ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1458.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1458/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2004 dovolání, která podali obviněný M. H., , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V. a obviněný K. S., , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 11 To 72/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 52/2001, a dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 39/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 52/2001, rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a K. S. podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 11 To 72/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 17 T 52/2001, o d m í t a j í .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 39/03, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 17 T 52/2001, odmítá .
Odůvodnění:
Obžalobou Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. KZv 12/2001, podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 18. 10. 2001, byli obvinění M. H. a K. S. obžalováni oba společně pro dvojnásobný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a dvojnásobný trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 1, 4 obžaloby), obviněný M. H. sám pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. (bod 2 obžaloby) a obviněný K. S. sám pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 3 obžaloby). Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl dne 5. 9. 2002 skutek popsaný pod bodem 4) obžaloby vyloučen podle §23 odst. 1 tr. ř. k samostatnému řízení pod sp. zn. 17 T 19/2002 za účelem provedení dalších důkazů.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 17 T 52/2001, byli uznáni vinnými:
1) obvinění M. H. a K. S. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, kterých se měli dopustit tím, že oba společně s dalšími, dosud nezjištěnými pachateli, po předchozí přípravě, opatření prostředků a rozdělení úkolů, dne 27. 3. 1999 kolem 08.00 hod. ve Č., okr. P., neoprávněně vnikli do domu čp. manželů B., vydávajíce se za příslušníky P. a pod záminkou výkonu domovní prohlídky dům prohledali, přiměli pod pohrůžkou zatčení a posléze i přiložením pout J. B., , vydat celkem 2.125.000,- Kč, 42.190,- ATS a 8.760,- DM z majetku I. B., a poté jej odvezli v osobním automobilu zn. Škoda Felicie, SPZ:, k obci N., okr. S., kde jej připoutali ke stromu a z místa se vzdálili, čímž způsobili škodu ve výši 2.415.376,- Kč,
2) obviněný M. H. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, kterého se měl dopustit tím, že sám od přesně nezjištěné doby přechovával ve svém bydlišti v P. v J., v ulici K., pistoli zn. ASTRA, výrobní číslo, se zásobníkem obsahujícím 5 nábojů, 113 pistolových nábojek, 31 nábojek do kulometu, 1 pistolový náboj a tlumič hluku výstřelu, bez potřebného povolení, a to do dne 20. 2. 2001, kdy byla zbraň a střelivo zajištěny orgány P.
Za tyto trestné činy a za trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2000, č. j. 5 T 118/97-542, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, č. j. 61 To 278/2000-581, byl obviněný M. H. odsouzen podle §234 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to pistole zn. ASTRA, výr. č., se zásobníkem a pěti kusy nábojů, 113 ks pistolových nábojek, 31 ks nábojek do kulometu, 1 ks pistolového náboje a 1 ks tlumiče hluku výstřelu. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2000, č. j. 5 T 118/97-542, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, č. j. 61 To 278/2000-581, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný K. S. byl odsouzen podle §234 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu šesti let se zařazením pro výkon trestu podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byl obviněný K. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že s použitím odcizených osobních dokladů patřících J. Š., vydávaje se za jmenovaného, dne 25. 3. 1999 podvodně vylákal v půjčovně automobilů firmy J. Š., P., osobní automobil Škoda Felicia, SPZ:, v hodnotě 137.800,- Kč, přičemž předstíral, že si vozidlo půjčuje a vrátí je do 28. 3. 1999; vozidlo pak s dalšími spolupachateli použil dne 27. 3. 1999 k uskutečnění loupeže ve Č., okr. P., a poté je téhož dne zanechal odstavené v prostoru porostlém křovinami poblíž obce N., okr. S.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil oběma obviněným povinnost rukou společnou a nerozdílnou nahradit poškozené I. B., zastoupené zmocněnkyní JUDr. J. K., způsobenou škodu ve výši 2.415.376,- Kč s 8,5 % úrokem, a to obviněnému M. H. od 10. 10. 2001 a obviněnému K. S. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 11 To 72/02, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek ve věci K. S. částečně zrušen, a to ve zprošťujícím výroku ohledně skutku obžalobou kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl k odvolání obviněných napadený rozsudek zrušen v celém výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému K. S. povinnost nahradit poškozené I. B., trvale bytem Č. čp., okr. P., zastoupené zmocněnkyní JUDr. J. K., způsobenou škodu ve výši 1.207.688,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 11. 10. 2001, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl dne 17. 12. 2002 doručen obviněnému M. H., jeho obhájkyni JUDr. J. K., obviněnému K. S., jeho obhájci JUDr. L. D. i Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích (viz č. l. 1548 tr. spisu).
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2002 byla podle §23 odst. 3 tr. ř. trestní věc vedená pod sp. zn. 17 T 19/2002 spojena ke společnému řízení pod sp. zn. 17 T 52/2001.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 17 T 52/2001, byli uznáni vinnými:
obvinění M. H. a K. S. společně trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, kterých se měli dopustit tím, že s dalšími nejméně dvěma dosud nezjištěnými spolupachateli, dne 4. 10. 1999 v době kolem 08.00 hod. neoprávněně vnikli, vydávajíce se za příslušníky P., do domu K. V., v P. F., kde odcizili 12.000,- Kč na hotovosti, dvoje hodinky, zlatý prsten a řetízky přesněji nezjištěné hodnoty, mobilní telefon zn. Nokia přesněji nezjištěné hodnoty a kreditní karty, poškozeného spoutali, nasadili mu na hlavu kuklu a odvezli na přesněji nezjištěné místo, kde ho pod pohrůžkou užití zbraně donutili vydat telefonický příkaz osobnímu bankéři k výběru 14.000.000,- Kč z jeho účtu vedeného u K. b., a. s., p. P., O. t., kteroužto částku vybral na hotovosti dnes již odsouzený L. C., vybaven padělaným občanským průkazem na jméno M. N.; pomocí odcizených kreditních karet téhož dne vybrali z účtu poškozeného vedeného u K. b., a. s., celkem 110.000,- Kč,
obviněný K. S. sám trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, kterého se měl dopustit tím, že s použitím odcizených osobních dokladů patřících J. Š., vydávaje se za jmenovaného dne 25. 3. 1999 podvodně vylákal v půjčovně automobilů firmy J. Š., P., osobní automobil Škoda Felicia, SPZ:, v hodnotě 137.800,- Kč, přičemž předstíral, že si vozidlo půjčuje a vrátí je do 28. 3. 1999; vozidlo pak s dalšími spolupachateli použil dne 27. 3. 1999 k uskutečnění loupeže ve Č., okr. P., a poté je téhož dne zanechal odstavené v prostoru porostlém křovinami poblíž obce Z., okr. S.
Obviněný M. H. byl za tyto trestné činy a za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2002, č. j. 17 T 52/2001-1410, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, č. j. 11 To 72/02-1509, a pro trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2000, č. j. 5 T 118/97-542, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, č. j. 61 To 278/2000-581, odsouzen podle §234 odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu dvanácti let se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to pistole zn. ASTRA, výr. č., se zásobníkem a pěti kusy nábojů, 113 ks pistolových nábojek, 31 ks nábojek do kulometu, 1 ks pistolového náboje a 1 ks tlumiče hluku výstřelu. Obviněný K. S. byl za tyto trestné činy a za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2002, č. j. 17 T 52/2001-1410, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, č. j. 11 To 72/02-1509, odsouzen podle §234 odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly tímto rozsudkem zrušeny výroky o trestu, které byly obviněným M. H. a K. S. uloženy rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2002, č. j. 17 T 52/2001-1410, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, č. j. 11 To 72/02-1509, a dále výrok o trestu, který byl obviněnému M. H. uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 2. 2000, č. j. 5 T 118/97-542, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, č. j. 61 To 278/2000-581, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti výše uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, přičemž obviněný K. S. vzal ve smyslu §250 odst. 2 tr. ř. výslovným prohlášením odvolání dne 20. 8. 2003 zpět. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 11 To 39/03-1679, vzal předseda senátu odvolacího soudu podle §250 odst. 4 tr. ř. toto zpětvzetí odvolání na vědomí.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 39/03, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. H. jako nedůvodné zamítnuto. Opis usnesení byl doručen Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích dne 29. 10. 2003, obhájkyni obviněného JUDr. J. K. dne 29. 10. 2003, obhájci obviněného JUDr. V. K. dne 30. 10. 2003 (plná moc ze dne 31. 7. 2003 - č. l. 1670) a obviněnému M. H. dne 31. 10. 2003.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 11 To 72/02, podali oba obvinění prostřednictvím shora jmenovaných obhájců u Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, přičemž obviněný K. S. tak učinil dne 12. 2. 2003 a obviněný M. H. dne 17. 2. 2003.
Obviněný K. S. napadl mimořádným opravným prostředkem rozsudek odvolacího soudu v bodě II. a III. a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. V naznačeném směru uvedl, že důvody dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V kontextu namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel předeslal, že se vytýkaného jednání nedopustil a na místě činu nikdy nebyl. Pokud jde o právní hodnocení skutku, soudům obou stupňů vytkl, že naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, zejména užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí, spatřovaly ve skutkových zjištěních, jež nebyla nikterak podložena výsledky dokazování. Podle závěrů soudu měli pachatelé nejprve užít fyzického násilí při vstupu do domu, kde měl být poškozený B. udeřen, poté v průběhu domovní prohlídky, kdy si chtěl poškozený B. zatelefonovat a konečně pohrůžka bezprostředního násilí byla spatřována ve skutečnosti, že se pachatelé vydávali za příslušníky P. a v této souvislosti upozornili poškozeného na možnost odvezení k výslechu. Podle obviněného ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že pachatelé jednali s úmyslem zmocnit se peněz, o jejichž rozmístění v domě poškozeného B. měli zřejmě přesné informace, ke zmocnění se peněz použili lsti, kdy se vydávali za příslušníky P., za které je považovali všichni na místě přítomní svědci, přičemž žádná pohrůžka bezprostředního násilí pachatelům nebyla prokázána. Přiložení pout poškozenému či připoutání ke stromu se stalo až poté, co se pachatelé peněz lstí zmocnili, měli je ve své dispozici, a tudíž toto násilí nelze vztahovat k úmyslu zmocnit se peněz; mohlo by být kvalifikováno toliko podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. [dovolatelem nesprávně označeným jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] obviněný namítl, že se vrchní soud dostatečně nevypořádal s jeho odvoláním, neboť do rozhodnutí nepojal výrok o jeho zamítnutí ve smyslu §256 tr. ř.
Konečně stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [v podání nesprávně označen jako §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.] dovolatel v prvé řadě zopakoval své námitky uplatněné již v rámci odvolacího řízení, jež podle jeho názoru odvolací soud dostatečně nezohlednil (zejména nestandardní získávání usvědčujících důkazů a účelná manipulace s nimi v jeho neprospěch, např. v případě rekognice, nerovný přístup k opatřování důkazů spočívající v upřednostňování důkazů v neprospěch obviněných na úkor důkazů ve prospěch obhajoby, zpochybnění hodnověrnosti svědeckých výpovědí a důkazu videozáznamem), čímž porušil zásady spravedlivého procesu. Vyjádřil přesvědčení, že důsledkem chybného postupu soudů obou stupňů vybočují skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů zjevně ze zákonných mezí, neboť soudy postupovaly při provádění a hodnocení důkazů v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v neposlední řadě poukázal na rozpory v provedených důkazech a zpochybnil jejich hodnověrnost (v podrobnostech odkázal na nevěrohodné a rozporuplné svědecké výpovědi rodiny B. a svědka Š.), přičemž odvolacímu soudu rovněž vytkl, že jeho zcela konkrétní návrhy na doplnění dokazování, jako např. návrh na zpracování odborného vyjádření z oboru kriminalistiky k výsledku zkoumání pachových stop či výslech autora metody srovnání pachových stop, odmítl. Dovolatel dále obsáhle polemizoval s argumentací soudu druhého stupně obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy se opětovně pozastavil nad způsobem provedení rekognice, v souvislosti s čímž upozornil na nemožnost ztotožnit pachatele s ohledem na dlouhý časový odstup od doby spáchání trestného činu. V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, popřípadě Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podáním ze dne 17. 4. 2003, doručeným Nejvyššímu soudu dne 18. 4. 2003, označeným jako doplnění dovolání, obviněný K. S. prostřednictvím svého obhájce doplnil své námitky stran svědka Š. Uvedl, že tímto svědkem nahlášená ztráta předmětného vozidla v jiném termínu a jiným způsobem, než odpovídalo skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, potvrzuje obhajobu obviněného a současně nesprávnost procesního postupu soudu o zamítnutí obviněným navrhovaných důkazů pro nadbytečnost a konečně snižuje hodnověrnost uvedeného svědka i usvědčujících důkazů. V této souvislosti poukázal na výpis z policejní evidence obsažený v příloze podání.
Dne 9. 5. 2003 bylo Nejvyššímu soudu doručeno další podání obviněného K. S., označené jako doplnění dovolání, v němž konstatoval, že opatřil další listinný důkaz pocházející zřejmě z Centrálního registru osob PČR, z něhož se podává, že svědek K. V. nemá na své jméno evidován platný cestovní doklad, ačkoliv podle jeho tvrzení dne 13. 2. 2001 přicestoval z T. a soudu zaslal před hlavním líčením kopii části svého pasu. Obviněný navrhl, aby tuto skutečnost soud nepominul při úvahách nad důvodností jeho dovolání.
Obviněný M. H. uvedl jako důvod dovolání jednak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [obviněným nesprávně označen pod §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.], neboť je přesvědčen o nesprávném právním posouzení skutku a jednak dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nesprávně dovolatelem označen jako §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.], když odvolání proti prvostupňovému rozsudku bylo zamítnuto podle §256 tr. ř., aniž by byly splněny v zákoně uvedené podmínky.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst 1 písm. g) tr. ř. obviněný vyjádřil přesvědčení, že s výjimkou doznání nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by svědčily o jeho příslušnosti k jakékoliv organizované skupině; součástí skupiny se stal na poslední chvíli, přičemž dohoda spočívala jen v podvodu na J. B. Přímého fyzického násilí se na jmenovaném nedopustil a samotný fakt, že se pachatelé vydávali za příslušníky P. a poškozenému tvrdili, že může být odvezen k výslechu či vzat do vazby, nelze považovat za prvky násilí. Úmysl pachatelů směřoval nepochybně ke zmocnění se peněz, o jejichž rozmístění měl organizátor tohoto skutku jednoznačné informace, avšak po subjektivní stránce se obviněný připojil k jednání spolupachatelů s přesvědčením, že finanční prostředky budou na poškozeném B. vylákány za použití lsti spočívající v tom, že se pachatelé budou věrohodně vydávat za příslušníky P. bez použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému. Násilí spočívající v přiložení pout či přivázání ke stromu bylo užito až po spáchání skutku a ke zmocnění se finančních prostředků se nevztahuje. Obviněný je přesvědčen, že jednání bylo motivováno snahou uchovat si věci násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí ve smyslu §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. a zákonné znaky trestného činu loupeže ve smyslu §234 tr. zák. nebyly naplněny.
K dovolacímu důvodu zakotvenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný v podrobnostech uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí odvolání, neboť v odvolacím řízení se vrchní soud nedostatečně zabýval výhradami, které uplatnil. Zastává názor, že soud prvého stupně prováděl důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť zásadně prováděl pro obviněného usvědčující důkazy, nezabýval se důkazy svědčícími ve prospěch obhajoby, vzniklé rozpory v usvědčujících důkazech hodnotil jednoznačně v jeho neprospěch, zejména ve vztahu k průběhu skutkového děje uvnitř napadeného objektu, ohledně rozporů v jednotlivých svědeckých výpovědích i při hodnocení majiteli zajištěných finančních prostředků, přičemž odvolací soud bez hlubšího hodnocení a konstatování provedených důkazů závěry krajského soudu bez výhrady přijal. Jediným usvědčujícím důkazem ve vztahu k obviněnému je pouze jeho doznání, průběh skutkového děje je však dovozován z důkazů jiných, když zejména důkaz videozáznamem je pochybný z důvodu neautentičnosti některých jeho částí. Zpochybnil i hodnověrnost svědeckých výpovědí rodiny B. a v uvedeném směru poukázal na svědkem B. před soudem odvolané tvrzení ohledně užitého násilí a na rozpor mezi výpověďmi stran vlastnictví odcizených peněz. V závěru dovolání obviněný M. H. navrhl zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu a věc přikázat tomuto soudu, popřípadě soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil dne 4. 3. 2003 opis dovolání obviněných Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovoláním písemně vyjádřit a souhlasit s jejich projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 1 NZo 226/2003, konstatoval, že obvinění se ve svých dovoláních obsáhle zabývají polemikou s hodnocením provedených důkazů, jež podle jejich názoru nebylo v souladu se zákonem, čímž opakují svoji obhajobu uplatněnou již v průběhu trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. K námitce obviněných stran posouzení otázky násilí a pohrůžky bezprostředního násilí ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 tr. zák. státní zástupce konstatoval, že otázce zjištění, zda jednání obviněných naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, věnovaly soudy obou stupňů náležitou pozornost a zejména na základě svědeckých výpovědí a výsledků poznávacího řízení dospěly ke správným skutkovým závěrům; popis skutku a jeho odůvodnění obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu, čemuž odpovídá i použitá právní věta ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Pokud obvinění napadají rozsudek odvolacího soudu v tom směru, že v něm chybí výrok podle §256 tr. ř., nelze podle názoru státního zástupce jejich námitkám přisvědčit, neboť Vrchní soud v Praze k odvolání obviněných zrušil výrok o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
K přípisu předsedy senátu soudu prvého stupně zaslaným ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. obhájcům obviněných obviněný M. H. dne 14. 3. 2003 a obviněný K. S. dne 17. 3. 2003 soudu sdělili, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 39/03, podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. na poštu dne 19. 12. 2003 dovolání, jež bylo adresováno a doručeno Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 22. 12. 2003, přičemž ho opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obviněného M. H. je zmiňovaný dovolací důvod naplněn tím, že v rozporu se zákonem byl uznán vinným trestným činem loupeže jako člen organizované skupiny ve smyslu §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že organizovanou skupinou lze rozumět sdružení tří osob, jejichž činnost se vyznačuje určitou plánovitostí, koordinovaností a vzájemnou dělbou úkolů, avšak pouze za předpokladu, že se jedná o osoby trestně odpovědné; ze zjištění krajského soudu, resp. z popisu skutku však v naznačeném směru vyplývá, že chybí třetí člen organizované skupiny, neboť v případě neznámých - dosud nezjištěných osob - nelze vyloučit jejich trestní neodpovědnost. Ačkoliv krajský soud při vysvětlení použité právní kvalifikace podle §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. zmiňuje v rámci odůvodnění napadeného rozsudku rovněž L. C., jenž byl odsouzen v samostatném řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. 4 T 16/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 2 To 163/2000, z obsahu uvedeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 16/2000 nevyplývá existence vztahu organizovanosti, vzájemné činnosti, plánovitosti a dělby úkolů mezi obviněnými H., S. a C. Dovolatel je proto přesvědčen, že zjištění, která krajský soud z provedených důkazů vyvodil, naprosto vylučují správnost závěru, že role L. C. naplnila znaky člena organizované skupiny podle §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. Dále upozornil, že L. C. byl na rozdíl od obviněných H. a S. odsouzen pro trestný čin vydírání, přičemž smyslem §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. musí být okolnost, že všichni členové organizované skupiny spáchali stejný trestný čin, ať již byli souzeni ve společném nebo v odděleně vedeném řízení, což se však v případě L. C. nestalo. Nad rámec podaného dovolání obviněný uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích trpí závažnými nedostatky ohledně skutkového zjištění, neboť vzájemnou provázanost, plánovitost, rozdělení úkolů mezi jednotlivé uvažované členy organizované skupiny neprokázal jediným důkazem. Rovněž tak příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatele a následkem spočívajícím ve způsobení škody poškozenému V. ve výši 14.000.000,- Kč krajský soud dovozoval z existence organizované skupiny a nezabýval se ani prokázáním okolností, na základě kterých mohl obviněný H. alespoň vědět o možnosti vzniku takového následku ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. V petitu svého podání tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně obviněného M. H. v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 39/03, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 17 T 52/2001, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvého stupně doručil ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. dne 8. 1. 2004 opis dovolání obviněného M. H. Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. v písemném vyjádření ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 1 NZo 22/2004, uvedl, že je nutno přisvědčit dovolateli v tom směru, že při posuzování otázky splnění zákonných podmínek trestného činu loupeže ve smyslu §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. je nepochybné, že ve smyslu §34 písm. g) tr. zák. nelze za třetí, eventuálně čtvrtou osobu tvořící v daném případě organizovanou skupinu, považovat další dva dosud nezjištěné spolupachatele, jak je konstatováno ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně. Podle jeho názoru však nelze přehlédnout, že ve výroku rozhodnutí je popsáno i jednání L. C., pravomocně odsouzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. 4 T 16/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 2 To 163/2000, pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák., s jehož trestní věcí má posuzovaný případ úzkou souvislost. Ačkoliv je skutek ve výroku rozsudku soudu prvého stupně poněkud nepřesně a nevýstižně popsán, z odůvodnění citovaných rozhodnutí vyplývá, že soud vzal v rámci hodnotícího procesu za prokázané, že již odsouzený L. C. je jedním ze spolupachatelů předmětné trestné činnosti a je také členem organizované skupiny, na jejíž činnosti se v rámci plánovitosti, koordinovanosti a dělby úkolů mezi jednotlivými členy podílel právě vyzvednutím předmětné hotovosti v K. b., a. s., v P., přičemž byl zcela prokazatelně ve spojení s ostatními členy této organizované skupiny; soud jej tedy považoval za třetí trestně odpovědnou osobu, byť byl jmenovaný v samostatném řízení jiným soudem uznán vinným toliko trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák.
Státní zástupce dále zdůraznil, že jednání obviněných mělo od počátku loupežný charakter, úmysl pachatelů od počátku směřoval ke zmocnění se cizí věci poškozeného za současného použití násilí (kovová pouta, kukla), jakož i pohrůžky bezprostředního násilí (ohrožování poškozeného pistolí), přičemž je nerozhodné, že při využití mobilních telefonů pachateli nedošlo k použití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému na místě shodném s místem, na němž došlo ke zmocnění se jeho věci. Poněkud nevýstižný popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku lze považovat pouze za porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného M. H. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, a to v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že se dovolací soud neztotožní se shora rozvedenou argumentací, alternativně navrhl předmětné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož podle jeho mínění je zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, jemuž by i při vypuštění právní kvalifikace jeho jednání podle §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl i nadále ukládán souhrnný trest odnětí svobody v trestní sazbě uvedené v ustanovení §234 odst. 3 tr. zák. a současně otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Na základě výzvy Krajského soudu v Českých Budějovicích doručené ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. obhájci obviněného, obviněný M. H. dne 22. 1. 2004 sdělil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
I. K dovoláním obviněných M. H. a K. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 11 To 72/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 17 T 52/2001.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž lze konstatovat, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se Nejvyšší soud mohl zabývat otázkou, zda dovolání obviněných z namítaných dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. jsou opodstatněná (pozn. v podáních byly některé dovolací důvody nesprávně označeny, přičemž tuto okolnost Nejvyšší soud považuje za zjevné písařské chyby, které nemají na rozhodnutí o dovolání žádný vliv).
Pokud oba dovolatelé uplatnili v podaných dovoláních dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno uvést, že podle zmíněného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, čímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je povolán a oprávněn k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je v řízení před soudem nalézacím a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí, zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy činné dříve ve věci. V předmětné trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obvinění M. H. a K. S. spáchali daný skutek tak, jak je uveden pod bodem 1) výrokové části rozsudku nalézacího soudu, jehož skutkové závěry nezměnil ani soud odvolací.
Z tohoto zřetele je zapotřebí uvést, že oba dovolatelé uplatnili v odůvodnění svých dovolání (v případě obviněného K. S. i v podáních, kterými mimořádný opravný prostředek doplnil) výhrady především k neúplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů (zejména k nestandardnímu způsobu opatřování a hodnocení důkazů, nerovnému přístupu k rozsahu dokazování, hodnověrnosti svědeckých výpovědí, výsledkům rekognice, účelové manipulaci s videozáznamem a důkazům stran pachových stop, absenci usvědčujících důkazů týkajících se užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí), tedy ke stabilizovaným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, přičemž ve vytýkaných vadách až následně namítli údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Proto z výše popsaných důvodů nebylo možno tyto námitky dovolacím soudem akceptovat.
Přihlížet nebylo možno ani k těm výhradám, jimiž obviněný M. H. zpochybnil právní závěr, že jeho úmysl směřoval k podvodnému zmocnění se cizích peněz bez násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, kdy lest spočívala ve vydávání se pachatelů za příslušníky P., přičemž násilí se nevztahovalo ke zmocnění se cizí věci, ale bylo motivováno snahou uchovat si věc bezprostředně po činu ve smyslu §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. Stejně tak námitka obviněného K. S., vztahující se ke zpochybnění prokázání pohrůžky bezprostředního násilí a okamžiku užití násilí na poškozeném ve vztahu ke zmocnění se peněz, jenž by podle jeho názoru mohlo být kvalifikováno toliko podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák., není způsobilá obsahově naplnit žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
Závěr, zda obvinění v době činu kladeného jim za vinu užili násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí na poškozeném ve vztahu ke zmocnění se peněz či nikoli, je sice otázkou hmotně právního posouzení skutku, které však musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Z popisu skutku ve výrokové části a z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, že jím učiněná skutková zjištění zcela vylučovala právní závěr o tom, že by se dovolatelé zmocnili peněz poškozeného předtím, než užili násilí a pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. (…z videozáznamu, který sami pachatelé pořizovali na místě činu je jednoznačně zjišťováno, že v okamžiku, kdy poškozený J. B. měl na rukou pouta, tak obžalovaný M. H. peníze ze skříně dával do tašky, ve které je pak odnesl. Násilí tedy pachatelé použili předtím, než se peněz zmocnili. Ke zmocnění nedošlo v okamžiku, kdy na pokyn pachatelů poškozený vyndával peníze z trezorů a ukládal je v pracovně do skříně. V té době peníze stále ještě měl poškozený ve své moci. K zmocnění došlo až v okamžiku výše popsaném, kdy poškozenému byla přiložena pouta a pachatelé si peníze vzali. Přiložení pout je nepochybně užití násilí. Již předtím, než poškozenému byla pouta přiložena, pachatelé použili vůči poškozeným pohrůžky bezprostředního násilí, a to tím, že vystupovali jako policisté provádějící služební zákrok v rámci policií svěřené pravomoci, předložili příkaz k domovní prohlídce, příkaz k zatčení a jiné doklady, jimiž přesvědčili poškozené, že jde o policejní zákrok… Donucovací prostředky, které jsou policisté oprávněni za určité situace použít, v sobě obsahují jak moment pohrůžky použití těchto prostředků, tak i použití násilí. Jedná se o zákonný postup, jestliže jej použije policista při výkonu své pravomoci v souladu se zákonem. …obžalovaní se pouze za policisty vydávali, jednali v rozporu se zákonem. …prezentovali vůči poškozeným hrozbu použití donucovacích prostředků, pokud by neuposlechli jejich pokynů a příkazů. Ze strany pachatelů se tak jednalo o nezákonnou pohrůžku bezprostředního násilí. viz str. 31- 32 rozsudku). Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil i soud odvolací, zejména v tom směru, že námitkám obviněných, o absenci prvku užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nebylo možno přiznat opodstatnění.
Rovněž v případě námitky obviněného M. H., a to ohledně jeho míry zapojení do činnosti organizované skupiny, nelze soudům obou stupňů vytknout pochybení. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, jak jsou rozvedeny na str. 32 odůvodnění rozsudku, že není nezbytné výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení do skupiny. Postačí jestliže pachatel se svým jednáním fakticky do skupiny začlení a podílí se aktivně v její činnosti. Činnost organizované skupiny, příprava činu, rozdělení úkolů, koordinace a jiná činnost může být zajišťována vzájemnou komunikací všech členů ve formě návrhů a protinávrhů.
V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že z popisu skutku a zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, že v posuzovaném případě šlo o trestnou činnost spáchanou více osobami, a to nejen obviněnými, ale i dalšími nezjištěnými osobami (jednalo se o skupinu nejméně čtyř pachatelů viz str. 32 rozsudku), přičemž páchání trestné činnosti nebylo nikterak jednoduché (…obžalovaní si opatřovali dopravní prostředky k přepravě na místo činu a zpět, když použili nejméně tři osobní automobily, včetně osobního automobilu, který získal obviněný K. S. na základě smlouvy o zapůjčení osobního automobilu v půjčovně firmy J. Š., P. …předem si opatřili též doklady, příkaz k domovní prohlídce, příkaz k zatčení a doklady, kterými prokazovali, že jsou příslušníky Policie České republiky. Opatřili si také pouta, nejméně jednu paruku a další věci potřebné k uskutečnění činu. viz str. 32 rozsudku). Z konstatovaného je zřejmá plánovitost, koordinovanost a předchozí připravenost celé akce, stejně jako podrobné rozdělení úloh jednotlivých pachatelů, jak vyplývají ze skutkových zjištění (např. obviněný M. H. v roli tzv. zlého policisty, obviněný K. S. v roli tzv. hodného policisty, třetí osoba v roli nezaujatého policisty, jenž natáčí průběh „domovní prohlídky“ na videokameru). Existence a činnost dalších osob podílejících se na zdárné realizaci loupežného přepadení, ať už přítomných na místě činu (muž s videokamerou) či zjevně se podílejících na přípravě a řízení celé akce, je evidentní, a proto vzájemný vztah všech těchto osob podílejících se na loupežném přepadení popsaný ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, byl takový, jak předpokládá zákonný pojem organizované skupiny ve smyslu §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Z uvedeného je mimo jiné patrná míra zapojení obviněného M. H., a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i tato uplatněná námitka, ač ji jmenovaný vydával za vady v právním posouzení, se týká údajných vad ve skutkových zjištěních, přičemž až na základě jejich změny se domáhá odlišného právního posouzení skutku.
Lze tedy uzavřít, že v naznačeném směru dovolatelé sice citovali jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. Obviněnými namítaný důvod, založený na pochybnostech o správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, však s ohledem na shora rozvedené skutečnosti nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., přičemž pokud by dovolání obsahovala jen tyto výtky, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že téměř veškeré výhrady, které dovolatelé uplatnili, již uvedli v rámci odvolacího řízení a z odůvodnění soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud se jimi zabýval.
V kontextu dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., o který své dovolání opřel obviněný K. S., Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že citovaný důvod lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Dovolatel spatřuje důvod dovolání ve skutečnosti, že odvolací soud nerozhodl samostatným výrokem o odvoláních obviněných (vyslovil pouze, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn), v důsledku čehož podle jeho mínění tento výrok v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí.
Nejvyšší soud nepovažuje zmíněný názor dovolatele za správný. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu (po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne způsobem, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoliv dalším svým výrokem musel zároveň rozhodovat o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně (tj. výrok o vině a trestu) zůstávají nedotčeny. Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, např. ve výroku o náhradě škody rozhodne ve prospěch obviněného, nemusí již samostatným výrokem podle §256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání. Je nutno připustit, že konstatování odvolacího soudu o tom, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“ lze považovat spíše za nadbytečné, přičemž v praxi je používáno pro lepší srozumitelnost rozhodnutí. Těmto zásadám napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zcela odpovídá, a proto námitce obviněného K. S. proti postupu Vrchního soudu v Praze nelze přisvědčit a v této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o obviněnými uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud s ohledem na nesprávné zákonné označení ze strany obou dovolatelů připomíná, že po novele trestního řádu provedené zákonem č. 200/2002 Sb., s účinností ode dne 24. 5. 2002, je dovolací důvod dříve vymezený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uveden v novém znění pod ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jak již bylo shora uvedeno Nejvyšší soud považoval tyto nedostatky podání za formální pochybení, které nemá na rozhodnutí o dovolání žádný vliv.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Citovaný dovolací důvod patří mezi procesní dovolací důvody a jeho smysl spočívá v nápravě závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu tedy spočívá jednak v tom, že soud druhého stupně nebo nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak opravný prostředek namísto toho zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř., nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
Pokud odvolací soud konal odvolací řízení a řádný opravný prostředek zamítl podle §256 tr. ř. po provedeném přezkumu podle hledisek zakotvených v §254 tr. ř., uvedený dovolací důvod nelze aplikovat, neboť odvolací soud může zamítnout odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání, konaného o tomto odvolání, kdy odvolání sice splňuje procesní podmínky ve smyslu §253 tr. ř., avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné. I když to zákon výslovně neuvádí, tak obdobná situace je i v případě té části rozhodnutí, jež zůstala nezměněna, pokud z důvodu odvolání bylo napadené rozhodnutí zrušeno pouze částečně.
Přezkoumával-li tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně a zamítl ho v případě odvolání podle §256 tr. ř., eventuálně částečně napadené rozhodnutí změnil, lze citovaný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí (tj. vztahující se k celému rozhodnutí soudu prvního stupně nebo k té části, jež zůstala nezměněna) zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci sice obvinění M. H. a K. S. v rámci dovolání v návaznosti na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. formálně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a obviněný K. S. i podle §265b odst. 1 k) tr. ř., avšak s odkazem na výše rozvedené skutečnosti konkrétně uplatněné námitky, tvrzení i právní názory obsažené v odůvodnění dovolání materiálně nespadají pod důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., případně jsou zjevně neopodstatněné. Napadené rozhodnutí netrpí vadami, které v relevantní části námitek obvinění uplatnili s poukazem na citované dovolací důvody, v důsledku čehož dovolání obviněných podané ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo rovněž nutno podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných M. H. a K. S. odmítl jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jsou zjevně neopodstatněná, a proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II. K dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 17 T 52/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 39/03.
Nejvyšší soud i v tomto případě shledal, že dovolání obviněného M. H. směřující proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit a splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Mimořádný opravný prostředek dovolatel opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož byla případnou shledána námitka týkající se nesprávného hmotně právního posouzení zákonného znaku „člen organizované skupiny“, v důsledku čehož mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku též jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. (ostatní vznesené výtky jsou irelevantní, neboť je nelze podřadit pod uplatněný ale ani jiný zákonem stanovený dovolací důvod). V uvedeném ohledu Nejvyšší soud mohl posoudit námitku dovolatele ve vztahu ke skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, proti jehož rozhodnutí dovolání obviněného M. H. směřuje.
Ze skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, vyplývá, že soud prvního stupně shledal jednání obviněných M. H. a K. S. trestným v podstatě v tom, že oba obvinění společně s dalšími nejméně dvěma dosud nezjištěnými spolupachateli, vydávajíce se za příslušníky Policie ČR, neoprávněně vnikli do domu K. V., kde odcizili hotovost, dvoje hodinky, zlatý prsten a řetízky přesně nezjištěné hodnoty, mobilní telefon a kreditní karty, poškozeného spoutali, nasadili mu na hlavu kuklu a odvezli na přesně nezjištěné místo, kde ho pod pohrůžkou užití střelné zbraně donutili vydat telefonický příkaz osobnímu bankéři k výběru 14.000.000,- Kč z jeho účtu u K. b., a. s., tuto částku vybral již odsouzený L. C., a pomocí odcizených kreditních karet vybrali téhož dne z účtu poškozeného vedeného u K. b., a. s., celkem 110.000,- Kč. Z tzv. právní věty stran trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2, písm. a), odst. 3 tr. zák. vyplývá, že obvinění užili proti jinému násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchali jako členové organizované skupiny a způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a uvedený čin spáchá jako člen organizované skupiny. Organizovaná skupina je kvalifikovaným případem spolupachatelství, popř. účastenství na trestném činu; jejími členy proto mohou být jen osoby trestně odpovědné. K naplnění znaku organizovaná skupina se vyžaduje, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizované trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a k tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých pachatelů, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter, nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině a postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně je zřejmé, že v posuzovaném případě šlo o trestnou činnost spáchanou více osobami, a to nejen obviněnými, ale i dalšími nezjištěnými osobami - jednalo se o skupinu nejméně čtyř pachatelů (…obžalovaných a dalších pachatelů, ať již odsouzeného L. C., tak dalších neustanovených pachatelů… viz str. 19 rozsudku). Z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že páchání trestné činnosti nebylo nikterak jednoduché (...čtyři pachatelé přijíždějí do domu poškozeného, odvážejí jej, prostřednictvím telefonu komunikují s dalšími pachateli, čekají na pokyny, poškozeného poté odvážejí na místo, kde byl držen a přinucen telefonicky komunikovat s bankou, zde je prokazatelně větší počet pachatelů než v bytě poškozeného… Jedním ze spolupachatelů je L. C., který pod cizím jménem a s padělanými doklady přebírá částku 14.000.000,- Kč v pobočce K. b. pachatelé měli rozdělené úkoly, navzájem komunikovali a tyto úkoly koordinovali. Před realizací činu si opatřili policejní odznaky, písemnost pomocí které dokladovali povolení domovní prohlídky soudem v domě poškozeného K. V., měli v dispozici nejméně tři osobní automobily, měli k dispozici pouta a další poutací prostředky, které použili vůči poškozenému v místě, kde jej přivázali ke sloupu, měli připravenou kuklu, kterou poškozenému natáhli, používali mobilní telefony a navzájem měli kontaktní čísla, opatřili si padělaný občanský průkaz. Měli také k dispozici nejméně jednu paruku. …je nepochybné, že činnost měli předem naplánovanou a úkoly rozděleny… viz str. 19 rozsudku). Vzhledem ke složitosti celkového zajištění akce musely být všechny tyto úkony předem naplánovány, koordinovány a řízeny, aby každý plnil ty úkony, k nimž byl určen a je zřejmé, že způsob realizace předem naplánovaného loupežného přepadení vykazuje takovou kvalitu, která vycházela z důsledné a detailní promyšlenosti a podrobného rozdělení úloh jednotlivých pachatelů. To vše platí tím spíše, že nešlo a ojedinělou akci, neboť s ohledem na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 17 T 52/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 11 To 72/02, obvinění jednali podobným způsobem i v jiném případě.
I když další osoby, o nichž obviněný M. H. vypovídal, ať už přítomné na místě činu a účastnící se jeho realizace (L. C.) či osoby, jejichž účast na akci (zejména pokud jde o její přípravu a řízení) nutně plyne ze způsobu provedení celé akce, nebyly zjištěny, jejich existence a uvedená činnost je nesporná. Proto vzájemný vztah mezi všemi osobami, které se na loupežném přepadení podílely a popsaný ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (viz výše), byl takový, jak předpokládá zákonný pojem organizované skupiny ve smyslu §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Třeba však přisvědčit dovolateli v tom smyslu, že zákonný znak „organizované skupiny“ nalézací soud ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku dostatečně a výstižně nepopsal. Z odůvodnění rozsudku ale jasně vyplývá, že soud se s danou otázkou zcela přesvědčivě a logicky vypořádal, a tudíž se v daném případě jedná pouze o neúplnost popisu skutku a porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a nikoli o nesprávné hmotně právní posouzení skutku, který by byl zjištěn tak, že by postrádal konkrétní zjištění skutkových okolností odpovídající zákonnému znaku „člen organizované skupiny“ ve smyslu §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. Okolnost, že jeden z členů této organizované skupiny (vedle obviněných M. H. a K. S. třetí identifikovaná osoba), a to trestně odpovědný L. C., byl v samostatném řízení odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. 4 T 16/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 2 To 163/2000, pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák., nelze považovat za překážku pro aplikaci zmíněné právní kvalifikace v předmětné trestní věci.
Ve světle shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud konstatuje že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, s nímž se ve svém usnesení ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 39/03, ztotožnil i Vrchní soud v Praze, objasňuje vedle trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, i všechny skutkové otázky potřebné pro použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, a to i vzhledem k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., přičemž v tomto směru otázku právního posouzení předmětného skutku nalézací i odvolací soud pečlivě rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Dovolací soud zároveň připomíná, že shora uvedená vada skutkové věty výroku o vině nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesprávné právní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrno, že soud zjistil skutek v rozsahu, jež pokrývá znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Proto dovolací soud posoudil námitku obviněného M. H. vztahující se ke znaku členství v organizované skupině za zjevně neopodstatněnou.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. H. jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k