ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.984.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 984/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. září 2004 o dovolání obviněného N. I., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 9 To 127/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 154/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 6 T 154/2003, byl obviněný N. I. uznán vinným pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost A. p., a. s., se sídlem P., Ř. 12, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestný čin spáchal tím, že dne 19. 3. 2002 oznámil na linku 158 a následně též do úředního záznamu sepsaného dne 22. 3. 2002 na Obvodním ředitelství Policie České republiky, správě kriminální policie a vyšetřování v P., že neznámý pachatel v době od 09:00 hodin dne 18. 3. 2002 do 05:00 hodin dne 19. 3. 2002 v P., z hlídaného parkoviště vedle autobusového nádraží mezi ulicemi P. a N. P. odcizil nákladní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz Atego 815, bílé barvy, SPZ AKA 95-66, v hodnotě 1.136.400,- Kč, ačkoliv si byl vědom, že k tomuto odcizení nedošlo, a že jeho syn V. I. má v úmyslu zneužít jím podané oznámení o odcizení nákladního vozu k uplatnění pojistné události, k čemuž následně došlo, neboť dne 8. 4. 2002 u společnosti A. p., a. s., uplatnil svědek V. I. pojistnou událost - odcizení nákladního vozu Mercedes Benz Atego, SPZ AKA 95-66 - pojistné plnění mu však nebylo vyplaceno, nýbrž k jeho výplatě došlo k rukám majitele vozu, společnosti M. B. L., s. r. o., sídlem D. 2, P., ve výši 858.536,- Kč ke škodě společnosti A. p., a. s., sídlem P., Ř. 12.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 9 To 127/2004, odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Toto usnesení napadl obviněný N. I. prostřednictvím obhájce JUDr. P. K. dovoláním, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily účastenství obviněného na spáchání pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Obviněný je přesvědčen, že byla nesprávně posouzena otázka akcesority účastenství, tedy závislosti trestní odpovědnosti účastníka (v jeho případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Uvedl, že hlavní pachatel, kterým měl být podle soudu V. I., nebyl v souvislosti s touto věcí trestně stíhán, nebylo mu sděleno obvinění z trestného činu pojistného podvodu, a proto podle obviněného není možné, aby on byl odsouzen za pomoc k trestnému činu hlavního pachatele. Poukázal dále na údajné chronologické nesrovnalosti, když trestný čin měl spáchat dne 19. 3. 2002, dne 22. 3. 2002 mu bylo sděleno obvinění a V. I. oznámil pojistnou událost teprve dne 8. 4. 2002.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je třeba přisvědčit, ačkoliv se mělo opírat spíše o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť pochybení se dopustil již soud prvního stupně a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Je přesvědčena, že právní posouzení skutku soudem prvního stupně je nesprávné, neboť osoba, která oznámila pojistnou událost a měla se tedy přímo dopustit trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák., nebyla pro takové jednání trestně stíhána. Obviněný se proto nemohl stát účastníkem na tomto (neexistujícím) trestném činu. Poukázala však také na to, že u trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. může být trestná i příprava tohoto trestného činu. Trestnost přípravy podle ní nevylučuje ani skutečnost, že hlavní pachatel tento trestný čin z formálního hlediska nespáchal. Nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že jednání obviněného by bylo možno posoudit jako přípravu k trestnému činu pojistného podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 9 To 127/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 6 T 154/2003, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Základní námitkou obviněného, v níž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je údajné nesprávné posouzení otázky akcesority účastenství. Obviněný se domnívá, že nelze odsoudit pomocníka trestného činu za situace, kdy není postavena na jisto míra trestní odpovědnosti hlavního pachatele trestného činu a nejedná se přitom o situaci, kdy nelze hlavního pachatele trestně stíhat. Dospívá k závěru, že soudy de facto odsoudily hlavního pachatele, aniž by byl trestně stíhán.
Je skutečností, že V. I. syn obviněného, nebyl v době trestního stíhání obviněného N. I. trestně stíhán pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a vystupoval v trestní věci obviněného N. I. v postavení svědka. Podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Podle §10 odst. 2 tr. zák. na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného. Pomocí se tedy rozumí fyzická nebo psychická podpora pachatele před činem nebo při jeho spáchání, a to formami jednání, které zákon příkladmo uvádí v §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Účastenství v užším smyslu se opírá o zásadu akcesority účastenství, která v obecné podobě znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Zásada akcesority účastenství spočívá v tom, že organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. jen tehdy, jestliže hlavní pachatel trestný čin dokonal nebo se o něj alespoň pokusil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto případě jsou naplněny znaky účastenství formou pomoci, protože V. I. nahlásil nepravdivé údaje pojišťovně (odcizení předmětného vozu, a to už v době, kdy bylo trestní oznámení obviněného N. I. usnesením Policie České republiky odloženo s tím, že se skutek nestal) a v rámci uplatnění pojistné události s následným vznikem škody pojišťovně ve výši přes 800.000,- Kč (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto odůvodnění i popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval V. I. za pachatele trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. l, 4 písm. b) tr. zák. Tuto otázku vzhledem k obsahu odůvodnění rozsudku vyřešil jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř., protože se jednalo o otázku viny, kterou musí orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně. S právní kvalifikací skutku se ztotožnil v napadeném usnesení i soud druhého stupně, který odkázal v tomto směru na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tímto závěrem ostatně argumentuje sám obviněný v dovolání, když zmiňuje, že soudy ve skutečnosti odsoudily přímého pachatele bez toho, aby s ním bylo vedeno trestní řízení.
Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že V. I. svým jednáním naplnil znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a proto bez ohledu na skutečnost, že dosud nebyl pro tento skutek trestně stíhán, Nejvyšší soud považuje tuto právní kvalifikaci i právní kvalifikaci jednání obviněného N. I. jako pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst 1, 4 písm. b) tr. zák. za správnou.
Námitkami, které se týkají časových nesrovnalostí, se nemohl Nejvyšší soud zabývat, neboť jde o námitky skutkové, které nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek