ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.775.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 775/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2004 o dovolání, které podal obviněný K. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 12 To 279/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 239/2000, takto:
Z podnětu dovolání obviněného K. D. se ohledně tohoto obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a ohledně obviněné D. P. podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 12 To 279/2003, a to v rozsahu, v němž byla zamítnuta odvolání obou obviněných podaná proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 4 T 239/2000.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část citovaného usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný K. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 4 T 239/2000, uznán vinným úmyslným trestným činem poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že:
I. jako jednatel společnosti D., spol. s r. o., IČO 25314…, v období od června 1998 do listopadu 1998 nechal provést těžbu v lesních porostech
1. v k. ú. V., okr. P., na pozemcích p. č. 358/1 a 358/2 majitele společnosti D., spol. s r. o., když bylo vytěženo 462 m3 dřevní hmoty a vznikla holá seč o výměře 2,19 ha,
2. v k. ú. V., okr. P., na pozemku p. č. 468 majitele společnosti D., spol. s r. o., když bylo vytěženo 1 032 m3 dřevní hmoty a vznikla holá seč o výměře 2,70 ha,
II. společně s obviněnou D. P., a to obviněný K. D. jako jednatel společnosti D., spol. s r. o., IČO 25314…, a obviněná D. P. jako majitelka lesních porostů v období od června 1998 do listopadu 1998 nechali provést těžbu v lesních porostech
1. v k. ú. K., okr. P., na pozemku p. č. 170/2 majitelky D. P., když bylo vytěženo 738 m3 dřevní hmoty a vznikla holá seč o výměře 3,16 ha,
2. v k. ú. Č. u S., okr. K., na pozemku p. č. 188 majitelky D. P., když bylo vytěženo 239 m3 dřevní hmoty a vznikla holá seč o výměře 0,81 ha.
Za to byl obviněný K. D. odsouzen podle §181c odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky, a dále mu byl uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 36 000 Kč, přičemž pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce (v rozsudku jsou přitom uvedeny nesprávné odkazy na ustanovení trestního zákona). Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné D. P.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Příbrami napadli obvinění K. D. a D. P. a státní zástupce v neprospěch obou obviněných odvoláními, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 12 To 279/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis tohoto usnesení byl ustanovenému obhájci obviněného K. D., proti němuž bylo na podkladě usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 5. 2003 vedeno podle §305 tr. řádu z důvodu podle §302 tr. řádu řízení proti uprchlému, doručeno dne 7. 1. 2004, jeho zvolenému obhájci dne 2. 2. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 7. 1. 2004.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný K. D. prostřednictvím svého zvoleného obhájce dne 25. 2. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud uvedl, že popsané útoky netvoří pokračující trestný čin, ale jedná se o samostatné skutky. Podle názoru obviněného tudíž jednání obsažené pod bodem II./2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemělo být posouzeno jako trestný čin, a to pro absenci základního znaku skutkové podstaty trestného činu podle §181c tr. zák., neboť vzniklá holá seč nedosahovala celkové větší plochy lesa. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že zmíněná úvaha je jen akademická, protože změnou by údajně došlo k porušení zákazu reformationis in peius. Takový závěr považuje obviněný za nepřípustný, protože odvolání státního zástupce nesměřovalo proti výroku o vině. Obviněný má za to, že ačkoli odvolací soud konstatoval nutnost samostatného posouzení rozsahu holé seče u každého jednotlivého případu, přesto se tento závěr nijak nepromítl do změny rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho výrok zůstal nezměněn. Obviněný souhlasí s odvolacím soudem v tom, že rozsah holé seče jako zákonný znak trestného činu měl být zkoumán zvlášť u každého skutku, avšak pokud soud druhého stupně pochybení nenapravil, považuje to za nesprávný postup. Současně obviněný zpochybňuje správnost použití ustanovení §181c tr. zák., které platí až od 1. 7. 2002, protože do té doby mělo obdobné jednání jen znaky přestupku podle zákona č. 289/1995 Sb.
Obviněný K. D. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného K. D. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitce obviněného týkající se časové působnosti trestního zákona státní zástupce uvedl, že případy úmyslného poškozování lesa neoprávněnou těžbou byly přede dnem 1. 7. 2002 postižitelné jako trestný čin ohrožení životního prostředí podle §181a tr. zák., přičemž sazby trestu odnětí svobody zde stanovené byly jednoznačně přísnější než tytéž sazby podle §181c tr. zák. Soudy činné dříve ve věci proto podle názoru státního zástupce v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. použily pozdějšího práva, které je pro obviněného příznivější. Dále má státní zástupce za to, že podle judikatury k ustanovení §181c tr. zák. nelze z hlediska jeho zákonných znaků sčítat plochy jednotlivých holých sečí nebo proředění porostu, pokud spolu bezprostředně nesousedí. V případě pokračování je potom podle jeho názoru nezbytné, aby každý z dílčích útoků vykazoval znaky trestného čin, přičemž státní zástupce odkazuje na rozhodnutí pod č. 40/2003 Sb. rozh. tr. a současně se domnívá, že pokračování v trestném činu poškozování lesa těžbou ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. není vyloučeno. Dílčí útok popsaný pod bodem II./2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterým vznikla holá seč o výměře 0,81 ha, ovšem nevykazuje zákonné znaky trestného činu podle §181c tr. zák., proto je nutné podle státního zástupce přisvědčit obviněnému v tom, že měl být pro tento dílčí útok zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Takovému postupu by nebránily žádné procesní důvody, neboť by šlo jednoznačně o změnu rozhodnutí ve prospěch obviněného. Závěrem však státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že i kdyby byl obviněný stran zmíněného útoku obžaloby zproštěn, neměla by tato skutečnost dopad na právní kvalifikaci dalších dílčích útoků a neměla by ani podstatný význam z hlediska výroku o trestu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §256i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl s tím, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný K. D. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný K. D. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu v tom smyslu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přičemž byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o námitky obviněného K. D., v jejichž rámci tvrdí, že soudy činné dříve ve věci pochybily při právním posouzení jednoho dílčího útoku, může být tato vada úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l) tr. řádu. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání obviněného K. D. ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 a 5 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je částečně důvodné.
V rámci svých dovolacích námitek obviněný K. D. považuje za nesprávnou aplikaci ustanovení §181c tr. zák., které platí od 1. 7. 2002, přičemž do té doby mělo podle jeho názoru zde popsané jednání jen znaky přestupku podle zákona č. 289/1995 Sb. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení §181c tr. zák. bylo skutečně do trestního zákona zařazeno novelu provedenou zákonem č. 134/2002 Sb. s účinností od 1. 7. 2002. Už s účinností od 1. 7. 1990 však byla novelou provedenou zákonem č. 175/1990 Sb. stanovena trestnost ohrožení životního prostředí v obecném smyslu, a to v ustanovení §181a tr. zák., které bylo (a i nyní stále zůstalo) skutkovou podstatou s blanketní dispozicí. Proto tato skutková podstata mohla být naplněna činem, který byl v rozporu s některým ze zákonů zaměřených zejména na ochranu životního prostředí, mimo jiné i v rozporu se zákonem č. 289/1995, o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Jednání obviněného K. D. proto bylo trestné jak v době jeho spáchání, tak i době, kdy o něm rozhodovaly soudy obou stupňů. Právní úprava, kterou tyto soudy použily, je přitom pro obviněného z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. jednoznačně příznivější, neboť základní skutková podstata podle §181c odst. 1 tr. zák. stanoví trest odnětí svobody v trvání až na dva roky a další dva alternativní tresty, ustanovení §181a tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2002) stanovilo trest odnětí svobody až na tři roky a jeden alternativní trest. Kvalifikované skutkové podstaty potom umožňují uložení trestu odnětí svobody až na tři roky (§181c odst. 2 tr. zák.), resp. na jeden rok až šest let nebo na tři roky až osm let (§181a odst. 2, 3 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2002). Skutková podstata podle §181c tr. zák. je tudíž ve vtahu ke skutkové podstatě podle §181a tr. zák. privilegovanou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 503/2003, publikované pod č. T 615. ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů a konstatuje, že použití ustanovení §181c tr. zák. bylo z hlediska časové působnosti zákona správné a bez vad. Pokud obviněný ve svém dovolání uplatnil v tomto směru námitky, Nejvyšší soud je považuje za zjevně neopodstatněné.
Ve zbylé části argumentace uplatněné v dovolání se obviněný K. D. v podstatě připojil k názoru odvolacího soudu, podle kterého posuzované útoky netvoří pokračující trestný čin, ale jedná se o samostatné skutky. Podle obviněného tudíž jednání obsažené pod bodem II./2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemělo být posouzeno jako trestný čin, a to pro absenci základního znaku skutkové podstaty trestného činu podle §181c tr. zák., neboť vzniklá holá seč nedosahovala celkové větší plochy lesa.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, těžbou lesních porostů provedenou v rozporu s právními předpisy způsobí vznik holé seče na celkové větší ploše lesa nebo proředí lesní porost pod hranici zakmenění stanovené zvláštním předpisem na celkové větší ploše lesa. Celkovou větší plochou lesa se podle §181d odst. 2 tr. zák. rozumí plocha větší než 1,5 ha.
Nejvyšší soud k námitce obviněného K. D. především uvádí, že je třeba rozlišit otázku, zda se pachatel může více útoky dopustit pokračujícího trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c tr. zák. a dále zda lze při posuzování naplnění znaků této skutkové podstaty sčítat plochy jednotlivých vytvořených holých sečí, resp. ploch s nadměrně proředěným porostem.
Pokračováním v trestném činu se podle §89 odst. 3 tr. zák. rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Tato zákonná definice má zcela obecnou platnost, aniž by vylučovala jakoukoli skupinu trestných činů z možnosti jejich spáchání ve formě pokračování. Není tudíž důvodu k tvrzení, že pokračování v trestném činu poškozování lesa těžbou není možné, ale naopak je zřejmé, že za splnění zákonem stanovených podmínek je třeba takovou situaci připustit.
Pokud jde o možnost sčítání plochy jednotlivých vytvořených holých sečí, resp. ploch s nadměrně proředěným porostem za účelem posouzení, zda byl spáchán trestný čin podle §181c tr. zák., Nejvyšší soud konstatuje, že zmíněná otázka již byla v judikatuře řešena. Byl zde učiněn právní závěr, podle něhož škodlivé účinky pro lesní porost, jimž má lesní zákon a ustanovení §181c tr. zák. zabránit, nastávají až tehdy, když holá seč či proředění porostu pod stanovenou hranici tvoří souvislou plochu, která přesahuje přípustnou rozlohu (§181d odst. 2 tr. zák.). Proto nelze při posuzování, zda jsou splněny příslušné znaky citovaných ustanovení trestního zákona, sčítat plochy jednotlivých holých sečí či proředění porostu, jestliže tyto jednotlivé plochy spolu nesousedí, jsou odděleny nedotčeným porostem či dokonce jsou vzdáleny natolik, že leží v různých katastrálních územích (srov. rozhodnutí publikované pod č. 40/2003 Sb. rozh. tr.). Proto je nutné přisvědčit názoru obviněného, že pro účely posouzení, zda byl spáchán trestný čin poškozování lesa těžbou podle §181c tr. zák., nelze sčítat jednotlivé plochy vzájemně nepropojených holých sečí, ale je třeba u každé holé seče zvlášť posuzovat naplnění všech znaků této skutkové podstaty, tedy mimo jiné i to, zda jde o holou seč na ploše větší než 1,5 ha.
Jak přitom vyplývá z výše uvedeného popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný K. D. jednak sám nechal provést těžbu lesního porostu, čímž vznikly holé seče o ploše 2,19 ha a 2,70 ha (jednání pod body I./1. a I./2.), a společně s obviněnou D. P. nechali provést těžbu lesního porostu s následným vnikem sečí o ploše 3,16 ha a 0,81 ha (jednání pod body II./1. a II./2.). Zatímco tedy v prvních třech případech (dílčí útoky pod body I./1., I./2. a II./1.) holé seče o ploše větší než 1,5 ha vznikly, a tedy za existence dalších okolností byly v každém tomto jednotlivém případě naplněny potřebné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c odst. 1 tr. řádu, v případě posledním (dílčí útok pod bodem II./2.) tak tomu nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému pravidlu měl tedy soud prvního stupně, resp. soud odvolací stran skutku popsaného pod bodem II./2. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Příbrami obviněného K. D. zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť tento dílčí útok není trestným činem. Pokud tak soudy obou stupňů neučinily, ale považovaly i tento skutek za trestný čin poškozování lesa těžbou podle §181c tr. zák., jde o nesprávné hmotně právní posouzení skutku, takže tím byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud doplňuje, že obdobně jako nelze sčítat plochu vzájemně nesousedících holých sečí za účelem posouzení, zda byl naplněn znak trestného činu podle §181c tr. zák. spočívající v „celkové větší ploše lesa“, resp. v „celkové značné ploše lesa“, nelze sčítat ani plochy jednotlivých holých sečí, které vznikly jako následky dílčích útoků pokračujícího trestného činu podle §181c tr. zák. Proto není možné výsledný součet holých sečí způsobených pokračováním v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. posuzovat např. z hlediska naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §181c odst. 2 písm. b) tr. zák. Trestný čin poškozování lesa těžbou podle §181c tr. zák. totiž nepatří do kategorie trestných činů, u nichž je znakem skutkové podstaty škoda na majetku či prospěch. Pouze ve vztahu k těmto následkům platí, že všechny dílčí útoky pokračování tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek (resp. účinek), a proto se škody, případně prospěch z pokračování v trestném činu sčítají. Následky neoprávněné těžby lesních porostů ve formě vzniku holé seče nebo nadměrného proředění lesního porostu na celkové větší ploše lesa nejsou následky srovnatelnými s majetkovou škodou či prospěchem. V případě pokračování v trestném činu podle §181c tr. zák. nelze proto ani tyto následky sčítat, ale každý z dílčích útoků musí vykazovat znaky tohoto trestného činu. To mimo jiné předpokládá, že každým z nich musí pachatel způsobit vznik holé seče na území o celkové ploše větší než 1,5 ha nebo proředit lesní porost na celkové ploše větší než 1,5 ha (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 639/2003, publikované pod č. T 625. ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Po zjištění, že dovolání obviněného K. D. je v uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, a to v rozsahu, v němž byla zamítnuta odvolání obviněných K. D. a D. P. podaná proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 4 T 239/2000. Důvody, které k tomuto částečnému zrušení napadeného usnesení vedly, se přitom týkají nejen obviněného, který si podal posuzované dovolání, ale prospívají i obviněné D. P., která byla stíhána a odsouzena za totéž jednání obsažené pod bodem II./2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jehož se dopustila ve spolupachatelství s obviněným K. D. Dovolací soud proto na podkladě tzv. beneficia cohaesionis (dobrodiní záležejícího v souvislosti) podle §265l odst. 2 poslední věta tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze i v části, která se týká obviněné D. P. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil Nejvyšší soud také další rozhodnutí na zrušenou část napadeného usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Praze tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného K. D. a obviněné D. P. na podkladě jejich odvolání a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Odvolací soud musí především odstranit pochybení spočívající v tom, že oba obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podle §181c tr. zák. též ohledně dílčího útoku, kterým nebyly naplněny všechny zákonné znaky této skutkové podstaty, konkrétně způsobení vzniku holé seče na celkové větší ploše lesa. Protože s ohledem na časový odstup již nepřichází v úvahu subsidiární postih tohoto dílčího útoku jako přestupku, bude nutné v tomto rozsahu oba obviněné zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, protože skutek uvedený pod bodem II./2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem. Tento postup není v rozporu se zákazem reformationis in peius (změny k horšímu), protože je ve prospěch obou obviněných, kteří si podali odvolání i proti výroku o vině. Nebrání mu ani skutečnost, že uvedený dílčí útok byl dosud považován za součást pokračování v trestném činu, protože z procesního hlediska jde o samostatný skutek (§12 odst. 12 tr. řádu).
Nejvyšší soud navíc upozorňuje, že jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování lesa těžbou podle §181c tr. zák. je rozpor prováděné těžby s právními předpisy, přičemž i tento znak, stejně jako všechny ostatní, by měl být vyjádřen ve skutkové větě. Soud prvního stupně zde však takovou skutečnost nezahrnul, byť existencí tohoto znaku se soudy obou stupňů podrobně a dostatečně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud, případně i soud prvního stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného K. D. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry