ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.602.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 602/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného Ing. M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 1/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, byl obviněný Ing. M. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb.
Trestný čin měl podle obžaloby spáchat tím, že jako předseda představenstva společnosti V. t. Ch., a. s., se sídlem v K. V., nyní se sídlem v H. - N. H. č. 205, okr. R., IČO 252 08 9.., ve zdaňovacím období za měsíce duben a květen roku 1997 v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty podal ve dnech 26. 5. a 24. 6. 1997 u Finančního úřadu v K. V. daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za daňový subjekt společnost V. t. Ch., a. s., se sídlem v K. V., T. G. M. č. 18, nyní se sídlem v H. - N. H. č. 205, okr. R., IČO 252 08 9.., v němž v rozporu s ustanovením §35 zákona č. 288/1992 Sb. (správně má být zákona č. 588/1992 Sb.), o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vykázal plnění záležející v zakoupení hmotného a nehmotného investičního majetku, nemovitostí a nabytí majetkových práv a jiných práv od společností V. t. Ch., a. s., IČO 2500 55 .., D. T. Ch., s. r. o., IČO 6028 05 .., D. H. t. Ch., s. r. o., IČO 4990 09 .., a V. t. - E. Ch., s. r. o., IČO 4990 09 .., v ceně 2,35 miliardy Kč a tomuto plnění odpovídající daň z přidané hodnoty na vstupu a takto neoprávněně uplatnil nárok na výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v částce nejméně 508.349.611,- Kč celkem, který však místně příslušným správcem daně, Finančním úřadem v K. V., nebyl daňovému subjektu poukázán.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze odvolání v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že se nelze ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů, že pro absenci subjektivní stránky trestného činu nejsou naplněny všechny znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Podle nejvyšší státní zástupkyně oba soudy správně posoudily skutkový stav a v celém rozsahu se ztotožnily s argumentací státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, že veškerá smluvní ujednání mezi společnostmi V. t. Ch., a. s., IČO 2500 55 .., D. T. Ch., s. r. o., IČO 6028 05 .., D. H. t. Ch., s. r. o., IČO 4990 09 .., a V. t. - E. Ch., s. r. o., IČO 4990 09 .., na jedné straně a společností V. t. Ch., a. s., IČO 252 08 9.., na straně druhé, označené jako kupní smlouvy jsou převodem majetku v takovém rozsahu, že jediným adekvátním dovoleným smluvním institutem byl od počátku typ smlouvy o prodeji podniku. Všechny takto podepsané smlouvy jsou podle názoru nejvyšší státní zástupkyně neplatné kupní smlouvy, neboť uzavřením kupních smluv byl obcházen zákon, ve svých důsledcích byli poškozováni věřitelé a společnosti V. t. Ch., a. s., byla poskytnuta nepřiměřené výhoda.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že z provedeného dokazování vyplývá, že společnost V. t. Ch., a. s., se sídlem v K. V., získala veškerý hmotný potenciál na základě smluvních ujednání se společnostmi VT D. H. t., s. r. o., D. T., s. r. o., VT E., s. r. o., VT D. Ch. (tzv. staré společnosti), přičemž společnost V. t. Ch., a. s., (nová společnost), pod vedením obviněného Ing. M. B. provozovala svoji výrobní činnost ve stejném provozním areálu, za použití stejných výrobních prostředků, za využití stejné technologie a know how jako společnosti, od nichž materiální hodnoty převzala, přičemž k zajištění výroby použila pracovních sil z těchto společností. Za převedení aktiv bylo společností V. t. Ch., a. s., zaplaceno směnkami vlastními s dobou jejich splatnosti 10 až 13 let, což znamená, že závazky tzv. starých společností zůstaly neuhrazeny, přičemž tyto společnosti nemohly ani samy pokračovat ve výrobě, neboť byly zbaveny výrobního a dalšího potenciálu. Za této situace muselo podle nejvyšší státní zástupkyně nutně dojít k vyhlášení konkursu na majetek tzv. starých společností a poukázala na to, že oprávněné nároky jejich věřitelů bylo možné jen stěží uspokojit z konkursní podstaty, když tyto společnosti nedisponovaly ani pohledávkami, ani majetkem, který by bylo možné zpeněžit.
Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že jednáním obviněného jako předsedy představenstva a vrchního ředitele společnosti V. t. Ch., a. s., byla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že správně zjištěný skutkový stav nevyhodnotily ve vzájemné podmíněnosti s požadavkem na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, a to ve vztahu k zásadám poctivého obchodního styku a k základní zásadě daňového řízení, podle níž se v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně bez ohledu na to, zda je skutečný stav zastřen stavem formálně právním. Pro posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. je podle nejvyšší státní zástupkyně podstatné, zda obviněný jako řídící pracovník mohl posoudit, zda vzájemně podmíněné akty, které za společnost V. t. Ch., a. s., činil, jsou poctivé v obchodním styku, a pokud nikoliv, zda nepoctivost či nemorálnost v obchodních vztazích nenaráží na hranici nedovoleného jednání z hlediska norem trestního práva. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že obviněný jako předseda představenstva akciové společnosti a její vrchní ředitel musel vědět, že jeho jednáním dojde k enormnímu předlužení starých společností, následnému ekonomickému kolapsu a poškození věřitelů těchto společností, a byl srozuměn i s tím, že na úkor státu docílí nepřiměřeného a neoprávněného finančního plnění pro společnost, kterou řídil. Zdůraznila, že obviněný věděl, že skutečný stav nabytí majetku a pracovních sil ve společnosti V. t. Ch., a. s., je v rozporu s pravidly poctivého obchodu, a byl podle jejího názoru srozuměn s tím, že uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je spojeno s neopodstatněným finančním plněním z prostředků státu. Podle jejího názoru vnitřní, psychický vztah obviněného k porušení zájmu chráněného ustanovením §148 tr. zák. existoval, a proto obviněný měl být odsouzen za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, a dále aby zrušil všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný v písemném vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že otázka subjektivní stránky trestného činu je otázkou právní, která se zakládá na skutkových zjištěních soudů. Podle obviněného je podstatné, zda jednal v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, popřípadě zda byl alespoň s takovýmto následkem srozuměn. Obviněný je přesvědčen o správnosti závěrů soudů obou stupňů, podle nichž je jednoznačná pouze skutečnost, že podepisoval kupní smlouvy s cílem získat výrobní kapacity pro zahájení nové výroby a majetek oproštěný od závazků. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů podle něj správně posoudily otázku subjektivní stránky trestného činu. Obviněný se domnívá, že dovolatelka sice formálně napadala nesprávné právní hodnocení skutku, ve své podstatě se však domáhá přehodnocení důkazů a zjištění odlišného skutkového stavu týkajícího se subjektivní stránky trestného činu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a pro případ, že by věc nebylo možno bez souhlasu nejvyšší státní zástupkyně a obviněného projednat v neveřejném zasedání, aby věc byla projednána ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a zjistil, že dovolání je přípustné, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou podat dovolání, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání také splňuje obligatorní obsahové náležitosti dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Při přezkoumání vycházel z následujících podstatných skutečností:
Ze záznamu o jednání ve V. t. D. Ch., a. s., konaném dne 2. 4. 1997 v Ch. vyplývá, že cílem tohoto jednání bylo: a) úhrada dluhů společnosti V. t. D. Ch., a. s., a jejich ,,dcer,\'\' a b) obnovit chod podniku. Prokurista Ing. O. P. při tomto jednání uvedl, že společnost C. H., a. s., na základě výsledků vnitřního auditu přistoupila k návrhu transformace podniku V. t. D. Ch., a. s. Uvedl, že v současném období existuje ,,matka\'\'- řídící akciová společnost a pět dceřiných společností, a to společností s ručením omezeným, které zajišťují výrobu, obchod a poskytují služby pro výrobní společnosti s ručením omezeným. Kumulované zakázky z obchodního styku ke dni 28. 2. 1997 činily 1.870 mil. Kč, ostatní činily 530 mil. Kč a uskupení mělo úvěry ve výši 1.350 mil. Kč a kumulované pohledávky činily 1.561 mil. Kč. Ztráta z minulých let dosáhla výše 1.097 mil. Kč a podle názoru Ing. P. bude vyšší o asi 100?200 mil. Kč po provedení auditu. Movitý a nemovitý majetek a obchodní podíly byly všechny zastaveny jak bankám, tak ostatním subjektům. Poté představil dvě varianty řešení starého dluhu. Podle varianty č. 1 mohou být akciová společnost a její ,,dcery\'\' vystaveny možnosti vyhlášení konkursu na základě nedostatku finančních prostředků a prvotní platební neschopnosti. Podle varianty č. 2 zakládá společnost C. T. novou akciovou společnost, do které vkládá základní jmění peněžním vkladem 100.000.000,- Kč (použita zkratka \"N\"). Hmotný i nehmotný majetek, který vlastní jednotlivé ,,dcery,\'\' kupuje \"N\" za vyšší cenu, než má \"S\" v účetnictví, tak aby vyrovnal ztrátu z minulých let a umožnil další žití \"S\". Nákup a proplacení je zajištěno na základě nově vystavených směnek (směnky vystavuje \"N\" ve prospěch \"S\") se splatností na dobu 13 let. Tato varianta řešení byla přijata.
Obviněný Ing. M. B. byl dne 8. 4. 1997 zvolen členem představenstva společnosti V. t. Ch., a. s., a téhož dne byl zvolen předsedou představenstva uvedené společnosti. Dne 14. 4. 1997 byl obviněný pověřen společností V. t. Ch., a. s., členem sdružení C. G., aby ve funkci ředitele společnosti činil jejím jménem právní úkony v pracovněprávních vztazích a vykonával běžná zaměstnavatelská práva a povinnosti s tím, že pověření platí od 14. 4. 1997 do odvolání ředitele z funkce nebo do ukončení smlouvy o managementu uzavřené mezi společnostmi V. t. Ch., a. s., a C. H., a. s.
Dne 16. 4. 1997 obviněný podepsal za společnost V. t. Ch., a. s., se sídlem v K. V., T. G. M. č. 18, provozovna Ch., L. č. 4778, vždy jako kupující celkem 21 kupních smluv o převodu majetku se společnostmi V. t. D., H. t., s. r. o., se sídlem Ch., L. č. 4778, a D. T., s. r. o., se sídlem Ch., L. č. 4778, v celkové hodnotě 2, 35 miliardy Kč.
Dne 18. 4. 1997 došlo k vystavení směnek vlastních společností V. t. Ch., a. s., které podepsal obviněný jako předseda představenstva této společnosti, přičemž splatnost směnek byla stanovena dnem 31. 12. 2007 u směnek č. 00926 a 00927, a výstavce se zavázal zaplatit za tyto vlastní směnky na řad D. T., s. r. o., Ch., L. č. 4778, v obou případech po 10.000.000,- Kč v sídle výstavce v K. V., T. G. M. č. 18. Další řada směnek vlastních téhož výstavce splatných v témže místě je splatná dne 31. 12. 2010. (č. l. 1441-1531 spisu).
Dne 26. 5. 1997 podal obviněný jako předseda představenstva V. t. Ch., a. s., T. G. M. č. 18, K. V., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 1997, v němž uplatnil nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 505.878.882,- Kč. Dne 24. 6. 1997 podal obviněný v téže funkci a za tutéž společnost přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 1997 a uplatnil nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v částce 2.470.729,- Kč.
Finanční úřad v K. V. ve zprávě o kontrole daně z přidané hodnoty za období duben 1997 ze dne 7. 8. 1997 neuznal oprávněnost uplatněného nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 1997 s odůvodněním, že se ve skutečnosti jednalo o prodej podniku nebo jeho části podle §476 a násl. obchodního zákoníku a že skutečný obsah právního úkonu byl zastřen stavem formálně právním.
Na majetek společnosti V. t. D. H. t. Ch., a. s., byl prohlášen konkurs rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2001 pod sp. zn. 29 K 12/2001. Na majetek společnosti D. T., s. r. o., byl prohlášen konkurs rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 11. 1997 pod sp. zn. 27 K 107/97. Na majetek společnosti V. t. - E., s. r. o., byl prohlášen konkurs rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 1997 pod sp. zn. 18 K 52/97.
Obviněný Ing. M. B. byl dne 25. 11. 1997 odvolán z funkce předsedy představenstva společnosti V. t. Ch., a. s., a tato skutečnost byla zapsána v obchodním rejstříku ke dni 21. 4. 1998.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že skutek popsaný v obžalobě se stal. Ke stejnému závěru dospěl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který považoval skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně za správný, stejně tak jeho právní závěry. K otázce zavinění vrchní soud uvedl, že samotný akt podpisu kupních smluv obviněným, který měl osobní odpovědnost, a jeho následný postup v daňovém řízení nejsou dostatečným důvodem pro zjištění existence úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu podle §148 tr. zák. Z provedených důkazů podle něj nelze beze všech pochybností dovodit záměr nebo alespoň srozumění obviněného s možností porušení nebo ohrožení zájmu chráněného v ustanovení §148 tr. zák. Podle vrchního soudu je možno dovodit pouze důvodné podezření z toho, že obviněný byl seznámen s pravou podstatou věci a s důsledky, které nastanou nebo se předpokládají, přičemž jednoznačná je pouze skutečnost, že obviněný podepisoval kupní smlouvy s cílem získat výrobní kapacity pro zahájení nové výroby a majetek oproštěný od závazků. Vrchní soud poukázal též na to, že nebylo prokázáno, že by se obviněný jakýmkoliv způsobem podílel na přípravě převodu majetku tzv. starých společností do nové společnosti, ani že by byl přítomen jednání o těchto otázkách a možnostech dalšího postupu. Daňová přiznání, která podepsal, byla zpracována pověřenou osobou na základě údajů týkajících se daně z přidané hodnoty na přijatých fakturách a nebylo pochyb o uskutečněném zdanitelném plnění a úmyslu použít nabytý majetek pro svá zdanitelná plnění ve smyslu příslušných ustanovení zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Z výše uvedeného podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutek popsaný v obžalobě se stal. Tím soud prvního stupně vyjádřil, i to, že obviněný jednal úmyslně, a to ,,v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty,\'\' čímž naplnil znaky subjektivní stránky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Při takovém popisu skutku Nejvyšší soud považuje tuto kvalifikaci skutku za správnou. Nejvyšší soud pouze připomíná, že správně se jedná o pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997. Soudy obou stupňů v označení uvedeného trestného činu nesprávně uváděly slovo ,,povinné\'\'(dávky) a nadbytečně zmiňovaly, že šlo o trestný čin ,,ve znění zákona č. 152/1995 Sb.,\'\' přestože tímto zákonem nebylo znění ustanovení §148 odst. 1, 3 tr. zák. nijak změněno. Ke změně zmíněného ustanovení i označení trestného činu došlo až zákonem č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1998. Kupní smlouvy, které obviněný uzavřel, podle názoru soudu prvního stupně obcházejí zákon, neboť se objektivně jedná o stav, kdy měl být prodán celý podnik či jeho část potřebná k provozování výroby, ale nedošlo k tomu právě proto, aby nová společnost nebyla zatížena závazky tzv. starých společností. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se ztotožnil s tím, že šlo o neplatné kupní smlouvy.
Podle §35 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, od daně je osvobozen prodej podniku nebo jeho části plátci, a to i na základě smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci.
Podle §19 odst. 1 cit. zákona má plátce nárok na odpočet daně, pokud pořízené zboží, stavební objekty, přijaté služby nebo převedená a využitá práva (dále jen \"přijatá zdanitelná plnění\") použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, pokud zákon nestanoví jinak.
Soudy obou stupňů dospěly na základě skutkových zjištění k závěru, že předmětné kupní smlouvy jsou neplatné, avšak v odůvodnění rozhodnutí se nevypořádaly s tím, zda za této situace vznikl nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Jestliže soudy obou stupňů učinily závěr, že kupní smlouvy, které obviněný podepsal, jsou neplatné, potom nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty nevznikl.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována. Subjektivní stránku tohoto trestného činu je třeba prokazovat jako každý jiný znak skutkové podstaty trestného činu.
Nejvyšší soud přisvědčil dovolání v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu. Soud prvního stupně v odůvodnění zprošťujícího rozsudku uvedl, že k tomu, aby žalovaný skutek mohl být trestným činem, by muselo být provedenými důkazy prokázáno, že obviněný jednal v úmyslu (alespoň eventuálním) dosáhnout svým postupem zkrácení daně a způsobení škody velkého rozsahu. Nebylo však podle něj prokázáno, že by se obviněný podílel na přípravě majetkové transakce, která vyústila v podání daňových přiznání. Podle soudu prvního stupně byly kupní smlouvy připraveny bez ingerence obviněného, který smlouvy podepisoval v dobré víře, že smlouvy jsou po právní stránce v pořádku. Poukázal přitom na to, že obviněný jako laik v oboru práva byl přesvědčen o právní bezvadnosti úkonů společnosti V. t. Ch., a. s. Daňová přiznání navazovala na předchozí kroky obviněného a podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by obviněný jednal s vědomím, že porušuje či obchází zákon.
Vrchní soud v Praze se v odůvodnění napadeného usnesení ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že se skutek stal, i s tím, jak byl posouzen úmysl obviněného. To znamená, že obviněný skutek spáchal tak jak byl popsán v obžalobě (č. l. 1768 až 1769 spisu) včetně toho, co je uvedeno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, že skutek spáchal ,, v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty\'\' a že ,, v rozporu s ustanovením §35 zákona č. 288/1992 Sb., (správně má být zákona č. 588/1992 Sb.) o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vykázal plnění záležející v zakoupení hmotného a nehmotného investičního majetku, nemovitostí a nabytí majetkových a jiných práv\'\' a ,,neoprávněně uplatnil nárok na výplatu nadměrného odpočtu v částce nejméně 508.349.611,- Kč celkem.\'\' Krajský soud v Plzni tím učinil součástí svých skutkových i právních závěrů, že obviněný spáchal čin v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Rozhodl tím o vině obviněného, přesto však obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Vrchní soud toto pochybení nenapravil, ztotožnil se s právními názory soudu prvního stupně a zamítl odvolání vrchního státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Soud prvního stupně posuzoval subjektivní znaky trestného činu především ve vztahu k tomu, že se obviněný nepodílel na přípravě kupních smluv, že tyto smlouvy podepisoval v dobré víře a že jako laik v oboru práva byl přesvědčen o právní bezvadnosti těchto právních úkonů. V jeho posuzování se však neodrazily skutečnosti, které jsou podstatné pro existenci zavinění obviněného v době činu, a to zda obviněný, který měl dlouholeté zkušenosti s řízením hospodářských podniků, v době, kdy podával žádosti o vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, věděl, o jaké kupní smlouvy se jednalo. Obviněný, který v přípravném řízení nevypovídal, se vyjádřil ke sdělení obvinění mimo jiné tak, že celá jeho profesní kariéra byla vedena v duchu respektování všech platných zákonů, vyhlášek a dalších předpisů a díky tomu a samozřejmě v kombinaci s určitými manažerskými schopnostmi se pohybuje již druhé desetiletí na trhu práce s kreditem předního českého manažera a řídil řadu společností českého i nadnárodního významu. Tato okolnost zůstala bez jakéhokoliv posouzení soudem prvního stupně, který naopak vyzdvihoval to, že obviněný je laikem v oboru práva, a proto podepisoval kupní smlouvy v dobré víře, že tyto smlouvy jsou platné a právně bezvadné. Názor soudu dovedený ad absurdum by vedl k tomu, že by ten, kdo nemá právnické vzdělání, nemohl řídit žádnou společnost, protože její fungování a činnost je upravena právním řádem. Obviněný však od počátku věděl, že jeho úkolem je revitalizace společnosti V. t. Ch., a. s., proto se také sešel dne 13. 4. 1997 s prezidentem společnosti C. H., a. s., P. L. v K. V., vypracoval tzv. byznys plán nové společnosti a již dne 14. 4. 1997 se stal generálním ředitelem společnosti V. t. Ch., a. s., přičemž obviněný sám prohlásil, že P. L. mu do vlastní restrukturalizace společnosti nemluvil a při zkušenostech obviněného ani nemohl mluvit.
Vzhledem k profesním zkušenostem a tvrzení obviněného o respektování platných zákonů je zcela nepředstavitelné, že by se jako předseda představenstva a generální ředitel společnosti V. t. Ch., a. s., a jediná osoba pověřená a oprávněná k podpisu předmětných smluv neseznámil před jejich podpisem s jejich obsahem a dále alespoň s obsahem záznamu o jednání ve V. t. D. Ch., a. s., konaném dne 2. 4. 1997 v Ch., i s přílohami, a to organizačním schématem seskupení Ch. ,,S\'\' staré (příloha č. 1) i shrnutím problematických okruhů z diskuse s věřiteli ,,S\'\' ze dne 2. 4. 1997 (příloha č. 2). Z posledně zmíněné přílohy vyplývá, že partnerem věřitelů ze starých dluhů zůstávají společnosti uvedené pod ,,S,\'\' tedy staré a prodávající společnosti, a že proplacením směnek v době jejich splatnosti, tj. za 10 až 13 let získá ,,S\'\' peněžní prostředky k úhradě závazků vůči zde přítomným věřitelům a že pohledávky staré společnosti ,,S\'\' se nepřevádějí na novou společnost označenou ,,N.\'\' Již z těchto dokumentů je nesporné, že záměrně nebyly převedeny na novou společnost závazky starých společností a že nová společnost nabyla jen majetek zcela bez závazků. Vzhledem k obsahu uvedeného záznamu ze dne 2. 4. 1997 i jeho příloh je zcela zřejmé, že účelem jednání dne 2. 4. 1997 bylo ,,obnovit chod podniku.\'\' Kupními smlouvami, které obviněný podepsal, mělo dojít k převodu podniku, když prodávající společnosti pozbyly schopnost plnit funkci podniku, pozbyly způsobilost produkovat výrobky a služby a působit na trhu, což vedlo v krátké době k prohlášení konkursů na jejich zbývající a již jen nepatrný majetek. Obviněný přitom jako statutární orgán akceptoval obsah smluv, a to jak rozsah převáděného majetku, tak kupní ceny, takže je zcela nerozhodná argumentace soudu prvního stupně, že se obviněný nepodílel na přípravě smluv. Názor, že statutární orgán nenese žádnou odpovědnost podpisem kupních smluv, na jejichž přípravě se nepodílel, je právně neudržitelný. Dále je z provedených důkazů zřejmé, že obviněný přijal na základě těchto smluv plnění, jehož cena zjevně neodpovídala skutečné ceně převáděných hodnot z tzv. starých společností.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že všechny kupní smlouvy podepsané obviněným jsou neplatné. Obviněný po uzavření kupních smluv požádal v termínu podle zákona č. 588/1992 Sb, o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, o vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Vzhledem k okolnostem uzavření kupních smluv i záměru, který byl jimi sledován, je zřejmé, že obviněný v době podání těchto daňových přiznání si musel být vědom, že jde o smlouvy neplatné, které obcházejí zákon, neboť jejich obsahem byl prodej podniku.
Předmětné kupní smlouvy, které obviněný podepsal za V. t. Ch., a. s. považoval Vrchní soud v Praze za neplatné, avšak neupravil popis skutku tak, aby obsahoval i tyto skutečnosti. Nezabýval se výslovně ani tím, zda došlo ke zdanitelnému plnění. Omezil se jen na to, že obviněný podepisoval daňová přiznání zpracovaná pověřenou osobou, v nichž byly údaje týkající se daně z přidané hodnoty uvedené na přijatých fakturách, a nebylo pochyb o uskutečněném zdanitelném plnění a úmyslu použít nabytý majetek pro svá zdanitelná plnění ve smyslu příslušných ustanovení zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Dále uvedl, že ustanovení §35 tohoto zákona vymezuje osvobození od daňové povinnosti v případě prodeje podniku nebo jeho části jeho plátci. Z této části odůvodnění rozhodnutí není jasné, jaký závěr z ní Vrchní soud v Praze učinil. Stejně tak není zřejmý smysl jeho závěru, že obviněný podepisoval kupní smlouvy s cílem získat výrobní kapacity pro zahájení nové výroby, majetek oproštěný od závazků (str. 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí), tj. zda se tím rozumí i oproštění od závazků daňových. Na téže straně odůvodnění je uvedeno, že pro úplnost lze dodat, že na str. 6 téhož odůvodnění (rozsudku soudu prvního stupně) je konstatováno, že důvodem zastřené vůle stran převést ve skutečnosti podnik souborem kupních smluv měla být možnost požadovat daňové zvýhodnění. Ani v tomto případě nelze dovodit, čí je to závěr. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je proto nepřesvědčivé a rozporné. Není z něj ani patrno, že by se soud zabýval možností posouzení jednání obviněného jako jiného trestného činu, přestože z obsahu odůvodnění uvedeného rozhodnutí (str. 6) vyplývá, že jednání obviněného by mohlo být případně posouzeno jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, když zjistil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, pro který byl obviněný stíhán. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože k nesprávnému právnímu posouzení skutku došlo již v řízení před soudem prvního stupně, Nejvyšší soud přikázal podle §265l odst. l tr. ř. Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci Krajský soud v Plzni bude znovu jednat o skutku, který byl v obžalobě kvalifikován jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. To znamená, že Krajský soud v Plzni pokud nezjistí další okolnosti, z nichž by vyplývalo, že obviněný nenaplnil subjektivní stránku uvedeného trestného činu, musí vycházet ze svých původních skutkových i právních závěrů, jimiž vyslovil, že se skutek stal tak, jak byl popsán v tzv. skutkové větě rozsudku s tím, že takto zjištěný a popsaný skutek naplňuje znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, a to i z hlediska subjektivní stránky jeho skutkové podstaty. Krajský soud v Plzni je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek