ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.952.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 952/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. září 2004 o dovolání obviněného MUDr. Z. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 6To 4/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1T 8/02, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1T 8/02 byl obviněný MUDr. Z. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené D. M. škodu v souladu s dohodou o narovnání a o svolení dlužníka k přímé vykonatelnosti závazků z ní plynoucích, uzavřenou mezi obviněným a poškozenou dne 22. 10. 2002 ve formě notářského zápisu před notářkou Mgr. M. H.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 10. 4. 2001 pod záminkou půjčky 5.000.000,- Kč se splatností do 10. 8. 2001, vylákal tuto částku na poškozené D. M., v hospitalizačním M. v P., K. 1, a přes urgence peníze poškozené nevrátil a termín splatnosti půjčky i půjčku samu odmítl uznat písemně a tímto jednáním způsobil poškozené D. M. škodu ve výši 5.000.000,- Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný MUDr. Z. S. a matka obviněného Ing. J. S., CSc. odvolání proti výrokům o vině a trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 6To 4/2004, zamítl podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná.
Proti tomuto usnesení podal obviněný dne 15. 4. 2004 prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. M., CSc. dovolání proti výroku o vině z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vadnost napadeného rozhodnutí obviněný spatřuje především v nesprávných skutkových zjištěních. Obviněný namítl, že jeho skutek neměl být posouzen podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., ale pouze podle §250 odst. 1 tr. zák. Poukázal na to, že podle zjištění Městského soudu v Praze podvodně vylákal na poškozené částku 5.000.000,- Kč, která ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. představuje škodu velkého rozsahu. Městský soud v Praze přitom uvedl, že tato kvalifikace je odůvodněna vyšším stupněm plánovitosti, promyšlenosti i skutečností, že se obviněný dopustil jednání vůči své známé v její tíživé osobní situaci a v době, kdy byla hospitalizována v rehabilitačním zařízení. Obviněný namítl, že soud se v této souvislosti nezmínil o žádných skutečnostech, které by snižovaly míru společenské nebezpečnosti činu a zmínil se o nich jen při úvahách o trestu. Podle obviněného platí zásada materiálního posuzování okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. bez výjimky pro všechny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u majetkových deliktů i tehdy, jestliže z hlediska výše škody je kvalifikační znak naplněn. Připomněl, že podle obecně přijaté judikatury se uznává, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům. Tento obecně uznávaný výklad podle názoru obviněného neodpovídá plně zákonu. Přísnější kvalifikace by měla být ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. aplikována ne běžně, nebo dokonce zpravidla, ale jen tehdy, když jde o podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti činu.
Obviněný dále namítl, že nelze dovodit naplnění nejen materiálního, ale i formálního znaku „škoda velkého rozsahu,“ protože tento znak nelze ztotožňovat s částkou, která byla poskytnuta jako půjčka. Poukázal přitom na to, že poškozená jako restituentka získala větší majetkové hodnoty a že v době, kdy mu poskytla relativně vysokou půjčku, tato částka představovala jen menší část jejího majetku, přičemž měla a dosud má příjem z pronájmu nebytových prostor. Z hlediska delšího časového úseku oproti splatnosti půjčky tvrzené poškozenou, se proto na její straně nejedná o takovou majetkovou újmu, která by jí přivodila nepříznivou finanční nebo majetkovou situaci. O tom podle obviněného svědčí i to, že poškozená netrvala při narovnání na jednorázovém nebo alespoň krátkodobém splnění zbytku dluhu, nežádala úroky, ani se nedomáhala náhrady škody. Obviněný dále uvedl, že svým způsobem lze dovodit i spoluzavinění poškozené, která si nezajistila písemnou dohodu o půjčce nebo alespoň písemné uznání dluhu, z něhož by byla patrná i splatnost půjčky.
Tyto skutečnosti podle obviněného snižují stupeň společenské nebezpečnosti činu natolik, že kvalifikační znak škody velkého rozsahu není naplněn formálně ani materiálně, takže k němu ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. nemělo být přihlédnuto a s ohledem na reálné zhodnocení škody měl být skutek posouzen jen podle §250 odst. 1 tr. zák.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudkem podle §265k odst. 1, §265m odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 20004, sp. zn. 6To 4/2002, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1T 8/02, jako součást předcházejícího řízení. Dále, aby zrušil všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou uvedených rozhodnutí pozbudou podkladu, a aby sám uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a uložil mu přiměřený trest, nejspíše samostatný trest peněžitý.
Tento návrh obviněný učinil s výhradou, že současně podává podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Pokud by stížnost byla podána a byla úspěšná, mohl by podle něj Nejvyšší soud vynést rozhodnutí, jímž by věc po zrušení rozhodnutí obou soudů byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, v němž by bylo přezkoumáno i skutkové zjištění soudu.
Podáním ze dne 24. 5. 2004, které bylo Městskému soudu v Praze doručeno dne 25. 5. 2004, obviněný změnil rozsah a důvody dovolání ze dne 13. 4. 2004 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 6To 4/2004. Uvedl, že nadále trvá na tom, že jsou naplněny důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím současně i podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá jak na nesprávném právním posouzení skutku, tak na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když Vrchní soud v Praze rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1T 8/02, ačkoliv byl v řízení, které předcházelo usnesení Vrchního soudu v Praze, dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Oproti původnímu dovolání obviněný spatřuje těžiště námitek v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu, ačkoliv nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nejen podle kvalifikované, ale ani podle základní skutkové podstaty. Obviněný namítl, že použité právní kvalifikaci neodpovídá popis skutkového děje, protože nezahrnuje závěr o úmyslu obviněného údajně nespornou půjčku pět miliónů Kč poškozené D. M. nevrátit, resp. nevrátil ji v údajně v dojednané době splatnosti, a proto podle obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle obviněného nedošlo ani k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Podle obviněného spočívá závěr soudů obou stupňů o údajném termínu splatnosti půjčky do 10. 8. 2001 na velmi chabém základě, když soudy nezpochybnily, že šlo o půjčku. Pak by ovšem podle názoru obviněného (při skutkových závěrech soudů obou stupňů) nemohla být způsobena dolosním zaviněním obviněného poškozené škoda ve výši pět miliónů Kč. Dále namítl, že chybí příčinná souvislost mezi úmyslným jednáním a údajným následkem, který v podobě škody velkého rozsahu na cizím majetku nevznikl. Z toho obviněný dovozuje, že jsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), a l) tr. ř., a to nejen v důsledku porušení příslušných ustanovení trestního zákona, ale i nesprávným posouzením půjčky podle relevantních ustanovení občanskoprávních předpisů. Obviněný je přesvědčen, že se jedná o občanskoprávní vztah. Poukázal přitom též na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, který se zabýval posuzováním jednání podvodného charakteru a dokazováním výše škody při takovém jednání a domnívá se, že závěry uvedené v tomto nálezu by mohly dopadat i na jeho trestní věc.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 6To 4/2004, i jemu předcházející vadné řízení včetně rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1T 8/2002, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Pokud by dovolací soud neshledal pro takový postup dostatek důkazních podkladů, obviněný dále navrhl, aby po zrušení napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení byla věc vrácena podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. K námitkám obviněného v dovolání ze dne 13. 4. 2004 uvedla, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují, jak způsobení následku (škody velkého rozsahu), tak podvodné jednání obviněného spočívající ve vylákání finanční částky pod záminkou půjčky se splatností do čtyř měsíců, což přes opakované urgence a probíhající trestní stíhání obviněný neučinil, přičemž bylo prokázáno, že v době splatnosti předmětné částky nedisponoval potřebnými volnými prostředky, a významnou část z částky pěti miliónů Kč obviněný použil na vrácení dluhu, přičemž obviněný nabytí peněz v takové výši v rozhodném období neočekával a ani očekávat nemohl.
Pokud obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav a chybné hodnocení důkazů, uplatňuje podle názoru nejvyšší státní zástupkyně námitky, které stojí mimo rámec tohoto důvodu dovolání, protože námitky spočívající v údajné nesprávnosti samotných skutkových zjištění učiněných soudem, jakož i v nesprávnosti hodnocení důkazů nekorespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zmíněný dovolací důvod však podle ní naplňuje námitka obviněného, že soudy přesvědčivě nevyložily, zda skutek vykazuje znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. i po stránce materiální. Obviněný v této souvislosti namítal, že nebyla věnována dostatečná pozornost splnění materiální podmínky uvedené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. K tomu nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že praxe soudů vychází z názoru, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti činu zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne pouze tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, jak je určován v §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. Z toho však současně plyne, že nelze spojovat formální znaky trestného činu, které již samy o sobě určují typovou nebezpečnost trestného činu pro společnost, s materiální podmínkou podle §88 odst. 1 tr. zák., která počítá s komplexem všech okolností případu včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu.
Okolnosti, zda byly v posuzovaném případě skutečně splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., věnoval podle názoru nejvyšší státní zástupkyně soud prvního stupně potřebnou pozornost, zejména poté, co byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2003, sp. zn. 6To 137/02, zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 1T 8/02, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž jedním z důvodů takového postupu bylo podle odvolacího soudu právě to, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s dikcí §88 odst. 1 tr. zák. V dalším řízení Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 1T 8/02, náležitě odůvodnil závěr o splnění nejen formální podmínky pro použití vyšší trestní sazby, ale také materiální podmínky, a to zvýšený stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnosti podle §3 odst. 4 tr. zák., který je v případě obviněného MUDr. Z. S. dán zejména tím, že se dopustil plánovitého a promyšleného jednání vůči starší jemu známé osobě, přičemž zneužil i jejího zhoršeného stavu a hospitalizace v rozhodném období. Dále uvedla, že na celkový postoj obviněného lze usuzovat i ze skutečnosti, že kroky vedoucí k vrácení peněz začal činit až poté, co na něj byla podána obžaloba, když až krátce před konáním hlavního líčení poškozené vrátil částku 1.000.000,- Kč a uzavřel s ní dohodu o splácení zbylé částky. Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že s ohledem na absenci odvolání státního zástupce již proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 1T 8/02, se odvolací soud omezil na konstatování chybných závěrů soudu prvního stupně, které vedly k aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., pro kterou nebyly splněny zákonné podmínky.
K doplnění dovolání obviněného nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že z popisu skutku i odůvodnění soudních rozhodnutí je zřejmé, že soud neuvěřil verzi obviněného a svá skutková zjištění postavil zejména na výpovědi poškozené D. M., která je podporována výpověďmi svědků J. J., T. P. a Ing. arch. J. M. Poukázala na to, že soud vzal za prokázané, že obviněný vylákal pod příslibem brzkého vrácení ke škodě poškozené částku 5.000.000,- Kč a o tuto částku se k její škodě obohatil, přičemž poškozenou uvedl v omyl jak účelem „ půjčky,“ tak i termínem její splatnosti. K odkazu obviněného na výše zmíněný nález Ústavního soudu uvedla, že nález řeší rozdílnou problematiku.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný změnil v době trvání lhůty k podání dovolání (§265e odst. 1, 2 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.) dovolací důvody a dovolání nyní opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), a l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze především namítat, že skutek, tak jak byl v řízení předcházejícím rozhodnutí zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoliv ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení než právní posouzení skutku. Takové posouzení může být nesprávné tehdy, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, která má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Skutková zjištění však dovolací soud nemůže přezkoumávat.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) citovaného ustanovení trestního řádu.
Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku zřejmé, že soud zjistil skutek v rozsahu, který zcela pokrývá znaky trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7Tdo 686/2002). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že poškozená D. M. v době a na místě, které jsou specifikovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, zapůjčila obviněnému MUDr. Z. S. částku 5.000.000,- Kč a že obviněný tuto částku vylákal pod záminkou půjčky se splatností do 10. srpna 2001, kterou přes její urgence nevrátil. Pokud jde o splatnost půjčky poukázal odvolací soud na to, že Městský soud v Praze zjevně opomenul výpověď poškozené D. M. z přípravného řízení na č. l. 21 spisu, která označila za den splatnosti půjčky den 13. srpna 2001, a dodal, že toto okrajové pochybení v popisu skutku nemělo vliv na rozhodnutí o vině obviněného.
V popisu skutku soud prvního stupně uvedl, že obviněný částku 5.000.000,- Kč „vylákal“ a závěr o úmyslu obviněného tuto částku nevrátit vůbec, resp. ji nevrátit ve sjednané době splatnosti, je vyjádřen tak, „že obviněný tuto částku přes urgence poškozené nevrátil a termín splatnosti i půjčku samu odmítl uznat písemně a tímto jednáním způsobil poškozené D. M. škodu ve výši 5.000.000,- Kč“. Takto vymezený skutek je dostatečně popsán z hlediska §120 odst. 3 tr. ř. Pokud jde o námitku týkající se splatnosti půjčky, jde o námitku skutkovou, kterou se Nejvyšší soud nemůže z výše uvedených důvodů zabývat. Stejně tak se nemůže zabývat námitkou obviněného, že jde o občanskoprávní vztah mezi obviněným a poškozenou, když soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jde o trestný čin. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že těmito námitkami obviněného se zabýval již odvolací soud, který se s nimi ve svém rozhodnutí vypořádal.
Nejvyšší soud shledal, že nejsou naplněny důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., když většina dovolacích námitek obviněného představuje námitky skutkové a pokud jde o námitku právní týkající se popisu skutku, tato nebyla shledána důvodnou. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání obviněného rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek