ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1461.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1461/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2004 o dovolání obviněného T. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 9 To 194/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 11/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný T. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 4 T 11/2002, uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společným jednání se spoluobviněnými K. N., J. G. a M. S. tak, že obviněný T. H. a K. N. společně dne 1. 5. 2001 kolem 01.15 hodin v P., ul. M. v areálu TJ B. P., donutili poškozenou M. K., k souloži násilím tím, že ji povalili na zem tak, že ji zezadu chytili za ruce a podkopli jí nohy, takže upadla na zem na záda, kde jí jeden svlékl kalhoty a druhý ji přitom držel ruce a zakrýval jednou rukou ústa, přičemž poté na ní vykonal soulož obviněný K. N. a obviněný T. H. jí vsunul pohlavní úd do úst, poté si pozice vyměnili a následně se k nim připojil obviněný M. S., který vykonal na poškozené soulož a odešel, a následně obviněný T. H. opět vsunul poškozené do úst pohlavní úd za účelem orálního uspokojení a obviněný K. N. jmenovanou osahával na prsou a k těmto aktivitám se připojil obviněný J. G., který rovněž vykonal na poškozené soulož a poté zůstal opodál stát, přičemž obvinění T. H. a K. N. pokračovali ve svém počínání vůči poškozené až do okamžiku, kdy poškozená obviněného T. H. kousla do penisu, a tak ji obviněný K. N. proti její vůli odtáhl k vodě, kam ji poté strčil s tím, že ji zabije a vzal do rukou kovový stojan loďky a hodil jej po poškozené, která se mu pokusila vyhnout, a tento ji tedy zasáhl pouze do ruky a nohy.
Za tento trestný čin byl obviněný T. H. odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Nepodmíněný trest odnětí svobody (na tři roky se zařazením do věznice s ostrahou) byl uložen rovněž obviněnému K. N., zatímco dalším dvěma obviněným byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody (každému z nich na dva roky s pětiletou zkušební dobou).
Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podali odvolání obvinění T. H., K. N. aj. G. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 9 To 194/2003, všechna tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 9 To 194/2003, podal obviněný T. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. B. M. dovolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 8. 10. 2003. Směřuje jím proti výroku o vině i trestu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když soud rozhodující o odvolání řádný opravný prostředek zamítl, ačkoli v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V písemném odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním neobsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky trestného činu kladeného mu za vinu. Je přesvědčen, že uvedený skutek přesvědčivě nevyjadřuje, že si popsaným násilím vynutil orální pohlavní styk, a ani v odůvodnění rozsudku se touto skutečností soud prvního stupně nezabýval, když nepoukázal na takové důkazy, které by upřesňovaly charakter užitého násilí. Žádný ze svědků nepotvrdil odpor poškozené, který by byl obviněným následně překonáván. Poloha, při níž k zjištěné trestné činnosti mělo dojít, jak je popsána ve skutkové větě, vyžaduje spolupráci partnerky zaručující dosažení sexuálního uspokojení; vylučuje ovšem, že při ní mohlo dojít k požadovanému násilí. V tomto smyslu popis skutku nekoresponduje s vyjádřenou právní větou. Z těchto důvodů považuje pro svou obhajobu za rozhodující tvrzení, že se jednalo o styk dobrovolný. Vytýká v této souvislosti nalézacímu soudu, že skutek, jak byl zjištěn, byl opřen výlučně o výpověď poškozené M. K., jejíž tvrzení soud akceptoval, aniž by bral v úvahu, že jsou v ní rozpory. V další části odůvodnění dovolání obviněný zhodnotil význam skutkových okolností vyjádřených ve výroku rozsudku a jejich dopad na použitou právní kvalifikaci. Za významné hledisko ve vztahu k §16 tr. zák. považuje dobu, kdy mělo k posuzované události dojít, neboť má podle něj určující význam pro použití správné právní kvalifikace trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. účinného ode dne 1. 5. 2001. Soud dle dovolatele bez přezkoumatelného odůvodnění a bez potřebných důkazů skutek situoval do dne 1. 5. 2001 o 01,30 hodin přestože, někteří svědci časové ohraničení stanovili na 22,30 hodin a poškozená po 23,00 hodin. Tím nalézací soud svá zjištění posunul tak, aby mohl užít trestního zákona účinného od 1. 5. 2001, který je pro obviněného méně příznivý než zákon účinný do 1. 5. 2001.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 194/2003, ze dne 25. 6. 2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 4 T 11/2002, ze dne 31. 10. 2002, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. navrhl přikázat věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zcela v závěru svého podání učinil návrh, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. zák. zrušil výrok o tomto trestu a rozhodl o jeho vazbě, pokud již bude v době dovolacího řízení realizován jeho nástup do výkonu trestu.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst.1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že při uplatnění tohoto dovolacího důvodu je dovolání určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Poukazem na tento dovolací důvod není možno se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Z toho je zřejmé, že Nejvyšší soud je při posuzování dovolání z hlediska tohoto dovolacího důvodu zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Hodnocení důkazů je činností, kterou ze zákona koná jen ten soud, který sám tyto důkazy provedl. Dokazování je zákonem svěřeno především soudům prvního stupně, a proto právě tyto soudy, a též v omezeném rozsahu i soudy druhého stupně (viz §259 odst. 3 tr. ř.), jsou těmi soudy, které mohou důkazy hodnotit. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., nemůže důkazy sám hodnotit, neboť by se tak dostal na pozici další (po odvolacím řízení již třetí) instance přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Nahrazoval by v takovém případě soud I. stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.
U dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který musí spočívat na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání dán skutečně, nikoli jen formálně na základě jeho pouhého konstatování, a musí být tudíž i doložen konkrétními vadami, které svou povahou spočívají v právním posouzení skutku vymezeném v napadeném rozhodnutí.
V dovolání obviněného T. H. však v souladu s těmito základními zásadami postupováno bylo jen v části, když v převážné většině obviněný pod tímto dovolacím důvodem vyjádřil námitky směřující proti správnosti zjištěného skutkového stavu věci. Obviněný v jedné části svého dovolání vyslovil nesouhlas se způsobem, jakým soudy formulovaly skutek, a vytkl jim, že při tom nepostupovaly podle zásad formální logiky a opřely své skutkové zjištění pouze o výpověď poškozené. V rámci svého dovolání předložil jinou verzi průběhu skutkového děje, při němž jednání poškozené je založeno na jejím souhlasném přístupu k aktivitám obviněného a jeho spolupachatelů. Tím obviněný vyžadoval přehodnocení skutkového stavu věci tak, aby byl v souladu s jeho obhajobou. Za podklad tohoto jiného přístupu k hodnocení provedených důkazů předložil své tvrzení o dobrovolnosti pohlavního styku ze strany poškozené, když obsáhle rozvedl svou polemiku o anatomických možnostech obviněného a poškozené ve vztahu k popsanému průběhu činu.
Touto argumentací obviněný vznesl výhrady pouze proti skutkovému stavu věci a neuvedl nic, co by svědčilo o nedostatcích hmotně právní povahy. O zákonem předpokládané nedostatky se v napadených rozhodnutích nejednalo ani tehdy, jestliže obviněný poukazoval na nesoulad skutkového zjištění s právní větou, neboť jím namítaný problém není spatřován v nesprávném použití právní věty na správně zjištěný skutkový stav věci, ale obviněný výhrady vznesl výlučně proti způsobu, jakým byl skutek popsán a jak byl do výrokové části napadeného rozsudku zpracován, aniž by cokoliv namítal proti užité právní větě.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný sice zvolil za podklad své argumentace hmotně právní okolnost, jíž je otázka časové působnosti trestního zákona a jeho účinnosti s odkazem na ustanovení §16 tr. zák., ale i v tomto případě opět vznesl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a z těchto tvrzených nedostatků až druhotně dovozoval nesprávné právní posouzení otázky možnosti aplikace §16 tr. zák. ve vztahu k novele skutkové podstaty trestného činu znásilnění účinné od 1. 5. 2001.
Je třeba přisvědčit tomu, že skutečně den 1. 5. 2001 je dnem, kdy nastala účinnost novely trestního zákona č. 144/2001 Sb., která zakotvila nově právní úpravu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Je však jen vhodné v této souvislosti poznamenat, že časová působnost zákona řeší otázku, kterého zákona se na posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání skutku do rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání trestného činu. Účinnost zákona č. 144/2001 Sb. nastala dne 1. 5. 2001, to znamená, že jeho působnost je nutné počítat od 00.00 hodin dne 1. 5. 2001. Přitom je třeba mít na zřeteli, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu. Není v této souvislosti důležité, zda trestná činnost započala ještě v době účinnosti předchozího zákona (nebo právní normy). Zásadně podle §16 odst. 1 tr. zák., věta první, platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.
Obviněný v rámci této své námitky však nevytýká napadenému rozhodnutí, že by bylo užito nesprávného ustanovení zákona z důvodu nedodržení shora uvedené zásady nebo některých dalších pravidel zákonem pro působnost trestního zákona významných, ale vyjadřuje nespokojenost s tím, jak byl v rámci skutkových zjištění stanoven čas, kdy k činu došlo. Svým dovoláním uplatnil takové výhrady, kterými se snažil doložit, že čin byl spáchán v době před okamžikem nabytí účinnosti nového zák. č. 144/2001 Sb., který pro sebe považuje za méně příznivý na rozdíl od úpravy trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. platného do 24.00 hodin dne 30. 4. 2001 .
Určení doby, kdy k činu došlo, je jednou z důležitých skutečností, k níž je nutné provádět dokazování, a kterou musí, stejně jako ostatní okolnosti, za nichž byl skutek spáchán, soud prokazovat. Jde o skutkovou otázku, kterou soud zjišťuje na základě důkazních prostředků, které ve věci zajistil, provedl a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil. Z tohoto důvodu, pokud Obvodní soud pro Prahu 4 v rozsudku ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 4 T 11/2002, dospěl ke skutkovému zjištění, že čin byl spáchán dne 1. 5. 2001 kolem 01.15 hodin, jde o zjištění skutkové povahy, jímž je Nejvyšší soud vázán a nemůže ho nikterak měnit, jak je v předcházející části tohoto rozhodnutí rozvedeno.
V důsledku toho je nutné z této skutečnosti závazně vycházet a současně mít za prokázané, že čin se stal dne 1. 5. 200l, což je již v době účinnosti zák. č. 144/2001 Sb. Nemůže být proto pro posouzení trestnosti činu použito jiného zákona než toho, za jehož účinnosti byl čin spáchán.
Tyto skutečnosti, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na zákonná hlediska tohoto ustanovení nedopadají. Obviněný se tak ve svém dovolání domáhá takového důvodu, který nepatří do okruhu dovolacích důvodů taxativně vymezených ustanovením §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo odst. 2 tr. ř. V případě, že by obviněný jiné skutečnosti na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuvedl, dovolací soud by musel volit postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítnout, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání, jak je výše konstatováno, poukázal i na skutečnosti, které mají právní povahu a podklad v nedostatku, který je založen na okolnostech vycházejících z hmotně právní úpravy, když napadenému rozsudku vytknul, že „… skutková část výroku o vině nalézacího soudu, ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu a nevyjadřují přesvědčivě, že popsaným násilím si mohl vynutit orální pohlavní styk…“.
Nejvyšší soud považuje takto formulovanou námitku za podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jejím prostřednictvím vyjádřil přesvědčení o nedostatku násilí jako znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Nemohl se však s obviněným v jeho výhradách ztotožnit, protože je považuje za neopodstatněné.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Jelikož podstatou relevantních dovolacích námitek je otázka, zda se dovolatel dopustil na poškozené násilí, je zapotřebí uvést, že násilím ve smyslu citovaného ustanovení jsou míněny takové způsoby užití fyzické síly ze strany pachatele, které slouží k překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Použité násilí ze strany pachatele je prostředkem k dosažení takového cíle, přičemž jeho projevy mohou mít různé podoby a formy. Vždy však pachatel jeho prostřednictvím musí na znásilňovanou osobu fyzicky působit tak, aby nepostrádalo jistou donucovací schopnost. Forma a způsob násilí je závislý na okolnostech případu, mimo jiné i na povaze pachatelem konaného fyzického útoku.
Jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku, znak násilí byl ve skutkovém zjištění shledán v tom, že obviněný T. H. (a další obviněný K. N.) poškozenou „…povalili na zem tak, že ji zezadu chytili za ruce a podkopli jí nohy, takže upadla na zem na záda, kde jí jeden svlékal kalhoty a druhý ji přitom držel ruce a zakrýval jednou rukou ústa…“. Z takto popsaného chování obou pachatelů je zcela zřejmé, že na poškozenou působili fyzickou silou; činili tak různými útoky proti jejímu tělu (uchopili ji zezadu za ruce, podkopli jí nohy a povalili ji na zem). Z jejich strany tak došlo k vynaložení fyzické síly, jejíž existenci uvedený zákonný znak předpokládá.
Dalším takovým projevem násilí ze strany obviněných bylo svlečení poškozené. I v případě svlékání kalhot bylo nutné vyvíjet jistou sílu, aby tato část oděvu s těla poškozené byla stažena, zejména když při tom byla držena dalším z pachatelů za ruce. Zakrýváním úst rukama pachatel též vyvíjel tlak na obličej oběti, a proto i v tomto dílčím jednání jde o projev síly, jíž bylo na poškozenou působeno. Všechny tyto postupné a na sebe navazující dílčí akty obviněných (včetně dovolatele) činily jejich jednání v souhrnu důraznějším a tím spíš nesly zákonné znaky násilí na poškozené vykonávaného.
Vzhledem k těmto skutečnostem je zřejmé, násilí jako znak skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. vyplývá přímo ze skutkového zjištění, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, který odvolání obviněného T. H. jako nedůvodné zamítl. Naplnil-li tento obviněný podle zjištění soudů obou stupňů i další zákonné znaky jmenovaného trestného činu, pak jeho výhrady v dovolání uplatněné nelze považovat za opodstatněné.
S ohledem na tyto závěry Nejvyšší soud považoval dovolání obviněného T. H. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za zjevně neopodstatněné.
Obviněný v písemném podání uplatnil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Důvodem dovolání podle tohoto ustanovení je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g)tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.
Za těchto předpokladů důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu §256 tr. ř. (odvolací soud shledá, že odvolání není důvodné), neboť postup podle tohoto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Z uvedeného vyplývá, že takový dovolací důvod nepřichází v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání po věcném přezkoumání věci, takže obviněný nebyl zbaven práva přístupu ke druhé instanci. Vzhledem ke všem těmto zjištěním, je zjevné, že dovolání z tohoto důvodu je pouze formálně citováno. Dovolatel jím zastírá svůj hlavní požadavek na přezkoumání řízení po jeho skutkové stránce ve snaze domoci se vydání rozhodnutí, které by bylo v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje, kterou předestřel již v rámci své obhajoby.
Z toho vyplývá, že pokud soud druhého stupně přezkoumával rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle §256 tr. ř., lze zmíněný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Pokud obviněný ve svém podání uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., existenci zákonem předpokládaných vad jen formálně konstatoval, když fakticky je opřel o skutkové vady nebo důvod, který je zjevně neopodstatněný.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného T. H. podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 9 To 194/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 4 T 11/2002, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jako celek je zjevně neopodstatněné.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného T. H. na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru svého dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. řádu je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvého stupně, který jej však neučinil. Toto právo nepřísluší dovolateli. O odkladu výkonu trestu by sice mohl rozhodnout podle §265o odst. 1 tr. ř. i bez návrhu předseda senátu Nejvyššího soudu, ten však zákonné důvody k takovému postupu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová