ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.740.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 740/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání ze dne 13. července 2004 o dovolání obviněného Ing. V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 97/03, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 7/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 20 T 7/2001, byl obviněný Ing. V. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky. Výkon trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obviněným na dobu pěti let. Podle §60a odst. 3 věta za středníkem tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost H. B., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002 podal obviněný odvolání proti výroku o vině. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 97/03, z podnětu odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v plném rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. V. Š. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, a odsoudil ho podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let a současně nad obviněným vyslovil dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. uložil obviněnému, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost H. B., a. s., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestný čin spáchal obviněný tím, že dne 11. 3. 1996 ve S. jako ředitel a prokurista obchodní společnosti H. B., a. s., se sídlem ve S., N. O. č. 31, neoprávněně, v rozporu se smlouvou o revolvingovém úvěru č. 2027960.. ze dne 30. 1. 1996 uzavřenou mezi jmenovanou obchodní společností a tehdejší I. a p. b., a. s., a úvěrovými podmínkami I. p. b., a. s., pro úvěry podnikatelům a také v rozporu se svou pravomocí a bez souhlasu představenstva společnosti H. B., a. s., půjčil Z. V., předsedovi představenstva obchodní společnosti ZV L., a. s., v hotovosti částku 2.960.000,- Kč, kterou cestou běžného účtu společnosti H. B., a. s., vedeného u I. a p. b., a. s., ve S. pod č. 1767625, odčerpal z uvedeného revolvingového úvěru, ačkoliv finanční prostředky z tohoto úvěru byly určeny na financování potřeb obchodní společnosti H. B., a. s., a podle bodu 18 písm. cc) Úvěrových podmínek IPB, a. s., pro úvěry podnikatelům se tato společnost zavázala po dobu platnosti smlouvy o úvěru neposkytnout peněžní půjčku a způsobil tak obchodní společnosti H. B., a. s., škodu ve výši nejméně 2.960.000,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 97/03, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. T. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že Nejvyšší soud České republiky již ve věci vyslovil jistý právní názor a že dovolání podává zejména proto, aby vyčerpal tento mimořádný opravný prostředek předtím, než podá ústavní stížnost. Obviněný se domnívá, že pochybení, ke kterým došlo ze strany soudů, lze s ohledem na koncepci dovolacího řízení napravit pouze v rámci řízení u Ústavního soudu. Obviněný je přesvědčen, že popis skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, neodpovídá právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a to zejména ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, neboť z popisu skutku nelze učinit závěr o jeho úmyslu způsobit škodu na cizím majetku. Obviněný v dovolání žádá o opětovné posouzení, zda soudy obou stupňů řádně posoudily přísnou účelovost poskytnutého úvěru. Obviněný poukázal také na to, že nelze zcela pomíjet jednání Z. V., který podle jeho názoru svým jednáním uvedl v omyl společnost H. B., a. s., když od této společnosti podvodně vylákal finanční prostředky.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 97/03, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného ohledně údajně neprovedeného dokazování odvolacím soudem podle jejího názoru neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další námitky uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, ale nelze je považovat za důvodné. Ve skutkové větě sice není výslovně uvedeno, že obviněný jednal v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku, avšak existence tohoto úmyslu nepochybně vyplývá ze samotného charakteru jednání obviněného. Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že škoda společnosti H. B., a. s., vznikla již momentem předání peněz obviněným Ing. V. Š. Z. V.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s tím, aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tímto dovolacím důvodem je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku jen tehdy, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Hodnocení dovolacího soudu, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, že Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 97/03, se údajně nedostatečně vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení, že vrchní soud nerespektoval pokyn Nejvyššího soudu České republiky z usnesení ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 779/2003, k dalšímu doplnění dokazování. Uplatněnému dovolacímu důvodu rovněž neodpovídají výhrady obviněného týkající se nesprávného posouzení smlouvy o úvěru soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil také právní námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku. Obviněný se domnívá, že popis skutku ve výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 9 To 97/03, neodpovídá právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., protože v popisu skutku v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí není uveden úmysl obviněného způsobit škodu na cizím majetku. Obviněný dále namítl, že škoda podle jeho názoru vznikla podvodným jednáním Z. V. a nemůže tedy být správná úvaha soudu o tom, že jednáním obviněného byla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud České republiky v této trestní věci již jednou rozhodl, a to usnesením ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 779/2003, a vyslovil právní názor, že jde o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Vycházel z toho, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí věc, (v tomto případě peníze v hotovosti), která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Ke vzniku škody na cizím majetku tak dojde v okamžiku, kdy pachatel naloží s cizí věcí v rozporu s účelem svěření.
Trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným. Závěr soudu o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě je závěrem právním, který se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování. K námitce obviněného, že není uvedeno, že jednal v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku, Nejvyšší soud uvádí, že v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze sice není forma zavinění výslovně uvedena, ale ze skutkových zjištění soudů existence úmyslu nepochybně vyplývá. Nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). O úmyslu obviněného svědčí zejména jednání obviněného, který přesto, že věděl, že finanční prostředky z poskytnutého úvěru pro společnost H. B., a. s., po dobu splatnosti úvěru nemůže poskytnout třetí osobě jako půjčku, tyto peníze v hotovosti neoprávněně půjčil Z. V. smlouvou o poskytnutí půjčky ze dne 8. 3. 1996, ačkoliv mu muselo být zřejmé, že tak učinil v rozporu s účelem, k němuž byly peníze určeny. Z jednání obviněného lze usuzovat na úmyslnou formu zavinění, neboť věděl, že jedná v rozporu se smlouvou o revolvingovém úvěru, v rozporu se svou pravomocí a bez souhlasu představenstva společnosti H. B., a. s. Nelze přijmout argument obviněného, že jako ředitel společnosti H. B., a. s., a prokurista nevěděl, že finanční prostředky z úvěru smí užívat jen v souladu s úvěrovými podmínkami, které jsou součástí smlouvy o úvěru, a se souhlasem představenstva, když z obsahu spisu je zřejmé, že to byl právě obviněný, kdo žádal o poskytnutí úvěru, jehož účelem byla úhrada vzniklých závazků vůči odběratelům a postupná modernizace některých provozů hotelu a nikoli tyto prostředky, které patřily společnosti H. B., a. s., půjčovat jiné osobě. Obviněný byl oprávněn s finančními prostředky z poskytnutého úvěru nakládat, nikoli však libovolným způsobem, této skutečnosti si obviněný vzhledem ke svému postavení a funkci ve společnosti musel být vědom.
K námitce obviněného, že škodu svým podvodným jednání způsobil Z. V., Nejvyšší soud uvádí, že k dokonání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. obviněným Ing. V. Š. došlo předtím, než se Z. V. dopustil podvodného jednání vůči společnosti H. B., a. s., pro které byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 17 T 12/2001. Obviněný svým jednáním poškodil společnost H. B., a. s., neboť s finančními prostředky společnosti H. B., a. s., naložil v rozporu s účelem, ke kterému byly určeny, a nikoliv Z. V., jak se obviněný domnívá. Proto jak již Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 779/2003, uvedl v této souvislosti, nemají právní závěry o vině Z. V., které byly učiněny v jeho trestním řízení, vliv na právní závěr o vině obviněného Ing. V. Š.
Pokud jde o právní kvalifikaci skutku, byl Vrchní soud v Praze při novém projednání a rozhodnutí věci vázán podle §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 779/2003, že jde o trestný čin zpronevěry podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. K provedení dalších procesních úkonů Nejvyšší soud neudělil Vrchnímu soudu v Praze žádný pokyn, ale ponechal na úvaze soudu, bude-li nutné doplnit dokazování provedením dalších důkazů. Námitka obviněného v tomto ohledu je tedy neopodstatněná. Vrchní soud v Praze nepovažoval za nutné k odstranění vad rozhodnutí napadeného dovoláním doplnit dokazování a při nezměněných skutkových zjištěních znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Tento právní závěr také v odůvodnění rozsudku v souladu se zákonem řádně odůvodnil.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek