ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1277.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1277/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2004 dovolání, která podali obvinění Z. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002, RSDr. V. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002, a JUDr. O. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 6 To 153/2003, přičemž ve všech případech Městský soud v Praze rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 30/2001, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání obviněného Z. N. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného RSDr. V. S. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. O. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 2 T 30/2001, byli obvinění Z. N., RSDr. V. S. a Z. W. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože jako odpovědní funkcionáři F. m. v., složky S. b., na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli, se sídlem centrály v P., T., shodně při zachování dělby svých funkcí, práce a stejným cílem: V. S. jako náčelník v období od roku 1978 do 31. 5. 1982, Z. W. jako náčelník v období od 1. 6. 1982 do nejméně roku 1985, Z. N. jako náčelník P. v období od roku 1978 do 31. 1. 1981, společně s dalšími odděleně stíhanými pachateli realizovali a organizovali akci s krycím názvem A., jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na vytypované organizátory a sympatizanty akce Ch. za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování se z ČSSR tím, že tuto akci, která byla iniciována rozkazem J. O. ze dne 21. 12. 1977, opakovaně zahrnovali do náplně činnosti svých útvarů, průběžně jako vedoucí pracovníci tuto akci vyhodnocovali, schvalovali, čímž zajistili, aby jejich podřízení s jejich vědomím a v rámci této akce, za tímto účelem, vyvíjeli, psychický nátlak na poškozené v podobě zejména profylakticko rozkladných opatření na bázi nucených styků, vyhrožování uvězněním jako alternace nevystěhování se, znemožnění výkonu zaměstnání, opakovaných domovních prohlídek, výhrůžek použití fyzického násilí, čímž zasáhli nezákonně do základního ústavního práva a svobody poškozených, jako státních občanů ČSSR, spočívajícího v nedotknutelnosti jejich pobytu na území svého státu, zaručeného článkem 31 Ústavy ČSSR, ve znění zákona č. 100/1960 Sb., kdy část poškozených se v důsledku těchto nezákonných represí i vystěhovala, přičemž obžalovaný V. S. a Z. N. takto jednali vůči nejméně poškozeným: M. B., Z. B., V. B., Z. F., K. F., Ing. J. H., M. H., J. H., S. K., P. L., V. M. J. P., K. S., F. S., Z. T., V. T., obžalovaný W. takto jednal vůči nejméně poškozeným: ThDr. M. B., Ing. J. H., M. H., V. M., J. P., K. S., a J. S., čímž porušili nejméně ustanovení článku 34 Ústavy ČSSR, ve znění zákona č. 100/1960 Sb., §23 zák. č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, §3 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.
Za tuto trestnou činnost byli obvinění Z. N., RSDr. V. S. a Z. W. odsouzeni podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §58 odst. 1 písm. a), §60a odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon u všech obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a nad obviněnými byl současně vysloven dohled. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. B., V. T., Z. F., V. B., Z. T. a J. S. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímtéž rozsudkem byl obviněný JUDr. O. M. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Proti výše citovanému rozsudku podali odvolání obvinění Z. N. a RSDr. V. S., dále obvodní státní zástupce pro Prahu 6, a to v neprospěch obviněného JUDr. O. M. a poškození Z. B., V. T., Z. F., V. B. a Z. T.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002, bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání Z. N. jako podané osobou neoprávněnou.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. N. prostřednictvím obhájkyně JUDr. L. L. dovolání.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002, byl k odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 6 podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného JUDr. O. M. v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 2 T 30/2001, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc tohoto obviněného vrácena soudu prvního stupně. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného RSDr. V. S. a poškozených Z. B., V. T., Z. F., V. B. a Z. T. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný RSDr. V. S. prostřednictvím obhájkyně JUDr. V. J. dovolání.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 2 T 30/2001, byl obviněný JUDr. O. M. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §58 odst. 1, §60a odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a nad obviněným byl současně vysloven dohled. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. B., V. T., Z. F., V. B. a J. S. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný JUDr. O. M. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 6 To 153/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný JUDr. O. M. byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože jako náčelník v období od 1. března 1981 nejméně do roku 1985 společně s již odsouzenými Z. N., V. S., a Z. W., a společně s dalšími odděleně stíhanými pachateli realizoval a organizoval akci s krycím názvem \"A.\", jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na vytipované organizátory a sympatizanty akce Ch., za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování se z ČSSR tím, že tuto akci, která byla iniciována rozkazem J. O. ze dne 21. prosince 1977, opakovaně zahrnovali do náplně činnosti svých útvarů, průběžně jako vedoucí pracovníci tuto akci vyhodnocovali a schvalovali, čímž zajistili, aby jejich podřízení s jejich vědomím a v rámci této akce, za tímto účelem vyvíjeli psychický nátlak na poškozené v podobě zejména profylakticko rozkladných opatření na bázi nucených styků, vyhrožování uvězněním jako alternace nevystěhování se, znemožnění výkonu zaměstnání, opakovaných domovních prohlídek, výhrůžek použití fyzického násilí, čímž zasáhli nezákonně do základního ústavního práva a svobody poškozených jako státních občanů ČSSR, spočívajícího v nedotknutelnosti jejich pobytu na území svého státu, zaručeného článkem 31 Ústavy ČSSR, ve znění zákona č. 100/1960 Sb., kdy část poškozených se v důsledku těchto nezákonných represí i vystěhovala, přičemž takto jednal vůči nejméně poškozeným ThDr. M. B., Ing. J. H., M. H., V. M., J. P., K. S., M. B., Z. B., V. B., Z. F., F. S., čímž porušil nejméně ustanovení článku 34 Ústavy ČSSR, ve znění zákona č. 100/1960 Sb., §23 zák. č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, §3 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §58 odst. 1, §60a odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a nad obviněným byl současně vysloven dohled. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. B., V. T., Z. F., V. B. a J. S. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný JUDr. O. M. prostřednictvím obhájkyně Mgr. L. V. dovolání.
Obviněný Z. N. učinil dovolání ve dvou podáních, přičemž jako dovolací důvod v prvním podání uvedl ustanovení §265b písm. f) tr. ř. a ve druhém podání ustanovení §265 písm. f) tr. ř. /skutečnost, že tato v dovolání konstatovaná zákonná ustanovení se v trestním řádu nenachází je podle názoru Nejvyššího soudu zjevnou písařskou chybou, která ale nemá na rozhodnutí o dovolání žádný vliv, neboť každé podání je nutno hodnotit podle jeho obsahu (§59 odst. 1 tr. ř.)/
V prvém podání obviněný namítá, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil jeho odvolání, které zamítl jako podané osobou neoprávněnou, když opřel toto rozhodnutí o skutečnost, že uplatněný řádný opravný prostředek je podepsán pouze jeho obhájkyní. Uvádí, že plnou moc (založenou ve spise) udělil své obhájkyni dne 8. 7. 1996, byla jí zmocněna sepisovat listiny a v zastoupení obviněného je podepisovat. Rovněž připomíná, že podle §41 odst. 2 tr. ř. je obhájce oprávněn podávat za obviněného opravné prostředky. Obviněný proto navrhl, aby bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002, a povoleno jeho odvolání.
Ve druhém podání obviněný uvádí, že z rozdělovníku ani z dalších důkazů založených ve spise nevyplývá, že by byl seznámen s rozkazem ministra vnitra ze dne 21. 12. 1977, č. , kterým byla nařízena akce A., či se základním zaměřením činnosti této akce. Konstatování soudu, že se dopustil jednání kladené mu za vinu, nemá ve spise oporu. Z dokumentů v něm založených je naopak zřejmé, že obvinění mezi sebou neměli žádný vztah po linii vertikální ani horizontální - obviněný O. byl ústavním činitelem, obvinění S. a W. jako náčelníci byli řízeni náměstkem ministra a vůči obviněným N. a M. žádný vztah neměli. V této souvislosti připomíná výpověď obviněného S., který uvedl, že směrem ke krajským správám nemohl nic nařizovat a že obviněnému N. žádné pokyny k akci A. nedával. Trestná činnost tedy nemohla být spáchána ve spolupachatelství. Obviněný konstatuje, že byl odsouzen za trestnou činnost, které se měl dopustit vůči shora uvedeným poškozeným. Tyto osoby však neuvedly, že by se s obviněným někdy setkaly a znaly jej. Soud vycházel z dokumentů, na kterých je obviněný podepsán a v nichž se hovoří o poškozených J. H., V. B. a P. L., není ale zdokumentováno, že by se dopustil protiprávního jednání i vůči zbylým poškozeným.
Obviněný dále hodnotí několik dokumentů založených ve spise, na jejichž základě bylo rozhodováno o jeho vině. K dokumentu \"Vyhodnocení prováděcího plánu práce S. StB za II. pololetí 1978 po problematikách konstatuje, že tento dokument není datován, ve spise je z něj založena pouze titulní strana a strana s podpisem obviněného, přičemž nelze dovodit, že tyto stránky mají mezi sebou jakoukoliv logickou souvislost a návaznost a že pocházejí ze stejného dokumentu; pro objektivní posouzení jeho obsahu je nutné, aby soud měl k dispozici celé znění dokumentu. Listinný důkaz \"Vyhodnocení prováděcího plánu práce S-StB za I. pololetí 1979 po problematikách, rovněž není kompletní, o akci A. se v něm hovoří ve vztahu k V. Š., který v celém řízení nebyl ani vyslechnut, k osobě poškozeného P. L. je uvedeno, že je prováděna dokumentace jeho nepřátelské činnosti v zahraničí. Tento poškozený přitom uvedl, že byl v R. sledován v roce 1980 a později P. P. Je tedy vyloučeno, aby se ve vyhodnocení plánu práce za 1. pololetí 1979 jednalo o činnost v rámci akce A. V předmětném dokumentu je rovněž uveden poškozený V. T., ale ani v tomto případě není vazba na akci A. prokázána. Obviněný dále hodnotí dokument \"Prováděcí plán práce a odboru S-StB na rok 1980.\" Podle jeho názoru se jedná o změť stran bez jakékoliv logické návaznosti, pokud se v něm hovoří o akci A., nejsou v souvislosti s ní zmiňováni žádní poškození či další osoby, s výjimkou P. V., který nebyl vyšetřovatelem ani soudem vyslechnut. Z dokumentu nevyplývá, jakou měla akce A. formu a obsah; je-li v rámci ní zmiňována akce H., nelze dovodit, jak učinil soud, že se tato akce týká poškozeného V. B., neboť neexistuje opora pro tvrzení, že akce H. je totožná se signálním svazkem téhož názvu vedeným na osobu tohoto poškozeného.
Obviněný konstatuje, že byl služebně zařazen shodně jako jeho nástupce obviněný M., tj. jako zástupce náčelníka S. SNB a S. k. a současně jako náčelník S. StB P. Při hodnocení viny obviněného M. však soud přihlédl k tomu, že na dokumentech, kde je vytištěno jeho jméno, je fakticky podpis jeho zástupce plk. I. či pplk. B., stejně tak přihlédl k vyjádření tohoto obviněného, že vykonával prioritně funkci zástupce náčelníka S. SNB P. a S. k. za nemocného gen. R. a správu StB P. řídil jeho zástupce, u dovolatele však tyto skutečnosti soud pominul. Také pominul výpovědi svědků J. B., J. G., J. M. a J. F., kteří shodně uvedli, že obviněný nebyl o probíhajících akcích informován a nevydával při nich, zejména v akci A., rozkazy; problematiku po linii správy řídil zástupce obviněného plk. I., který za ni nesl plnou odpovědnost. Přestože poškození opakovaně vypovídali, že byli v kontaktu s pracovníky StB D., Š. a D., nebyly tyto osoby, i když je proti nim vedeno trestní stíhání, vyslechnuty za účelem zjištění, kým a v jakém rozsahu byly úkolovány. Podle názoru obviněného je třeba rovněž zohlednit skutečnost, že u některých poškozených se nezachovaly spisy StB a není tedy možné prokázat, který z útvarů StB je rozpracovával; výpovědi těchto poškozených jsou přitom subjektivně poznamenány. Z výpovědi poškozených i svědků - bývalých příslušníků StB přitom vyplývá, že pracovníci správy konali výslechy i v objektech K. s. P. Obviněný rovněž namítá, že svědci J. F. a K. P. uvedli, že archivní materiály nejsou z větší části v originálech, ale na mikrosnímcích, přičemž ze spisu není patrno, který materiál byl pořízen z originálu a který z mikrosnímku. Konstatuje, že svědek M. Š. uvedl, že při shromažďování důkazního materiálu bylo postupováno podle úvahy vyšetřovatele. Tímto postupem však bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého má vyšetřovatel povinnost shromažďovat se stejnou pečlivostí důkazy ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný Z. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání.
Obviněný RSDr. V. S. opřel podané dovolání o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítá, že se nestal skutek, který je mu kladen za vinu. Soudy obou stupňů si totiž neujasnily jeho postavení v StB, jeho povinnosti a kompetence. Uvádí, že nápad realizovat akci A. nevznikl na správě StB, která se nepodílela na její realizaci, správa měla za úkol jen poradenskou a metodickou činnost, nemohla zasahovat do kompetence krajských správ, ani jim dávat příkazy. Nebyl předložen důkaz, že by obviněný vybral a určil, že někdo má být do akce A. zařazen. Rovněž neexistuje příkaz, návod či pokyn, jak vůči poškozeným konkrétně postupovat. Takový důkaz nikdy neexistoval, jak potvrdili všichni vyslechnutí svědci. Tento závěr potvrzují i výpovědi poškozených, z nichž vyplývá velmi různorodý přístup příslušníků StB k nim,od pohovorů a výhrůžek až k fyzickému násilí. Obviněný tvrdí, že o akci A. sice věděl, ale nebyl zasvěcen do podrobností jejího uskutečňování, které nebylo v rukou žádného jeho podřízeného. Konstatuje, že mezi ním a tím, co se dělo, stála řada odpovědných pracovníků. Rovněž uvádí, že uposlechnutím rozkazu nezpůsobil nikomu škodu. Z poměrů tehdejší doby vyplývalo, že poškozené bylo možné na základě tehdy platných předpisů stíhat za protistátní delikty a byli ohroženi tresty na svobodě i majetku. Z tohoto hlediska bylo pro ně vystěhování výhodnější, stejně jako pro stát, který se tím vyhnul pozornosti zahraničí na politické procesy. S přihlédnutím k počtu obyvatel ČSSR, počtu signatářů Ch. a počtu osob, které se za působení obviněného v StB v rámci akce A. vystěhovaly, není podle názoru dovolatele použití právní kvalifikace trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele v kvalifikované skutkové podstatě podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. důvodné.
Závěrem dovolání obviněný RSDr. V. S. navrhl, aby byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 9 To 116/2002, (správné označení je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 2 T 30/2001, a byl zproštěn obžaloby.
Obviněný JUDr. O. M. dovoláním napadl v plném rozsahu výrok o vině a trestu v rozsudku odvolacího soudu, přičemž uplatněný mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný konstatuje, že po celou dobu trestního řízení uváděl, že se žádné konkrétní trestné činnosti nedopustil a že nevyhodnocoval a neschvaloval úkoly v rámci akce A. Také nebyl předložen jediný důkaz, který by ho z této činnosti usvědčoval. Odůvodnění napadeného rozsudku se opírá o skutečnost, že v letech 1981 - 85 zastával funkci prvního zástupce SNB v P. a nebere v potaz, že akce A. byla v běhu již od roku 1977. Odvolací soud se nezabýval skutečností, že obviněný není podepsán pod žádným z dokumentů, které soud uznal jako důkaz o realizaci akce A., vyjma návrhu na realizaci poškozeného T., který ovšem byl v té době mimo ČSSR. Obviněný tvrdí, že v průběhu celého období, co vykonával výše uvedenou funkci, se nedopustil žádného konkrétního jednání ve vztahu k poškozeným; z devíti poškozených, kteří jsou dáváni do souvislosti s jeho osobou, byli všichni zařazeni do akce A. před jeho nástupem do funkce. Uvádí, že trestný čin podle §158 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění, tedy že by svým jednáním musel konkrétní osoby (poškozené) konkrétním způsobem přinutit k opuštění ČSSR. K jeho odpovědnosti nestačí pouze skutečnost, že zastával určitou funkci nebo že u StB pracoval od roku 1951. Namítá, že v rozsudku je mu kladeno za vinu porušení ustanovení §23 zákona č. 100/1970 Sb., přičemž ale není konkretizováno které povinnosti porušil a jakým jednáním; ostatně na jeho osobu bylo vhodnější aplikovat ustanovení §24 citovaného zákona, jenž upravuje povinnosti náčelníků a velitelů. Obdobná situace platí i pokud jde o ustanovení §3 zákona č. 40/1974 Sb. Obviněný zdůrazňuje, že jeho hlavními úkoly byly ochrana letiště před nebezpečím úletu letadel a terorismem, ochrana ekonomiky, zlepšení činnosti na úseku kontrarozvědky, zkvalitnění práce ve věcech pasů a víz, zlepšení práce na okresech a zvýšení počtu studujících. Tvrdí, že v průběhu řízení opakovně uvedl, že mu bylo gen. K. výslovně řečeno, že akce A. do jeho kompetence nespadá. Namítá, že soud svá zjištění neopřel o jediný konkrétní důkaz, přičemž obviněný nemůže bez dalšího trestně odpovídat za jednání svých podřízených. Soudy obou stupňů se nezabývaly jeho obhajobou a prakticky veškeré odůvodnění opřely o výkon jeho funkce. Podle názoru obviněného se tak dopustily nesprávného právního posouzení skutku, když ho uznaly vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, a to bez konkrétních důkazů.
S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 6 To 153/2003, (správné označení rozhodnutí je rozsudek) a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby.
K podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že obviněný Z. N. napadeným rozhodnutím vytýká jednak nesprávná a neúplná skutková zjištění včetně vadného hodnocení provedených důkazů, přičemž tyto námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a jednak fakticky uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) alinea první tr. ř. Podle názoru státního zástupce je v tomto směru dovolání obviněného důvodné. Konstatuje, že obhájkyně obviněného JUDr. L. L. vykonávala obhajobu na základě generální plné moci ze dne 8. 7. 1996. Zdůrazňuje, že pokud osoba, která koncipovala odvolání, je v textu označena jako obhájce či obhajoba, je zřejmé, že odvolání podala v zastoupení obviněného, neboť opačný výklad by vedl k neudržitelnému formalismu. Skutečnost, že obhájkyně uvedla své jméno a nikoliv jméno obviněného, není nedostatkem, který by mohl být důvodem pro zamítnutí odvolání jako opravného prostředku podaného neoprávněnou osobou. Problém oprávněnosti postupu obhájce by mohl vyvstat pouze tehdy, pokud by vznikla pochybnost, zda nepodal odvolání proti vůli obviněného, což však může být vyvoláno jen konkrétními a jednoznačnými okolnostmi. Podle státního zástupce bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002, zamítnuto odvolání obviněného Z. N., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, konkrétně podmínka, že by bylo podáno osobou neoprávněnou. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve věci dovolání obviněného RSDr. V. S. státní zástupce uvádí, že mimořádný opravný prostředek jmenovaný opřel zejména o vady ve skutkových zjištěních a brojí proti způsobu, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s provedenými důkazy. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto relevantní jen ta část dovolání, kdy obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Státní zástupce konstatuje, že v tomto směru je podané dovolání zjevně neopodstatněné. Jiný zvlášť závažný následek ve smyslu §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. soudy správně shledaly v délce trvání akce A. a v poměrně početném okruhu osob, které zasáhla v oblasti jejich základních práv a svobod. Podle názoru státního zástupce obviněný svým jednáním způsobil ještě další zvlášť závažný následek, a sice vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánů státu u větší skupiny osob. Z konstatovaných důvodů navrhl, aby dovolání obviněného RSDr. V. S. Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Námitky uvedené v dovolání obviněného JUDr. O. M. nelze podle státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V této souvislosti zdůrazňuje, že v mimořádném opravném prostředku obviněným vznesené výtky jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudem prvního stupně zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly \"právního posouzení skutku\", jímž byl obviněný uznán vinným, ani otázky \"jiného hmotně právního posouzení\" (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl JUDr. O. M. uznán vinným). Státní zástupce proto navrhl, aby toto dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
U všech tří obviněných státní zástupce vyjádřil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s pojednáním jejich dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných Z. N., RSDr. V. S. a JUDr. O. M. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami, obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z tohoto dovolacího důvodu, který výslovně uplatnili obvinění RSDr. V. S. a JUDr. O. M., vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným JUDr. O. M. deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný uvádí, že nebyl předložen jediný důkaz usvědčující jej z předmětné trestné činnosti, dále že k jeho trestněprávní odpovědnosti nepostačuje skutečnost, že zastával určitou funkci a že nemůže odpovídat za jednání svých podřízených. Konstatuje, že podle sdělení jeho nadřízeného akce A. do jeho kompetence nespadala, měl na starosti jiné úkoly a po dobu svého zařazení v předmětné funkci se nedopustil žádného konkrétného jednání ve vztahu k poškozeným. Tato tvrzení dovolatele (v mimořádném opravném prostředku podrobně popsaná) jsou ale primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení daného skutku včetně absence úmyslného zavinění v jeho jednání. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Obviněný v dovolání nenamítá, že by skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněného jde výlučně o námitky, které jsou mimo rámec tohoto dovolacího důvodu a nelze je podřadit ani pod jiný v zákoně taxativně uvedený dovolací důvod. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání obviněného JUDr. O. M.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr. O. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. (přezkoumat zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků).
Obviněný RSDr. V. S. uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řadu různých námitek. V podrobnostech tvrdí, že se nestal skutek, který je mu kladen za vinu, nebyl předložen důkaz, že by na jeho pokyn byl do akce A. někdo zařazen, že do podrobností této akce nebyl zasvěcen a že mezi ním a prováděním zmíněné akce stála řada odpovědných pracovníků. Zdůrazňuje, že uposlechnutím rozkazu nezpůsobil nikomu škodu. Podle Nejvyššího soudu tyto námitky směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci včetně hodnocení důkazů, materiálně nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz výše) a pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen tyto výtky, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
V dovolání však obviněný také tvrdí, že s přihlédnutím k počtu obyvatel ČSSR, počtu signatářů Ch. a počtu osob, které se za jeho působení v StB v rámci akce A. vystěhovaly, není použití právní kvalifikace trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele v kvalifikované skutkové podstatě podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. důvodné. Konstatuje, že v tehdejší době poškození mohli být za své aktivity stíháni za protistátní delikty a byli ohroženi tresty na majetku i svobodě. Proto vystěhování do zahraničí bylo pro ně výhodnější. Tyto námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadají nesprávné právní posouzení skutku. V tomto ohledu je však dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. V kvalifikované skutkové podstatě podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. je tento trestný čin spáchán způsobí-li pachatel takovým činem (tj. uvedeným v odstavci 1) značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. /Pozn. vše podle trestního zákona účinného od 1. 1. 1998, tj. ve znění zák. č. 253/1997 Sb., které je z hlediska posuzování trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. pro obviněného nejpříznivější (na rozdíl od novely trestního zákona provedené zák. č. 175/1990 Sb. umožňuje aplikaci ustanovení §60a tr. zák.). Z tohoto důvodu jsou v tomto a následujícím odstavci usnesení dovolacího soudu uvedena ustanovení trestního zákona v konstatovaném znění./
Pokud skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 2 T 30/2001, (viz výše) soud prvního stupně (následně i odvolací soud) kvalifikoval v případě obviněného RSDr. V. S. jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Popis skutku a jeho odůvodnění obsahuje i podle Nejvyššího soudu všechny zákonné znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Tomu odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i použitá právní věta, neboť obviněný jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a takovým činem způsobil jiný zvlášť závažný následek. Ve stručnosti lze připomenout, že obviněný RSDr. V. S., který jako příslušník S. n. b.zastával významnou funkci ve F. m. v. byl ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. veřejným činitelem, neboť se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za jejich plnění svěřena. Ze skutkových zjištění vyplývá, že při plnění úkolů, jimiž byl pověřen, postupoval v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, které byl povinen při své činnosti dodržovat. Vzhledem k svému podílu na akci A. (v rámci organizace, realizace a vyhodnocování) obviněný nejen věděl, co poškozeným osobám hrozí (psychický tlak za účelem jejich nedobrovolného vystěhování se z ČSSR v podobě profylakticko rozkladných opatření, jak jsou popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v jeho odůvodnění), ale minimálně musel být ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. srozuměn i s tím, že ze strany jemu podřízených osob jsou takto nezákonně postihovány. Je zřejmé, že předmětná trestná činnost byla spáchána v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností podle §89 odst. 9 věty druhé tr. zák. Jiný zvlášť závažný následek ve smyslu §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. musí být svou nebezpečností srovnatelný s dalšími okolnostmi, které podmiňují použití vyšší trestní sazby a jak jsou v tomto odstavci zákonem stanoveny (tj. že pachatel opatřil činem uvedeným v odstavci 1 sobě či jinému značný prospěch nebo způsobil takovým činem vážnou poruchu v činnosti podniku nebo organizace nebo způsobil takovým činem značnou škodu). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že konstatované nezákonné represe trvaly dlouhou dobu, postihly větší počet občanů v oblasti jejich základních práv a svobod, kdy část poškozených se skutečně vystěhovala a dále, že již v inkriminované době se většina poškozených domáhala formou stížností nápravy, a to bezúspěšně, což muselo u nich vést k naprosté nespokojenosti s činností orgánů státu, přičemž v těchto okolnostech spatřoval jiný zvlášť závažný následek ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení (viz str. 39 rozsudku). Podle názoru Nejvyššího soudu nelze v tomto směru napadeným rozhodnutím vytknout vadu. Uvedené okolnosti, které byly důvodně podřazeny pod zákonný znak \"jiný zvlášť závažný následek\", jsou svou nebezpečností přinejmenším porovnatelné s dalšími okolnostmi stanovenými v §158 odst. 2 tr. zák., jež podmiňují použití vyšší trestní sazby. Nutno dodat, že tyto okolnosti pro svou závažnost podstatně zvyšují i stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Námitky obviněného uplatněné v dovolání a spočívající v tvrzení, jednak že poškozeným tehdy hrozilo trestní stíhání, a proto vystěhování bylo pro ně výhodnější a jednak ohledně počtu takto vystěhovaných osob (s poukazem na počet signatářů Ch. a počet obyvatel ČSSR), jsou bezpředmětné a nijak neumenšují závažnost konstatovaného následku, kterým pro poškozené vynucený zahraniční exil zcela nepochybně byl.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného RSDr. V. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž byl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Z obsahu mimořádného opravného prostředku obviněného Z. N. je zřejmé, že v něm konstatované námitky, které se týkají správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výtky, bylo by nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Námitky vznesené obviněným ohledně zamítnutí odvolání, které podala jeho obhájkyně, však lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) alinea první tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Citovaný dovolací důvod patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, přičemž tyto skutečnosti podané dovolání namítá, když odvolání obviněného Z. N. bylo odvolacím soudem podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou - obhájkyní obviněného.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, kterým bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Z. N., proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Podle §253 odst. 1 tr. ř. odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět.
V odůvodnění dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002, soud mimo jiné uvedl, že obviněný se po vynesení rozsudku soudu prvního stupně do protokolu nevyjádřil. Vzhledem k dikci podaného odvolání, které bylo podepsáno pouze obhájkyní obviněného, odvolací soud konstatoval, že bylo podáno osobou neoprávněnou. V této souvislosti zdůraznil, že obhájce může napadnout rozsudek odvoláním jen jménem obžalovaného a nikoliv svým vlastním.
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že advokátka JUDr. L. L. zastupovala obviněného Z. N. na základě plné moci ze dne 8. 7. 1996 (č. l. 148 tr. spisu). Z obsahu předmětného odvolání vyplývá, že bylo vypracováno obhájkyní obviněného, přičemž v něm byla jeho osoba i napadený rozsudek přesně označeny a rovněž bylo uvedeno, jaké vady jsou rozsudku vytýkány. Podle názoru Nejvyššího soudu lze dovodit, že obhájkyně podala odvolání za obviněného, v jeho zastoupení a jako úkon obhajoby. Skutečnost, že pod text odvolání obhájkyně uvedla pouze své jméno a nikoliv jméno obviněného je nepochybně formálním nedostatkem obsahu odvolání, přičemž v jeho důsledku nebylo možné jednoznačně určit, zda odvolání bylo podáno v souladu s vůlí obviněného. K objasnění této otázky si však odvolací soud měl, a to před svým rozhodnutím, opatřit vyjádření Z. N. Podle Nejvyššího soudu sama skutečnost, že se obviněný po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a po poučení o možnosti podat opravný prostředek nevyjádřil, neznamená, že opravný prostředek, který za něho podala jeho obhájkyně, byl podán proti jeho vůli. Proto podané odvolání nebylo možno bez zmíněného prověření dotazem na obviněného zamítnout z důvodu, že bylo podáno osobou neoprávněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2003).
Nejvyšší soud proto konstatuje, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle §253 odst. 1 tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Chybným postupem odvolacího soudu byla obviněnému Z. N. odňata možnost, aby jeho věc byla odvolacím soudem věcně přezkoumána.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného Z. N. důvodným a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 9 To 166/2002. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného usnesení se trestní věc obviněného Z. N. dostala do procesního stadia, kdy existuje ve vztahu k jmenovanému nepravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 2 T 30/2001, proti kterému obviněný podal odvolání. Vzhledem k obsahu dovolání Nejvyšší soud již nepokládá za smysluplné, aby si odvolací soud opatřil vyjádření obviněného, zda posuzované odvolání bylo podáno v souladu s jeho vůlí. Úkolem Městského soudu v Praze bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu odvolání projednat a učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. V této souvislosti lze pro úplnost připomenout, že ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestní řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil.
Toto rozhodnutí o dovolání obviněných Z. N., RSDr. V. S. a JUDr. O. M. Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanoveními §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák