ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.90.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 90/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. února 2004 o dovolání podaném obviněným S. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 5 To 319/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 80/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 1 T 80/2000, byl obviněný S. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „spolu s odděleně stíhaným obviněným V. Š. alias V. K. dne 2. 12. 1999 kolem 02:00 hod. v P., v P. u. č. 18, v N. prodejně potravin, společně pod pohrůžkou fyzického napadení a za použití pistole a nože donutili poškozenou H. D. k vydání pokladní hotovosti a poškozenou JUDr. J. Š. k vydání dámské tašky, a to tím způsobem, že obviněný K. mířil pistolí na H. D., vybral finanční hotovost z pokladny, zatímco odděleně stíhaný Š. přiložením nože na krk donutil poškozenou JUDr. J. Š. (správně Š.) k vydání mobilního telefonu zn. Ericsson, kabelky a osobních věcí včetně finanční hotovosti ve výši 98.500,- Kč, přičemž následně odjeli osobním motorovým vozidlem Mitsubishi Colt, stříbrné metalízy, SPZ: AHK 81-96, čímž poškozenému majiteli N. potraviny – P. Š., trvale bytem P., Ch. 2893, způsobili škodu ve výši 19.269,80 Kč.“ Za tento trestný čin mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 bylo dále rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu JUDr. J. Š. (Š.) ve výši 98.500,- Kč a P. Š. ve výši 19.269.80 Kč.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 5 To 319/2003, kterým odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 napadl obviněný S. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tímto svým mimořádným opravným prostředkem napadl rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a usnesení odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovil přesvědčení o nesprávnosti právní kvalifikace jeho jednání, neboť podle skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, se měl předmětného jednání dopustit ve spolupachatelství, ve výroku o vině však tato skutečnost není vyjádřena v právní kvalifikaci, což má vliv i na výrok o náhradě škody, neboť v případě samostatného uložení povinnosti k náhradě škody dvěma obviněným může dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení poškozeného. Na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku – odvolání – aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť soud I. stupně nerespektoval ve smyslu §270 odst. 4 tr. ř. právní názor týkající se provedené rekognice a pokyn k doplnění dokazování ze strany Nejvyššího soudu, který ve věci dříve rozhodoval, a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a nevrátil věc k novému projednání a rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. V petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo aby podle §226 písm. c) tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
K dovolání obviněného se podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k námitce nesprávného právního posouzení skutku spáchaného ve spolupachatelství a vztahu tohoto pochybení k výroku o náhradě škody navrhl odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro případ, že napadený rozsudek nabyl právní moci před pravomocným ukončením trestního řízení proti spolupachateli dovolatele, případně odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. pro případ, že bylo dříve pravomocně ukončeno trestní řízení proti spolupachateli dovolatele. Námitky, které podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolatel fakticky uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze podřadit pod žádný ze zákonem upravených dovolacích důvodů, neboť se týkají šíře, způsobu provádění a hodnocení důkazů. Dále vyslovil souhlas s odmítnutím dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a následně posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž nemůže změnit skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jinak nelze dovodit, že dovolatelem byl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný.
Argumenty obviněného v podaném dovolání, které měly zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívaly v tom, že žalovaný skutek byl nesprávně právně posouzen, když ve výroku o vině není nijak vyjádřena skutečnost, že se trestného jednání dopustil společně s jinou osobou ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tato námitka byla po obsahové stránce Nejvyšším soudem shledána relevantní citovanému dovolacímu důvodu, s její opodstatněností se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
Byl-li podle §9 odst. 2 tr. zák. trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Přestože v praxi bývá obvykle spáchání trestného činu ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. vyjádřeno tímto konstatováním přímo ve výroku o vině, absence takového závěru nečiní výrok o vině neúplným ani nesprávným. Na rozdíl od přípravy k trestnému činu (§7 tr. zák.), pokusu trestného činu (§8 tr. zák.) nebo organizátorství, návodu a pomoci (§10 tr. zák.), které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.), spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeno – kromě popisu skutkových okolností – též výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal obviněný jako spolupachatel. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství proto postačí vyjádřit v popisu skutku, neboť mimo toho, že je jedním z hledisek pro ukládání trestu [§31 odst. 2 písm. a) tr. zák.], nemá zvláštní právní význam.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že skutečnost, že v tzv. právní větě výroku o vině není nijak vyjádřeno spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., má vliv i na výrok o náhradě škody, resp. jej činí vadným.
V případě, že je podle §228 odst. 1 tr. ř. dvěma spolupachatelům uložena odsuzujícím rozsudkem povinnost k náhradě škody, jsou k plnění z tohoto právního titulu povinni oba společně a nerozdílně, jak vyplývá z §438 odst. 1 platného občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), když dělená odpovědnost podle §438 odst. 2 obč. zák. je výjimkou z obecného pravidla a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu. Tzv. solidární odpovědnost je charakterizována tím, že poškozený může žádat náhradu škody na kterékoli z odpovědných osob nebo může žádat, aby mu náhradu škody všichni či někteří odpovědní poskytli společně a nerozdílně, přičemž odpovědnostní právní vztah zaniká splněním závazku kterýmkoliv z odpovědných. Vzájemné vypořádání solidárně odpovědných osob upravuje §439 obč. zák., podle kterého se ten, kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. V případě, že bylo plnění z odpovědnostního vztahu poskytnuto jedním z odpovědných, zaniká tedy odpovědnostní právní vztah a osoba, která poskytla plnění z tohoto vztahu, může na základě posledně uvedeného ustanovení požadovat vypořádání s osobami spoluodpovědnými podle účasti na způsobení vzniklé škody. Podmínkou pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných není, aby o povinnosti k náhradě škody bylo rozhodováno jediným rozsudkem nebo ve společném řízení. Proto i v případě, že se vede trestní stíhání proti obviněnému jako jednomu ze dvou škůdců, kteří způsobili škodu společným jednáním jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. a přichází-li u nich v úvahu solidární odpovědnost podle §438 odst. 1 obč. zák., je na místě za splnění zákonných podmínek podle §228 odst. 1 tr. ř. uložit tomuto obviněnému povinnost, aby nahradil celou škodu. Jestliže pak rozsudek proti tomuto obviněnému nabude právní moci a následně se koná trestní řízení proti druhému škůdci, nic nebrání soudu, aby mu uložil za splnění podmínek podle §228 tr. ř. povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s prvním obviněným.
V posuzovaném případě bylo původně proti obviněným vedeno společné řízení, avšak usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 1 T 80/2000 byla věc obviněného V. Š. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Povinnost k náhradě škody musí proto být každému ze spolupachatelů uložena na základě odsuzujícího rozsudku vydaného v rámci trestního řízení proti němu vedenému. Bude-li ze skutkových zjištění vyjádřených v obou tzv. skutkových větách výroků příslušných odsuzujících rozsudků vyplývat, že škoda byla způsobena společným jednáním dvou osob-spolupachatelů (resp. bude přímo ve výroku o náhradě škody expresis verbis vyjádřena jejich solidární odpovědnost), budou k náhradě škody povinni oba společně a nerozdílně, přičemž splněním povinnosti k náhradě škody v celém rozsahu jedním ze spolupachatelů zanikne povinnost k náhradě škody druhého spolupachatele a vznikne nárok spolupachatele, který náhradu škody poskytl, požadovat po druhém spolupachateli vzájemné vypořádání podle osobní účasti na vzniku škody, jak vyplývá ze shora citované úpravy občanského zákoníku. V předmětné věci lze vytknout soudu prvního stupně, že v části odůvodnění napadeného rozsudku týkající se výroku o náhradě škody náležitým způsobem nevyjádřil povahu odpovědnosti za škodu způsobenou žalovaným skutkem ani další skutečnosti, na podkladě nichž rozhodl o nároku poškozeného včetně citace hmotně právního předpisu, o který své rozhodnutí opřel. Vzhledem k tomu, že v dané věci přichází v úvahu solidární odpovědnost pachatelů za škodu způsobenou trestným činem spáchaným společným jednáním ve smyslu §438 odst. 1 obč. zák. (solidární odpovědnost je pravidlem při posuzování nároků vyplývajících z citovaného ustanovení), nelze považovat výrok o náhradě škody týkající se obviněného S. K. za nezákonný. Pokud by se totiž chtěl soud odchýlit od solidární odpovědnosti spolupachatelů ve smyslu §438 odst. 2 obč. zák., musel by tento fakt vyjádřit stanovením podílů obou pachatelů na přiznané výši náhrady škody. V rozsahu námitek dovolatele podporujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo tedy shledáno dovolání zjevně neopodstatněným.
Druhý dovolatelem citovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, dovolatel však v tomto směru neuplatnil žádnou námitku. Ze slovního vyjádření námitek podporujících tento dovolací důvod (srov. „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku – odvolání – aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“), jakož i ze skutečnosti, že zákonem č. 200/2002 Sb. bylo s účinností od 24. 5. 2002 novelizováno původní ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když tomuto ustanovení nadále odpovídá důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud dovodil, že formulace této části mimořádného opravného prostředku odpovídá druhé alternativě důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že byl v řízení předcházejícím zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (o prvou alternativu výše citovaného dovolacího důvodu nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem). Dovolatel svými námitkami zpochybnil postup soudu prvního stupně, který nerespektoval právní názor a pokyn k doplnění dokazování ze strany Nejvyššího soudu, jakož i odvolacího soudu, který měl z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí. Tyto námitky však po obsahové stránce nenaplňují žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neboť porušení ustanovení §270 odst. 4 tr. ř., tj. nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, není součástí taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud by obviněným byly uplatněny výlučně tyto dovolací námitky, přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko dovolatele vyjádřené v dovolání ohledně právní kvalifikace jeho jednání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu a v dalších námitkách bylo dovolání podáno z jiného než zákonem předvídaného důvodu, bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Obviněný ve svém dovolání učinil podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby tento postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř. a předložil spisy dovolacímu soudu spolu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně však návrh podle výše uvedeného ustanovení neučinil a ani dovolací soud s ohledem na rozhodnutí o odmítnutí dovolání neshledal důvod pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. února 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová