ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.749.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 749/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání ze dne 13. července 2004 o dovolání obviněného P. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 10 To 355/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 57/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 1 T 57/2002, byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl podle obžaloby spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. obviněný spáchal tím, že dne 25. 10. 1997 při zakoupení osobního automobilu Mercedes 300D s č. podvozku WOB 1241301B175644, č. motoru 60391212037085, vyrobeného v r. 1990 v M., ve Spolkové republice Německo, za 10.000,- DM, při kurzu 18,89 DM, dal prodávajícímu H. W. podepsat dvě vyhotovení kupní smlouvy, v prvním byly vyplněny všechny položky, jako kupující byl uveden obviněný a cena 10.000,- DM, v druhém vyhotovení nebyla uvedena kupní cena a kupující, po návratu do České republiky s autem vyplnil jako kupujícího M. K. kupní cenu 1.430,- DM, toto vyhotovení pak sloužilo jako podklad pro celní řízení, které probíhalo u Celního úřadu v K. pod č. j. CZ 1145/97 a dne 30. 10. 1997 bylo vozidlo propuštěno do volného oběhu, přičemž clo bylo vyměřeno z částky 1.430,- DM (celní hodnota 27.013,- Kč), v částce 9.701,- Kč, správně však měla být celní hodnota stanovena z částky 10.000,? DM v částce 188.900,- Kč, clo mělo být vyměřeno částkou 67.831,- Kč, a na celním úniku způsobil Českému státu škodu v částce 58.130,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 1 T 57/2002, podal obviněný odvolání proti výroku o vině. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 10 To 355/2003, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. M. B. dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a směřující proti výroku o vině i trestu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a v řízení před soudy obou stupňů nebyl úmysl obviněného vůbec zjišťován a prokazován. Obviněný v této souvislosti vytýkal orgánům činným v trestním řízení, že ve svých rozhodnutích nevyjádřily formu zavinění, ani to, zda šlo o úmysl přímý či nepřímý. Právní závěr soudů obou stupňů o úmyslném zavinění se tedy podle obviněného neopírá o skutková zjištění a tento závěr není ani vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tato skutečnost je podle obviněného příčinou nezákonnosti jeho trestního stíhání a vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že soud prvního stupně porušil zákon v ustanoveních §148 tr. zák., §3 odst. 1, 3 tr. zák. a §4 tr. zák. Poukázal na to, že to byl právě on, kdo oznámil spáchání trestného činu, a předložil jako důkaz kupní smlouvu, která podle jeho názoru usvědčovala osobu, proti níž bylo později trestní stíhání zastaveno na základě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Podle názoru obviněného z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že obviněný nepodepsal protokoly v celním řízení, přesto soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině. Obviněný dále namítl, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s důkazy, které podporovaly jeho obhajobu.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 10 To 355/2003 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 1 T 57/2002, a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně, aby Nejvyšší soud po zrušení rozhodnutí obou soudů přikázal Okresnímu soudu v Kolíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný opírá v zásadě oba dovolací důvody o stejnou námitku, a to, že v enunciátu rozhodnutí soudu prvního stupně, ale také v popisu skutku ve sdělení obvinění chybí popis subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že z popisu skutku i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nepochybně vyplývá forma zavinění obviněného přinejmenším v podobě nepřímého úmyslu a podle ní není nutné výslovně formu zavinění v popisu skutku vyjadřovat. Dovolání v tomto ohledu považuje za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně se domnívá, že v trestním řízení proti obviněnému nebyly dány důvody nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. ř. Navíc dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepoužívá termínu \"nezákonnost\", ale \"nepřípustnost podle zákona\". Podle jejího názoru bylo dovolání z tohoto dovolacího důvodu podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. a zároveň souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tímto dovolacím důvodem je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku jen tehdy, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Hodnocení dovolacího soudu, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině v tzv. skutkové větě rozsudku a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci v tzv. právní větě rozsudku. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný opřel svůj mimořádný opravný prostředek o shodné námitky, které uplatnil již v odvolání, a se kterými se soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Nejvyšší soud shledal, že většinu námitek dovolatele je nutno považovat za námitky skutkového charakteru. Jde zejména o výhrady obviněného týkající se údajně nesprávného hodnocení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, námitky, že se obviněný osobně nezúčastnil celního řízení nebo výhrady k tomu, že soud vzal za prokázané, že obviněný dal podepsat dvě smlouvy prodávajícímu H. W. Námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jako nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Obviněný v dovolání uplatnil také právní námitku, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí popis subjektivní stránky trestného činu, a že k naplnění subjektivní stránky trestného činu nedošlo. Podle obviněného nebylo zavinění ani předmětem dokazování a nebylo mu údajně ani prokázáno. Nejvyšší soud vycházel z toho, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je zvláštním případem podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (celní, poplatková a další) povinnost určitého subjektu. Tohoto trestného činu se dopustí každý, kdo v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Závěr soudu o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě je závěrem právním, který se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování. K námitce obviněného, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně chybí popis zavinění, Nejvyšší soud uvádí, že v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně sice není forma zavinění výslovně uvedena, ale ze skutkových zjištění soudů rozvedených v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů existence úmyslu nepochybně vyplývá. O úmyslu svědčí zejména jednání obviněného, který při zakoupení jednoho vozidla vypracoval dvě kupní smlouvy (odlišné v osobě kupujícího a v kupní ceně). Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že kupní smlouvy s nižší kupní cenou bylo užito jako podkladu pro celní řízení. Je zřejmé, že úmyslem obviněného bylo to, aby clo za dovážené vozidlo bylo co nejnižší, a je nepochybné, že obviněný P. R., který vozidlo přivezl ze zahraničí do České republiky, připravil podklady pro nesprávný výpočet cla a daně z přidané hodnoty. Obviněný tedy jednal v úmyslu clo zkrátit a clo také bylo ve větším rozsahu zkráceno.
Nejvyšší soud podotýká, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.9.2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovozuje, že jeho trestní stíhání bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces a trestní stíhání považuje za nezákonné. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za nichž je trestní stíhání nepřípustné a nelze je zahájit, a bylo?li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Důvody pro zastavení trestního stíhání představují kogentní úpravu a jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neobsahuje termín \"nezákonnost\", ale \"nepřípustnost podle zákona\". Nejvyšší soud shledal, že dovolatel neuvádí žádné okolnosti, které by svědčily pro použití zákonného důvodu pro zastavení trestního stíhání a ani jeden z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nelze aplikovat na trestní věc obviněného.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek