ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.542.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 542/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2004 o dovolání, které podal obviněný T. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 1 To 5/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 62/92, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 T 62/92, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 1 To 5/2004, uznán vinným pomocí k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c), §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a pomocí k trestnému činu porušování domovní svobody podle §10 odst. 1 písm. c), §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustil dvěma útoky popsanými pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, tedy v podstatě tím, že v době od 24. 5. 1991 do 26. 5. 1991 po předchozí dohodě s již odsouzenými R. P. a V. B. s cílem provést vloupání do bytů poškozených přivezl jmenované odsouzené osobním automobilem do blízkosti těchto bytů, poté zůstal ve vozidle vyčkávaje ukončení aktivit těchto odsouzených, kteří vždy za pomoci násilí vnikli do bytů poškozených a tam odcizili peníze a další věci, z bytů odešli, nastoupili do vozidla, kde vyčkával obviněný T. Z., o odcizené peníze a věci se rozdělili a z místa odjeli.
Výrokem o trestu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci bylo stran obviněného T. Z. rozhodnuto tím způsobem, že podle §37 tr. zák. odvolací soud upustil od uložení dalšího trestu podle §36 tr. zák., neboť trest uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 13 T 9/2000, považoval za trest dostatečný. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo současně rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. P. a V. B. a o nárocích poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání státního zástupce, kterým napadl ve prospěch obviněného T. Z. rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil ve všech výrocích týkajících se tohoto obviněného a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému T. Z., jeho obhájci i příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 26. 2. 2004.
Proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný T. Z. prostřednictvím obhájce dne 23. 4. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Obviněný v dovolání především rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, resp. jeho fázi před soudem. K napadenému rozsudku potom uvádí, že nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně. Poukazuje na pravidlo zakotvené v ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu, podle kterého může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Pokud Vrchní soud v Olomouci považoval za nutné změnit právní kvalifikaci posuzovaného skutku a upustit od uložení dalšího trestu ve smyslu §36 tr. zák. vzhledem k existenci a dostatečnosti trestu již uloženého výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 13 T 9/2000, pak měl podle názoru obviněného také zvážit možný dopad uvedené změny na postavení obviněného. V této souvislosti poukázal obviněný na skutečnost, že v současné době vykonává trest odnětí svobody uložený mu citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, přičemž v projednávané věci vykonával vazbu v době od 22. 11. 1991 do 19. 6. 1993. Zrušil-li v této věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně též ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu a učinil-li nový výrok o upuštění od uložení dalšího trestu, podle přesvědčení obviněného tím došlo ke zhoršení jeho postavení. Obviněný se totiž domnívá, že v případě upuštění od dalšího trestu podle §36 a §37 tr. zák. nemůže dojít k zápočtu zmíněné doby vazby do nyní vykonávaného trestu, a to na rozdíl od situace nastolené rozsudkem soudu prvního stupně, kterým sice bylo rovněž podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení trestu, avšak od trestu souhrnného podle §35 odst. 2 tr. zák., přičemž za této situace by vazba mohla být započítána. Takový závěr dovozuje obviněný ze skutečnosti, že jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody již Okresní soud v Karviné zamítl právě z důvodu nemožnosti uvedeného zápočtu vazby. Podle obviněného rozhodnutím odvolacího soudu, které má původ v nesprávném hmotně právním posouzení a uložení trestu, jež zákon nepřipouští, došlo ke zkrácení jeho práv a zhoršení jeho postavení.
Obviněný T. Z. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle ustanovení §265k odst. 1, §265l odst. 1 a §265m odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a sám ve věci rozhodl, nebo aby ji přikázal tomuto soudu v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného T. Z. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný T. Z. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný T. Z. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podstatou dovolacích námitek obviněného T. Z. je tvrzení, že odvolací soud porušil zásadu spočívající v zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu), když z podnětu odvolání státního zástupce podaného ve prospěch obviněného změnil mimo jiné výrok o trestu tak, že upustil od uložení dalšího trestu podle §36 a §37 tr. zák. Tím údajně zhoršil postavení obviněného, neboť podle jeho názoru do trestu, který mu byl uložen v jiné trestní věci a nyní ho vykonává, mu nemůže být započítána doba, po kterou byl v posuzované trestní věci ve vazbě. Zmíněné námitky obviněný opírá o citované dva dovolací důvody. K tomu uvádí Nejvyšší soud následující.
Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který jako první uplatnil obviněný T. Z., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Zásada zákazu reformationis in peius je však zásadou procesní, upravenou v ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu, proto její případné porušení nelze považovat za nesprávné hmotně právní posouzení, ale jen za vadnou aplikaci procesního pravidla (nedošlo-li zároveň např. k nesprávnému právnímu posouzení stíhaného skutku). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], jejichž existenci obviněný nenamítá. Dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku či v jiném nesprávném hmotně právním posouzení tedy ve věci obviněného T. Z. nebyl naplněn. Ostatně obviněný ve svém dovolání se jiného právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným v napadeném rozsudku, nedomáhá a ani neuvádí, jaké jiné ustanovení hmotného práva mělo být porušeno.
Obdobně nedošlo v posuzované věci k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jehož podstatou je uložení nepřípustného druhu trestu nebo výměry trestu v rozporu s trestním zákonem. U obviněného T. Z. totiž bylo upuštěno od uložení dalšího trestu (§36, §37 tr. zák.), proto je evidentní, že Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem nestanovil žádný druh trestu ani žádnou jeho výměru. Takový výrok o trestu tudíž nemůže vůbec založit dovolací důvod podle citovaného ustanovení.
Námitkami obsaženými ve svém dovolání obviněný T. Z. tedy ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani není jejich podstatou uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný totiž tvrdil porušení zásady zákazu reformationis in peius, přičemž takové porušení, i pokud by skutečně vzniklo, zmíněné dovolací důvody samo o sobě nenaplňuje. Stejně tak toto případné pochybení by nenaplnilo ani žádný jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný T. Z. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonná ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl. Nebylo proto ani možné hodnotit, zda je námitka obviněného týkající se porušení zásady zákazu reformationis in peius oprávněná či nikoli. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Nad rámec uvedeného rozhodnutí považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že se neztotožňuje ani s námitkou obviněného T. Z., pokud v odůvodnění svého dovolání poukazuje na nemožnost rozhodnout o započítání vazby vykonané v tomto řízení do nyní vykonávaného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 13 T 9/2000. Tento nepříznivý důsledek dovozuje obviněný ze skutečnosti, že podle jeho názoru v případě upuštění od souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 a §37 tr. zák., jak původně rozhodl soud prvního stupně, je možné vazbu započítat do dříve uloženého trestu, zatímco v případě upuštění od dalšího trestu ve smyslu §36 a §37 tr. zák., jak rozhodl odvolací soud v rozhodnutí napadeném dovoláním, takové započítání údajně není možné.
Se zmíněným výkladem obviněného Nejvyšší soud nesouhlasí. Započítání doby strávené ve vazbě do uloženého trestu umožňuje ustanovení §38 odst. 1 tr. zák., které ovšem předpokládá, že v řízení, v němž byl obviněný (pachatel) ve vazbě, mu byl uložen určitý trest, u něhož je takové započítání možné (zejména pak trest odnětí svobody). Citované ustanovení však neřeší situaci, jestliže v řízení, v kterém byl obviněný (pachatel) ve vazbě, žádný trest uložen nebyl, ale soud ve smyslu §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. nebo od uložení dalšího trestu podle §36 tr. zák. Právě k takové situaci došlo v posuzovaném řízení u obviněného T. Z.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že institut upuštění od souhrnného nebo od dalšího trestu podle §37 tr. zák. znamená, že soud sice trest (souhrnný nebo další) neukládá, ač by tak měl učinit, ale tento postup volí právě se zřetelem k již uloženému dřívějšímu trestu za jinou část trestné činnosti téhož pachatele. V tomto případě tedy nejde o to, že z hlediska splnění účelu trestního zákona se nejeví nutným uložení jakéhokoli trestu, nýbrž o situaci, kdy dříve uložený trest považuje soud za dostatečný ke splnění jeho účelu i ve vztahu k trestné činnosti, o níž rozhoduje později. Výrok učiněný podle §37 tr. zák. je tedy rovněž výrokem o trestu a rozšiřuje se jím dosah dřívějšího výroku o trestu v tom smyslu, že tento trest je nutno chápat jako trest uložený též za později souzenou část trestné činnosti téhož pachatele, a to tak, jako kdyby o všech jeho trestných činech soud rozhodoval v jednom řízení a uložením jednoho trestu, resp. jedním výrokem o trestu. Dříve uložený trest se tak v zásadě stává trestem za celý souhrn dříve projednané i později posuzované trestné činnosti, takže navazuje na všechny výroky o vině.
Proto také soudní praxe v rozhodnutí publikovaném pod č. 21/1998 Sb. rozh. tr. dospěla k závěru, podle něhož i tehdy, když soud upustil od uložení souhrnného trestu (§37 tr. zák.), musí dobu, kterou pachatel v tomto řízení strávil ve vazbě, započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem (§38 odst. 1 tr. zák.). S poukazem na analogické použití ustanovení §38 odst. 1 tr. zák. se postupuje rovněž v případě, jestliže soud podle §188 odst. 2 tr. řádu zastavil trestní stíhání, v němž byl obviněný ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že by přicházelo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu (§37 tr. zák.) - viz rozhodnutí pod č. 12/1999 Sb. rozh. tr.
Ačkoli se citovaná judikatura zabývala problematikou upuštění od uložení souhrnného trestu, nic nebrání, aby byla uplatněna i ve vztahu k upuštění od dalšího trestu. Podstata upuštění od uložení souhrnného trestu i upuštění od uložení dalšího trestu je totiž zcela shodná a byla již výše zdůrazněna. Ostatně právě proto jsou oba případy upuštění upraveny stejným ustanovením §37 tr. zák. a vázány na totožné podmínky. Upuštění od dalšího trestu tedy znamená, že na dřívější trest je třeba pohlížet jako na trest uložený též za trestný čin, o němž soud rozhodoval později a vyslovil uvedený výrok o trestu. Vzhledem k tomu nic nebrání rozhodnutí, aby soud započítal obviněnému (pachateli) do trestu, který mu byl uložen dřívějším rozhodnutím, i vazbu strávenou v jiném řízení, jestliže v něm byl podle §37 tr. zák. učiněn výrok o upuštění od dalšího trestu podle §36 tr. zák. s poukazem na trest uložený již oním dřívějším rozhodnutím, je-li započítání možné (§38 odst. 1 tr. zák. per analogiam).
Opačný závěr by navíc mohl vést k poněkud nelogickému a nespravedlivému důsledku. Obviněnému, u něhož soud neshledal podmínky k mírnějšímu postupu podle §37 tr. zák. a k upuštění od dalšího trestu, protože trest uložený dřívějším rozsudkem nepovažoval za dostatečný, ale musel uložit další trest (§36 tr. zák.), je totiž nutno dobu strávenou ve vazbě započítat do tohoto dalšího trestu. Naproti tomu kdyby nebylo možné vazbu strávenou v pozdějším řízení započítat do dříve uloženého trestu obviněnému, u něhož soud považoval dříve uložený trest za dostatečný, proto upustil od uložení dalšího trestu podle §37 tr. zák., byl by takový obviněný - z hlediska zápočtu vazby - paradoxně v horší situaci než obviněný, který podmínky pro upuštění od uložení dalšího trestu nesplnil a soud mu ukládal přísnější sankci ve srovnání s upuštěním od uložení dalšího trestu.
Podle názoru Nejvyššího soudu proto obviněnému T. Z. lze započítat dobu strávenou ve vazbě v pozdějším řízení do dříve uloženého trestu odnětí svobody postupem podle §38 odst. 1 tr. zák. per analogiam.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y