ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1388.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1388/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným mladistvým J. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 9 To 137/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 T 100/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého J. B. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný mladistvý J. B. (dále převážně jen mladistvý) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 4 T 100/2002, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 25. 7. 2002 kolem 0.30 hodin v P., B. ulice, v prostoru před domem, po předchozím slovním konfliktu fyzicky napadl poškozeného J. S., tak, že jej nejprve bílou kovovou dutou tyčí o délce zhruba 1 metr a kruhovém průměru zhruba 3 cm, udeřil směrem shora do hlavy, přičemž poškozený úder částečně vykryl rukou, a následně jej touto tyčí bodl do pravého oka, a když poškozený pod tíhou bolesti upadl na zem, zde jej ještě opakovaně kopl do břicha a do hlavy, v důsledku čehož poškozený utrpěl roztržení pravého očního bulbu s výhřezem nitroočních tkání, včetně čočky, sklivce, duhovkové tkáně a části retrobulbálního tuku, zlomeninu vnitřní stěny pravé očnice s vpáčením části úlomků, dvě vertikální tržně zhmožděné rány na horním víčku pravého oka s částečnou ztrátou kožního krytu u vnitřního koutku, podkožní krevní výron na dolním víčku pravého oka a kožní oděrky na čele, kdy zranění si vyžádalo pracovní neschopnost v délce nejméně 10ti týdnů s tím, že zanechá trvalé následky v podobě ztráty zraku na pravém oku.
Za tento trestný čin byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §79 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem s tím, že podle §81 odst. 1 tr. zák. trest vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. S. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podali odvolání mladistvý J. B. a orgán pověřený péčí o mládež Městské části P., Úřad městské části, humanitní odbor ve prospěch mladistvého, a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 v neprospěch mladistvého. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 9 To 137/2003, všechny uvedené řádné opravné prostředky podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 9 To 137/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 4 T 100/2002, podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. O., CSc. dovolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 18. 8. 2003. V jeho úvodu konstatoval, že rozhodnutí, které napadá dovoláním ve spojení s odsuzujícím rozsudkem spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání pro nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Výslovně neodkázal na žádné ustanovení zakotvené v §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř.
Přestože dovolání neobsahuje paragrafové označení dovolacích důvodů, a tím plně neodpovídá ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. zakotvujícímu, že v dovolání musí být uveden odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá, Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) s ohledem na slovní formulaci obsaženou v úvodu mimořádného opravného prostředku mohl sám bez pochybností dojít k závěru, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nevznikají pochybnosti, že mladistvý právě o tyto dva dovolací důvody své dovolání opírá, neboť slovní vyjádření plně koresponduje s tím, jak jsou v zákoně zakotveny. Proto i přesto, že není v daném případě po formální stránce dovolání mladistvého plně perfektní, v zájmu zásady hospodárnosti a rychlosti řízení nepovažuje Nejvyšší soud ryze formální postup ve smyslu §265h tr. ř., který by mohl přicházet v úvahu, za nezbytně nutný, neboť by k žádnému efektivnějšímu řešení nevedl.
Naplnění uplatněných dovolacích důvodů spatřuje mladistvý jednak v námitkách proti nesprávné právní kvalifikaci a jednak v tom, že soudy obou stupňů opřely svá skutková zjištění výlučně o výpověď poškozeného J. S., kterého mladistvý sám hodnotí jako člověka pravidelně požívajícího alkohol. Zvláště zmínil část výpovědi tohoto poškozeného, kde uvedl, že přímo úder tyčí neviděl. Mladistvý připojil vlastní obhajobu, že se tyčí pouze ohnal, čemuž podle jeho názoru odpovídá i znalecký posudek a vyjádření znalkyně MUDr. A. C. Soudy I. a II. stupně nepřihlédly k výpovědím svědků M., N. a K., kteří byli přítomni incidentu. Mladistvý opakuje, že nikdy nechtěl a nepřál si způsobit poškozenému zranění. Poukazuje na skutečnost, že mezi poškozeným a rodinou mladistvého docházelo v minulosti k řadě sporů, přičemž i kritického dne to byl poškozený, kdo vyvolal potyčku. Závěr soudu o tom, že chtěl přímo či nepřímo vypíchnout oko poškozenému, proto nepovažuje za správný. V rámci výhrad proti nesprávné právní kvalifikaci vyjádřil názor, že měla být použita ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. či ustanovení §221 odst. 2 tr. zák., které na okolnosti tak, jak se podle něj odehrály, spíše dopadají. Za pochybení považuje i skutečnost, že soud I. stupně v rámci svých úvah o trestu a hodnocení jeho osoby konstatoval i zjištění, že mladistvý se měl již jednou obdobného jednání dopustit, protože tato věc nebyla doposud pravomocně uzavřena. Jako nevhodné hodnotí též konstatování soudů o aktivitách mladistvého v hnutí skinheads, neboť s věcí samotnou nesouvisí, a spatřuje v tom porušení zásady „presumpce neviny“ a dalších ústavních a zákonných principů trestního řízení. V dalším textu dovolatel poukázal na obligatorní povinnost soudu přihlédnout ke zmenšené příčetnosti, jíž si pachatel trestné činnosti nepřivodil sám požitím alkoholického nápoje či návykové látky, při určení druhu a výměry trestu, jak stanovuje §32 odst. 1 tr. zák. /v dovolání je nepřesně uvedeno §32 odst. 1 tr. řádu/. Zdůraznil, že znalec MUDr. S. M. ve svém znaleckém posudku shledal, že mladistvý v době spáchání trestného činu trpěl duševní poruchou a byla u něj snížena jak ovládací, tak rozpoznávací složka, přitom složka ovládací se blížila podstatnému snížení. Soud I. stupně však z toho žádné závěry nevyvodil, nepřihlédl k těmto okolnostem, a dovolateli vyměřil trest při nerespektování ustanovení §32 tr. zák.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Vedle tohoto dovolání zaslal mladistvý prostřednictvím svého obhájce Obvodnímu soudu pro Prahu 9 další dvě podání došlá dne 1. 9. 2003 a dne 6. 10. 2003, z nichž první je nazvané „Dodatek k dovolání“, jehož obsahem byla žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody (mladistvý ji odůvodnil svým špatným zdravotním stavem), a druhé „Doplnění dovolání“, v němž zopakoval a podrobněji rozvedl své námitky obsažené v dovolání. Poukázal v něm na několik rozhodnutí Ústavního soudu České republiky a podrobně se zabýval rozborem některých základních zásad trestního řízení jako jsou zásada presumpce neviny, zásada zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, včetně principu „in dubio pro reo“ nebo zásada spravedlivého procesu. Toto své podání uzavřel konstatováním, že postup soudů v dané věci je v příkrém rozporu se závěry vyjádřenými v dosavadní judikatuře Ústavního soudu České republiky a odporuje ustanovením Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání doručen postupem podle §265h odst. 2 tr. ř., se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ nejprve zkoumal, zda jsou v dovolání splněny základní zákonné podmínky, a shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit, jak ukládá ustanovení §265e odst. 1, 2, 3 tr. ř., a bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.
Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda dovolací důvody mladistvým uplatněné lze považovat za důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř., neboť jejich existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud s ohledem na zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2004 a nově upravuje problematiku trestné činnosti mládeže jak z hlediska hmotně právního, tak i procesně právního, jehož použití by vzhledem k osobě mladistvého přicházelo v úvahu, shledal, že na základě ustanovení §98 citovaného zákona platí, že ve věcech, v nichž byla podána obžaloba přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se užijí dosavadní předpisy. Protože obžaloba na mladistvého J. B. byla podána přede dnem 1. 1. 2004, postupoval dovolací soud podle právní úpravy platné před účinností tohoto nového zákona.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mladistvý v dovolání vznesl několik námitek, z nichž ne všechny lze pod tento dovolací důvod podřadit.
Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné jednak namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku.
Mladistvý však v rozporu s těmito zásadami v převážné části svého dovolání napadl nesprávnost skutkových zjištění a polemizoval se správností způsobu, jakým byly hodnoceny některé důkazy ve věci provedené. V této souvislosti mladistvý uplatnil výhrady k osobě poškozeného, z jehož výpovědi soudy vycházely. Sám jej hodnotil jako osobu nevěrohodnou, vzhledem k tomu, že požívá alkoholické nápoje. Poukázal na to, že soudy nevzaly v úvahu výpovědi některých svědků ve věci slyšených (M., N. a K.), a předložil vlastní verzi skutkového děje, dle níž se pouze bránil útoku poškozeného.
Jestliže se mladistvý v rámci svých dalších výhrad dovolával principu „in dubio pro reo“ a tvrdil, že soudy obou stupňů v souladu s ní důsledně nepostupovaly, pak i tyto výhrady směřovaly do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejednalo se o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (viz ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.).
Mladistvý v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem poukázal též na nedostatky týkající se uloženého trestu. Vytkl oběma soudům, že nepostupovaly v souladu s ustanovením §32 tr. zák., tedy při ukládání trestu nepřihlédly ke zmenšené příčetnosti mladistvého v době spáchání trestného činu, která byla u jeho osoby zjištěna znaleckým posudkem. Ani tyto námitky pod deklarovaný dovolací důvod není možné podřadit, protože svým obsahem směřují do výměry uloženého trestu. Bylo by možné je uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, jestliže by byl mladistvému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a uložení nepřiměřeného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., tedy ani prostřednictvím dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak učinil dovolatel.
Všechny tyto argumenty nemohl dovolací soud z důvodů shora uvedených akceptovat, protože je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebyla-li by uplatněna jiná námitka, svým obsahem právní povahy, bylo by nutné volit postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z výhrad, které mladistvý uplatnil v souladu se zákonnými podmínkami dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto důvodu ve skutečnosti odpovídá pouze ta, kterou se domáhá jiného právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a to podle §224 odst. 1 tr. zák. či podle §221 odst. 2 tr. zák. s odkazem na to, že právní kvalifikace, která byla soudem použita, je nesprávná. Mladistvý přitom vychází z toho, že jeho úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému, což dovozuje z faktu, že sám byl zraněn na ruce. Nemůže se proto podle něj jednat o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ale o některý z jím označených trestných činů.
V této souvislosti je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je třeba, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek (viz §89 odst. 7 tr. zák.), a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn, což představuje úmysl eventuální ve smyslu §4 písm. b)tr. zák. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky činu. Současně je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem, proti které části těla napadeného útok směřoval a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo. Vzhledem k tomu, že mladistvý se měl podle skutkových zjištění činu dopustit kovovou tyčí, je rovněž třeba připomenout ustanovení §89 odst. 5 věta za středníkem tr. zák., podle něhož platí, že zbraní se rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
Aplikují-li se shora uvedené právní závěry na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který považoval za úplný a správný též odvolací soud, je třeba souhlasit s právním závěrem soudů obou stupňů o vině mladistvého trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné vyplývá, že mladistvý poškozeného nejprve udeřil shora do hlavy kovovou tyčí a následně jej touto tyčí bodl do pravého oka, čímž mu způsobil řadu zranění, zejména závažné poranění oka, způsobující jeho celkovou ztrátu. Takto vedený útok zcela jistě předpokládá možnost způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., tedy poškození důležitého orgánu. Jestliže mladistvý ke svému útoku proti tělu poškozeného použil výše specifikovaný předmět (kovovou tyč o délce zhruba 1 m a kruhovém průměru 3 cm), který je možné považovat za zbraň ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák., a vedl-li úder proti tak důležité části těla, jíž nepochybně hlava je, pak nelze připustit jeho výhrady, že neměl alespoň eventuální úmysl těžkou újmu na zdraví poškozenému způsobit. Je tomu tak tím spíše, že mladistvý nejprve útočil shora na hlavu poškozeného a potom zepředu přímo do obličeje, kde zasáhl jeho oko.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 5 v rámci hodnocení jednání mladistvého správně poukázal na intenzitu jeho útoku, když vyjádřil, že mladistvý poškozeného udeřil dvakrát a ve svém krutém zacházení pokračoval opakovaným kopáním i poté, co zraněný, krvácející poškozený upadl na zem. Soud druhého stupně neopomněl připomenout ani další důležité okolnosti, za kterých k trestnému činu došlo, když zdůraznil, že to byl mladistvý, kdo incident vyprovokoval a z jakých pohnutek. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se s otázkou subjektivní stránky trestného jednání mladistvého, které mu bylo kladeno za vinu, dostatečně vypořádaly a vyjasnily všechny potřebné skutečnosti k této otázce se vztahující. Dostatečně z napadeného rozhodnutí vyplynulo, že na straně mladistvého byl dán, co se týče subjektivní stránky, přinejmenším eventuální úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke zcela reálné možnosti vzniku těžšího následku, jímž je způsobení těžké újmy na zdraví. Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání mladistvého je třeba spatřovat zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že pro posouzení jednání mladistvého byla zásadní cyničnost, způsob provedení činu, a vysoká společenská nebezpečnost činu pro společnost, neboť mladistvý napadl se zbraní a v převaze bezbranného člověka a způsobil mu závažný a nevratný následek. Námitka mladistvého, že jeho jednání bylo možno kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 2 tr. zák. nebo podle §224 odst. 1 tr. zák., není opodstatněná. Citovaná ustanovení totiž ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví vyžadují, aby tato byla pachatelem způsobena pouze z nedbalosti /§5 tr. zák./, avšak v daném případě byl mladistvému prokázán ve vztahu ke vzniku tohoto těžšího následku přinejmenším úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 4 T 100/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 9 To 137/2003, jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry nalézacího soudu se po řádném a důkladném přezkoumání jeho rozhodnutí plně ztotožnil i soud odvolací, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami mladistvého, které jsou většinou shodné s těmi, které uplatnil též v rámci tohoto dovolacího řízení. Nejvyšší soud považoval v této části dovolání mladistvého J. B. za zjevně neopodstatněné, neboť je zřejmé, že rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí; proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Mladistvý v písemném podání zmínil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Důvodem dovolání podle tohoto ustanovení je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.
Za těchto předpokladů důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu §256 tr. ř., kdy odvolací soud shledá, že odvolání není důvodné, neboť postup podle tohoto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Z uvedeného vyplývá, že takový dovolací důvod nepřicházel v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže mladistvý nebyl zbaven práva přístupu k soudu druhého stupně.
Přezkoumával-li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový opravný prostředek důvodným a zamítl ho podle §256 tr. ř., lze zmíněný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, bylo-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V takovém případě by dovolatel musel tvrdit a náležitě odůvodnit své dovolání z hledisek uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a v návaznosti na tento obecný důvod i některý důvod (či více důvodů) uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., který musí být dán v řízení předcházejícím napadenému zamítavému rozhodnutí.
V posuzované věci však mladistvý J. B. v rámci dovolání sice uplatnil /vyjma nyní citovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolání podané z tohoto důvodu muselo být dovolacím soudem, s odkazem na shora rozvedené skutečnosti, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a tudíž dovolání podané z důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je nutno jako takové rovněž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu mladistvého J. B. na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v dodatku k dovolání doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 1. 9. 2003. Podle §265h odst. 3 tr. řádu je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil. Toto právo nepřísluší dovolateli. O odkladu výkonu trestu by sice mohl rozhodnout podle §265o odst. 1 tr. ř. i bez návrhu předseda senátu Nejvyššího soudu, ten však zákonné důvody k takovému postupu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová