ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.813.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 813/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. srpna 2004 o dovolání obviněného G. O., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 5 To 514/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 155/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 5 To 514/2003, ohledně obviněného G. O.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 5 To 514/2003, ohledně obviněné J. M.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný G. O. b e r e d o v a z b y z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 2 T 155/2003 byl obviněný G. O. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a obviněná J. M. byla tímto rozsudkem uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný G. O. byl za tento trestný čin odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněná J. M. byla odsouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §58 odst. 1 tr. zák. byl obviněné povolen podmíněný odklad výkonu trestu a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byla stanovena zkušební doba v trvání tří roků. Obvinění spáchali trestné činy tím, že dne 7. 2. 2003 krátce před 12:00 hod. v S., okr. L., zaklepali na okno domu č. p. 49 u poškozené H. H., a poté co jim otevřela dveře, požadovali zaplacení částky 600,- Kč za staré audiokazety, které krátce před tím vnutili poškozené a jejímu synovi K. H., a poté co jim poškozená říkala, že peníze nemá a chtěla, aby si kazety vzali zpět, začali jí vyhrožovat, oba obvinění ji napadli, a to obviněná J. M. pěstmi a po pádu poškozené na zem i kopanci, vyhrožovala jí i kuchyňským nožem, který vzala z kuchyňské linky, obviněný G. O. poškozenou udeřil do tváře a poškozená ze strachu utekla z domu k sousedům manželům J. a F. Š.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o těchto odvoláních rozsudkem ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 5 To 514/2003 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně obviněného G. O. a podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného G. O. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let a pro výkon trestu jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné J. M. Obviněný G. O. byl tímto rozsudkem uznán vinným, že dne 7. 2. 2003, krátce před 12:00 hod. v S., okr. L., společně s obviněnou J. M., zaklepali na okno domu č. p. 49 u poškozené H. H. poté, co jim otevřela, požadovali zaplacení částky 600,- Kč za staré audiokazety, které krátce předtím poškozené a jejímu synovi K. H. vnutili, poté, co poškozená říkala, že peníze nemá a chtěla, aby si kazety vzali zpět, začali jí vyhrožovat, napadli ji, a to J. M. pěstmi a po pádu poškozené na zem i kopanci, vyhrožovala jí i kuchyňským nožem, který vzala z kuchyňské linky, obviněný G. O. poškozenou udeřil do tváře a tato ze strachu z domu utekla k sousedům J. a F. Š.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. Š. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítal nevěrohodnost a účelovost výpovědí poškozených, kteří údajně měli snahu mu ublížit a byli ve finanční tísni, a dále to, že soud neprovedl další důkazy, které navrhla obviněná J. M. a že soudy nesprávně hodnotily jak výpovědi svědků tak i obviněných. Dále obviněný uplatnil výhrady k právní kvalifikaci skutku a poukázal na to, že jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože neužil žádného násilí vůči poškozeným v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 5 To 514/2003, a přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal Nejvyšší soud o odklad výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný uplatnil vesměs výhrady ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a vyslovil také pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takové výhrady však nejsou námitkami, které by naplňovaly důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale námitkami jinými, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně naproti tomu zdůraznila, že obviněný důvodně uplatnil výhrady, které se vztahují k právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku napadeného rozhodnutí. Poukázala na to, že soudy obou stupňů se blíže nezabývaly posouzením zjištěného skutku z hlediska ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. Dovodila přitom, že z popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku nelze učinit spolehlivý závěr, že obviněný použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle formulace skutku zjištěného soudem násilné jednání obviněného nepředcházelo zmocnění se cizí věci, ale násilí použité obviněným bylo popsáno jako následný způsob vyjádření nespokojenosti poté, co poškozená odmítla jeho žádost o zaplacení audiokazet. Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že zásadní skutková zjištění nejsou řádně rozvedena a konkretizována ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně a že oba soudy naprosto nepřesvědčivě odůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že obviněný naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle Nejvyšší státní zástupkyně je třeba učinit výhrady i k posouzení úmyslu obviněného ve vztahu k násilnému jednání a současně ke zmocnění se cizí věci, i způsobu a intenzitě fyzického napadení poškozené z jeho strany. V odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů podle ní chybějí jakékoli úvahy o posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Z hlediska materiální stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. bylo nutné zvážit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, vůči komu byl útok veden, z jakého důvodu a jakou intenzitou, k jakým následkům při něm došlo a dále zjišťovat pohnutku činu, hodnotit osobu pachatele atd. Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů dovodila, že skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat zejména na to, zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 5 To 514/2003, i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 2 T 155/2003, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby takto postupoval vzhledem k ustanovení §265k odst. 2 věta třetí tr. ř. i ohledně obviněné J. M. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Nejvyšší soud zjistil, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají dovolací námitky obviněného směřující proti údajné neúplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Důvodem dovolání totiž nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový dovolací důvod není v zákoně uveden. Obviněný v dovolání brojí zčásti proti hodnocení důkazů a proti úplnosti provedeného dokazování. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jde o tuto část námitek obviněného proto není naplněn.
Nejvyšší soud zjistil, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu jsou jednak osobní svoboda a jednak majetek, kterého se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí k překonání odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou tu prostředkem ke zmocnění se cizí věci, z čehož vyplývá, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí musí předcházet zmocnění se cizí věci. Z hlediska subjektivní stránky věci je třeba posuzovat úmysl pachatele jak ve vztahu k násilnému jednání, tak také k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Z tohoto ustanovení trestního řádu vyplývá, že popis skutku ve výroku rozsudku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Přesné označení trestného činu, jehož se týká výrok o vině znamená především náležité vymezení skutku, který musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu, aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací.
Popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., neboť neobsahuje ty skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tyto znaky nejsou uvedeny ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tak jak je skutek popsán, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že náležitě zjištěnému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchali ve spolupachatelství. Odvolací soud nesouhlasil pouze se závěrem soudu prvního stupně, že obviněný G. O. spáchal trestný čin jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Z tohoto důvodu zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného G. O. a podle §259 odst. 3 tr. ř. jej na stejném skutkovém základě uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vzhledem ke změně právní kvalifikace uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. V odůvodnění napadeného rozhodnutí však není uvedeno na základě jakých skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální tak po stránce materiální a nebyla nijak odůvodněna ani subjektivní stránka trestného činu. Obviněný G. O. proto v dovolání oprávněně namítal, že nebyla naplněna především objektivní stránka trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V tomto směru je dovolání obviněného důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ( §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 5 To 514/2003, ohledně obviněného G. O. Protože důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného G. O., prospívá také obviněné J. M., Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 5 To 514/2003, i ohledně obviněné J. M. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože po zrušení napadeného rozhodnutí je třeba učinit ve věci nové rozhodnutí, přikázal Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se trestní věc obviněných G. O. a J. M. vrací do stadia odvolacího řízení, v němž Krajský soud v Ústí nad Labem znovu rozhodne o odvoláních obou obviněných proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 2 T 155/2003. Při novém projednání a rozhodnutí věci tento soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozsudku soud prvního stupně, proti nimž byla podána odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Pokud by odvolací soud ve věci znovu rozhodoval sám rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř., je vázán podle 265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud a musí respektovat ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o obsahu rozsudku, přičemž musí popsat skutek tak, aby odpovídal všem zákonným znakům trestného činu.
Protože obviněný G. O. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen Krajským soudem v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 5 To 514/2003, a Nejvyšší soud k dovolání obviněného tento rozsudek zrušil, nastal stav, kdy rozsudek, na jehož podkladě obviněný vykonává trest odnětí svobody, není v právní moci. Další výkon trestu na podkladě takového rozsudku je nepřípustný.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Nejvyšší soud proto podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný G. O. bere do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť obviněný se nezdržuje v místě trvalého bydliště, je nezaměstnaný, v minulosti byl desetkrát soudně trestán, převážně pro majetkovou trestnou činnost, a i po zrušení napadeného rozsudku je nadále stíhán pro závažný úmyslný trestný čin, za který mu hrozí uložení vysokého trestu. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že je dána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul.
Vzhledem k tomu, že v době rozhodování Nejvyššího soudu obviněný G. O. již vykonával trest odnětí svobody, nepřicházelo v úvahu rozhodnutí o odkladu výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř. a po rozhodnutí o dovolání se žádost obviněného stala zcela bezpředmětnou.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
Proti rozhodnutí o vazbě není stížnost přípustná.
V Brně dne 18. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek