodinky zn. CITIZEN analog quartz multi chronograph v hodnotě nejméně 1000,- Kč a ke škodě majitele herny A. V. Č. peněženku v hodnotě nejméně 500,- Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně 10 500,- Kč a mobilní telefon zn. Alcatel one touch easy, typ HD 1, se SIM kartou, v hodnotě nejméně 500,- Kč.
Za to byl obviněný V. K. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl obviněný V. K. odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 2 To 124/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 15. 1. 2004, jeho obhájci také dne 15. 1. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 14. 1. 2004.
Proti oběma citovaným rozhodnutím podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce dne 15. 3. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný připouští, že skutečně usmrtil jinou osobu, tak jak požaduje objektivní stránka trestného činu vraždy podle §219 tr. zák., avšak nenaplnil jeho subjektivní stránku. Jak dále obviněný uvádí, měl v úmyslu hrát na automatech v herně a v případě prohry omámit obsluhu a hernu vyloupit. Protože prohrál, nachystal si lahvičku s uspávací substancí, avšak ta po přiložení na obličej poškozeného nebyla účinná. Podle obviněného se pak s ním začal poškozený prát, přičemž poté, co došlo k vypnutí pojistek a dodávky elektřiny, herna se ponořila do tmy. Obviněný tvrdí, že potom zazmatkoval a dostal strach z možného zadržení a předání policii, proto s úmyslem zbavit se nějak poškozeného a utéct nahmatal ve tmě první věc a v domnění, že zmenší jeho aktivitu, několikrát udeřil tímto předmětem do míst, kde poškozeného tušil. Podle obviněného v pocitu strachu ani nebyl schopen si uvědomit, že poškozeného může zabít, přičemž obdobný závěr má vyplývat i ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie. V okamžiku činu siluetu těla poškozeného prý neviděl, neboť v místnosti byla naprostá tma. Podle názoru obviněného proto nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, podle nichž musel vědět, kde a v jaké poloze se nachází tělo poškozeného, tudíž i kde je jeho hlava.
Obviněný V. K. považuje za evidentní, že smrt poškozeného nastala z hlediska subjektivní stránky z nedbalosti, a proto muselo dojít ke spáchání jiného trestného činu. Obviněný tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a aby s poukazem na ustanovení §265m tr. řádu sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný uznává vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 3 tr. zák., a uložil mu přiměřený trest.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného V. K. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru v mezích uplatněného dovolacího důvodu není možné namítat nesprávné zjištění skutku, vadné hodnocení důkazů apod. Namítat lze jen nesprávnou právní kvalifikaci skutku, nikoli nesprávnost skutkových zjištění. Veškeré námitky obviněného považuje státní zástupkyně právě jen za polemiku s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Tvrzení obviněného, podle něhož skutek měl být kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., je spojeno s jiným skutkovým stavem, jehož zjištění se obviněný domáhá. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se proto domnívá, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak dovolání založil na námitkách, které ho nenaplňují. Proto navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného V. K. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného V. K. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. D. S., CSc., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Brně dne 15. 3. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný V. K. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v rámci svých dovolacích námitek především popisuje vlastní verzi průběhu útoku, podle které po zhasnutí světel při fyzickém kontaktu s poškozeným byla naprostá tma, v jejímž důsledku poškozeného neviděl a ze strachu vzal první věc, kterou nahmatal, tedy kovový sud od piva, a několikrát udeřil směrem, kde poškozeného tušil, aby se ho tak zbavil a mohl utéct. V naznačeném rozsahu tedy obviněný shledává podstatu námitek především v tvrzení, že soudy činné dříve ve věci nesprávně zjistily skutkový stav. Existenci dovolacího důvodu tak zde obviněný V. K. shledává především v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely, popřípadě v hodnocení důkazů, které byly provedeny. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný V. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu či z jiných závěrů, které obviněný vyvodil z provedených důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které již obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozsudku, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Z nich tedy vyplývá, že obviněný poté, co se mu nepodařilo omámit poškozeného připraveným uspávacím prostředkem, své jednání neukončil, ale dále na poškozeného vyvíjel násilí, když ho držel pod krkem tak silně, že mu způsobil zlomeniny jazylky a chrupavky štítné, a v napadání pokračoval i potom, co poškozeného dostal do situace, kdy povalený ležel na zemi a svojí polohou nebránil obviněnému odejít z herny nebo se zmocnit věcí v prostoru barového pultu. Za těchto okolností obviněný napadl poškozeného více údery kovovým sudem od piva zejména do obličejové a týlní části hlavy, přičemž rozeznával siluetu poškozeného ležícího na zemi, rozeznával i to, že se poškozený při prvních úderech bránil rukama, a věděl, které části těla zasahuje (č. l. 621 až 623 trestního spisu). Kdyby měl dovolací soud akceptovat dovolací námitky obviněného a jeho verzi průběhu útoku, zejména pokud jde o vztah obviněného ke smrtelnému následku způsobenému poškozenému, musel by odhlédnout od citovaných rozhodných skutkových okolností, resp. dospět k odlišným skutkovým zjištěním, než jaká vzaly za podklad svých rozhodnutí soudy obou stupňů. To ovšem v dovolacím řízení není možné, jak bylo podrobně vyloženo již výše. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Pokud jde o právní kvalifikaci popsaných skutkových zjištění, Nejvyšší soud se v zásadě ztotožňuje se závěry obou soudů činných dříve ve věci. Původní úmysl obviněného V. K. skutečně nesměřoval ke spáchání trestného činu vraždy, ale spíše k loupeži ve smyslu §234 tr. zák., neboť obviněný plánoval omámení (uspání) poškozeného a následné přisvojení si jeho věcí, resp. peněz, které měl u sebe. Tento plán ale nemohl uskutečnit, neboť uspávací prostředek, který obviněný užil k omámení poškozeného, neúčinkoval. Další jednání obviněného již vykazuje v jistých ohledech poněkud odlišné znaky, neboť násilí, nejprve užité v mírnější formě, obviněný zásadním způsobem vystupňoval, protože svíráním krku způsobil poškozenému zranění a poté ho povalil na zem, čímž jeho obranu v určité míře neutralizoval. Pokud by se obviněný chtěl, jak vyjádřil v dovolání, poškozeného jen zbavit a utéct, mohl tak bez potíží učinit. Obviněný však neutekl a pokračoval nadále v útoku, a to tím způsobem, že uchopil prázdný kovový sud od piva, tedy zbraň ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák., a vícekrát jím prudce udeřil poškozeného vědomě do horní části těla, zejména do hlavy. Poté realizoval svůj původní záměr, tedy odcizil peníze a další věci a teprve pak hernu opustil.
Tato skutková zjištění soudy činné dříve ve věci jednoznačně posoudily jako projev úmyslu obviněného ve smyslu §4 tr. zák., avšak další konkrétní tvrzení, zda se jednalo o úmysl přímý nebo nepřímý, se poněkud rozcházejí. Jak je patrné z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 622 trestního spisu, tento soud vyhodnotil úmysl obviněného jako nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.] usmrtit poškozeného, neboť obviněný si vzhledem ke zmíněným skutečnostem musel být vědom, že svým napadáním může ohrozit život poškozeného, a pro případ, že toto ohrožení způsobí, s tím byl srozuměn. Na další straně odůvodnění (č. l. 623 trestního spisu) však již soud prvního stupně činí závěr, podle něhož obviněný V. K. jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., protože „věděl a chtěl svým jednáním způsobit smrt poškozeného“. Odvolací soud k zavinění obviněného konstatoval, jak je zřejmé z odůvodnění jeho usnesení (č. l. 705 trestního spisu), že soud prvního stupně správně dovodil přímý úmysl.
Podle názoru Nejvyššího soudu shora citovaná skutková zjištění, případně další okolnosti zmíněné v odůvodnění rozhodnutí soudů činných dříve ve věci, spíše poukazují na nepřímý úmysl obviněného. Primárním záměrem obviněného v průběhu celého posuzovaného jednání jednoznačně bylo zmocnit se peněz a dalších věcí, které měl u sebe poškozený, přičemž k tomuto cíli neustále směřoval. Zatímco však na počátku skutkového děje chtěl obviněný neutralizovat očekávanou obranu poškozeného „jen“ omámením či uspáním, poté, když takto naplánovaný postup nemohl být proveden, přistoupil k brutálnímu fyzickém útoku zbraní na hlavu poškozeného, který skončil jeho smrtí. Následně obviněný již snadno realizoval primární záměr, totiž získání zejména finančních prostředků a bez dalšího zájmu o poškozeného, který v tomto okamžiku ještě podle skutkových zjištění žil, odešel. Obviněný V. K. proto bezpochyby věděl, že svým jednáním může způsobit uvedený fatální následek, a také podle učiněných skutkových zjištění nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by takovému následku mohla zabránit, tudíž byl s jeho vznikem srozuměn. Jednal proto ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. v úmyslu nepřímém. Pro zavinění v této formě je charakteristické, že – pokud jde o vraždu a její odlišení od jiných trestných činů proti životu a zdraví – smrt poškozeného sice není přímým cílem pachatele, stejně jako tomu bylo u obviněného V. K., jehož cílem bylo získání peněz či jiných věcí poškozeného S. V. Vzhledem k tomu, jak se vyvinul průběh konfliktu mezi obviněným a poškozeným, však obviněný musel počítat i s tím, že dosažení zmíněného cíle předpokládá i případné usmrcení poškozeného, který se intenzivně bránil a jehož aktivní obranu obviněný musel překonat až opakovanými údery zejména do hlavy za použití velmi důrazného prostředku v podobě kovového sudu od piva, který je třeba považovat za zbraň ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák. Za těchto okolností tedy obviněný nejenže věděl o nebezpečí smrtelného zranění poškozeného, ale nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit smrti poškozeného, jehož zanechal na místě útoku, aniž se dále zajímal o jeho stav či o přivolání lékařské pomoci. Proto byl obviněný V. K. srozuměn se způsobením smrti poškozeného S. V., třebaže cílem obviněného bylo získání peněz či jiných věcí a smrt poškozeného byla jen jakýmsi vedlejším důsledkem násilného jednání obviněného, bez něhož by ovšem svého cíle nemohl dosáhnout.
Zmíněnému závěru neodporuje ani vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, podle kterého je jednání obviněného determinováno výraznou nezdrženlivostí a omezenou kapacitou sebeovládacích a sebekontrolních mechanismů, zejména v psychické zátěži, přičemž posuzovaný útok byl cílen zejména k získání finančních prostředků i za cenu násilí. Obviněný byl veden záměrem poškozeného zejména omráčit a znehybnit, aby mu nemohl bránit v loupení, avšak útok provedl takovou razancí, která vedla až k úmrtí (č. l. 639 trestního spisu).
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že obviněný V. K. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně a dále rozvedeným v odůvodnění tohoto rozhodnutí způsobil smrt poškozeného S. V. v nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.], a nikoli v přímém úmyslu, jak nesprávně konstatovaly soudy obou stupňů. Protože ke spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. postačuje zavinění ve formě nepřímého úmyslu, soud prvního stupně i soud odvolací dospěly ke správné právní kvalifikaci posuzovaného skutku podle citovaného ustanovení. Dovolání obviněného, v němž je správnost tohoto právního posouzení skutku zpochybňována, je tudíž zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak na podkladě popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný V. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y