ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.140.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 140/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2004 dovolání, které podal obviněný J. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 5 To 58/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 18/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 39 T 18/2000, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva společnosti C., a. s., B., dne 11. 3. 1997 v B., uzavřel v úmyslu nic neuhradit se společností U., a. s., B., kupní smlouvu na postupnou dodávku metrového textilního zboží v objemu do 100.000 běžných metrů s tím, že v den převzetí zboží uhradí 50% kupní ceny převodem na účet prodávajícího nebo v hotovosti a zbývající část kupní ceny uhradí do 30 dnů od jeho převzetí, a takto dne 18. 3. 1997 se uskutečnil s jeho vědomím první odběr zboží o objemu 39.213 běžných metrů na fakturu č., když obžalovaný dne 19. 3. 1997 vyhotovil a zaslal příkaz k úhradě části kupní ceny v hodnotě 1.000.000,- Kč, přičemž dodavateli o tom zaslal faxovou zprávu, ač věděl, že na příslušném firemním účtu nemá k tomu dostatek finančních prostředků, dne 26. 3. 1997 se uskutečnil druhý odběr textilní metráže o objemu 22.384 běžných metrů na fakturu č., dne 27. 3. 1997 se uskutečnil třetí odběr textilní metráže o objemu 8.319 běžných metrů na fakturu č. a dne 30. 4. 1997 se uskutečnil čtvrtý odběr textilní metráže o objemu 187, 6 běžných metrů, vše za celkovou dohodnutou cenu ve výši 7.042.470, 80 Kč, když obvyklá cena odebraného zboží činila 7.059.675, 70 Kč včetně daně z přidané hodnoty, ve lhůtách splatnosti jednotlivých výše uvedených faktur a následně v dohodnutém termínu splatnosti do 30. 4. 1997 na podkladě směnky znějící na hodnotu 6.944.792,- Kč dodavateli nic neuhradil, a to ani přesto, že dne 6. 3. 1997 obdržel zálohově od cizozemského odběratele za uvedené textilní zboží částku ve výši nejméně 110.000,- USD, když veškeré odebrané textilní zboží nechal vyvést za účelem prodeje do R. za předem dohodnutou cenu činící dva americké dolary za běžný metr, čímž způsobil bývalé společnosti U., a. s., B., škodu ve výši 7.059.675, 70 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení obviněného jako statutárního orgánu v obchodních společnostech všeho druhu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Č. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 5 To 58/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Vůči citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a současně i na nesprávném hmotně právním posouzení okolností projednávaného případu, které mělo za následek vydání objektivní skutečnosti neodpovídajících rozhodnutí soudů.
V mimořádném opravném prostředku obviněný v podrobnostech rekapituluje, jak ve věci rozhodl soud prvého stupně, co tomuto rozsudku vytýkal v odvolání, o němž bylo následně rozhodnuto usnesením vrchního soudu. V této souvislosti mimo jiné nesouhlasí se zdůvodněním odvolacího soudu ohledně směnky, která byla vystavena dne 1. 4. 1997 a měla splatnost dne 30. 4. 1997.
Obviněný poukazuje na ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. a §43 odst. 1, 2 tr. ř. Konstatuje, že tvrzení obsažená v rozsudku Krajského soudu v Brně, podle nichž jednal v úmyslu za odebrané metrové textilní zboží nic neuhradit a způsobil tak bývalé společnosti U., a. s., B., škodu ve výši 7.059.675, 70 Kč, jsou v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními, jenž byla učiněna v průběhu trestního řízení. Zdůrazňuje, že z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že činil veškeré kroky k úhradě dlužné částky, která také byla uhrazena. Zde odkazuje na výpověď správce konkursní podstaty společnosti U., a. s., svědka JUDr. J. J., který při hlavním líčení za zmíněnou společnost prohlásil, že bere zpět své připojení s nárokem na náhradu škody - konkurs skončil a není tedy poškozeným ve smyslu ustanovení §43 tr. ř. Jmenovaný svědek rovněž uvedl, že došlo k postoupení předmětné pohledávky ve výši 7.059.657, 70 Kč, vzniklé z titulu uzavřené kupní smlouvy mezi společností C., a. s., a společností U., a. s., ze dne 11. 3. 1997, na společnost OS L., a. s., jenž následně postoupila pohledávku na společnost P., s. r. o.; jednatel naposledy zmíněné společnosti svědek Z. S. tuto skutečnost potvrdil s tím, že P., s. r. o., se necítí poškozena ve smyslu ustanovení §43 tr. ř. Obviněný konstatuje: „Pokud bylo údajnému poškozenému na podkladě od samotného počátku aktivního jednání J. Č. zaplaceno za postoupení pohledávky a samotný údajný poškozený takovouto skutečnost potvrzuje ve své výpovědi, jak shora uvedeno, nemohla být jednáním J. Č., které tvoří předmět trestního řízení, naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to ani po subjektivní, ani objektivní stránce“. Podle jeho názoru, jestliže došlo k postoupení pohledávky, není možné dovozovat, že došlo ke škodě, neboť škoda je tvořena pouze tím, co dlužník neuhradí, ač by uhradit měl. Pokud k pohledávce postupitel zavede nejprve opravné položky, a poté pohledávku postoupí, nemůže mu vzniknout škoda, neboť promění do té doby jemu vzniklou škodu na zboží, které za úplatu udá na volném trhu. Obviněný rovněž uvádí: „V momentě zahájení řízení by tak jediným poškozeným mohla být společnost P., s. r. o., avšak ta se nikdy s nárokem na náhradu škody, která by jí byla způsobena právě jednáním J. Č., k trestnímu řízení nepřipojila, naopak prostřednictvím svého zástupce, jak shora uvedeno, jednoznačně prohlásila, že se necítí jednáním obviněného poškozena a škoda jí nebyla, v souvislosti s jeho jednáním, které je předmětem tohoto trestního řízení, způsobena“. Zdůrazňuje, že samotná skutková podstata trestného činu, za který byl odsouzen, předpokládá vznik škody. V absenci této škody shledává existenci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel také namítá, že v celém trestním řízení proti jeho osobě se jako červená niť táhne tvrzení, že v daném případě se jedná o závazek na straně jeho osoby, byť trestní spis obsahuje řadu konkrétních důkazů z nichž je zcela jasné, že se jednalo o závazek společnosti C., a. s., kdy obviněný vystupoval pouze jako jeden ze statutárních orgánů. Nebylo ani prokázáno, že to byl právě on, kdo podepsal příkaz k úhradě první splátky, jak je tvrzeno orgány činnými v trestním řízení. Zdůrazňuje, že se naopak snažil činit veškeré kroky, ze kterých je patrná jeho snaha, aby společnost C., a. s., mohla svůj dluh uhradit. Nikoliv však dluh jeho osoby, jak ve svých rozhodnutích dovozují soudy prvého a druhého stupně. Žádný osobní závazek obviněného vůči společnosti U., a. s., nikdy neexistoval s výjimkou avalu na předmětné směnce, který poskytl jako fyzická osoba i když směnka byla vystavena vlastní společností C., a. s., a to jako výraz své snahy představitele této společnosti o uhrazení dlužné částky. V tomto kroku obviněný spatřuje důkaz, že vyvíjel maximální snahu o uhrazení dluhu a musel být přesvědčen o reálnosti této úhrady, neboť v opačném případě (poskytnutím avalu na směnce) by ohrožoval svůj osobní majetek. S poukazem na toto jednání nemohlo podle jeho mínění dojít k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Rovněž upozorňuje na okolnost, že předmětná směnka, která jako cenný papír nebyla nikdy předložena k proplacení, byla kryta majetkem společnosti C., a. s., což vyplývá z provedených důkazů včetně znaleckého posudku Ing. Ch. a výpovědi tohoto znalce u hlavního líčení.
Dále obviněný uvádí, že v případě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. musí být ohledně jeho osoby nepochybně prokázáno, že již v okamžiku podpisu inkriminované kupní smlouvy dne 11. 3. 1997 jednal v úmyslu nezaplatit kupní cenu nebo musel důvodně předpokládat, že k uhrazení této kupní ceny v budoucnu nedojde. V této souvislosti cituje právní větu z rozhodnutí, jenž bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/2001. Podle obviněného je nepochybné, že již v průběhu dosavadního trestního řízení bylo plně prokázáno, že nejednal s podvodným úmyslem ani při podpisu předmětné kupní smlouvy ani v době pozdější. Úmysl pachatele trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., který je mu kladen za vinu, nebyl v průběhu celého trestního řízení prokázán. Vzhledem k uvedeným skutečnostem spočívá rozhodnutí soudů obou stupňů na nesprávném právním posouzení skutku, které vychází z nesprávného hmotně právního posouzení [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 39 T 18/2000, ve spojení usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 5 To 58/2003, ve výroku o vině a trestu u jeho osoby a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Současně navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Obviněný vyjádřil dodatečně písemný souhlas, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
K podanému mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného, kterými odmítá existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., jsou primárně výtkami skutkovými a nekryjí se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce dále uvádí, že námitky obviněného, týkající se absence zákonného znaku vzniku škody, jsou zcela nedůvodné. Konstatuje, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. byl dokonán v momentě, kdy J. Č. odebral od poškozeného zboží bez poskytnutí příslušného finančního ekvivalentu, neboť již tímto okamžikem vznikla společnosti U., a. s., B., škoda. Skutečnost, že poškozená společnost, resp. správce její konkursní podstaty se následně pokusil dosáhnout alespoň částečné reparace svého majetku postoupením pohledávky proti společnosti C., a. s., B., jinému subjektu, je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného irelevantní. Tyto případné aktivity J. Č. by bylo možno hodnotit nanejvýše jako snahu o náhradu nebo částečnou náhradu škody. Státní zástupce upozorňuje, že podle skutkových zjištění došlo k postoupení pohledávky na firmu OS L., s. r. o., až po vyhlášení konkursu na majetek U., a. s., dne 25. 11. 1997 a k dalšímu postoupení pohledávky na společnost P., s. r. o., došlo až dne 3. 3. 2003, přičemž před tímto převodem dne 25. 2. 2003 (tj. téměř šest let po dokonání trestného činu) přijala firma P., s. r. o., od obviněného částku 1.000.000,- Kč. Zdůrazňuje, že tyto skutečnosti nesvědčí ani o dovolatelem tvrzeném aktivním přístupu k náhradě škody. Zcela bez významu je z hlediska hmotně právního posouzení věci otázka, zda v trestním řízení poškozený uplatňoval práva plynoucí z ustanovení §43 odst. 1, 2 tr. ř. Podle státního zástupce je nedůvodná též námitka, podle které z hlediska občanského, resp. obchodního práva byla v závazkovém vztahu s poškozeným společnost C., a. s. Připomíná, že české trestní právo stojí na zásadě individuální odpovědnosti fyzické osoby; v případě spáchání trestného činu vždy odpovídá ten, kdo za právnickou osobu jedná a dopustil se pro společnost nebezpečného jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Uvádí, že ze skutkových zjištění je nepochybné, že obviněný J. Č. uzavřel předmětnou kupní smlouvu a jinak za společnost C., a. s., jednal, přičemž hrál „hlavní roli“ v této společnosti. Podle jeho mínění námitky dovolatele jsou irelevantní, neboť v podstatě nerozlišují mezi trestní odpovědností a odpovědností za závazek z hlediska civilněprávního. Státní zástupce konstatuje, že pochybnost vzniká pouze v tom směru, zda podvodným jednáním dovolatel „obohatil sebe“, jak je uvedeno v právní větě rozsudku soudu prvého stupně, nebo zda „obohatil jiného“, tj. společnost C., a. s., jako právnickou osobu. Tato otázka však nemá praktický dopad na postavení obviněného, neboť citované zákonné znaky jsou v §250 tr. zák. naprosto rovnocenné. Navíc popsanou problematiku ani obviněný v dovolání výslovně nezmiňuje, přičemž s ohledem na omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu se jí nelze v rámci dovolacího řízení zabývat. S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i případné jiné rozhodnutí o odvolání bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. Č. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V podaném dovolání obviněný J. Č. uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného zákonného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu rovněž vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvého stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V dovolání obviněný J. Č. namítá, že v dosavadním trestním řízení bylo plně prokázáno, že nejednal s podvodným úmyslem ani při podpisu předmětné kupní smlouvy ani v době pozdější. V podrobnostech tvrdí, že činil veškeré kroky k úhradě dlužné částky, zejména poukazuje na vystavení směnky. K námitce dovolatele ohledně absence úmyslu v jeho jednání Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně přitom vyplývá (viz její citace v úvodu tohoto usnesení), že předmětnou kupní smlouvu obviněný uzavřel v úmyslu za postupnou dodávku metrového textilního zboží nic neuhradit, což následně i realizoval. V této souvislosti soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku na str. 4 mimo jiné konstatoval: „Ve lhůtách splatnosti faktur nic nebylo ze strany C., kde vykonával obžalovaný předsedu představenstva, zaplaceno, stejně tak ve lhůtě do 30. 4. 1997 na podkladě směnky znějící na 6.944.792,- Kč nebylo nic a. s. U., zaplaceno. Bankovním ústavem bylo sděleno, že nejsou na účtu společnosti C., a. s., peníze, aby mohla být směnka proplacena…“. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud doplnil: „…obžalovaný na jedné straně uvádí, že směnku vystavil jako fyzická osoba, na druhé straně však dává směnku podepsat i dalšímu pracovníkovi své firmy a není tedy možné přijmout obhajobu obžalovaného v tom směru, že chtěl v rámci zabezpečení úhrady dluhu vůči poškozené společnosti ručit i svým vlastním majetkem.“ Rovněž zdůraznil, že povinností obviněného bylo řádně a včas uhradit kupní cenu z uzavřené smlouvy v penězích a nebylo ani povinností poškozené organizace přistupovat na jiná řešení vzniklé situace. Ke skutkovým zjištěním odvolací soud mimo jiné dále uvedl: „…finanční situace firmy obžalovaného nebyla v době uzavírání smlouvy dobrá, obžalovaný si byl této skutečnosti dobře vědom. …firma C. měla v uvedené době velké množství závazků vůči ostatním obchodním partnerům, tyto závazky byly i staršího data a v řádech milionů Kč. Pokud se obžalovaný hájí tím, že očekával platby od svých dalších obchodních partnerů a teprve z nich hodlal své závazky vůči poškozené firmě uhradit, nelze toto akceptovat…“. Zde vrchní soud poukázal na výpověď obviněného v odvolacím řízení, že pohledávky jeho firmy byly víceméně tvořeny pouze přísliby a prakticky neuvedl žádnou konkrétní pohledávku své firmy, která by mohla být reálně zobchodovatelná. Odvolací soud rovněž konstatoval: „…obžalovaný resp. jeho firma v prosinci 1996 obdržela od společnosti C. částku 7 milionů Kč, v březnu 1997 jako zálohu na kupní cenu přes 3 miliony Kč a další částku přes 8 milionů Kč měl obžalovaný obdržet od společnosti F., přesto však na úhradě kupní ceny nic neuhradil s tím, že hradí starší a jiné závazky firmy C.“. K uvedeným zjištěním vrchní soud zdůraznil: „Za tohoto stavu věci nelze přijmout jiný závěr, než že již v době uzavírání kupní smlouvy musel obžalovaný být přinejmenším srozuměn s tím, že svůj závazek vůči společnosti U., a. s., nemusí řádně splnit, když věděl o rozsahu i výši svých závazků a bez objektivních důvodů toliko spoléhal na to, že budou uspokojeny jeho pohledávky od jiných partnerů“. Proto v jeho jednání odvolací soud shledal přinejmenším nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť poškozenou společnost U., a. s., uvedl v omyl ohledně úhrady kupní ceny za odebrané zboží a způsobil tím na jejím majetku škodu, která byla znalecky vyčíslena na částku 7.059.675, 70 Kč (vše na str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu).
Z citovaných rozhodnutí je zřejmé, že se soudy obou stupňů zabývaly i zmíněnými námitkami, které následně obviněný uplatnil v dovolacím řízení, přičemž učinily shora popsané skutkové a na ně navazující právní závěry. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že tyto výhrady dovolatele primárně směřují proti konečnému skutkovému zjištění ve věci včetně hodnocení provedených důkazů, a proto obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Nelze je podřadit ani pod některý z dalších dovolacích důvodů, jak jsou zákonem stanoveny v §265b tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno ve vytýkaném směru není v dovolacím řízení přezkum napadených rozhodnutí možný. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo výlučně jen tyto námitky, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný také uvádí, že se nejednalo o závazek jeho osoby, ale o závazek společnosti C., a. s., kdy vystupoval pouze jako jeden ze statutárních orgánů. Rovněž konstatuje, že samotná skutková podstata trestného činu, za který byl odsouzen, předpokládá vznik škody, přičemž v její absenci spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu tyto námitky sice naplňují uplatněný dovolací důvod, avšak v tomto směru je dovolání zjevně neopodstatněné.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný J. Č. byl předsedou představenstva společnosti C., a. s., B., tedy jejím statutárním orgánem. V tomto postavení také uzavřel předmětnou kupní smlouvu mezi společnostmi C., a. s., B. a U., a. s., B. Smlouvu podepsal také člen představenstva C., a. s., R. J. Je skutečností, že smlouva zavazovala obě společnosti, tj. právnické osoby (C., a. s., mimo jiné k zaplacení dohodnuté kupní ceny za zboží, a to ve výši a termínech dohodnutých ve smlouvě; v jejím textu bylo zdůrazněno, že kupující nabývá vlastnického práva ke zboží úplným zaplacením kupní ceny). Pokud ale v souvislosti s uzavřením smlouvy nebo v jejím důsledku došlo ke spáchání trestného činu, přichází v úvahu trestní odpovědnost pouze fyzických osob, které za společnost protiprávně jednaly (v České republice je trestní právo vybudováno na principu individuální odpovědnosti fyzických osob).
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.).
Pokud skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., nelze právnímu posouzení i podle názoru Nejvyššího soudu vytýkat pochybení. Popis skutku, jenž je podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz citace z nich konstatované výše), obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu včetně objektivní i subjektivní stránky v jednání obviněného, kterým byla poškozené společnosti způsobena škoda velkého rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák.), přičemž tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. K námitce dovolatele ohledně jím tvrzené absence škody nutno uvést, že předmětný trestný čin byl dokonán v situaci, kdy společnost C., a. s., B. odebrala předmětné zboží a společnosti U., a. s., B. nebylo poskytnuto dohodnuté finanční plnění. Případné následné aktivity obviněného by bylo možno hodnotit pouze jako snahu o náhradu škody. V této souvislosti se v odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně na str. 4 uvádí: „Pro neplacení ze strany C. byl společností U. kontaktován obžalovaný, který byl aktivní v případě odběru látek od a. s. U. Obžalovaný se jednání vyhýbal, zapíral se, nebral telefony, ani v dodatečné lhůtě, i když měla společnost C. peníze, dluh neuhradil. Dne 25. 11. 1997 byl prohlášen konkurz na majetek a. s. U.“. Soud prvého stupně rovněž zmiňuje, že správce konkursní podstaty postoupil pohledávku za C., a. s., společnosti OS L., s. r. o., která ji dne 3. 3. 2003 postoupila společnosti P., s. r. o. Naposledy jmenovaná společnost potvrdila, že dne 25. 2. 2003 přijala od J. Č. 1.000.000,- Kč (tedy bezmála po šesti letech od dokonání trestného činu). K těmto skutečnostem a rovněž příslušné námitce dovolatele nutno poznamenat, že z hlediska hmotně právního posouzení předmětného skutku je nepodstatné, zda v trestním řízení byla či nebyla uplatněna práva poškozeného vyplývající z ustanovení §43 odst. 1, 2 tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného J. Č. na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto podnětu samostatným výrokem, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k