ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.120.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 120/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2004 dovolání, které podal obviněný A. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 5 To 291/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 135/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 9 T 135/2002, byl obviněný A. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., protože dne 9. 12. 2001 v 19.00 hod. na území Slovenské republiky jako řidič vlastního osobního automobilu zn. Fiat Brava, v důsledku nepřizpůsobení rychlosti jízdy vozidla dosvitu reflektorů a nepozornosti při jízdě po státní cestě III. třídy, v katastru obce P. ve směru na T. v rámci předjíždění jiného motorového vozidla bez předchozí reakce zachytil a srazil levým předním rohem vozidla, po levé krajnici ve směru jízdy volně se pohybujícího chodce jménem A. R., který přitom utrpěl zlomení klenby a spodiny lební s krvácením do mozkových komor, sériové zlomeniny žeber, zhmoždění a roztržení levé plíce, roztržení hrudní srdečnice, sleziny, jater a další zranění, v důsledku čehož na místě zemřel.
Za tento trestný čin byl obviněný A. P. odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození V. p. S. r. a A. R. odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch obviněného odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 5 To 291/2003, byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a obviněného A. P. odsoudil podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání do výroku o vině a trestu, které bylo u Městského soudu v Brně podáno osobně dne 14. 10. 2003, přičemž je opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V dovolání obviněný uvádí, že až do osudného dne 9. 12. 2001 najezdil desetitisíce kilometrů bez nehody. Inkriminovaný večer přistoupil k řízení motorového vozidla zcela odpovědně, nepožil alkoholické nápoje, nebyl unaven, vozidlo bylo ve výborném technickém stavu, a i když nebyl ve vozidle sám, plně se věnoval jeho řízení a při předjíždění nepřekročil povolený rychlostní limit. Jak došlo ke střetu s poškozeným je pro něj dosud záhadou. Státní zástupce a následně i soud prvního stupně také konstatovaly, že nebylo řádně doloženo, jak se poškozený v inkriminovaném okamžiku na místě pohyboval. Obviněný zdůrazňuje, že přesto, že má výborný zrak, poškozeného jak v okamžiku, kdy jel po silnici, tak ani v okamžiku zahájení předjíždějícího manévru neviděl a neviděl ho ani v okamžiku samotného střetu. Náraz do poškozeného si prvotně vysvětlil jako pád ulomené větve. Poté, co s vozidlem zastavil a šel se spolu s dalšími osobami včetně řidiče předjížděného vozidla podívat, co se stalo, zjistil, že nikdo z nich poškozeného neviděl. Nebyla tedy zodpovězena otázka, jak se poškozený na místo střetu dostal, zda do silnice nevkročil znenadání, zda neseskočil se stromu, případně zda nechtěl tímto způsobem spáchat sebevraždu. Obviněný konstatuje, že soudem bylo uznáno, že na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství mohl poškozený před jeho vozidlo vejít. Nesouhlasí ale se závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy. Podle jeho názoru jsou závěry znalce v otázce nepřiměřenosti rychlosti vozidla z hlediska dohledu nesprávné, což následně dokumentuje závěry znaleckého posudku, který si nechal vypracovat mimo trestní řízení. Zdůrazňuje, že hlavním faktorem pro nesprávnost závěrů znaleckého posudku ve věci provedeného je skutečnost, že znalec nevzal v potaz dosah světel předjížděného vozidla. V této souvislosti obviněný zpochybňuje soudy obou stupňů zjištěnou vědomou nedbalost /§5 písm. a) tr. zák./ v jeho jednání. Rovněž namítá, že v rámci provedeného dokazování nebyla soudem vyhodnocena skutečnost, že u poškozeného nebylo provedeno toxikologické vyšetření, ačkoliv u jeho osoby byl nalezen otvírák na láhve a část kusu tablety Ibuprofen. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že za dané důkazní situace se nelze spokojit jen s dosud provedenými důkazy, které je nutno hodnotit v širších souvislostech jak jednotlivě, tak v celém souhrnu, což se zatím nestalo.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 5 To 291/2003, a na něj obsahově navazující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 9 T 135/2002, a věc soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že z obecných hledisek lze dovolání obviněného označit za přípustné. Podání však vytýká, že dovolatelem uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění dovolání, neboť obviněným uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného A. P. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným A. P. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání namítá, že nebylo zjištěno jak se poškozený a místo střetu dostal a co v inkriminovaném okamžiku dělal. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů opírajících se o znalecký posudek z oboru silniční dopravy, že vzhledem k dosvitu reflektorů nepřizpůsobil rychlost motorového vozidla, což vedlo k tomu, že nezpozoroval poškozeného. Rovněž vytýká neúplnost dokazování a v důsledku toho i nesprávné hodnocení provedených důkazů. Tato tvrzení dovolatele v mimořádném opravném prostředku podrobně popsaná jsou ale primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje chybné právní posouzení daného skutku včetně absence vědomé nedbalosti /§5 písm. a) tr. zák./ z hlediska subjektivní stránky v jeho jednání. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Obviněný v dovolání nenamítá, že by skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho citace výše), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněného jde výlučně o námitky, které jsou mimo rámec tohoto dovolacího důvodu a nelze je podřadit ani pod jiný v zákoně taxativně uvedený dovolací důvod. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného A. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Vypracoval:
JUDr. Štefan Š k a d r a