ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1228.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1228/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2004 o dovolání obviněného Ing. M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 To 25/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 16/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 48 T 16/2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který spáchal dílem sám, dílem jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. (body I./1-4, III/1-2 výroku rozsudku soudu prvního stupně) protože, společně s obviněným Ing. Z. P. po předchozí dohodě uzavřeli v B. v době od června 1997 do června 1998 celkem 6 dohod o půjčce různých finančních částek v celkové výši 3.625.000,- Kč, které se zavázali vrátit ve lhůtě do jednoho měsíce od převzetí půjčky i s požadovaným navýšením, ačkoliv již v momentě, kdy přebírali finanční hotovost, věděli, že zapůjčené finanční prostředky ve stanoveném termínu nebudou schopni vrátit, přičemž převzali půjčky
1)dne 19. 6. 1997 částku 800.000,- Kč od Ing. M. F., kterému se zavázali vrátit půjčku do dne 1. 7. 1997, přičemž tuto půjčku v uvedeném termínu nevrátili a teprve na naléhání a po urgencích poškozeného Ing. M. F. tomuto vrátili dne 22. 11. 1999 částku 49.300,- Kč,
2)v přesně nezjištěné době v období roku 1996 a roku 1997 po částkách 50.000,- Kč až 100.000,- Kč částku v celkové výši 950.000,- Kč od Ing. K. J., kterému se zavázali vrátit půjčku ve lhůtě jednoho měsíce, přičemž tuto půjčku v uvedeném termínu nevrátili a teprve na naléhání a po urgencích poškozeného Ing. K. J. tomuto vrátili na podzim roku 1997 částku 300.000,- Kč a dne 22. 11. 1999 částku 94.000,- Kč, tj. celkem částku 394.000,- Kč,
3)dne 17. 7. 1997 částku 755.000,- Kč s termínem vrácení do 21. 8. 1997 a dne 1. 12. 1997 částku 520.000,- Kč s termínem vrácení do 1. 1. 1998 od J. T., přičemž tyto půjčky v uvedených termínech nevrátili a teprve na naléhání a po urgencích poškozeného J. T. tomuto dne 30. 4. 1998 vrátili částku 42.000,- Kč,
4)dne 1. 12. 1997 částku 300.000,- Kč s termínem vrácení do 1. 1. 1998 a dne 12. 12. 1997 částku 300.000,- Kč s termínem vrácení do 12. 2. 1998 od J. J., přičemž tyto půjčky v uvedených termínech nevrátili a teprve na naléhání a po urgencích poškozeného J. J. tomuto vrátili v době od 10. 6. 1998 do 24. 11. 2003 celkem částku 89.000,- Kč,
obviněný Ing. M. Š. sám
1)
v přesně nezjištěné době od března do června roku 1998 převzal půjčku ve výši 100.000,- Kč od R. P., kterému se zavázal vrátit půjčku do 1. 7. 1998, tuto půjčku ve stanovené lhůtě nevrátil a teprve na naléhání a urgence poškozeného tomuto vrátil postupně v době od 22. 11. 1999 do 24. 11. 2003 celkem částku 14.700,- Kč, přičemž již v době převzetí půjčky věděl, že půjčku ve stanoveném termínu nebude schopen vrátit,
2)dne 1. 12. 1997 převzal půjčku ve výši 210.000,- Kč od Ing. J. M., kterému se zavázal vrátit půjčku do 1. 1. 1998, tuto půjčku v uvedeném termínu nevrátil a teprve na naléhání a urgence poškozeného Ing. J. M. tomuto vrátil dne 22. 11. 1999 částku 1.800,- Kč, přičemž již v době převzetí půjčky věděl, že půjčku ve stanoveném termínu nebude schopen vrátit.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. M. Š. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku krajského soudu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Ing. Z. P. a Ing. M. Š. uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému J. J., na náhradě škody částku 511.000,- Kč a poškozenému Ing. K. J., na náhradě škody částku 556.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. M. Š. uložena povinnost zaplatit poškozenému R. P., na náhradě škody částku 58.000,- Kč a obviněnému Ing. Z. P. byla uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. J. H., na náhradě škody částku 231.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. J. a Ing. K. J. ve zbytku nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 To 25/2004, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ohledně obviněného Ing. M. Š., a to ve výrocích o náhradě škody učiněných podle §228 odst. 1 tr. ř a §229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k poškozenému Ing. K. J. Z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek doplněn podle §259 odst. 2 tr. ř., za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř., tak, že podle §226 písm. c) tr. ř. byli obvinění Ing. Z. P. a ing. M. Š. zproštěni obžaloby Krajského státního zástupce v Brně ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 2 KZv 31/2000, pro skutky uvedené ve zprošťující části výroku rozhodnutí vrchního soudu.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný považuje za nesprávný právní názor, podle něhož byly mezi poškozenými a obviněnými v každém jednotlivém případě uzavřeny smlouvy o půjčce. Obviněný jako součást své obhajoby vyslovil názor, že smlouvy, uzavřené mezi poškozenými a obviněným, nejsou smlouvami o půjčce, ale smlouvami komisionářskými podle §577 zák. č. 513/1993 Sb., obchodního zákoníku. Smlouvy mohou být podle jeho názoru i smlouvami „nepojmenovanými“, ale je nezbytné je posuzovat nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Obviněný souhlasí s hodnocením soudu, že úmyslem jak obviněných, tak poškozených bylo prosté vzájemné zapůjčení finančních obnosů s tím, že je obvinění zhodnotí a takto zhodnocený zisk ve formě úroků budou poskytovat poškozeným. Poukazuje však na to, že podle §657 a §658 zák. č. 40/1994 Sb., občanského zákoníku je předmětem smlouvy prosté půjčení peněz a jejich vrácení včetně dohodnutých úroků. Obsahem ujednání v dané věci bylo poskytnutí peněz za účelem jejich zhodnocení. Úrok mě být uhrazen ze zisku zhodnocovaných peněz. Obviněný poukazuje právě na tu část smlouvy, v níž se strany dohodly na zhodnocování vypůjčených peněz. Pokud byla vůle účastníků taková, jak ji přímo konstatoval Vrchní soud v Olomouci, nemohlo se jednat o smlouvu o půjčce, neboť tato smlouva neupravuje dohodu o zhodnocování peněz. Obviněný tedy analogicky dovozuje, že se jedná pravděpodobně o smlouvu komisionářskou nebo jiný typ smlouvy, který je tomu, co se účastníci skutečně dohodli, obsahově nejbližší. Obviněný se domnívá, že odlišné hmotně právní posouzení typu smlouvy má vliv i na následné posouzení skutečnosti, zda šlo skutečně o podvodné jednání tak, jak je vyhodnotily soudy obou stupňů. Uvádí, že někteří z poškozených ve výpovědích před Policií ČR i před soudem prvního stupně potvrdili, že věděli a souhlasili s tím, že poskytnuté peníze budou určeny k účelu nakupování cenných papírů na burze. Pokud souhlasili s tím, že jejich poskytnuté prostředky budou sloužit k obchodování na burze a ze zisku jim bude poskytnut úrok, lze tento jejich projev vůle kvalifikovat jako uzavření jiného typu smlouvy, než smlouvy o půjčce, ale současně se taková smluvní strana dostává do odlišné situace, protože s vědomím, že jeho peníze slouží obchodování na burze, nepochybně vyhodnocuje informaci, že takovýto obchod může vynést zisk, ale i ztrátu. Pokud tedy poškozený poskytuje finanční prostředky s vědomím, že budou použity pro obchodování s cennými papíry, přijímá s tímto vědomím i riziko možné ztráty z tohoto obchodování. Podle přesvědčení obviněného se lze v této souvislosti domnívat, že by změna hmotně právního posouzení charakteru smlouvy vedla i ke změně hodnocení jeho jednání. Jeho jednání by nemohlo být podvodné, pokud by poškozený souhlasil s riziky spojenými s obchodováním na burze.
Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se ke dni konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. M. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který vycházel z výpovědí poškozených, jednoznačně vyplývá, že šlo o půjčení peněz na velmi krátkou dobu s podmínkou, že tyto peníze budou ve smluvené době vráceny. Skutečnost, že poškozený Ing. M. F. souhlasil s tím, že obviněný použije peníze na burze, nemění nic na závěru, že šlo o půjčení peněz, které měly být vráceny v krátké době, jak vyplývá z potvrzení na č. l. 52, ve kterém se obviněný Ing. M. Š. zavázal, že vrátí (uvedeno „vyplatí“) částku celou v hotovosti. Poškozenému Ing. K. J. bylo sice jedno, na co budou peníze použity, ale musely být vráceny v krátké době jednoho měsíce. Další poškození jednoznačně prokázali, že peníze obviněnému nepůjčili k obchodování na burze, ale půjčené peníze měly sloužit k nákupu zboží. U J. T. k nákupu vzduchových filtrů, u J. J. a u R. P. k nákupu součástek a u poškozeného Ing. J. M. k nákupu náhradních dílů.
Z výše uvedeného skutkového stavu, který je podrobně rozveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a se kterým se ztotožnil i odvolací soud, vyplývá, že mezi obviněným, jeho spolupachatelem a poškozenými byly uzavřeny smlouvy o půjčce podle §657 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je v tomto případě důležité, zda obviněný měl úmysl od počátku peníze nevrátit, tedy zda byl správně učiněn právní závěr o „uvedení v omyl.“. Pokud obviněný se svým spolupachatelem v době, kdy přebírali finanční hotovost, věděli, že finanční prostředky ve stanoveném termínu nebudou schopni vrátit, je zřejmé, že vylákali peníze od poškozených, kteří byli přesvědčeni, že je později dostanou zpět i s patřičnými úroky. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu (v daném případě podvodu) se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, které vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na zavinění a jeho formu lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněný popírá zavinění, jak to bylo v případě obviněného Ing. M. Š., vyvodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu. Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejenom z doznání obviněného. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem jeho vůle.
Úmysl nevrátit peníze již v době, kdy obviněný uzavíral smlouvy o půjčkách, lze dovodit právě z jeho jednání. Ze skutečnosti, že ve velmi krátké době měl vrátit velké množství peněz, přičemž peníze použil na činnost, ve které pozitivní výsledek nelze vždy očekávat, správně dovodil soud prvního stupně závěr (str. 26 rozsudku), že „…oba obžalovaní již v době sjednávání uvedených půjček a přebírání finančních hotovostí museli vědět, že zapůjčené finanční prostředky ve stanoveném termínu nebudou schopni vrátit…“, což je forma zavinění v podobě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., jak rovněž konstatoval soud prvního stupně opět na straně 26 rozsudku. U poškozených Ing. M. F., který souhlasil s tím, že obviněný použije peníze na burze, a Ing. K. J., kterému bylo jedno, na co budou peníze použity, lze „podvodný úmysl“ obviněného v okamžiku uzavírání smluv o půjčkách dovodit z toho, že tito poškození, i přes výše uvedený přístup, trvali na tom, že půjčené peníze obviněný vrátí v domluvené době, která byla velmi krátká (viz potvrzení o předání peněz na č. l. 52, 54 - 57 trestního spisu), takže obviněný při celkovém rozsahu vypůjčených peněz neměl ani možnost již od samého okamžiku, kdy byly smlouvy o půjčkách uzavřeny, peníze vrátit, což platí, jak již bylo výše uvedeno, i ve vztahu ke zbývajícím poškozeným. U poškozených J. T., J. J., R. P. a Ing. J. M. lze dovodit „podvodný úmysl“ také z toho, že jim tvrdil, že peníze potřebuje na nákup součástek.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které v dovolání obviněný uplatnil, nemohou obstát, a proto Nejvyšší soud konstatuje, že popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 48 T 16/2000, v němž Vrchní soud v Olomouci neshledal žádné závady a s nímž se ve svém usnesení ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 To 25/2004, ztotožnil, odpovídá použitá právní kvalifikace. Z obsahu dovolání a po porovnání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je patrno, že s uplatněnými námitkami se již náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy prvního i druhého stupně.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání, které podal obviněný Ing. M. Š. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným a toto rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal