ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.567.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 567/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. června 2004 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 14 To 165/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 T 143/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 5. 2003, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu odložen na zkušební dobu v trvání dvacetidvou měsíců. Trestný čin spáchal obviněný tím, že jako jednatel společnosti K-E., s. r. o., v T. nezajistil, aby v období měsíců leden až duben 1998 byly peníze utržené za prodej zboží dodaného na základě dne 4. 1. 1998 uzavřené rámcové kupní smlouvy o dodávkách zboží, ve které byla sjednána výhrada vlastnického práva firmou H. V., s. r. o., se sídlem P., H. n. 48, proplaceny této firmě, ale byl srozuměn s tím, že takto získané prostředky budou použity pro potřeby firmy K-E., s. r. o., čímž firmě H. v., s. r. o., byla způsobena škoda v celkové výši 174.754, 90 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 10 T 143/2002, podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 14 To 165/2003, odvolání obviněného podle 256 tr. řádu odmítl jako nedůvodné.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. A. J. proti tomuto usnesení dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že jeho skutek byl odvolacím soudem nesprávně právně posouzen. V odůvodnění dovolání namítl, že podle něj skutek není trestným činem, neboť nedošlo k naplnění pojmového znaku skutkové podstaty trestného činu, a to způsobení škody. Podle obviněného totiž poškozené společnosti v důsledku jeho jednání žádná škoda nevznikla, když poškozená společnost likvidací společnosti K-E., s. r. o., získala dlužnou částku zpět. Dovolatel je dále přesvědčen, že skutek není trestným činem pro nedostatek materiální stránky trestného činu a též proto, že obviněný nejednal protiprávně, nejednal v rozporu s dlouhodobou praxí existující v rámci obchodních vztahů mezi oběma společnostmi. Obviněný uvedl, že ujednání mezi oběma společnostmi o výhradě vlastnictví nebylo mezi stranami nikdy naplněno, a pokud toto ujednání nemělo mezi stranami význam z obchodního hlediska, nelze z jeho údajného porušování vycházet ani z hlediska trestněprávního. Na závěr obviněný vytkl oběma soudům, že nesprávně aplikovaly ustanovení §4 tr. zák., protože nejednal v přímém ani nepřímém úmyslu spáchat trestný čin zpronevěry.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že uplatněné námitky formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jde však podle ní o námitky zjevně neopodstatněné. Poukázala na to, že trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. byl dokonán a poškozené společnosti vznikla škoda v okamžiku, kdy peníze utržené za prodej zboží dodaného s výhradou vlastnictví byly použity pro potřeby společnosti K-E., s. r. o. Podle ní nemůže obstát ani námitka dovolatele týkající se absence materiálního znaku trestného činu, neboť skutečnost, že obviněný škodu dobrovolně nahradil, trestní zákon výslovně uvádí jen jako polehčující okolnost. Nejvyšší státní zástupkyně je dále přesvědčena, že ustanovení rámcové kupní smlouvy o výhradě vlastnického práva se nestaly neúčinnými jen proto, že praxe existující v rámci obchodních vztahů mezi oběma společnostmi se jimi neřídila. Také námitku obviněného ohledně absence subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, kterou obviněný navíc blíže nekonkretizoval, považuje nejvyšší státní zástupkyně za neodůvodněnou.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je uveden v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu, dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tímto dovolacím důvodem je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku jen tehdy, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Hodnocení dovolacího soudu, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Obviněný v dovolání uplatnil námitky směřující proti nesprávnému právnímu posouzení věci. Nejvyšší soud zjistil, že shodné námitky již uplatnil v odvolání a soud druhého stupně se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Podle dovolatele jeho jednání není trestným činem, neboť nedošlo ke vzniku škody jako pojmového znaku trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., a také podle něj nebyla naplněna materiální stránka tohoto trestného činu. Podle dovolatele skutek není trestným činem i proto, že obviněný údajně nejednal v rozporu s dlouhodobou praxí existující v rámci obchodního styku mezi společnostmi. Dovolatel uvedl, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nejednal v přímém ani nepřímém úmyslu.
Nejvyšší soud vycházel z toho, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena tehdy, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch.
Jedním z pojmových znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je vznik škody na cizím majetku. Poškozené společnosti H. V., s. r. o. vznikla škoda v okamžiku, kdy společnost K-E., s. r. o., nezaplatila peníze utržené za prodej zboží dodaného s výhradou vlastnictví poškozené společnosti, ale tyto finanční prostředky použila pro vlastní potřebu. Dodatečné uhrazení těchto prostředků poškozené společnosti je již jen náhradou škody způsobené trestným činem, která může být významná pouze z hlediska stanovení stupně nebezpečnosti takového činu pro společnost (srov. č. 21/2002-II. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud přisvědčil argumentu soudu druhého stupně ohledně následné úhrady pohledávek za zboží poškozené společnosti H., že na tuto lze nahlížet toliko jako na okolnost polehčující (§33 písm. h) tr. zák.) a nikoli jako na skutečnost, která by mohla obviněného zbavit trestní odpovědnosti.
Dovolatel dále namítal, že jeho jednání nebylo trestným činem, neboť nejednal protiprávně, tedy v rozporu s dlouhodobou praxí existující v rámci obchodního styku mezi oběma společnostmi. Nejvyšší soud shledal, že ze skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že existovala praxe, kdy poškozená společnost H. tolerovala proplácení faktur za prodané zboží s prodlením tří týdnů až měsíce. Z těchto skutečností však nelze činit závěr, že se ustanovení rámcové kupní smlouvy o výhradě vlastnického práva stalo neúčinným a že by se peníze za prodej zboží dodaného s výhradou vlastnictví stávaly vlastnictvím společnosti K-E., s. r. o., která by s nimi mohla disponovat podle své potřeby. Za svěřenou věc ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. je třeba považovat i věc (zboží) prodanou s výhradou vlastnictví a je nutné za ní pokládat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl řádně předán osobě, která věc svěřila pachateli, řídí se stejným právním režimem jako věc svěřená a požívá stejné právní ochrany (srov. č. 175/2001 Sb. rozh. tr.). Prodávající zůstává i po odevzdání věci kupujícímu vlastníkem věci, a to až do zaplacení kupní ceny. Je tedy zřejmé, že pokud obviněný J. K. jako jednatel společnosti K-E., s. r. o., použil prostředky utržené za prodej zboží dodaného s výhradou vlastnického práva společností H. V., s. r. o., pro potřeby společnosti K-E., s. r. o., a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou, dopustil se svým jednáním trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2, tr. zák.
Nejvyšší soud souhlasil přisvědčil argumentaci soudů obou stupňů ohledně subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť ze skutkových zjištění učiněných těmito soudy vyplývá, že rámcovou kupní smlouvu ze dne 4. 1. 1998 uzavřel se společností H. V., spol. s r. o. jako statutární orgán společnosti K-E., s. r. o. právě obviněný J. K., a musel tedy vědět o existenci výhrady vlastnického práva. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že skutek jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odpovídá právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. která je uvedena v tzv. právní větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek