ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.816.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 816/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2004 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní ve prospěch i v neprospěch obviněné L. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 10 To 57/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 139/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 10 To 57/2004, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 2 T 139/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jičíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 2 T 139/2002, bylo podle §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné L. Š. pro skutek, ve kterém obžaloba shledávala trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1, 2 tr. zák. Důvodem zastavení trestního stíhání bylo, že vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení, následku a okolnostem, za nichž byl spáchán a vzhledem k chování obviněné po spáchání trestného činu bylo zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
Jako soud II. stupně rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 10 To 57/2004, kterým podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost státního zástupce a podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl stížnost poškozené.
Shora citovaný výrok usnesení Krajského soudu v Hradci Králové o zamítnutí stížnosti státního zástupce napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a to ve prospěch i v neprospěch obviněné. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřela o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. byly dány již v předcházejícím řízení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že ze skutkového stavu věci nelze zatím učinit závěr, že souzený skutek je trestným činem podle §249a odst. 1, 2 tr. zák., a protože věc nebyla náležitě objasněna, nelze zastavit trestní stíhání v hlavním líčení podle §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Část skutku, která měla být spáchána v době do 31. 12. 1993 nemohla být trestným činem, jehož skutková podstata byla do trestního zákona včleněna až s účinností od 1. 1. 1994. Návštěvy u A. J., navíc odůvodněné péčí o starou osobu, pak podle názoru dovolatelky nelze považovat za užívání domu, když nebylo prokázáno, že by obviněná dům obývala. Z učiněných skutkových zjištění nelze dospět k jednoznačnému závěru, zda obviněná svým jednáním bránila užívání domu jiného. Pokud jednání obviněné nenaplnilo všechny znaky trestného činu podle §249a odst. 1, 2 tr. zák., bylo na místě rozhodnutí o zproštění obviněné obžaloby. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu byl vzhledem k dlouhé době protiprávního jednání obviněné příliš vysoký. Obviněná navíc spáchání trestného činu popřela, neumožnila užívání domu poškozenou ani v době po zahájení trestního stíhání a tudíž bylo vyloučeno splnění podmínky náležitého chování obviněné po spáchání činu. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové v celém rozsahu, jakož i usnesení Okresního soudu v Jičíně a věc přikázal tomuto soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila obviněná L. Š., přičemž uvedla, že si není vědoma žádného porušení zákona z její strany, neboť pouze navštěvovala svou matku a majitelce v užívání domu nebránila.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí, nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že námitky nejvyšší státní zástupkyně zpochybňující zákonnost zastavení trestního stíhání obviněné s poukazem na zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení spočívajícímu na nesprávném právním posouzení skutku svým obsahem korespondují výše citovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. a po provedeném přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k závěru, že se jedná se o námitky opodstatněné.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnila zastavení trestního stíhání okresním soudem podle §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Podle těchto ustanovení může soud zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle posledně uvedeného ustanovení lze podle názoru právní teorie i praxe (srov. např. č. 6/1977 Sb. rozh. tr.) vydat, jen když věc byla dostatečně objasněna a zároveň není dán žádný z obligatorních důvodů zastavení trestního stíhání uvedených v §172 odst. 1 tr. ř., resp. v případě řízení před soudem v §223 odst. 1 tr. ř. Výčet okolností vztahujících se ke spáchanému trestnému činu prakticky koresponduje typizovaným kriteriím uvedeným v §3 odst. 4 tr. ř. pro hodnocení společenské nebezpečnosti trestného činu, dosažení účelu trestního řízení přichází tedy v úvahu zejména u trestných činů menší závažnosti, resp. menší nebezpečnosti pro společnost. Významnou okolností z hlediska posouzení dosažení účelu trestního řízení je chování obviněného v době po spáchání činu, neboť se zde zohledňuje jeho přístup ke spáchanému trestnému činu a zásadně podle citovaného ustanovení není možné zastavit trestní stíhání, jestliže obviněný popírá svoji trestnou činnost. Obviněný svým chováním po spáchání činu musí prokázat, že trestní stíhání je možno zastavit, aniž by bylo třeba dalšího opatření.
V posuzované věci došlo k zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. pro skutek spočívající v tom, že obviněná \"v době od 25. 7. 1992 do 28. 8. 2000 v J., okres J., v J. ulici znemožnila užívání rodinného domku čp. 104 majitelce A. H., které uvedený domek společně se svou matkou A. J. prodala kupní smlouvou, uzavřenou dne 24. 3. 1992 a zaregistrovanou dnem 24. 7. 1992 u Státního notářství v J., když uvedené majitelce domek vůbec do užívání nepředala a od 14. 2. 1996 do 28. 8. 2000 bez souhlasu majitelky domek užívala a přihlásila se sem ke své matce A. J. k trvalému pobytu\", kterým se obviněná měla dopustit trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1, 2 tr. zák. Podle závěrů soudů obou stupňů tedy obviněná naplnila formální znaky tohoto trestného činu, když neoprávněně užívala dům jiného a neoprávněně bránila oprávněné osobě v užívání domu. Nejvyšší soud však shledal, že skutkový stav věci, jak je popsán zejména v rozhodnutí okresního soudu, nevyjadřuje jednoznačně okolnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na naplnění skutkové podstaty citovaného trestného činu, a z tohoto hlediska se jedná o rozhodnutí zmatečné a nepřezkoumatelné.
Ve shora citované tzv. skutkové větě výroku totiž soud popisuje jednání obviněné jako \"znemožnění užívání rodinného domku … když majitelce domek vůbec do užívání nepředala a … bez souhlasu majitelky domek užívala\". V odůvodnění rozhodnutí však uvádí skutečnosti, které jsou s takto popsaným stavem v příkrém rozporu, když konstatuje, že obviněná \"v domě nepřespávala a nebydlela a docházela tam v souvislosti s péčí o A. J. … \" a že \"nebylo prokázáno, že by obviněná dům obývala\". Z takto popsaného skutkového stavu věci nelze jednoznačně dovodit především ty okolnosti, které podle okresního soudu zakládaly právní pojem \"užívání\" domu ze strany obviněné. Obývání nebo bydlení v domě nemusí být jedinou formou užívání nemovitosti, z čehož vyplývá, že za situace, kdy obviněná v domě nebydlela (jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí), není ještě vyloučeno \"užívání\" domu. V obou rozhodnutích však chybí právě skutkové závěry soudů o otázce způsobu užívání domu obviněnou tak, aby mohla být jednoznačně objasněna otázka naplnění zákonných znaků obou skutkových podstat trestného činu podle §249a odst. 1, 2 tr. zák. Okresní soud v Jičíně opomenul ve svém rozhodnutí uvést, v čem spočívalo neoprávněné užívání bytu obviněnou a znemožnění užívání domu majitelkou konstatované ve výrokové části rozhodnutí, když podle odůvodnění obviněná dům neobývala a docházela do něj pouze v souvislosti s péčí o svou matku. Rozhodnutí zcela postrádá uvedení skutkových okolností objasňujících (ne)možnost přístupu poškozené k rodinnému domku a popisujících chování obviněné, které by užívání domku poškozenou znemožňovalo. Vyjádření skutkových okolností v usnesení soudu I. stupně, se kterými se ztotožnil i soud odvolací, zcela postrádá naplnění formálních znaků trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1, 2 tr. zák. a není tudíž splněn základní předpoklad pro zastavení trestního stíhání obviněné podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Lze tedy přisvědčit dovolání, že povinností soudů v dané věci bylo především učinit jednoznačné závěry o tom, zda se stíhaný skutek skutečně stal, zda tento skutek naplňuje znaky konkrétního trestného činu a zda jej spáchala obviněná. V této části považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že zastavení trestního stíhání se týká vždy konkrétního obviněného a určitého skutku, nikoli jeho možné právní kvalifikace podle ustanovení trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Soud, který rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, musí zákonným způsobem ve výroku takového rozhodnutí popsat skutek, jehož se dané rozhodnutí týká včetně řádného označení trestného činu podle zvláštní části trestního zákona, který ve zjištěném skutku spatřoval. Nestačí tudíž, aby případné změny skutkových okolností (při zachování totožnosti skutku) od podané obžaloby, k nimž může soud v průběhu trestního řízení dospět, vyjádřil pouze v odůvodnění rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, neboť v takovém případě, by byl výrok a odůvodnění příslušného rozhodnutí v rozporu. Nezbytnost takového postupu soudu vyznívá jednoznačněji v případech, kdy v průběhu hlavního líčení dojde ke skutkovým změnám žalovaného jednání, které navíc zakládají i nutnost odchylné právní kvalifikace skutku, než jaká byla uvedena v obžalobě, event. pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání (vše samozřejmě při zachování totožnosti skutku). Při zastavení trestního stíhání je tudíž vždy nezbytné, aby výrok takového rozhodnutí obsahoval soudem zjištěné skutkové okolnosti a jejich právní kvalifikaci podle konkrétního ustanovení zvláštní části trestního zákona, tedy označení trestného činu, který v něm soud spatřuje.
Pokud jde o dovolací námitky zpochybňující zákonnost zastavení trestního stíhání v dané věci, jsou rovněž důvodné. Podle názoru soudů obou stupňů popsané jednání obviněné lze označit za jednání vykazující menší stupeň společenské nebezpečnosti a odpovídající kritériím uvedeným v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. I ohledně tohoto závěru lze vyslovit pochybnosti, neboť v návaznosti na nejasně popsaný skutkový stav věci (viz shora) nelze vyloučit, že jednání obviněné, zejména vzhledem k následku činu v podobě znemožnění užívání rodinného domku vlastníkem po dobu delší osmi let, vykazovalo stupeň nebezpečnosti neslučitelný se zákonnými podmínkami pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Pokud tedy soud na základě dalšího řízení dospěje k jednoznačnému závěru (který odpovídá znění výrokové části rozhodnutí soudu I. stupně), že obviněná skutečně svým jednáním po dobu delší než osm roků znemožnila užívání rodinného domku vlastníkem, bude se jednat o výrazný zásah do vlastnického práva k nemovitosti, tedy chráněného zájmu ve smyslu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., a o následek natolik významný, že nebude možno dovodit menší společenskou nebezpečnost takového jednání nezbytnou pro aplikaci výše citovaného ustanovení. V opačném případě, tedy dospěje?li soud k závěru, že obviněná svým jednáním po uvedenou dobu užívání domu majitelkou neznemožnila a sama dům neužívala, nebude naplněn formální znak trestného činu a namísto zastavení trestního stíhání bude nutno zprostit obviněnou obžaloby.
Posuzovanému dovolání bylo třeba přisvědčit také v námitkách zpochybňujících naplnění předpokladu pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. v podobě chování obviněné po spáchání činu. Pokud soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí poukázal na lítost obviněné projevenou u hlavního líčení, pak je nutno zdůraznit, že v hlavním líčení konaném dne 12. 12. 2003 (č. l. 312) obviněná uvedla, že se necítí být vinnou a lítost nad spácháním trestného činu neprojevila. Naopak z předloženého spisového materiálu (č. l. 314, 315, 298) vyplývá, že obviněná L. Š. aktivně vystupovala jako zástupkyně A. J. v občanskoprávním řízení o zpřístupnění užívání rodinného domku ještě v průběhu roku 2003, v přípisu Městskému úřadu v J. ze dne 16. 2. 2003 (č. l. 296) se obviněná vyjadřovala o \"nesmyslných obviněních\" a o tom, že poškozená \"zabrala majetek její matky\". Přístup obviněné ke spáchanému trestnému činu názorně vyplývá také z vyjádření k posuzovanému dovolání ze dne 20. 6. 2004, ve kterém mj. uvádí: \"…nejsem si vědoma žádného porušení zákona z mojí strany. To jsem také sdělila při soudním jednání… Nikdy jsem žádným způsobem nebránila majitelce v užívání domu…\" Výše uvedené skutečnosti dokládají, že obviněná spáchání trestného činu nedoznala, nad svým jednáním neprojevila lítost a v případě, že naplnila skutkovou podstatu trestného činu, účelu trestního řízení v dané věci nebylo dosaženo. To dokumentují mj. soudu známé skutečnosti ze spisu vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 3 C 173/2000. V této věci je vedeno řízení o návrhu poškozené na vyklizení předmětné nemovitosti a současně o návrhu obviněné a její matky A. J. na určení vlastnictví k nemovitosti oproti vrácení částky 80.000,? Kč. Z obsahu rozhodnutí vydaného v této věci soudem I. stupně dne 10. 10. 2003 vyplývá, že ještě v době rozhodování v civilním řízení neměla poškozená A. H. přístup do svého domu a to díky jednání obviněné. Pokud tedy obviněná prakticky ještě tři roky po zahájení trestního stíhání nadále nedovoluje poškozené užívání předmětné nemovitosti, není možné vyslovit závěr, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, jak učinily v dané věci soudy obou stupňů.
Dalším pochybením, které je třeba vytknout soudům obou stupňů je skutečnost, že ve svých rozhodnutích opomenuly zohlednit, že skutková podstata trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a tr. zák. byla do trestního zákona zařazena zákonem č. 290/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994. Předpokladem vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. je naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, v daném případě trestného činu podle §249a odst. 1, 2 tr. zák., při současné existenci okolností snižujících společenskou nebezpečnost jednání obviněné předpokládaných ustanovením §172 odst. 2 písm. c) tr. zák. V posuzovaném případě tudíž nemohl skutkový stav věci zahrnovat jednání obviněné předcházející 1. 1. 1994 (viz výrok usnesení okresního soudu: \"v době od 25. 7. 1992 … znemožnila užívání rodinného domku čp. 104 majitelce\"), neboť do této doby nebyla skutková podstata trestného činu podle §249a tr. zák. součástí trestního zákona a část jednání obviněné proto byla posouzena v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity trestního zákona vyplývající z §16 odst. 1 tr. zák.
Jak vyplývá z předchozích odstavců, v posuzovaném případě bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném, resp. nedostatečném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. byly dány již v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, tak usnesení Okresního soudu v Jičíně jako vadnou část řízení předcházejícího napadenému usnesení. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená usnesení obsahově navazovala a pozbyla jejich zrušením podkladu a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jičíně, z jehož rozhodnutí vyplývá většina výše vytčených pochybení, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně. Okresní soud bude v dalším řízení muset odstranit nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci a bude muset skutek jednoznačně a vnitřně nerozporně popsat tak, aby obsahoval okolnosti nezbytné pro naplnění formálních znaků trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a tr. zák. obviněnou, zejména o tom zda (a jak) obviněná poškozené znemožnila užívání domu a zda tento dům sama protiprávně užívala. Teprve na základě jednoznačně zjištěných a popsaných skutkových okolností bude následně třeba učinit závěry ohledně právní kvalifikace jednání obviněné. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nebude v tomto případě patrně přicházet v úvahu zastavení trestního stíhání s odkazem na §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. V opačném případě, tedy dospěje-li soud k závěru, že obviněná dům poškozené protiprávně neužívala ani jeho užívání majitelkou neznemožnila a svým jednáním znaky trestného činu nenaplnila, bude na místě zproštění obviněné obžaloby podle §226 tr. ř. Současně bude nutno odstranit výše popsané nedostatky ohledně časového vymezení skutku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová