ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.905.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 905/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2004 o dovolání, které podala obviněná M. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 4 To 29/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 19/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. N. byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 7 T 19/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 4 To 29/2004, uznána vinnou pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila skutky popsanými pod body 1., 3., 6., 8. až 33. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, a dále byla uznána vinnou pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila skutky popsanými pod body 1., 6., 8., 11., 12., 14., 15., 17. až 20., 22. až 24., 26. až 28. a 31. až 33. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Zmíněné skutky spočívaly tom, že obviněná částečně sama a částečně s dalšími spoluobviněnými vnikla nebo se pokusila vniknout do zaparkovaných osobních vozidel s cílem je odcizit, přičemž je následně v některých případech odcizila, případně z vozidel odcizila některé věci.
Za uvedené trestné činy a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byla uznána vinou trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 7 T 203/2001, byla obviněná M. N. odsouzena podle §247 odst. 3 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a 1/2 roku, k jehož výkonu byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem, přičemž byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 7 T 203/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 a 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněné M. N. a spoluobviněného J. N. podaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, přičemž odvolací soud napadený rozsudek mimo jiné podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. řádu stran obviněné M. N. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu sám znovu rozhodl ve vztahu k obviněné popsaným způsobem. Rozsudky soudu prvního a druhého stupně bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Z. N., J. N. a P. R.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněné M. N., jejímu obhájci i příslušnému státnímu zastupitelství doručen shodně dne 3. 5. 2004.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná M. N. prostřednictvím svého obhájce dne 29. 6. 2004 dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněné soudy činné dříve ve věci náležitě nespecifikovaly její jednání tak, aby bylo možné uvést, zda u všech skutků byly skutečně naplněny znaky skutkové podstaty, a zda se tedy jednalo o trestnou činnost, přičemž obviněná má za to, že vina byla pojata plošně ve vztahu ke všem skutkům. Dále se obviněná domnívá, že z výpovědi spoluobviněného J. N., který se k řadě skutků doznal, nevyplývá, že by se totožných skutků zúčastnila obviněná, takže shledává pochybnosti o rozsahu spáchané trestné činnosti a mělo být rozhodnuto v její prospěch. V některých případech byla obviněná požádána o odvoz vozidla, avšak podle ní nebylo prokázáno, že si byla vědoma páchání trestné činnosti. Jak dále obviněná tvrdí, trestnou činnost s největší pravděpodobností organizovali původně spoluobvinění J. K., J. S. a J. V., kterým byly uloženy trestními příkazy pouze peněžité tresty, což obviněná shledává v zásadním rozporu s tím, jaký jí byl uložen trest. Dále obviněná M. N. poukazuje na spoluobviněnou Z. N., které byl uložen podmíněný trest, ačkoli se podílela na všech skutcích a k dokazování se stavěla odmítavě, zatímco dovolatelka svým způsobem pomáhala náležitě a úplně objasnit trestnou činnost. Ve prospěch spoluobviněné Z. N. pak soud prvního stupně vyhodnotil skutečnost, že se do vyhlášení rozsudku alespoň v symbolické míře pokusila uhradit škodu, ovšem dovolatelka tak učinit nemohla, neboť podle svého tvrzení je v současné době hluboko pod hranicí životního minima. S odstupem času si údajně obviněná M. N. také uvědomuje, že vlastně došlo ke zneužití její tehdejší finanční tísně jakožto matky nezletilého dítěte k tomu, aby za odměnu převážela motorová vozidla. Obviněná také nepovažuje za správný postup soudů činných dříve ve věci, pokud setrvaly na kritériích pro ukládání trestu za skutky, k nimž došlo v roce 1999, přestože v mezidobí muselo nutně dojít ke změně poměrů na straně obviněné, která pečuje o další nezletilé dítě a žije řádným životem.
Obviněná M. N. závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby o dovolání rozhodl podle §265m odst. 1 tr. řádu sám.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněné M. N. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala obviněná M. N. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná M. N. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to podle výslovného vyjádření v dovolání v jeho první alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Pokud jde o druhý ze zmíněných dovolacích důvodů, je třeba uvést, že v posuzované věci podala obviněná jako řádný opravný prostředek odvolání, které však nebylo zamítnuto ani odmítnuto, ale z jeho podnětu byl zrušen stran obviněné M. N. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a odvolací soud znovu ve věci rozhodl. Je tedy zřejmé, že tento důvod nemůže obviněná úspěšně namítat, neboť jeho naplnění je vyloučeno.
V rámci svých dovolacích námitek, opírajících se vzhledem k právě uvedenému závěru jen o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, potom podle názoru obviněné z výpovědi spoluobviněného nevyplývá, že by se měla účastnit všech skutků, takže shledává pochybnosti o rozsahu trestné činnosti, přičemž současně má za to, že byla toliko v některých případech požádána o odvoz vozidla. Podle názoru Nejvyššího soudu existenci dovolacího důvodu shledává obviněná na podkladě zmíněných argumentů primárně v hodnocení důkazů, které provedly soudy dříve činné ve věci, a následně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněná v naznačeném rozsahu dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná M. N., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva (a nikoli i nesprávné procesně právní posouzení, jak tvrdí obviněná v dovolání), ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná M. N. namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala v podstatě jen z odlišného hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné M. N. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněné, které se týkají skutkových zjištění a dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V další části svých dovolacích námitek potom obviněná M. N. do jisté míry napadla hmotně právní posouzení skutku, a to zejména tvrzením, že její jednání není náležitě specifikováno tak, aby bylo možné dovodit existenci všech znaků skutkové podstaty, že soudy dříve činné ve věci pojaly vinu obviněné plošně ke všem skutkům a rovněž že si nebyla vědoma páchání trestné činnosti. Obviněná již však dále neupřesňuje, které znaky nelze podle jejího názoru v popisu skutků nalézt a ve vztahu ke které skutkové podstatě, tj. zda jde o trestný čin krádeže §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. nebo o trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., ani z čeho konkrétně dovozuje plošný přístup soudů činných dříve ve věci k otázce viny, protože zde pouze obecně odkazuje na provedené důkazy a na nedostatečné určení konkrétní odpovědnosti. V této souvislosti je nutné doplnit, že ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu je věcí dovolatele, aby ve svém dovolání dostatečným způsobem vyjádřil, z jakých důvodů rozhodnutí napadá, tedy aby řádně konkretizoval a odůvodnil svoje námitky a vady napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k její neurčitosti Nejvyšší soud tudíž k zmíněné argumentaci jen stručně konstatuje, že jednání dovolatelky, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, poskytuje jasný a jednoznačný podklad pro to, aby mohla být vyslovena vina obviněné M. N. ze spáchání uvedených trestných činů či pokusů o ně, včetně popisu odpovídajících skutkových okolností pokrývajících všechny znaky příslušných skutkových podstat. Právní posouzení skutků spáchaných obviněnou proto soudy činné dříve ve věci provedly správně a bez vad, přičemž dovolání obviněné je nutné v rozsahu druhé části námitek považovat za zjevně neopodstatněné. Ke zcela shodnému závěru potom dospěl Nejvyšší soud, i pokud jde o tvrzení obviněné, podle něhož údajně nevěděla o tom, že páchá trestnou činnost, neboť byla pouze požádána o odvoz vozidel. Jak je totiž zřejmé z učiněných rozhodných skutkových zjištění, jednání obviněné nespočívalo toliko v převozu automobilů, ale v aktivním působení již ve fázi jejich odcizování. Vědomost obviněné o charakteru prováděného činu je tudíž zřejmá a nedostatek znalosti rozhodných skutkových okolností a tím ani případné pochybení v posouzení subjektivní stránky obviněné nepřipadá v úvahu.
Obviněná M. N. dále uvádí, že nepovažuje za správný postup soudů činných dříve ve věci, pokud setrvaly na kritériích pro ukládání trestu za skutky, k nimž došlo v roce 1999, když v mezidobí muselo nutně dojít ke změně poměrů na straně obviněné, která pečuje o další nezletilé dítě a žije řádným životem. Byť se toho obviněná výslovně nedomáhá, popsanou námitku lze podle obsahu hodnotit jako tvrzení, že ve věci došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák. Jedná se přitom o otázku aplikace hmotně právního ustanovení, tedy o hodnocení správnosti jiného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle zmíněného ustanovení zaniká trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, mimo jiné v případě, jestliže vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Osoba pachatele přitom přestává být nebezpečnou pro společnost především za situace, kdy pachatel svým chováním po spáchání trestného činu prokáže, že z jeho strany již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, tedy že jeho dřívější jednání bylo v zásadě neopakujícím se excesem.
V případě obviněné M. N. je však nutné především konstatovat, že posuzovaný trestný čin spáchala jako pokračující, a to celkem 29 útoky v průběhu května až listopadu 1999, tedy v rámci půl ročního období. Současně nelze přehlédnout, že se dne 29. 6. 2001 dopustila dalšího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byla uznána vinou trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 7 T 203/2001. Tvrzení obviněné, že vzhledem k její osobě zanikla nebezpečnost trestného činu pro společnost tudíž není možné akceptovat, přičemž takový závěr nemůže být změněn ani tím, že obviněná pečuje o nezletilé dítě, neboť zmíněná skutečnost sama o sobě nezpůsobuje zánik trestnosti v důsledku pominutí nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Naplnění podmínek §65 tr. zák. tudíž není možné akceptovat. V této části bylo proto dovolání obviněné shledáno zjevně neopodstatněným.
Poslední část námitek obviněné M. N. se týká uloženého trestu, který především srovnává s tresty dalších spoluobviněných a dovozuje jeho nepřiměřenost, případně dále poukazuje na určité okolnosti, které podle jejího mínění měly způsobit, že její trest měl být zřejmě méně přísný. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Pokud se jedná o výrok o trestu, zejména stran jeho přiměřenosti, lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněná ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněné M. N. nejde a ta se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují její výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obviněná M. N. se skutky popsanými ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze dopustila pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a pokračujícího trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jak správně konstatoval odvolací soud, tudíž podané dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná M. N. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však její dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry