ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.835.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 835/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2004 o dovolání, které podal obviněný L. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 7 To 4/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 12/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 46 T 12/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 7 To 4/2004, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 6. 5. 2003 kolem 10.40 hod. v P. ve S. ulici v domě č. 19 a v proluce mezi domy č. 1/20 a č. 7/19 po předchozí hádce s úmyslem usmrtit sekal mačetou J. H., čímž mu způsobil laločnatou sečnou ránu v okolí pravého ušního boltce, sečnou ránu na temeni délky asi 5 cm zasahující ke kosti s přetětím drobné tepny, sečnou ránu na levé paži délky asi 30 cm s protětím trojhlavého svalu a částečným odseknutím okovce loketní kosti, sečnou ránu na vnitřní ploše pravé paže délky asi 15 cm s přetětím větví pažní tepny a žíly a sečnou ránu nad pravou lopatkou délky asi 20 cm zasahující k lopatce, vzhledem k rozsahu a hloubce ran s poraněním cév došlo u postiženého k nadměrným krevním ztrátám a v případě, že by mu nebyla poskytnuta včasná odborná lékařská pomoc, mohlo dojít k jeho smrti vykrvácením; dále v proluce mezi domy č. 1/20 a č. 7/19 sekal mačetou v úmyslu usmrtit F. N., čímž mu způsobil sečnou ránu délky asi 12 cm s vpáčením úlomků pronikajících tvrdou plenou do mozkové tkáně v pravé čelně temenní krajině s pohmožděním mozku a proniknutím vzduchu do lební dutiny, drobné sečné rány na pravé dlaňové ploše a na levém předloktí, hlubokou sečnou ránu na přední ploše levého bérce zasahující ke svalovým provázkám, čímž u poškozeného došlo k sečnému poranění hlavy s vpáčením kostních úlomků přes tvrdou mozkovou plenu a k pohmoždění mozku a v případě, že by mu nebyla poskytnuta včasná odborná lékařská pomoc, mohlo dojít k jeho smrti.
Za to byl obviněný L. Š. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Současně bylo obviněnému podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. uloženo ochranné protialkoholní léčení vykonávané ambulantní formou a postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl výše popsaným způsobem.
Opis tohoto rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému L. Š., jeho obhájci i příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 21. 4. 2004,
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 7 To 4/2004, podal obviněný L. Š. prostřednictvím svého obhájce dne 15. 6. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. Obviněný má za to, že soudy dříve činné ve věci nesprávně hodnotily jeho jednání a dospěly k závěru, podle něhož se dopustil stíhaného činu. Jak ovšem obviněný zdůrazňuje, v průběhu celého řízení hájil tím, že ho sám poškozený J. H. napadl, přičemž jeho útok směřoval na místa bezprostředně ohrožující život, takže obviněný následně jednal v nutné obraně. Podle názoru obviněného tuto jeho obhajobu soudy dříve činné ve věci nevyvrátily. Obviněný tedy trvá na tom, že ho poškozený napadl, ale další průběh konfliktu si obviněný již nepamatuje, a proto jeho jednání ani není pokryto zaviněním.
V rámci své další argumentace obviněný L. Š. poukazuje na to, že před zahájením veřejného zasedání u Vrchního soudu v Praze tomuto soudu oznámil své rozhodnutí změnit osobu dosavadního obhájce a z toho důvodu požádal o odročení veřejného zasedání odvolacího soudu. Pokud odvolací soud této žádosti nevyhověl, nebyl jeho postup podle přesvědčení obviněného v souladu se zákonem a obviněný tak byl zkrácen na svých právech.
Obviněný L. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podanému dovolání vyhověl a aby dále postupoval podle ustanovení §265k odst. 1 a §265l tr. řádu s tím, že pokud dovolací soud věc přikáže Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, obviněný navrhuje aplikovat ustanovení §265l odst. 3 tr. řádu a uložit soudu, aby jednal v jiném složení senátu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného L. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, podle názoru státního zástupce odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že ze strany obviněného šlo o obstrukční jednání, takže odvolací soud rozhodl souladu se zákonem. Ani s námitkami opřenými o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se státní zástupce neztotožňuje, protože podle popsaného skutkového stavu obviněný nejednal v nutné obraně. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se tak domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné odstranit cestou dovolání, a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný L. Š. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. Š. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu, tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
První z citovaných dovolacích důvodů dovozuje obviněný z toho, že před zahájením veřejného zasedání u Vrchního soudu v Praze tomuto soudu oznámil své rozhodnutí změnit osobu obhájce a požádal z toho důvodu o odročení veřejného zasedání odvolacího soudu. Pokud odvolací soud této žádosti nevyhověl, považuje to obviněný za postup, který je v rozporu se zákonem, a za zkrácení svých práv.
K tomu Nejvyšší soud poukazuje na obsah trestního spisu v posuzované věci, z něhož vyplývá, že obviněný L. Š. si dne 7. 5. 2003 zvolil obhájcem JUDr. J. P., který ho poté v řízení obhajoval. Dne 23. 3. 2004 po zahájení veřejného zasedání v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze obviněný tomuto soudu sdělil, že si zvolil nového obhájce, který však u veřejného zasedání přítomen nebyl, a že zároveň k témuž dni ukončil JUDr. J. P., který byl přítomen u tohoto veřejného zasedání, jeho zmocnění k dalšímu obhajování obviněného. Z protokolu o uvedeném veřejném zasedání odvolacího soudu přitom nevyplývá, že by obviněný žádal o odročení veřejného zasedání. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze následně s odkazem na ustanovení §37 odst. 2 tr. řádu uvedl, že nic nebrání tomu, aby veřejné zasedání odvolacího soudu mohlo být konáno, přičemž snahu obviněného o změnu obhájce posoudil jako obstrukci ve vtahu k veřejnému zasedání, které poté proběhlo (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 267 trestního spisu).
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za rozhodující již zmíněné ustanovení §37 odst. 2 tr. řádu, podle něhož mimo jiné platí, že obviněný si může místo obhájce, kterého si zvolil, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.
Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že v trestní věci obviněného L. Š. byly dány podmínky nutné obhajoby, a to z důvodů podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu, takže obviněný musel mít v řízení obhájce, kterého si také zvolil. Nelze rovněž obviněnému upřít právo, aby si místo dříve zvoleného obhájce zvolil nového obhájce podle §37 odst. 2 věta první tr. řádu. V návaznosti na takovou skutečnost je však nutné postupovat podle příslušných zákonných ustanovení obsažených v trestním řádu. Pokud obviněný sdělil příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, konkrétně odvolacímu soudu, že se rozhodl změnit svého dosavadního obhájce, a učinil tak v den konání veřejného zasedání odvolacího soudu, dokonce přímo v jeho průběhu, nemohl již odvolací soud vyrozumět v zákonem stanovené lhůtě o konání tohoto úkonu nově zvoleného obhájce. Obhajobu obviněného L. Š. proto podle §37 odst. 2 věta třetí tr. řádu vykonával původně zvolený obhájce, tj. JUDr. J. P., který také byl přítomen u veřejného zasedání odvolacího soudu. Z popsaných skutečností je zřejmé, že obviněný měl v řízení obhájce ve všech případech, v nichž ho podle zákona mít měl, proto nemohl být naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jak tvrdil obviněný. Postup odvolacího soudu tedy shledal Nejvyšší soud správným a bez vad. O obstrukčním charakteru jednání obviněného, kterým chtěl dosáhnout změny svého obhájce a odročení veřejného zasedání odvolacího soudu, svědčí i skutečnost, že - jak vyplývá z obsahu trestního spisu - obviněný si žádného nového obhájce ve skutečnosti nezvolil, resp. orgánům činným v trestním řízení volbu a jméno nového obhájce dosud neoznámil, přičemž i dovolání podal obviněný prostřednictvím svého původně zvoleného obhájce JUDr. J. P. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je tedy dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Ve zbylé části svých dovolacích námitek obviněný L. Š. tvrdí, že ho napadl poškozený J. H., jehož útok směřoval na místa bezprostředně ohrožující život, proto obviněný podle svého přesvědčení následně jednal v nutné obraně. Jak dále obviněný uvádí, v důsledku útoku poškozeného si další průběh konfliktu již nepamatuje, takže ani jeho jednání není pokryto zaviněním. Podle názoru Nejvyššího soudu existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však obviněný na podkladě uvedených argumentů shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu, a to z takových, které mají svědčit o jednání obviněného v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět, resp. opakovat nebo doplňovat dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat kterékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný L. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného hodnocení důkazů, případně z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. V rámci těchto zjištění soudy dříve činné mimo jiné konstatovaly, že z výpovědí svědků J. H., F. N. a A. Š., které byly v zásadě vyhodnoceny jako věrohodné, nevyplývá, že by měl poškozený J. H. napadnout obviněného a že by obviněný jednal v nutné obraně. Soudy obou stupňů rovněž uvedly, že pokud k nějakému konfliktu došlo, muselo by to být tři hodiny před posuzovaným útokem, tedy bez blízké časové souvislosti. K argumentaci obviněného, podle které si na průběh útoku nepamatuje, z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný byl schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého chování a jen měrou zcela nepodstatnou byly sníženy jeho ovládací schopnosti. Narušení vzpomínek, v jejichž rámci si obviněný něco pamatuje a jiné skutečnosti nikoli, potom odpovídá buď uvádění účelově nepravdivé výpovědi, anebo případně zpětnému vytěsnění některých skutečností z paměti.
Nejvyšší soud se proto na základě popsaných skutkových zjištění zcela ztotožňuje s právními závěry soudů činných dříve ve věci. Jak je totiž zřejmé z ustanovení §13 tr. zák., za nutnou obranu se považuje za naplnění dalších podmínek jednání, v jehož rámci někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. V daném případě však v okamžiku posuzovaného činu obviněného L. Š. žádný útok na jeho osobu přímo nehrozil ani netrval a s největší pravděpodobností ani dříve k žádnému takovému útoku nedošlo. Pro aplikaci ustanovení o nutné obraně tak nejsou splněny jeho základní podmínky, tudíž o něm nelze ani uvažovat a Nejvyšší soud považuje za správný názor odvolacího soudu, podle kterého jednání obviněného není možné v žádném ohledu posuzovat jako obranu, natož pak nutnou obranu.
Obdobně soudy dříve činné ve věci nepochybily ani při hodnocení úmyslu obviněného. Sama o sobě skutečnost, že si obviněný podle svého vyjádření na útok nepamatuje, totiž není z hlediska jeho právního posouzení významná. Rozhodující je totiž vnitřní psychický stav obviněného k porušení zájmu chráněného trestním zákonem v okamžiku činu. Zde je potom zřejmé, že obviněný L. Š. byl dostatečně příčetný, aby byl schopen ovládat své jednání i posoudit jeho následky, přičemž v takovém stavu zasadil mačetou, tedy za užití velmi účinné zbraně, několik ran na hlavy obou poškozených. Ke smrtelnému následku, který mohl být tímto útokem snadno způsoben, přitom nedošlo jen pro poskytnutí včasné odborné lékařské pomoci. Obviněný proto bezpochyby jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak uvedly soudy činné dříve ve věci, což správně dovodily i ze slovního vyjádření obviněného, který se vůči poškozeným po útoku zjednodušeně řečeno vyjádřil tím způsobem, že řekl \"ať chcípnou\" (č. l. 244 a 223 trestního spisu).
Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný L. Š. jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze spáchal pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Tento právní závěr přitom shodně a správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání obviněného je i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry