ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1031.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1031/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 dovolání obviněného P. K., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 9 To 628/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 620/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 T 620/2002, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v nočních hodinách z 1. 10. na 2. 10. 2002 po předchozí domluvě samostatně odsouzeného P. s nezjištěnou osobou, přicestovali samostatně odsouzený M. P. a P. P. vypůjčeným osobním motorovým vozidlem M. – bílé barvy, SPZ, z České republiky do Slovenské republiky, kde v obci K. převzali tito samostatně odsouzení od nezjištěné osoby 4 osoby čínské národnosti, které odvezli na státní hranici mezi Českou a Slovenskou republikou, kde je v prostoru mostu na dálnici D2 vysadili a odjeli do České republiky a zde je převzal samostatně odsouzený R. D., kterého na místo přivezl obžalovaný P. K., přičemž tento samostatně odsouzený je převedl mimo hraniční přechod na území České republiky, kde byli zadrženi policejní hlídkou, přičemž samostatně odsouzený M. P., P. P. a obžalovaný P. K. čekali společně před místním pohostinstvím v L. na příchod samostatně odsouzeného R. D. s cizinci, aby osobními vozidly Mercedes, SPZ, a osobním vozidlem Fiat Uno, SPZ, majitele obžalovaného P. K., cizince dopravili do vnitrozemí, a to za přislíbenou odměnu, přičemž na místě byl obžalovaný P. K. zadržen policejní hlídkou.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §171a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Siemens M35.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný P. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 9 To 628/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen dne 10. 3. 2004 Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi, dne 11. 3. 2004 obhájci obviněného Mgr. Z. H. a dne 25. 6. 2004 obviněnému P. K.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím shora jmenovaného obhájce dne 6. 4. 2004 na poštu dovolání, adresované a doručené Okresnímu soudu v Břeclavi dne 7. 4. 2004. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „rozhodnutí odvolacího soudu stojí na nesprávném právním posouzení dané věci a měl být s ohledem na uvedené a provedené důkazy zproštěn podané obžaloby státního zástupce“.
V odůvodnění dovolání obviněný předeslal, že provedeným dokazováním byl dostatečně zjištěn skutkový stav včetně toho, jakým způsobem v inkriminované chvíli vystupoval. Namítl však, že svým jednáním v žádném případě nenaplnil subjektivní stránku trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, který má dolósní charakter. Soudy obou stupňů jeho úmysl zjevně předpokládají, avšak tento jejich předpoklad nemá žádnou oporu v provedeném dokazování; soud prvého stupně dokonce prohlašuje, že se jednalo o úmysl přímý, což odvolací soud potvrdil. Podle názoru obviněného v posuzovaném jednání tento požadovaný prvek úmyslu zcela absentuje, neboť se o trestné činnosti dozvěděl až v souvislosti se zatýkáním policií. Samotný fakt, že známému vypomohl s odvozem neznámých lidí, ještě nezakládá jeho trestněprávní odpovědnost. S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci je podle dovolatele zjevné, že u něj došlo k omylu skutkově negativnímu, kdy nevěděl, že faktická okolnost podmiňující jeho trestnost skutečně existuje, přičemž tato jeho nevědomost vylučovala v rovině trestní jak úmysl (přímý i nepřímý), tak i vědomou nedbalost. Rovněž upozornil na vymezení zavinění a přímého úmyslu v trestním zákoně. Z uvedených důvodů se obviněný domnívá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když jeho odvolání zamítl. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 9 To 628/2003, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby jeho osobu zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněným uvedený dovolací důvod nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím předložené argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Argumenty obsažené v dovolání jsou opakováním obhajoby obviněného z odvolání, s nimiž se vypořádal ve svém rozhodnutí druhoinstanční soud. Dovolatel se tedy domáhá druhé odvolací instance s argumentací, že jde o jím zmiňovaný dovolací důvod a dále o výlučně odlišné hodnocení důkazů soudy. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad ohledně právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce zmíněného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Důvody dovolání jsou totiž koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
V dovolání obviněný P. K. namítá, že popsané jednání nenaplňuje po subjektivní stránce trestný čin, jímž byl uznán vinným a vyjadřuje přesvědčení, že na jeho straně došlo k omylu skutkově negativnímu. Podle názoru Nejvyššího soudu tyto výtky obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v tomto směru je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. se dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nebo jinému umožní nedovolené překročení státní hranice, uvedený čin spáchá za úplatu a jako člen organizované skupiny. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve smyslu ustanovení §171a odst. 1 tr. zák. je umožnění nedovoleného překročení státní hranice každé jednání pachatele, které napomáhá (usnadňuje) jiné osobě nedovoleně překročit státní hranici tím, že ji za tím účelem převede či převeze přes státní hranici, opatří k překročení státní hranice dopravní prostředek, poskytne potřebnou radu apod. Za umožnění nedovoleně překročit státní hranici lze pokládat též slib pachatele poskytnout této osobě pomoc v jejím dalším pohybu na území cizího státu, např. přistavením vozidla v blízkosti státní hranice a převozem této osoby do vnitrozemí cizího státu (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2001 Sb.). K naplnění znaku organizovaná skupina se vyžaduje, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizované trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a k tomu odpovídající podrobné rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých pachatelů, že tyto okolnosti význačně zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter, nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině a postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel, přičemž současně si musí být vědom vytvoření této skupiny.
Vzhledem k námitkám uplatněným v dovolání Nejvyšší soud posuzoval, zda jednáním obviněného byly naplněny znaky trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zda bylo prokázáno jeho úmyslné zavinění ve vztahu k následku způsobenému uvedeným trestným činem. V tomto směru bylo nutno řešit otázku, zda bylo zjištěno, že obviněný věděl, že svým činem jinému umožňuje neoprávněně překročit státní hranice, zda si byl vědom, že převádění občané nemají platné cestovní doklady nutné pro vstup do České republiky, popřípadě že jsou převáděny mimo oficiální hraniční přechod a současně, zda věděl o vytvoření organizované skupiny s dalšími minimálně dvěma osobami.
Pro posouzení, zda jednání obviněného P. K. vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným a zda rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, je rozhodný popis skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 T 620/2002, a podrobně rozveden v jeho odůvodnění. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že v posuzovaném případě šlo o trestnou činnost spáchanou pěti osobami. Z provedeného dokazování taktéž vyplývá, že způsob realizace předem naplánovaného neoprávněného převedení cizinců bez platných cestovních dokladů nutných pro vstup do České republiky mimo oficiální hraniční přechod byl naplánován a koordinován tak, aby každý z účastníků plnil ty úkony, ke kterým byl předem určen. Z popisu jednání dále plyne, že obviněný P. K. byl do této organizované skupiny vědomě začleněn, přičemž ke spojení s ostatními členy skupiny používal buď mobilního telefonu nebo byl s nimi v osobním kontaktu. K zajištění akce spočívající v převezení cizinců použil svého osobního automobilu, což ostatně sám ve své výpovědi potvrdil, jak se konstatuje v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně na str. 3 („…byl kontaktován P. P. s tím, že potřebuje jet na Slovensko a že potřebuje odvést nějaké lidi. Poté, co zpočátku obžalovaný nechtěl toto učinit, později tedy svolil, přičemž vyzvedl samostatně odsouzeného D. a přivezl ho do L., kde ho vysadil. …D. zavezl k železničnímu mostku, kde mu ukázal, kde je dálnice a sdělil mu, že zde má počkat. Poté odjel do B. a volal samostatně odsouzenému P., že má za ním do B. dojet.“). Tyto skutečnosti prokazují i výpovědi svědka R. D. („... uvedl, že měl sraz s P. v jedné restauraci, přičemž on místo sebe poslal obžalovaného P. K. a tento ho odvezl k dálnici a ukázal mu směr.“) a svědka P. P. („… dle jeho výpovědi nabídl obžalovanému původně pašování cigaret, přičemž obžalovaný ho telefonicky zkontaktoval a sdělil mu, že pojede. Svědek dále uvedl, že úkolem pana obžalovaného K. bylo dovést tyto lidi do B. …skutečnost, že se nejedná o pašování cigaret, ale o pašování lidí, se dozvěděl obžalovaný na poslední chvíli od svědka.“), které jsou popsány na str. 4 odůvodnění téhož rozsudku. Ze skutkových zjištění rovněž plyne, že obviněný měl za uvedenou činnost přislíbenou odměnu. Vzhledem k popsaným zjištěným skutečnostem je podle názoru Nejvyššího soudu zcela důvodný závěr Okresního soudu v Břeclavi, že obviněný se účastnil trestné činnosti vědomě, za úplatu a jako člen organizované skupiny.
Soudu prvého stupně nelze vytknout ani pochybení, pokud v jednání obviněného P. K. shledal přímý úmysl ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. V této souvislosti je nutno připomenout, že závěr o zavinění je sice závěrem právním, který ale musí vycházet ze skutkových zjištění soudu, jak vyplývají z provedeného dokazování. Na zavinění a jeho formu lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Jestliže obviněný zavinění popírá, jak je tomu v případě dovolatele, nelze pouze z této skutečnosti vyvodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu. Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, může to být např. určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem jeho vůle. U obviněného to bylo právě jeho konkrétními důkazy prokázané jednání, ze kterého mohl soud prvého stupně učinit důvodný závěr o úmyslu P. K. způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem státu na kontrole osob, jenž překračují státní hranici.
V naznačeném směru proto nelze přijmout argumentaci dovolatele, že se o trestné činnosti dozvěděl až v souvislosti se zatýkáním policií a že se toliko domníval, že odváží neznámé lidi. Okresní soud v odůvodnění rozhodnutí důvodně konstatoval, že tvrzení obviněného spočívající v tom, že nevěděl, o jakou činnost se jedná, vyvrací dostatečným způsobem právě jeho výpověď, v rámci níž uvedl, že posléze k odvozu lidí svolil a za tímto účelem souhlasil též s tím, že tento odvoz bude prováděn i jeho automobilem. V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy obou stupňů sice nerozvedly, zda obviněný P. K. věděl, že převádění občané nemají platné cestovní doklady pro vstup do České republiky. Ze skutkových zjištění je však zřejmé, že obviněný věděl, že tyto osoby jsou svědkem R. D. převáděny ze Slovenské republiky na území České republiky, a to mimo oficiální hraniční přechod. Jak již bylo výše uvedeno z výpovědi svědka P. P. navíc jasně plyne, že obviněný P. K. byl obeznámen s tím, že se jedná „o pašování lidí“. Ze skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě a zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně nelze v žádném případě učinit závěr, že by se obviněný odvozem R. D. do prostoru státní hranice mezi Českou republikou a Slovenskou republikou a jeho nasměrováním k mostu na dálnici D2, kde měl převzít cizince, a dále očekáváním příchodu jmenovaného a uvedených cizinců na parkovišti v L., toliko pasivně účastnil na celé události, popř. že by pouze vypomohl známému s odvozem neznámých lidí a tedy jednal ve skutkovém omylu negativním, jak vyplývá z podaného dovolání. Z popsaného jednání je naopak zřejmé, že obviněný P. K. byl o skutečném obsahu a cíli jednání celé skupiny dostatečně informován, o čemž svědčí i fakt, že ve svém počínání, byť podle svých tvrzení s celou věcí nechtěl mít nic společného, pokračoval až do okamžiku zadržení policejní hlídkou.
Je potřebné ale přisvědčit dovolateli v tom smyslu, že soud prvého stupně subjektivní stránku předmětného trestného činu dostatečně a výstižně ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku nepopsal. Z odůvodnění rozsudku ale jasně vyplývá, že soud se s danou problematikou správně a náležitě vypořádal, a proto se v daném případě jedná pouze o neúplnost popisu skutku a porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., a nikoli o nesprávné hmotně právní posouzení skutku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně, s nímž se ztotožnil i Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 9 To 628/2003, objasňuje všechny skutkové okolnosti potřebné pro použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. včetně úmyslného zavinění ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., a to i vzhledem k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. K. jako zjevně neopodstatněné odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učini v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k