ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1132.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1132/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 dovolání, které podala obviněná L. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 6 To 181/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 95/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 2 T 95/2002, byla obviněná L. F. uznána vinnou trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., protože od 20. srpna 2001 nejméně do 20. 4. 2002 v P. a jinde neplatí úmyslně řádně výživné na syna T. F., ačkoli jí tato povinnost byla stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. P 220/94, ze dne 22. 2. 2000, který nabyl právní moci dne 13. 4. 2000, ve výši 1000,- Kč měsíčně předem vždy do dvacátého dne v měsíci k rukám otce oprávněného dítěte V. F., takže její dluh na výživném za uvedené období činí částku 9000,- Kč, přičemž úmyslné neplnění vyživovací povinnosti je spatřováno v tom, že obžalovaná nepracuje, i když by pracovat mohla a obdržela v rozhodném období jednorázově 200.000,- Kč, takže i z této částky hradit výživné mohla.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §213 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil zaplatit dlužné výživné.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná L. F. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 6 To 181/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 2 T 95/2002, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 6 To 181/2003, podala obviněná L. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadla všechny výroky těchto rozhodnutí. Dovolatelka se domnívá, že soudy prvního i druhého stupně vycházely při svém rozhodnutí z mylného a neúplného posouzení skutkového stavu a tudíž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti konstatuje, že soudy ve svých výrocích uvádí: „úmyslné neplnění vyživovací povinnosti je spatřováno v tom, že obžalovaná nepracuje, i když by pracovat mohla“. K tomu namítá, že v posledních několika letech trpí tzv. únavovým syndromem, který se subjektivně i objektivně zhoršuje, a proto je ve stálé, byť většinou ambulantní lékařské péči. Z toho důvodu jí činí silné obtíže zvládnout své alespoň základní sociální a společenské návyky, o možnosti ucházet se o řádné zaměstnání nebo je vykonávat ani nemluvě. Připomíná, že z obdržené jednorázové částky 200.000,- Kč poslala rodině svého syna částku přes 20.000,- Kč, přičemž poskytnutí vyšší částky nebylo v té době v jejích silách. Podle dovolatelky je z uvedených skutečností patrno, že se subjektivně nemohla dopustit trestného činu a soud nesprávně posoudil skutek, ze kterého byla obviněna. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadená rozhodnutí včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je možno ze základních hledisek označit dovolání za přípustné. Dále konstatuje: „V daném případě je však třeba souhlasit s odůvodněním zejména druhoinstančního soudu, který reagoval na totožnou argumentaci obviněné uvedenou v řádném opravném prostředku, jakým bylo odvolání. Městský soud v Praze správně ujasnil, že výdaje obviněné plně pohlcují částku, kterou obviněná udává jako svůj příjem. Přesto však připustila před druhoinstančním soudem, že obden se schází v restauraci s přáteli. Současně připustila přijetí doplatku důchodu ve výši 200.000,- Kč a dále částku 50.000,- Kč, kterou obdržela z rodinné záložny po své matce. Obviněné bylo uloženo, aby měsíčně přispívala na výživu svého syna částkou 1000,- Kč měsíčně, přičemž se jedná o denní částku 33,30 Kč, kdy podle názoru odvolacího soudu se jedná o tak minimální příspěvek na úhradu potřeb studujícího syna, že obviněná i přes patnácti procentní pracovní omezení při projeveném zájmu o plnění vyživovacích povinností mohla tuto částku uhradit“. Z těchto důvodů státní zástupkyně považuje dovolání obviněné za zjevně neopodstatněné, přičemž navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné L. F. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnou L. F. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněná jednak upozorňuje na své zdravotní obtíže (v důsledku únavového syndromu, který se subjektivně i objektivně zhoršuje, jí činí silné obtíže zvládnout alespoň základní sociální a společenské návyky, o možnosti ucházet se o řádné zaměstnání nebo je vykonávat ani nemluvě), jednak připomíná, že z obdržené jednorázové částky 200.000,- Kč poslala rodině svého syna finanční částku přes 20.000,- Kč, poskytnutí vyšší částky nebylo v té době v jejích silách, přičemž z těchto důvodů se nemohla subjektivně dopustit trestného činu. Tato tvrzení dovolatelky jsou ale primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci a způsobu hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto namítaných procesních nedostatků až následně obviněná dovozuje nesprávné právní posouzení skutku včetně absence subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V předmětné trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněná L. F. spáchala skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého mimo jiné vyplývá, že: „..od 20. 8. 2001 nejméně do 20. 4. 2002 neplatila úmyslně řádně výživné na svého syna T. F., ačkoli jí tato povinnost byla pravomocným rozsudkem soudu uložena ve výši 1000,- Kč měsíčně, takže její dluh na výživném za uvedené období činil částku 9000,- Kč, přičemž úmyslné neplnění vyživovací povinnosti bylo spatřováno v tom, že nepracovala, i když by pracovat mohla a v rozhodném období obdržela jednorázově 200.000,- Kč, takže i z této částky hradit výživné mohla“. V dovolání obviněná nenamítá, že by takto popsaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud a dále ho rozvedl v odůvodnění svého usnesení na str. 2, byl nesprávně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Její výhrady směřují do správnosti skutkových zjištění ohledně neplnění předmětné vyživovací povinnosti včetně shledaného úmyslu v tomto jednání. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné L. F. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat výroky dovoláním napadených rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo), přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k