ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.773.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 773/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2004 o dovolání obviněného Z. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 3 To 146/203, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 4/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 29 T 4/2003, byl obviněný Z. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit náhradu škody ve výši 2.703,- Kč R. b. p. v O., Z. z. p. se sídlem ve S. O., M. ulice č. 108.
Podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., tak, že dne 8. 6. 2002 kolem 20:00 hod. v K., okr. P., na T. ul. v rodinném domku č. 41 manželů K. a A. R., kde v té době byl na návštěvě, po předchozí slovní rozepři z krátké vzdálenosti záměrně vystřelil z pistole značky CZ 85 Combat, ráže 9 mm Luger, výrobního čísla F 0634, na K. R., kterého zasáhl do hlavy, do levé spánkové krajiny, čímž mu způsobil zranění spočívající v rozhmoždění mozku při střelném poranění (zástřelu) hlavy, které vedlo k jeho okamžitému úmrtí, přičemž s ohledem na charakter a způsob použití předmětné zbraně a krátkou vzdálenost, na kterou zbraň použil a místo těla poškozeného, které zasáhl, je zřejmé, že chtěl poškozeného K. R. usmrtit, přitom takového jednání se dopustil, ačkoliv rozsudkem Krajského soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 1996, sp. zn. 7 T 148/96, který nabyl právní moci dne 7. 8. 1996, byl potrestán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání tří roků, který vykonal dne 15. 3. 1999.
Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. obviněný spáchal podle citovaného rozsudku tím, že dne 8. 6. 2002 kolem 20:00 hod. v K., okr. P., na T. ul. v rodinném domku č. 41 manželů K. a A. R., kde v té době byl na návštěvě, poté, co usmrtil K. R., aniž by disponoval příslušným povolením k držení a nošení střelné zbraně a střeliva, odcizil jeho pistoli značky CZ 85 Combat, ráže 9 mm Luger, výrobního čísla F 0634, a nejméně 47 nábojů, vše v celkové ceně 16.923,30 Kč, a ke škodě K. R., odcizil pánskou riflovou bundu v ceně nejméně 400,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši celkem 17.323,30 Kč, přičemž takového jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 1 T 83/2000, který nabyl právní moci dne 10. 7. 2001, odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který v celém rozsahu vykonal vazbou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 3 To 146/2003, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného Z. S. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 3 To 146/2003, i rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 29 T 4/2003, podal obviněný Z. S. prostřednictvím obhájkyně Mgr. K. Č. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. popis skutku neodpovídá skutkovým zjištěním, a považuje za nesprávné, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Pokud jde o trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. obviněný popřel, že by se protiprávního jednání vůbec dopustil. Podle obviněného byly ve věci nesprávně hodnoceny důkazy a navíc u všech skutků, které jsou mu kladeny za vinu, chybí prokázání subjektivní stránky trestného činu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 3 To 146/2003, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 29 T 4/2003, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla v písemném vyjádření k dovolání obviněného Z. S., že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možno napadat skutková zjištění, hodnocení důkazů a postup při dokazování, případně neúplnost provedeného dokazování. Proto lze přihlédnout jen k těm námitkám obviněného, v nichž napadá právní kvalifikaci skutků, jimiž byl uznán vinným, a u nichž zpochybňuje subjektivní stránku trestného činu. Dále uvedla, že samotná skutečnost, že obviněný popíral jednání nebo že ve věci vůbec nevypovídal, neznamená, že zjištění úmyslu obviněného nepřichází v úvahu. Úmysl, jakož i jiné formy zavinění, je možné zjistit i na podkladě jiných důkazů. Takovým důkazem je povaha předmětu, kterým byl útok veden a okolnosti jeho použití, a to způsob, intenzita, místo zásahu, osobní vlastnosti pachatele, způsob jednání a vztah obviněného k poškozenému vůbec nebo v rozhodné situaci. Poukázala přitom na to, že možnost, že by si poškozený přivodil smrt sám v sebevražedném úmyslu či nedopatřením při manipulaci se zbraní byla vyvrácena zcela objektivními důkazy, a zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, i posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické balistiky. Podle nejvyšší státní zástupkyně skutečnost, že poškozený nespáchal sebevraždu nebo se nezranil náhodou sám, je potvrzována i samotným chováním obviněného po opuštění místa činu, neboť obviněný jednal nepřirozeně, když se setkal při odchodu z místa činu s příbuznými poškozeného K. R., urychleně se vzdálil, a odnesl s sebou zbraň i značné množství nábojů. V této souvislosti je podstatná také výpověď svědka A. H., jemuž se obviněný svěřil bezprostředně po činu s celým průběhem události. Tyto okolnosti vedou k závěru, že obviněný úmyslně usmrtil jiného v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Dále nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že jednání obviněného bylo správně soudy posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť byly splněny formální i materiální podmínky uvedené v zákoně pro takové posouzení. Z přehledu odsouzení obviněného vyplývá, že obviněný strávil na svobodě od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody do spáchání trestné činnosti jen velmi krátkou dobu, což dokazuje v kontextu s jeho osobnostními rysy i dosavadním způsobem života obviněného, že graduje závažnost jeho trestného jednání. Proto podle názoru nejvyšší státní zástupkyně bylo jednání obviněného zcela důvodně posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák.
K námitkám obviněného, že se úmyslně nedopustil jednání, jímž se měl v jednočinném souběhu dopustit trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., nejvyšší státní zástupkyně poukázala na závěry soudů obou stupňů a odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť všechny právní námitky uplatněné v dovolání považuje za zcela nedůvodné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání obviněného má všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, a zda dovolání poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněnému, obhájkyni i státnímu zástupci bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 7. 4. 2004 a dne 7. 6. 2004 podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Je tedy zřejmé, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný Z. S. podal dovolání ve výše uvedeném rozsahu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání podané z tohoto důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu zákonem určenými. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost v řízení o dovolání podle zásad ústnosti a bezprostřednosti tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.
Dovolací námitky obviněného však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný totiž v dovolání brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy a proti úplnosti provedeného dokazování. Důvodem dovolání však nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový dovolací důvod není v zákoně uveden. Dále obviněný namítal, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestných činů a že skutek posouzený jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. nespáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Soudy obou stupňů se v souladu se zákonem zabývaly prokazováním subjektivní stránky trestných činů, pro které byl obviněný stíhán a své právní závěry o subjektivních znacích trestných činů založily na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování. Přitom dovodily, že obviněný spáchal skutek pod bodem l/ výroku o vině soudu prvního stupně v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Stejně tak postupovaly pokud jde o trestné činy uvedené pod bodem 2/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Neobstojí proto námitka obviněného, že u žádného z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Lze jen připomenout, že jen ze skutečnosti, že obviněný nevypovídal nebo skutek popřel, nelze vyvodit, že nepřichází v úvahu zjištění přímého úmyslu. Tento úmysl, stejně jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Obviněný současně namítal, že jeho jednání pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemělo být posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. I v tomto směru soudy obou stupňů náležitě odůvodnily naplnění formálních i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy a učinily právní závěr, že obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na strany 18 až 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Také tato námitka je z výše uvedených důvodů neopodstatněná. Také popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že důvod dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. není naplněn, když napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek