ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.890.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 890/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. srpna 2004 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 11 To 413/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 279/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 8. 2003, sp. zn. 2 T 279/2003, byl obviněný J. K. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Pod bodem 2) výroku o vině uvedeného rozsudku byl obviněný uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen a stanovena zkušební doba v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému J. V. škodu ve výši 8.800,- Kč.
Trestné činy pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal obviněný tím, že dne 16. 1. 2003 v M., N. P., na dvoře u domu č. p. 892 v době kolem 15:30 hod. nejprve slovními výroky napadl poškozené B. Š., J. V. a V. O. a pak i fyzicky, když V. O. dal facku a J. V. udeřil několikrát dřevěnou násadou od krumpáče jednak do hlavy pod levým uchem, kde mu způsobil pohmoždění měkkých tkání s krevním výronem a drobnou oděrkou, jednak přes pravou ruku, ve které poškozený držel kameru, čímž poškozený utrpěl puklinu posledního článku prstu pravé ruky, kteréžto zranění znamenalo po dobu jednoho měsíce omezení v jeho obvyklém způsobu života, čímž byla snížena funkčnost pravé ruky pro znehybnění prostředníku pravé ruky dlahou a další škodu způsobil poškozenému rozbitím videokamery zn. SONY a náramkových hodinek zn. FESTINA, a to celkem ve výši 8.800,- Kč. Trestný čin pod bodem 2) výroku o vině téhož rozsudku obviněný spáchal tím, že tamtéž v listopadu roku 2001 vyměnil zámky od hlavního vchodu – zádveří s chodbičkou k bytu 2+1 v přízemí rodinného domu č. p. 892, do kterého prakticky stále brání v přístupu poškozené B. K., ačkoliv je spolumajitelkou domu, a to navzdory usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 4 C 804/2002, kterým byl obviněný uznán povinným zpřístupnit vstup do domu a bytu poškozené.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, kterým napadl výroky o vině i trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 11 To 413/2003, zamítl odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. R. V. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že soud prvního stupně nedostatečným způsobem zhodnotil provedené dokazování a dospěl tak k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, a nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že svědci B. Š., J. V. a V. O. se nacházeli v jeho objektu neoprávněně a že jejich jednání lze charakterizovat jako neoprávněnou svépomoc. Obviněný vytýkal soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s těmito námitkami a že při svém hodnocení vycházely pouze z výpovědí svědků B. Š. a B. K. Pokud jde o místo, kde mělo dojít k napadení poškozených, má za to, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť se nejednalo o místo veřejně přístupné. Podle obviněného nebyly naplněny ani znaky trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., protože poškozené B. K. nebránil v přístupu do její nemovitosti a poškozená nepožádala o umožnění vstupu do nemovitosti. Obviněný dále namítl, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nedostatečně vymezuje dobu po kterou měl trvat protiprávní stav u skutku, jímž měl spáchat trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 11 To 413/2003, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že údajné vady v činnosti soudu a především vadné hodnocení důkazů nelze považovat za vady v právním posouzení skutku. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle ní odpovídají jen námitky obviněného ohledně výkonu svépomoci osobami, které napadl na dvoře nemovitosti, výhrady týkající se povahy místa, kde došlo k jednání kvalifikovanému jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a rovněž výhrady proti nedostatečnému časovému vymezení doby trvání trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. Podle jejího názoru však napadené rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že právo svépomoci je zakotveno v ustanovení §6 občanského zákoníku a syn spolumajitelky pouze realizoval uživatelské právo své matky. Protože obviněný bránil spolumajitelce nemovitosti B. K. v řádném užívání nemovitosti, byla svépomoc v tomto případě namístě. Místo, kde došlo k napadení tří osob, sice není místem veřejně přístupným, ale obviněný se činu dopustil v přítomnosti tří osob, čímž byla naplněna podmínka veřejného spáchání trestného činu. Podle nejvyšší státní zástupkyně nelze akceptovat ani výhradu proti nedostatečnému časovému vymezení doby trvání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Na tento nedostatek poukázal již odvolací soud, podle něhož je počátek protiprávního stavu dostatečně přesně stanoven ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (listopad 2001) s tím, že tento stav trval nejméně dne 16. 1. 2003, kdy obviněný spáchal skutek popsaný v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil obsahově shodné námitky již v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně se s nimi náležitě vypořádal. Obviněný opřel své dovolání jednak o námitky týkající se skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a jednak o námitky právní, které naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za námitky skutkového charakteru je nutno považovat výhrady obviněného k hodnocení důkazů soudy obou stupňů a dále jeho pochybnosti ohledně zjištěného skutkového stavu. Takové námitky však nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, ani jiné dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř.
Námitky obviněného, které naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou následující:
Obviněný se domnívá, že svědci B. Š., J. V. a V. O. se nacházeli v jeho objektu neoprávněně a že jejich jednání lze charakterizovat jako nedovolenou svépomoc. Touto námitkou se zabýval již soud prvního stupně a následně také soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného a oba soudy se s ní náležitě vypořádaly. Svědek B. Š. jako syn spolumajitelky nemovitosti a synovec obviněného na základě pověření svou matkou poškozenou B. K. pouze realizoval právo spolumajitelky na užívání domu nebo jeho části, které je obsahem vlastnického práva podle §123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,občanský zákoník‘‘). Podle §123 občanského zákoníku je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Svépomoc je upravena v §6 občanského zákoníku tak, že „jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je tak ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit“. Zákonnými podmínkami dovolené svépomoci je bezprostřední ohrožení práva neoprávněným zásahem, případně tím, že tento zásah již nastal, dále že svépomoc může vykonat jen ten, kdo je ohrožen bezprostředním zásahem do práva, resp. jeho zákonný zástupce nebo zmocněnec. Svépomoc musí být provedena způsobem přiměřeným konkrétní situaci vyplývající z bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do práva. Je tedy zřejmé, že svědek B. Š. byl na základě pověření svou matkou poškozenou B. K. jako spolumajitelkou nemovitosti osobou oprávněnou ke vstupu do této nemovitosti. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že jednání svědků B. Š., J. V. a V.a O. bylo důsledkem protiprávního stavu, který způsobil obviněný jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku prvního stupně. Svědci B. Š., J. V. a V. O. se vstupem do nemovitosti nedopustili ani protiprávního jednání a ani neprovedli neoprávněnou svépomoc, neboť k ohrožení vlastnického práva poškozené B. K. došlo již neoprávněným zásahem obviněného J. K. Tuto námitku obviněného tedy Nejvyšší soud shledal nedůvodnou.
Další právní námitkou je námitka obviněného k právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., protože podle něj tento trestný čin nespáchal veřejně. Podle §202 odst. 1 tr. zák. trestný čin výtržnictví spáchá ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je nutné, aby se pachatel dopustil jednání uvedeného v ustanovení §202 odst. 1 tr. ř. veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Podle §89 odst. 4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán před více než dvěma osobami současně přítomnými. Ke spáchání trestného činu došlo na dvoře nemovitosti, tedy nikoliv na místě veřejnosti přístupném, avšak obviněný spáchal trestný čin vůči třem současně přítomným osobám, čímž byla naplněna zákonná podmínka veřejného spáchání trestného činu. Není tedy pochyb o tom, že obviněný naplnil zcela skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Obviněný J. K. dále namítal nedostatečné vymezení doby trvání protiprávního stavu u trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně v popisu skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku uvedl, že obviněný tamtéž (tj. v M., N. P. čp. 892 – viz popis skutku pod bodem 1) výroku o vině uvedeného rozsudku) v listopadu 2001 vyměnil zámky od hlavního vchodu – zádveří s chodbičkou k bytu 2 + 1 v přízemí rodinného domu čp. 892, do kterého prakticky stále brání v přístupu B. K. Na nedostatek přesného časového vymezení doby trvání protiprávního stavu poukázal již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl, že protiprávní stav byl ukončen dne 16. 1. 2003, když svědek B. Š. po incidentu s obviněným za přítomnosti policie vyměnil zámek vstupních dveří nemovitosti a zpřístupnil byt pro svou matku B. K. Je tedy zřejmé, že k ukončení protiprávního stavu vzhledem k tomuto zjištění došlo dne 16. 1. 2003. Z rozhodnutí soudů obou stupňů tedy vyplývá, že protiprávní stav trval od listopadu 2001 a byl ukončen 16. 1. 2003. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněný dovolací důvod není naplněn ani pokud jde o tuto námitku obviněného.
Nejvyšší soud shledal, že skutkové námitky obviněného nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., a uplatněné námitky právní jsou nedůvodné. Proto dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek