ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.7.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 7/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 1 To 67/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 12/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 45 T 12/2001, uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů podvodu, a to podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body I. a II. výroku o vině tohoto rozhodnutí. Jednání uvedené pod bodem I. výroku o vině spočívalo v tom, že obviněný jako jednatel společnosti S. Z., s. r. o., s vědomím své tíživé ekonomické a finanční situace v úmyslu sebe obohatit na základě písemných smluv či ústních objednávek odebral jateční skot a prasata a přijal další smluvní plnění a služby, a to celkem ve 44 případech konkretizovaných pod body I./1. až 44. tohoto rozhodnutí, avšak následně vystavené faktury ve lhůtě splatnosti nezaplatil, čímž jednotlivým dodavatelům zboží a služeb způsobil celkovou škodu ve výši 4.527.358,35 Kč.
Druhého trestného činu podvodu se obviněný J. S. dopustil v podstatě tím, že zneužil svého bývalého postavení jednatele společnosti S. Z., s. r. o., a vstřícnosti personálu prodejny Z. z. a n. Š., a. s., z důvodu dřívějších obchodních vztahů a jménem společnosti S. Z., s. r. o., učinil celoroční objednávku na odběr zboží podle vlastního výběru a prostřednictvím další osoby také určité zboží odebral, ačkoli mu bylo v době objednání a odběru zboží známo, že odběratel uvedený na objednávce a faktuře ve skutečnosti zboží neobjednal ani neodebral, a že lze tudíž důvodně předpokládat, že je ani nezaplatí, což se také stalo, a tuto svou vědomost před zástupci prodávajícího zatajil, čímž sebe obohatil a jinému způsobil škodu ve výši 36.460,- Kč.
Za to byl obviněný J. S. podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let se současným vyslovením dohledu, přičemž podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil a možností nahradit jednotlivým poškozeným škodu způsobenou trestným činem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti a postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný J. S. odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 1 To 67/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému J. S. doručen dne 21. 10. 2003, jeho obhájci dne 15. 10. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 14. 10. 2003.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. S. dne 15. 12. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ač to není v jeho odůvodnění výslovně uvedeno, z argumentace dovolání je zřejmé, že obviněný napadá výrok o vině, a to v tom rozsahu, v jakém byl uznán vinným ze spáchání jednání popsaného pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. napadá zmíněné usnesení soudu druhého stupně v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání v té části, v jaké směřovalo proti bodu I. výroku o vině napadeného rozsudku. Dovolatel má za to, že zásadním právním problémem v projednávané věci byla otázka, zda jeho jednání, spočívající v pokračování v podnikatelské činnosti a odebírání zboží od dodavatelů za finančně obtížné situace mělo povahu jednání v podvodném úmyslu. Obviněný poukazuje na právní závěry soudů dříve činných ve věci a tvrdí, že s nimi není možné souhlasit, neboť se jedná o nepřijatelně extenzivní výklad podmínek trestní odpovědnosti podle §250 tr. zák. Podle dovolatele podstatnou náležitostí podvodu není jen vědomost o tom, že může dojít k nezaplacení závazku, ale musí být naplněna i složka volní, tedy chtění následku nebo srozumění s ním. Obviněný přitom podle svého vyjádření spoléhal na to, že svým závazkům dostojí, takže se z hlediska zavinění mohlo jednat nejvýše o vědomou nedbalost, nikoli o úmysl. Současně tvrdí, že soudy dříve činné ve věci nevzaly v úvahu jeho postavení jako podnikatele řídícího výrobní podnik, což je ve vztahu k naznačené otázce odlišná situace od postavení např. nepodnikající fyzické osoby, která koupí věc, na níž nemá peníze, neboť ve výrobním podniku jde o řetězec vzájemně podmíněných plateb na straně příjmové i výdajové. Obviněný doplňuje, že rozhodoval o zachování výroby po vyhodnocení všech podstatných skutečností. Navíc podle názoru obviněného je existence podvodného úmyslu zcela vyloučena v případech, kdy společnost S. Z., s. r. o., pouze přijímala plnění ze smluvních vztahů sjednaných v době, kdy žádné finanční potíže neměla, přičemž v případě likvidace zbytků zvířat se navíc jednalo o povinnost uloženou jí veterinárním zákonem.
Závěrem svého dovolání obviněný J. S. tvrdí, že právní hodnocení jeho jednání jako podvodného je nesprávné, neboť nesměřovalo k obohacení jeho či kohokoli jiného a současně obviněný vždy usiloval o ekonomické ozdravění společnosti. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, resp. Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. S. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného J. S. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného J. S. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ostravě dne 15. 12. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. S. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného J. S. je tvrzení, podle něhož se nedopustil trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť nejednal v podvodném úmyslu. Dovozuje, že spoléhal na to, že svým závazkům dostojí, tudíž negativní následek nechtěl způsobit a ani s ním nebyl srozuměn. Nejvyšší soud se tedy zaměřil na posouzení, zda skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, jimiž je v řízení o dovolání vázán, poskytují dostatečný podklad pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. z hlediska požadovaného podvodného úmyslu, nebo zda byl skutek nesprávně právně kvalifikován, jak to tvrdí ve svém dovolání obviněný.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, a tím ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Ve smyslu §3 odst. 3 tr. zák. se jedná o trestný čin, k jehož trestnosti je nutné úmyslné zavinění. Požadovaný úmysl přitom musí pokrývat všechny zmíněné znaky objektivní stránky skutkové podstaty, tedy především podvodné jednání ve formě uvádění v omyl, využívání něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti, a dále obohacení a způsobení škody.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných ve věci dříve činnými soudy a vyjádřených zejména ve skutkové větě popsané pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho odůvodnění, resp. v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, obviněný J. S. jako jednatel obchodní společnosti odebral na základě písemných smluv či ústních objednávek zboží a služby a následně vystavené faktury nezaplatil. Obviněný přitom věděl o finančních těžkostech společnosti, jejímž jménem jednal, přesto pokračoval v pravidelných odběrech zboží od dodavatelů. Odebrané zboží použil v rámci podnikatelských aktivit své společnosti, ale získané finanční prostředky nepoužil k úhradě závazků vůči těmto dodavatelům, ale využil je k úhradě starších závazků. Jak v této souvislosti zdůraznil i odvolací soud, obviněný jednal metodou tzv. „vyrážení klínu klínem“. Obviněný totiž vázal splnění všech svých závazků na málo reálný předpoklad zlepšení hospodářského stavu jeho společnosti, avšak za situace, kdy nebyly odstraněny příčiny, jež vedly ke vzniku těžkostí, nemohl počítat se skutečným zlepšením finančních poměrů a s možností řádného a včasného splacení narůstajících dluhů. Za této situace přesáhla činnost obviněného hranice seriózního obchodování, neboť splnění závazků přesahovalo jeho finanční možnosti, resp. možnosti společnosti, jejímž jménem jednal, a bylo vázáno na nejistou budoucí okolnost, jak správně uzavřel odvolací soud v napadeném usnesení (srov. č. l. 1189 a 1190 trestního spisu).
Z popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný J. S. věděl, že svým jednáním, tedy opakujícím se odebíráním zboží a služeb v celkem 44 případech a v celkové hodnotě přesahující 4 a 1/2 milionu korun, to vše za existující a jemu známé problematické hospodářské situace společnosti, jejímž byl jednatelem, může způsobit škodlivý následek předpokládaný trestním zákonem. Zároveň s existencí takového následku bezpochyby musel být srozuměn, neboť možnost, aby nenastal, byla vázána toliko na nejistou budoucí okolnost. Vnitřní psychický vztah obviněného k možnosti vzniku obohacení na straně jedné a škody na cizím majetku na straně druhé tím naplnil podmínky podle §4 písm. b) tr. zák., tudíž zavinění obviněného je nutno právně hodnotit jako nepřímý úmysl. Právní kvalifikace posuzovaného skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tak byla učiněna správně a bez vad.
Na zmíněném závěru nic nemění ani určité specifické okolnosti, které zde existovaly v případě dílčích útoků trestného činu podvodu popsaných pod body I./ 37., 38., 39. a 41. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V prvním z uvedených případů byl obviněný J. S. povinen uhradit plnění za veterinární asanaci, přičemž podle argumentace předložené v dovolání má obviněný za to, že se jednalo z jeho strany, resp. ze strany obchodní společnosti o povinnost uloženou zákonem, což podle něj existenci podvodného úmyslu vylučuje. Takový názor však Nejvyšší soud nepovažuje za správný. Ke spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. či jeho kvalifikované skutkové podstaty zásadně dochází naplněním všech zákonných znaků jako podmínek trestní odpovědnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona. Žádná z těchto podmínek přitom nestanoví, že by podvod byl vyloučen v případě, jestliže pachatel měl plnit zákonem uloženou povinnost ve výše uvedeném smyslu. Obdobně není bez dalšího pro právní kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. rozhodné, že obviněný přijímal pravidelná opakující se plnění původně smluvená dříve, než se dostal do shora popsané složité hospodářské situace. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že obviněný nadále po vzniku finančních potíží a za stavu nedostatečné platební schopnosti odebíral plnění, ačkoli byl srozuměn s tím, že úhrada za ně nebude provedena, tedy že jednotlivé faktury za jednotlivá plnění nebudou zaplaceny, přičemž využil neznalosti dodavatelů o aktuální finanční situaci společnosti. Jak správně uvedl odvolací soud (č. l. 1191 trestního spisu), obviněný využil omylu jiného (tj. dodavatelů zboží a služeb) ohledně solventnosti společnosti a k jeho škodě sebe nebo jiného (tj. společnost, jejímž jménem jednal) obohatil. I tento právní závěr lze považovat za správný.
Na okraj lze k námitkám obviněného v jeho dovolání doplnit, že obviněný J. S. je uplatnil již i ve svém odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud se s nimi dostatečným způsobem vypořádal, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení. Navíc zvláštní postavení obviněného jako osoby, která jednala za právnickou osobu, rozdíly mezi jeho jednáním a podvodným jednáním fyzické osoby a další specifické okolnosti související s provozem jeho podniku, na něž poukázal ve svém dovolání, našly podle názoru Nejvyššího soudu náležitý výraz v tom, že obviněnému byl uložen mírnější druh trestu, a to trest odnětí svobody u dolní hranice zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu, doplněný již jen zákazem činnosti a povinností k náhradě škody, přestože svým jednáním obviněný způsobil škodu převyšující 4 a 1/2 milionu korun.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný J. S. se jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, protože svým jednáním naplnil všechny znaky jeho skutkové podstaty včetně požadovaného zavinění. Posuzované dovolání je proto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. S. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y