ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1478.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1478/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2004 dovolání, která podali obvinění Ing. P. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P. a obviněný P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 6 To 128/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2001, a rozhodl takto:
I. Dovolání obviněného Ing. P. O. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá .
II. Dovolání obviněného P. H. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, byli obvinění Ing. P. O. a P. H. uznáni vinnými, že dne 12. 7. 1999, s úmyslem získat od budoucích klientů záložny finanční prostředky na své podnikání, spočívající ve vybudování sítí restauračních zařízení v obvodu hl. m. P., založili se svými známými a s dalšími náhodně vybranými lidmi 1. F. d. z., spořitelní a úvěrové družstvo se sídlem v P., F., kde se na ustavující schůzi nechali zvolit do statutárního orgánu, a to obžalovaný Ing. O. jako předseda představenstva a obžalovaný H. jako místopředseda představenstva a prostřednictvím masivní reklamy v denním tisku a reklamních letácích a pod příslibem vysokého zúročení a dalších výhod, získávali klienty, od kterých přijímali vklady, přičemž veškerou svou činností předstírali, že provozují družstevní záložnu v souladu se zákonem o spořitelních a úvěrních družstvech č. 87/1995 Sb., tedy vykonávají finanční činnost, směřující ke zhodnocení těchto vkladů za pomoci slibovaných úroků a dalších finančních výhod, což se však nezakládalo na pravdě, neboť finanční prostředky, získané od klientů, byly z větší části použity jednak ve prospěch dceřinné společnosti S., s. r. o. a další společnosti B. P., a. s., na realizaci projektů sítě restauračních zařízení a nákladů spojených s reklamou, zčásti vybrány v hotovosti k přesně nezjištěným účelům a zčásti vyplaceny obž. O. ve formě mzdy, což mělo za následek, že z družstevní záložny byly odčerpány prakticky veškeré finanční prostředky a ke dni 5. 6. 2000 nastala platební neschopnost a s tím související nezpůsobilost záložny splnit své závazky vůči klientům, u kterých nastala splatnost vkladů, a rozhodnutím Úřadu pro dohled nad záložnami musela být nad záložnou dne 7. 6. 2000 zavedena nucená správa a následně byl podán návrh na prohlášení konkurzu, který byl prohlášen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2001, když ještě předtím se oba společně pokusili zakrýt toto odčerpání finančních prostředků vyhotovením fingovaných smluv o poskytnutých úvěrech ve prospěch bývalých spoluobžalovaných J. Č., I. Š. a P. H. v celkové výši nejméně 15.400.000,- Kč a takto od přesně nezjištěného období měsíce září 1999 do 5. 6. 2000 vylákali od (v rozsudečném výroku je specifikováno celkem 374 osob, přičemž vzhledem k obsáhlosti není tato část napadeného rozhodnutí v tomto usnesení Nejvyššího soudu opakována, a proto se na její konkrétní znění odkazuje) a od výše uvedených členů záložny vybrali vklady v celkové výši 38.576.519, 90 Kč, oproti čemuž jim bylo poskytnuto majetkové a finanční plnění pouze ve výši 451.611, 70 Kč.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento trestný čin byli podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzeni obviněný Ing. P. O. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem a obviněný P. H. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva, a to obviněnému Ing. P. O. na dobu pěti let a obviněnému P. H. na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně nahradit škodu poškozeným Z. f. d. z., M. B., I. B., E. H., S. M., M. M., P. P., V. R., O. R., G. S., J. S., M. Š., J. Š., M. Š., M. U., V. S. a Ing. K. P. ve výši uvedené ve výroku rozsudku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Z. f. d. z., M. M., P. P., I. B., E. H., G. S., J. Š., M. U., M. Š., S. M., Ing. K. P., O. R. a J. S. odkázáni se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních další, ve výroku specifikovaní poškození.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání jednak oba obvinění, jednak v jejich neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a dále poškození J. Č. a P. P.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 6 To 128/02, bylo o podaných odvoláních rozhodnuto takto: I. K odvolání městského státního zástupce v Praze a obviněných Ing. P. O. a P. H. byl napadený rozsudek podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. e), f) tr. ř. částečně zrušen u obou obviněných v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody ohledně Z. f. d. z. se sídlem v P.,
II. Za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněné Ing. P. O. a P. H. odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestům odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jejichž výkon je zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. oběma obviněným uložil tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu osmi roků.
III. Podle §256 tr. ř. byla odvolání poškozených J. Č., a P. P., zamítnuta.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen dne 4. 8. 2003 Městskému státnímu zastupitelství v Praze, dne 5. 8. 2003 obhájci obviněného P. H. JUDr. T. S. a obhájci obviněného Ing. P. O. JUDr. O. M., dne 11. 8. 2003 obviněnému Ing. P. O. a dne 9. 9. 2003 obviněnému P. H. (viz č. l. 6120 tr. spisu).
Proti konstatovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. P. O. prostřednictvím shora jmenovaného obhájce dne 30. 9. 2003 na poštu dovolání, které bylo adresováno a doručeno Městskému soudu v Praze dne 2. 10. 2003 a obviněný P. H. podal dovolání prostřednictvím výše uvedeného obhájce na poštu (též faxem a e-mailem) dne 3. 10. 2003, jenž bylo adresováno a doručeno Městskému soudu v Praze dne 7. 10. 2003.
Mimořádným opravným prostředkem obviněný Ing. P. O. napadl rozsudek odvolacího soudu v bodě II. a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá v části týkající se viny a trestu na nesprávném právním posouzení skutku.
V kontextu namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný předeslal, že se dopustil toliko trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 tr. zák. Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že ze zjištěných důkazů dovodil jeho úmysl již od okamžiku založení kampeličky použít prostředky získané od členů družstva v rozporu s účelem, pro který byly poskytnuty, a tím obohatit sebe a třetí osobu. V této souvislosti konstatoval, že takový úmysl rozhodně neměl a ani skutková zjištění uvedené závěry neprokazují. Obviněný uvedl, že po zjištění nemožnosti vrátit vkladatelům investované prostředky, se ve stanovené době pokusil tuto skutečnost zastřít zkreslováním účetní evidence kampeličky. Důvodem tohoto jednání však nebyla snaha o vlastní obohacení, ale pouze získat čas pro zhodnocení investovaných prostředků a jejich vrácení vkladatelům včetně zaručených úroků. Podle názoru obviněného celá situace vznikla v chybném zhodnocení podnikatelského záměru, který měl prostředky vkladatelů zhodnotit, přičemž byly stanoveny příliš krátké lhůty pro vyplacení peněz oproti podnikatelskému záměru, který mohl zajistit vrácení investovaných prostředků v delší době. Zdůraznil, že tyto skutečnosti si uvědomil až následně. Proto zmíněné zkreslování údajů bylo pouze nesprávnou bezprostřední reakcí na vzniklou situaci, nebylo jeho osobou a ani obviněným H. předem plánováno. Obviněný vyjádřil rovněž nesouhlas s posouzením důkazní situace ohledně jeho dalšího jednání v kampeličce, které mělo směřovat jednak vůči přepážkovým pracovnicím (měl je úmyslně mylně instruovat) a jednak členům záložny, se kterými přišel v jejím sídle do styku. Namítl, že soud vycházel pouze z výpovědí těchto členů záložny a přepážkových pracovnic, bez vzájemného posouzení s jeho výpovědí a obhajobou uplatněnými námitkami, přičemž výpovědi obsahují jednoznačné faktické rozpory snižující jejich věrohodnost. V naznačeném směru obviněný zopakoval, že přepážkové pracovnice neinstruoval, aby vkladatelům sdělovaly, že je v kampeličce francouzský kapitál. Žádnému z klientů neříkal, že vklady jsou pojištěny, když toto již nebylo pravda. Není jeho vinou, že v této souvislosti došlo k záměně pochopení pojmů povinného zákonného pojištění a smluvního pojištění. Soud proto vyvodil ze zjištěné skutkové situace nesprávné závěry a chybně posoudil dané jednání. Závěrem dovolání obviněný Ing. P. O. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vytýkaném rozsahu napadený rozsudek a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
Obviněný P. H. napadl shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze a jako důvod dovolání rovněž uvedl ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dovolatelem nesprávně označeno jako §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tento formální nedostatek dovolací soud považuje za zjevnou písařskou chybu, která nemá na posouzení dovolání žádný vliv), když namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a zprostil jej v plném rozsahu obžaloby.
Podle názoru obviněného jsou v rozhodnutí soudu prvého stupně tři oblasti, v nichž konkrétně spatřuje rozpor mezi právním závěrem a skutkovými zjištěními, případně absencí skutkových zjištění. Předně u jeho osoby (ani u jednoho z obviněných) není dostatek skutkových zjištění, z nichž by bylo možné učinit závěr, o byť i jen nepřímém úmyslu dopustit se trestného činu podvodu. Dále zákonnému znaku trestného činu podvodu – obohacení sebe nebo jiného chybí jakékoliv skutkové zjištění o tom, kdo takto byl obohacen, dokonce se zdá, že se touto otázkou soudy vůbec nezabývaly. Konečně absentuje i skutkové zjištění ohledně jeho konkrétního jednání, jenž by bylo právně interpretovatelné jako podvod, alespoň v té míře, v jaké je spáchání trestného činu dovozováno u druhého z obviněných.
V rozsáhlém odůvodnění dovolání obviněný zdůraznil, že nezpochybňuje správnost skutkových zjištění, ale fakt, že skutkovým zjištěním neodpovídají právní závěry a skutkové okolnosti tak nenaplňují znaky trestného činu. Skutková zjištění jsou pouze jednou z možných verzí popisu událostí, neboť soud si neujasnil podstatu jednání obviněných, zejména kam směřoval jejich úmysl. Podle dovolatele obvinění hledali zdroj finančních prostředků pro podnikatelský záměr a jednoznačně dávali najevo, že tyto prostředky měly být získány zpět, přičemž tímto záměrem se netajili ani před státními orgány či klienty. Je zřejmé, že pro takový účel měli volit zřetelnější formu shromažďování finančních prostředků. Je pravdou, že v klientech záložny bylo nepochybně vzbuzeno nepodložené přesvědčení o jakémsi jejím spojení s francouzským kapitálem včetně dalších tvrzení o skutečné stabilitě záložny. Ani tyto skutečnosti však nesvědčí o podvodném úmyslu obviněných, neboť takto se chová celá řada soutěžitelů, kteří obecně vytvářejí mylný dojem o nabízeném produktu zastíráním jeho nedostatků a zdůrazňováním výhodnosti obchodu. Je možné spekulovat o morálnosti postupu obviněných, popř. jeho souladu s ustanovením občanského zákoníku o ochraně spotřebitele, ale nejde o typické jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Nadsázka v reklamě se navíc nepokládá za podvodné jednání a zpravidla nejde ani o nekalou soutěž. Je možno též připustit nehospodárné vynakládání finančních prostředků, které však nebylo prováděno v úmyslu obohatit se; obvinění spoléhali na to, že získané prostředky investují a z investice je zhodnocené ve sjednaný okamžik klientům záložny vrátí. Naopak značné podnikatelské riziko na sebe brali klienti záložny, kteří dobrovolně vložili peníze do záložny, zejména z důvodu vysokého slibovaného úroku a investovali tak do aktivního podnikání. Ačkoliv lze obviněným vytýkat, že je s mírou rizika neseznámili, tak právě klienti sami se měli aktivně zajímat, jakým způsobem bude s finančními prostředky naloženo, respektive kam budou investovány.
V dovolání obviněný poukázal na objektivní a subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. s tím, že v jeho jednání nebylo prokázáno jejich naplnění. V podrobnostech zrekapituloval svou obhajobu uplatněnou v předcházejícím řízení, odlišně od soudem ustálené verze popsal okolnosti založení družstevní záložny a souvisejících společností včetně podnikatelských záměrů. Zopakoval, že stěžejním projektem a zárukou návratnosti vložených prostředků byla restaurace ve V., kdy k požadovanému zhodnocení vložených peněz nedošlo pouze z důvodu zavedení nucené správy nad záložnou.
Obviněný dále uvedl, že veškerá rozhodnutí o investicích společnosti S., s. r. o., přijímalo představenstvo záložny. Přestože podepisoval spoustu listin, není schopen se vyjádřit k tomu, jak probíhaly finanční toky mezi záložnou a S., s. r. o. Vše řídil obviněný Ing. O., který měl oprávnění za zmíněnou společnost jednat a dokumenty podepisovat. Obviněný konstatoval, že zpočátku sám společnosti S., s. r. o., zapůjčil částku 2, 5 mil. Kč, přičemž soud toto tvrzení v rozsudku uvádí, ale nijak se s ním nevypořádal, ač je zřejmé, že takové jednání je v rozporu s jednáním skutečného podvodníka. Také půjčil část svých peněz na splacení základního jmění společnosti B. P., a. s., která posléze převzala závazky společnosti S., s. r. o. Jelikož ale neměla finanční prostředky, nebyla schopna plnit, tak podepsal zajišťovací směnku za investice na 5 mil. Kč, která nebyla proplacena, neboť se nenašli investoři, kteří měli uhradit závazky společnosti.
V souvislosti s ustavující schůzí záložny obviněný v dovolání upozornil na schválení stanov záložny, přičemž jejich text byl schválen i Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami včetně podnikatelského záměru. Rovněž popsal okolnosti uzavření úvěrových smluv a uvedl, že nevěděl, proč a kým byly vyhotoveny, ani že se nejedná o úvěry. Závažný nedostatek rozsudku shledal v tom, že soud neobjasnil mechanismus odčerpání finančních prostředků z družstevní záložny, zejména které finanční toky byly vynaloženy v rámci podnikatelských záměrů a které na jiné účely. V uvedené souvislosti poukázal na obsah usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2001, kterým z důvodu nevyřešení této otázky byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud v Praze však uvedené usnesení zrušil s konstatováním, že základní otázka vztahující se k dispozici peněz v záložně byla objasněna, výše způsobené škody členům družstva byla zjištěna a jak bylo naloženo se zbývající částkou není nutno zjišťovat. V dovolání obviněný vyslovil názor, že soud rozhodné údaje k dispozici neměl, dokazování uvedeným směrem provedeno nebylo a předmětná otázka zůstala neobjasněna, neboť nebyl ustanoven znalec, který by jednoznačně zmapoval toky peněz a zodpověděl otázku vynaložení konkrétních přijatých částek, resp. vyjasnil rozsah částek spotřebovaných mimo obvyklé hospodaření družstevní záložny. Znalecký posudek, zabývající se mimo jiné i kontrolou účetnictví, navíc vypracoval znalec bez příslušné specializace (obor kybernetika a výpočetní technika), čímž výrazně překročil rozsah svého oprávnění a posudek je v této části nepoužitelný; na jeho vypracování, resp. na kontrole účetnictví se podílel bez předchozího souhlasu vyšetřovatele i konzultant. Požadované otázky týkající se upřesnění finančních toků neobjasnil ani dodatek ke znaleckému posudku. Pokud jde o výroky ohledně náhrady škody, obviněný vyslovil názor, že skutečná výše škody nebyla v trestním řízení objasněna. Soud považoval za škodu rozdíl mezi částkami družstevníky vloženými do záložny a částkami, které dostali zpět, aniž by však zohlednil běžné režijní výdaje záložny nebo dokonce ztrátu, na nichž se družstevníci museli podílet. Z civilního hlediska bylo navíc za hospodaření záložny odpovědné celé představenstvo, neboť v rozhodné době obchodní zákoník ještě neobsahoval §243 odst. 8 (upravující odpovědnost členů družstva analogicky jako odpovědnost členů představenstva obchodní společnosti), a proto není jasné, jak soud dospěl k závěru o povinnosti obviněného hradit škodu. Rovněž z rozsudku není patrno, z čeho soud vyvodil vznik právního důvodu Z. f. ohledně přímého nároku vůči obviněným; soud popsal na str. 132 rozsudku pouze mechanismus výpočtu přiznané částky, aniž by zmínil právní titul, na jehož základě je rozhodováno. Dovolatel poukázal i na podíl státu, který nezajistil kontrolní mechanismy, a tudíž tato okolnost musí výrazně snižovat stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněných a spoluúčast státu musí být promítnuta zejména do závěrů o odpovědnosti za vzniklou škodu. V naznačeném směru upřesnil, že ačkoliv obvinění předložili Ú. p. d. n. d. z. (dále jen „Ú.“) požadované doklady a záložně bylo uděleno povolení k činnosti, Úřad se zřejmě vůbec nezabýval reálností a návratností podnikatelského záměru ani dalšími ukazateli, což obviněné utvrdilo v tom, že postupují zákonně a riziko pro podnikání kampeličky je přiměřené. V této souvislosti obviněný ocitoval příslušná ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, týkající se povolení ke vzniku a činnosti záložny (§2a), výkonu dohledu a pravomocí Ú. (§22, §27, §28) a uzavřel, že kontrola ze strany Ú. p. d. n. z. byla nedostačující, liknavá a nedůsledná. Závěrem dovolání a s poukazem na výhrady podrobně v něm popsané, obviněný navrhl ve věci postup, který uvedl na počátku svého podání.
Předsedkyně senátu soudu prvého stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručila dne 11. 12. 2003 opis dovolání obviněných Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovoláním písemně vyjádřit a souhlasit s jejich projednáním v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Pokud se týká dovolání obviněného P. H., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 1 NZo 1136/2003, konstatoval, že výhrady, které deklarovanému dovolacímu důvodu formálně odpovídají, jsou většinou opakováním námitek uplatněných již v rámci odvolání a považuje je za zjevně nedůvodné. Skutkové okolnosti zakládající objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. byly v dostatečném rozsahu vylíčeny již ve skutkové větě a v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu; podvodné jednání obviněných spočívající v uvádění poškozených v omyl je rovněž konkretizováno v odůvodnění příslušného rozsudku. Znak objektivní stránky trestného činu podvodu obohacení sebe nebo jiného byl naplněn tím, že obvinění použili finančních prostředků vložených klienty záložny pro vlastní potřebu, popř. pro financování firem s nimi spojených. Ohledně subjektivní stránky trestného činu podvodu lze podle státního zástupce připustit ne zcela precizní popis skutku ve výroku soudu prvého stupně, neboť samotné použití finančních prostředků získaných od klientů záložny pro realizaci podnikatelských záměrů obviněných v obecné rovině nevylučuje, že by obvinění mohli počítat s vytvořením takového zisku podnikatelskou činností, který by jim umožnil splnit závazky vůči klientům. Odvolací soud však v odůvodnění rozhodnutí vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že obvinění již před vznikem záložny byli rozhodnuti použít svěřených finančních prostředků jako investičního zdroje pro své záměry podnikání v pohostinství, ale současně již při zakládání záložny s jistotou věděli, že finanční prostředky ve smluvených lhůtách nevrátí. Stejně tak nemohli počítat s vrácením prostředků ani v případě, že výnosnost jejich podnikatelské činnosti by byla optimální a odpovídala jejich představám, z čehož jednoznačně vyplývá existence přímého úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Státní zástupce považuje za nedůvodnou i námitku ohledně společenské nebezpečnosti činu, na kterou nemůže mít podstatný vliv okolnost spočívající v nedostatečné kontrolní činnosti státu; dovolatel navíc poukazuje na některá oprávnění Ú. p. d. n. d. z., jež jsou obsažena v zákoně o spotřebních a úvěrních družstvech č. 87/1995 Sb., ve znění platném od 1. 5. 2000 (zák. č. 100/2000 Sb.), avšak trestná činnost obviněných byla páchána převážně před tímto datem. Rovněž námitky stran výroků o náhradě škody neobstojí, neboť při rozhodování o náhradě škody způsobené na cizím majetku úmyslným trestným činem je třeba vycházet z příslušných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu, nikoliv z norem obchodního zákoníku.
V případě obviněného Ing. P. O. státní zástupce poukázal na okolnost, že v dovolání sice formálně požaduje změnu právní kvalifikace skutku, kterou ale podmiňuje podstatnou změnou skutkového základu. Ze skutkové věty včetně odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že vyhotovení fingovaných smluv o úvěrech bylo součástí podvodného jednání obviněných a mělo zakrýt předchozí odčerpání finančních prostředků z družstevní záložny. Výhrada obviněného je tudíž námitkou primárně skutkovou, která formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné a jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. P. O. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně zjistil, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř./. Rovněž konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
V dovoláních obvinění Ing. P. O. a P. H. uplatnili dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto bylo nutno posoudit otázku, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady ohledně skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je Nejvyšší soud povolán a oprávněn k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve činné ve věci. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obvinění Ing. P. O. a P. H. spáchali předmětný skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným Ing. P. O. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, neboť podle jeho mínění se dopustil pouze trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 tr. zák. V této souvislosti uplatňuje výhrady zejména ke způsobu hodnocení provedených důkazů (nesouhlasí se zjištěním, že již od počátku celého jednání měl v úmyslu použít prostředky vkladatelů v rozporu s účelem, na který byly poskytnuty, a tím obohatit sebe a třetí osobu, dále namítá nesprávné posouzení výpovědí jednak přepážkových pracovnic týkající se instrukcí o přítomnosti francouzského kapitálu v záložně a jednak poškozených osob ohledně pojištění vkladů, a to ve vztahu k jeho výpovědi). Rovněž uvádí svoji verzi události (nereálnost podnikatelského záměru si uvědomil až následně a tuto skutečnost se pokusil zastřít zkreslováním účetní evidence záložny s cílem získat čas potřebný ke zhodnocení vkladů a vrácení peněz včetně úroků členům záložny, když jeho jednání bylo bezprostřední reakcí na vzniklou situaci). Všechny tyto uplatněné námitky však primárně směřují proti zjištěnému konečnému skutkovému stavu věci, který Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat (viz argumentace popsaná výše), přičemž v důsledku těchto tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady v hmotně právním posouzení skutku. V této souvislosti nutno uvést, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Lze připomenout, že na podkladě provedeného dokazování soudy obou stupňů shledaly skutečnosti, že od samého počátku obviněný jednal v podvodném úmyslu. Proto je možné uzavřít, že v daném případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení důkazů. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř.
V posuzovaném dovolání obviněný Ing. P. O. sice citoval jeden ze zákonných důvodů pro jeho podání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody stanoveny nejsou.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. P. O. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. (přezkoumat zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků).
Obviněný P. H. vytýká napadenému rozhodnutí předně vady ve skutkových zjištěních, jejichž existenci spatřuje v neúplném dokazování a nesprávném způsobu hodnocení provedených důkazů (vlastní verze popisu okolností založení družstevní záložny a společností s ní souvisejících, posouzení podnikatelského záměru a projektů kampeličky, fungování záložny včetně zhodnocení podílu obviněného na její činnosti, okolnosti uzavření fingovaných úvěrových smluv a zkreslování stavu účetnictví, neobjasnění mechanismu čerpání finančních prostředků ze záložny, zpochybnění znaleckého dokazování), jež s ohledem na shora rozvedené důvody není dovolací soud oprávněn posoudit. Pokud by dovolání obsahovalo výlučně jen tyto námitky, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dále obviněný zaměřuje výtky proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (uvádí absenci zákonných znaků tohoto trestného činu) a jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (vznáší otázku společenské nebezpečnosti jednání obviněných s poukazem na právní úpravu ohledně dohledu Ú. n. d. z. a uplatňuje výhrady proti výrokům o náhradě škody). V tomto ohledu obviněný naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl posoudit důvodnost relevantní části dovolacích námitek ve vztahu ke konečným skutkovým zjištěním učiněným ve věci.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a takovým činem způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. V této souvislosti je nutno také připomenout, že právní závěr o subjektivních znacích trestného činu podvodu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Podvodný charakter má např. jednání, jímž pachatel dosáhne poskytnutí finančních prostředků, a to v důsledku záměrně vyvolaného omylu, který se týká reálnosti jejich návratnosti, pokud již při přijímání finančních prostředků je jejich návratnost včetně případných dohodnutých úroků zcela nereálná. Rovněž počínání fyzických nebo právnických osob, které pod záminkou výrazného zhodnocení shromažďují více či méně skrytou formou od veřejnosti vklady nebo se chovají jako družstevní záložny, investiční společnosti, penzijní fondy apod., ačkoli je deklarované zhodnocení vkladů či shromážděných peněžních prostředků od počátku nereálné a není ani úmyslem pachatelů takto shromážděné vklady posléze vrátit, lze hodnotit jako trestný čin podvodu. Podvodný charakter může mít také jednání podnikatele, který využije neznalosti nebo neinformovanosti klienta nebo záměrně zkresluje tyto informace za účelem převedení jeho prostředků ve formě vkladů ve prospěch právnické osoby, na níž je zainteresován, a poté tyto prostředky využívá k podnikání ve svůj prospěch a nikoli v zájmu klienta, kdy obchody jsou navíc natolik rizikové, že je případně srozuměn s tím, že poskytnuté finanční prostředky včetně úroku nebude schopen vkladateli vrátit, popř. vrácení peněz je závislé na nejistých budoucích událostech, které mohl v době uzavírání závazku alespoň předvídat.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/1991). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, jak jsou popsána ve výroku o vině v rozsudku téhož soudu, vyplývá, že podstatou jednání obou obviněných bylo získat od budoucích klientů záložny finanční prostředky na své podnikání, spočívající ve vybudování sítí restauračních zařízení, proto založili s dalšími osobami 1. F. záložnu, s. a ú. d., nechali se na ustavující schůzi zvolit obviněný Ing. P. O. předsedou představenstva a obviněný P. H. místopředsedou představenstva, prostřednictvím masivní reklamy a pod příslibem vysokého zúročení vkladů a dalších výhod získávali klienty, od kterých přijímali vklady, přičemž veškerou svou činností předstírali provozování družstevní záložny v souladu se zákonem o spořitelních a úvěrních družstvech č. 87/1995 Sb., tedy vykonávání finanční činnosti, směřující ke zhodnocení přijatých vkladů slibovaným zúročením a dalších finančních výhod, což se však nezakládalo na pravdě, neboť finanční prostředky získané od klientů byly z větší části použity jednak ve prospěch dceřinné společnosti S., s. r. o., a další společnosti B. P., a. s., na realizaci projektů sítě restauračních zařízení a nákladů spojených s reklamou, zčásti byly vybrány v hotovosti k přesně nezjištěným účelům a zčásti vyplaceny ve formě mzdy, následkem čehož byly z družstevní záložny odčerpány prakticky veškeré finanční prostředky, nastala platební neschopnost a s tím související nezpůsobilost záložny splnit své závazky vůči klientům, u kterých nastala splatnost vkladů, a rozhodnutím Ú. p. d. n. z. musela být nad záložnou zavedena nucená správa a následně byl prohlášen na záložnu konkurz, když ještě předtím se oba obvinění pokusili zakrýt toto odčerpání finančních prostředků vyhotovením fingovaných smluv o poskytnutých úvěrech v celkové výši nejméně 15.400.000,- Kč a takto vylákali od v rozsudečném výroku uvedených členů záložny vklady v celkové výši 38.576.519, 90 Kč, oproti čemuž jim bylo poskytnuto plnění pouze ve výši 451.611, 70 Kč.
Z tzv. právní věty napadeného rozsudku je patrno, že Městský soud v Praze považoval znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. za naplněné v tom, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že někoho uvedli v omyl a takovým činem způsobili škodu velkého rozsahu.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že předpokladem pro závěr o zavinění obviněných bylo prokázání skutečnosti, zda již v době, kdy zakládali záložnu, obvinění měli v úmyslu finanční prostředky vybrané od budoucích klientů vůbec nevrátit, případně jednali alespoň s vědomím, že nebudou moci majetkové a finanční plnění včetně slibovaných úroků a dalších finančních výhod klientům záložny poskytnout ve sjednaných lhůtách splatnosti, čímž je uváděli v omyl.
V této souvislosti soud prvého stupně na str. 25 odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…obžalovaní se snažili získat do záložny maximální počet vkladatelů, jejichž vložené finanční prostředky by jim umožnily realizovat zamýšlené podnikatelské záměry. Za tím účelem věnovali značné množství peněz do reklamy záložny, ať již v denním tisku či pomocí reklamních letáčků, přičemž při osobním kontaktu s budoucími vkladateli je, zejména obžalovaný Ing. O., či pracovnice u přepážky, které byly příslušným způsobem instruovány, přesvědčovali o výhodách záložny, její prosperitě, výborném zhodnocování vkladů. Využívali i názvu záložny k tomu, aby klienty ubezpečovali o účasti francouzského kapitálu či F. v záložně. Dále je ubezpečovali o bezpečnosti vkladů s poukazem na uzavřenou smlouvu s pojišťovnou S., aniž by současně sdělili, že tato smlouva měla velmi krátké trvání a byla v měsíci únoru 2000 pojišťovnou vypovězena. Klienti záložny nebyli rovněž seznámeni s tím, že pokud do této vstoupí, je jejich povinností uhradit povinný členský vklad ve výši 3.500,- Kč... V samotné záložně visel vkladový list vyplněný na jméno obžalovaného Ing. O. na částku 1 mil. Kč, aniž by bylo dostatečně zdůrazněno, že se jedná o vzor, takže řada klientů podlehla přesvědčení, že obžalovaný skutečně tuto částku do záložny vložil. Klientům záložny byly nabízeny i další výhody, vysoké úroky, které až trojnásobně převyšovaly úroky z vkladů poskytovaných v té době bankovními finančními domy, různé zálohy z výnosů, a to buď ve formě vyplacení částky 2.000,- Kč, příp. poskytnutí majetkového plnění formou kuponů MHD. Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že klienti záložny do této svěřovali své finanční prostředky bez jakýchkoliv obav, přičemž obžalovaní, zejména Ing. O., předstírali, že vykonávají finanční činnost směřující ke zhodnocení těchto vkladů.“
Podvodný úmysl soud prvého stupně dále popsal a konkretizoval na str. 126 až 128 odůvodnění rozsudku, kde k jednání obviněných uvedl: „…založili družstevní záložnu právě s úmyslem pomocí vkladů klientů realizovat své podnikatelské záměry související s vybudováním a provozováním sítí restaurací.“ Ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že celý průběh trvání záložny je touto okolností poznamenán, neboť během něho vklady klientů byly odčerpávány jednak ve prospěch společnosti S., s. r. o., skrze kterou byly podnikatelské záměry realizovány, tak i ve prospěch společnosti B. P., a. s., a to i v době, kdy ještě ani neexistovala. Soud prvého stupně také zdůraznil: „Další finanční prostředky ze záložny byly odčerpány na náklady související s jejím provozem, především pak na reklamu. Skutečnost, že během poměrně krátkého trvání záložny, která svůj skutečný provoz začala na přelomu měsíců září až říjen 1999 bylo použito na reklamu více jak 7 mil. Kč, dovoluje soudu učinit závěr, že jediným smyslem a cílem této reklamy bylo přilákat do záložny pokud možno co největší počet klientů, kteří by vložili své finanční prostředky, a to bez ohledu na to, že náklady na ni ohrožovaly bezpečnost vkladů. …ze záložny byly odčerpávány v hotovosti i finanční prostředky na další ne zcela přesně zjištěné účely, přičemž nešlo v žádném případě o odčerpávání v souladu s předmětem činnosti záložny ve smyslu §3 zák. č. 87/1995 Sb“. Soud zahrnul do podvodného jednání i pobírání mzdy obviněného Ing. P. O. a stanovení až trojnásobných úrokových sazeb. S tím souvisí i jeho zjištění, že obvinění prováděli určité nekvalifikované odhady a úroky jimi stanovené neodpovídaly skutečnému stavu. Právě výše nabízených úroků a případných dalších slibovaných plnění lákala do záložny další klienty a tam pak formou osobního kontaktu s obviněným Ing. O. či prostřednictvím pracovnic přepážky, které měly určité instrukce, jak klienty informovat, byly vkladatelům předkládány ne zcela objektivní informace o stavu záložny, formě zhodnocování vložených finančních prostředků, pojištění vkladů a o vazbách na zahraničí. Podle prvostupňového soudu spočíval podvodný úmysl především v tom, že: „Obžalovaným muselo být od samého počátku zřejmé, že pokud ze záložny budou stále jen finanční prostředky odčerpávat, aniž by do ní současně, kromě vkladů zajistili i příjem, nastane dříve či později stav, kdy záložna nebude schopna plnit své závazky vůči klientům, jimž nastala či se blížila splatnost vkladů. …již od počátku roku 2000 stav na účtech nasvědčoval tomu, že se tato situace, jak se vklady stávaly splatnými, začíná blížit. Obžalovaní však i nadále ve své činnosti pokračovali a prakticky až do samého konce svého působení v záložně docházelo ke stálému přijímání vkladů“.
K obhajobě obviněných, že předpokládali návratnost peněz do záložny, a to prostřednictvím provozu restaurace ve V. v odůvodnění rozhodnutí soud prvého stupně na str. 129 konstatoval: „Obžalovaní pro toto tvrzení neměli žádné reálné podklady, jejich úvahy o předpokládaných tržbách byly rozporné a vyplynulo z nich, že tyto tržby byly odhadovány z hlediska budoucího vývoje, aniž by se vycházelo ze seriozních ekonomických rozborů. …návratnost finančních prostředků vkladatelů závisela na provozu jediné restaurace, jejíž budoucí vývoj byl značně nejistý… Projekty obžalovaných lze označit jako megalomanské, nevycházely z konkrétních finančních možností a byly realizovány bez ohledu na náklady, jež s sebou nesou“. Proto z hlediska subjektivní stránky prvostupňový soud dospěl na str. 130 rozsudku k závěru: „…jednání obžalovaných nese znaky podvodného úmyslu, a to od samého počátku existence záložny, přičemž provedené důkazy umožňují učinit závěr, že byť tato byla formálně správně založena, jednalo se od samého počátku o podvodný projekt, při kterém oba obžalovaní předstírali, že provozují finanční činnost v souladu se zákonem o spořitelních a úvěrních družstvech“.
V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, že od samého počátku obvinění jednali v podvodném úmyslu a na str. 9 rozsudku upřesnil: „…bylo bez pochybností prokázáno, že obžalovaní již před vznikem záložny, před převzetím termínovaného vkladu prvého klienta, nejenže byli rozhodnuti svěřených finančních prostředků mimo jiné použít jako investičního zdroje pro své podnikání v pohostinství, ale především současně již při zakládání družstevní záložny s jistotou věděli, že finanční prostředky vkladatelů ve smluvených lhůtách nevrátí“. Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že nešlo o pouhé provozování restaurací, neboť vybudování sítě restauračních zařízení z prostředků vkladatelů a za situace, kdy žádný z obviněných vlastními finančními prostředky v potřebném objemu nedisponoval (navíc obviněný P. H. měl neuhrazené závazky z úvěrů a leasingových smluv), vyžadovalo řadu investic (vysoké nájemné, potřebné vybavení a další investice včetně rozsáhlé stavební rekonstrukce, se kterou již oba ve stadiu úvah počítali; dále náklady na provoz záložny hrazené rovněž z prostředků klientů). Za této situace a při objemu nákladné reklamy k získání potřebné klientely, nemohla i sebe optimálnější výnosnost jediné ze zprovozněných restaurací ve V., kdy i prognózy obviněných byly od počátku stavěny pouze na tuto restauraci, zajišťovat (k době splatnosti vkladů klientů, kdy oba věděli, že půjde o vklady termínované) návratnost vynaložených nákladů, jak v rozsudku uvedl odvolací soud. Na str. 9 téhož rozhodnutí zdůraznil: „V uvedených úvahách o výnosnosti tvrzeného záměru obžalovaných se nepromítly několikamilionové náklady na jeho realizaci z prostředků klientů a tím ani jejich návratnost podle v budoucnu sjednaných termínů“.
Odvolací soud dále upozornil, že i následné jednání obou obviněných bylo řádně objasněno (příprava podmínek průběhu samotné ustavující schůze, zajištění jejich vlastního postavení v představenstvu, vybudování situace pro formální výkon dalších zákonem vyžadovaných funkcí družstevní záložny a naopak naprostá nekontrolovatelnost jejich pravomocí, představující zejména jejich výhradní dispozici s vklady klientů, přes vyvedení těchto finančních prostředků bez zajištění návratnosti ze záložny, a to i k financování společnosti, ve které záložna neměla účast, až po použití prostředků klientů a k jejich škodě k jinému, než tvrzenému účelu). Také konstatoval: „Zejména z těchto následných kroků bez pochybností vyplývá, aniž by se jednalo o jednu z možných verzí, jak namítá obhajoba, že obžalovaní svěřené cizí finanční prostředky, získané od poškozených předstíráním nepravdivých a neúplných skutečností s příslibem jejich vrácení po nadstandardním zhodnocení ve sjednaných termínech, již na samém počátku vrátit nechtěli.“ Proto vrchní soud shledal správným zjištění městského soudu, že obvinění za účelem obohacení svého nebo i někoho jiného pouze předstírali řádné provádění finančních služeb ke zhodnocení předmětných vkladů podle zák. č. 87/1995 Sb. (vše na str. 9 rozsudku). Rovněž zdůraznil: „Byli to obžalovaní, kdo finanční prostředky klientů bez jakéhokoliv zajištění jejich návratnosti, kromě tvrzení, že se spolu na vrácení předem domluvili, vyvedli z 1. F. z. Z nich část vynaložili na úhradu jimi tvrzeného záměru, včetně rozsáhlých nákladů na reklamu, část použili k účelu, který se v řízení jednoznačně objasnit nepodařilo, přestože některá dílčí vysvětlení se na základě provedených důkazů nabízí“ (str. 12 rozsudku). Též uvedl: „…možnost obohacení dalších konkrétních osob vyloučit nelze, ovšem jen v součinnosti s obžalovanými a jejich jednáním“ (str. 16 rozsudku).
Vrchní soud konstatoval, že obvinění absenci finančních prostředků rovněž zakryli fingovanými úvěrovými smlouvami. Podle jeho názoru nevznikají pochybnosti, že předmětná část finančních prostředků klientů krytá fingovanými smlouvami nebyla vynaložena na obviněnými deklarovaný záměr vybudování sítě restauračních zařízení, který jako jediný oba připustili, ani investována odlišnými postupy ke zhodnocení svěřených vkladů poškozených. Již v roce 1999 docházelo k odlivu aktiv mimo záložnu bez zajištění jejich návratnosti cíleně; až do zavedení nucené správy byl kapitál odváděn do společnosti S., s. r. o., kde byl investován tak, že nejen za celé účtované období, ale již i v roce 1999 společnost skončila se ztrátou. S finančními prostředky bylo obviněnými nakládáno nekontrolovatelně, hotovostní platby prováděné prostřednictvím obviněného P. H. byly bez evidence a finanční prostředky klientů, nejméně v objemu krytém fingovanými úvěrovými smlouvami, nepoužili k tvrzenému podnikatelskému záměru. Otázkou fingovaných smluv se odvolací soud podrobně zabýval na str. 18 a 19 odůvodnění rozsudku, kde k jejich uzavření s poukazem na provedené dokazování mimo jiné uvedl: „Důvodem mělo být předstírání úvěrové činnosti záložny a nikoliv snaha zastřít již existující schodek“.
Podle názoru Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění, která byla ve věci učiněna, jednoznačně plyne, že obvinění inkasovali finanční prostředky od budoucích členů záložny pod záminkou shromažďování vkladů za účelem jejich dalšího zhodnocení, ovšem ve skutečnosti s úmyslem získat je na realizaci svých podnikatelských záměrů, ačkoliv věděli, že zhodnocení shromážděných vkladů je ve sjednaných lhůtách zcela nereálné. Přesto vklady od poškozených vybírali, postupně je vyváděli v rozporu s deklarovaným účelem ze záložny a svým jednáním tak předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, přičemž při svém jednání ani neuvedli skutečnosti zásadní pro rozhodnutí podváděných osob, čímž je uváděli v omyl v otázce provádění finančních služeb směřujících ke zhodnocení vkladů. V takto zjištěném jednání obviněných je zřejmá existence přímého úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěli způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem spočívající v ochraně cizího majetku.
Pokud jde o stanovení výše škody, soudy obou stupňů vycházely ze skutečnosti, že podstatou podvodného jednání obviněných bylo předstírání, že provozují činnost směřující ke zhodnocení vkladů klientů záložny za pomoci slibovaných úroků a dalších finančních výhod, což se však nezakládalo na pravdě, neboť finanční prostředky byly postupně ze záložny odčerpány k jiným účelům. V této souvislosti odvolací soud na str. 9 rozsudku uvedl: „…zjištění městského soudu, že obžalovaní za účelem obohacení svého nebo i někoho jiného, řádné provádění finančních služeb ke zhodnocení předmětných vkladů dle zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, pouze předstírali, je správné. Jemu koresponduje postup soudu prvého stupně při stanovení výše způsobené škody, jestliže z celkového objemu finančních prostředků vložených poškozenými odečetl pouze hodnotu plnění uskutečněného v případě několika klientů např. i naturální formou, neboť nešlo o vztahy obchodně-právní, ale o úmyslnou trestnou činnost nesoucí znaky podvodného jednání“. Nejvyšší soud pouze dodává, že pro stanovení výše škody není v posuzovaném případě rozhodné objasnění konkrétních peněžních toků, resp. otázka mechanismu odčerpání finančních prostředků z družstevní záložny včetně zjištění majetkových poměrů obou obviněných, nýbrž skutečnost, že v důsledku jejich podvodného jednání došlo k vylákání finančních prostředků od 374 poškozených, a to na vkladech celkem 38.576.519, 90 Kč, ze kterých jim bylo poskytnuto plnění pouze v celkové výši 451.611, 70 Kč. Proto byla škoda způsobena ve výši tohoto rozdílu. Při stanovení výše škody soudy vycházely ze skutečnosti, že družstevní záložna byla založena od samého počátku s podvodným úmyslem, a tudíž veškerá její činnost směřovala od počátku k podvodnému vylákání peněz od klientů a postupnému znehodnocování jejich do záložny vložených prostředků. Výše škody je pokryta podvodným úmyslem, a zahrnuje i provozní náklady spojené s činností družstevní záložny (výdaje na reklamu, náklady na mzdy zaměstnanců včetně obviněného Ing. P. O. apod.). Z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. lze oprávněně konstatovat, že v důsledku podvodného jednání obviněných došlo výše specifikovaným způsobem k jejich obohacení, popř. dalších blíže neurčených osob, a v příčinné souvislosti s tím ke způsobení škody klientům záložny.
Ve světle shora uvedených skutečností neobstojí ani další v dovolání obviněným P. H. uplatněná námitka ohledně stupně nebezpečnosti činu pro společnost, jež byl podle jeho mínění výrazně snížen z důvodu spoluodpovědnosti státu. Odvolací soud se uvedenou výhradou obviněného dostatečně zabýval již v rámci odvolacího řízení, přičemž na str. 22 odůvodnění rozsudku konstatoval, že nebyla shledána opodstatněnou, neboť vychází ze zákonných podmínek pro založení družstevní záložny, včetně povinnosti předložení návrhu jejího obchodního plánu, podle zák. č. 100/2000 Sb. ze dne 4. 4. 2000, zatímco 1. F. d. z. byla založena již v roce 1999. „Proto Ú. pro dohled nad družstevními záložnami založení družstevní záložny toliko evidoval, přičemž předložení podnikatelského plánu ani odborné způsobilosti nebylo zákonnou podmínkou“. K postupu Ú. zdůraznil: „…nebyl oprávněn kontrolovat ani odbornou způsobilost, nejednalo se o udělování licence, ale toliko o informativní povinnost ze strany představenstva nově založené kampeličky, aby po vzetí do evidence Ú. mohlo požádat o zápis do obchodního rejstříku.“ S touto argumentací vrchního soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že obviněný pouze opakuje své námitky uplatněné již v rámci odvolacího řízení, kdy opětovně svou argumentaci opírá o zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, ve znění zák. č. 100/2000 Sb., s účinností od 1. 5. 2000, ačkoliv vytýkaná trestná činnost byla spáchána převážně před tímto datem a některá v dovolání citovaná oprávnění Ú. nebyla v rozhodné době účinná. Pro úplnost je nutno uvést, že spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není závislé na tom, zda pachatel porušil nějakou speciální mimotrestní právní normu (v daném případě zák. č. 87/1995 Sb.), jelikož nedovolenost tohoto typu jednání vyplývá pouze z toho, že je trestní zákon označuje za trestný čin. Protiprávnost předmětného jednání vyplývá přímo z jeho charakteru a ačkoliv nebezpečnost trestného činu pro společnost musí být jako materiální podmínka splněna, aby šlo o trestný čin, je nutno vycházet především ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší, než nepatrný. Proto ani případná nedostatečná právní úprava v oblasti podnikání, popř. neúčinná a neefektivní kontrolní činnost státu, by v posuzovaném jednání nemohla mít na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, resp. trestní odpovědnost obviněného, podstatnější vliv.
Rovněž ani námitka obviněného P. H., týkající se nesprávného právního závěru soudu o jeho povinnosti hradit škodu, když z civilního hlediska bylo za hospodaření záložny odpovědné celé představenstvo družstva, nemůže obstát. Již odvolací soud na str. 23 odůvodnění rozsudku správně konstatoval: „Při způsobení škody na cizím majetku jednáním vykazujícím znaky trestného činu podvodu, nelze při rozhodování o náhradě škody způsobené na cizím majetku vycházet z norem obchodního zákoníku. Ze strany obžalovaných jde od samého počátku o neplatné právní úkony, je proto třeba se řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu, což současně znamená, že obžalovaní mohou být zavázání k náhradě jen skutečné škody, tj. do výše vylákaných a nevrácených finančních prostředků a jsou-li požadovány, pak i úroků z prodlení“. Podle názoru Nejvyššího soudu je ve skutkových zjištěních podklad pro spolehlivé posouzení otázky, podle kterého hmotně právního předpisu se řídí odpovědnost obviněných za škodu a výrok o její náhradě netrpí vadou tvrzenou v dovolání. Rovněž námitka dovolatele týkající se zpochybnění právního titulu Zajišťovacího fondu družstevních záložen je bezpředmětná, neboť odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil celý výrok v rozsudku soudu prvého stupně o náhradě škody ohledně Zajišťovacího fondu, když návrh na náhradu škody nebyl fondem uplatněn ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř., tj. nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.) a nový výrok nepřicházel v úvahu.
Vzhledem ke shora rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud učinil závěr, že skutkový stav zjištěný v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 40 T 9/2001, s nímž se ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 6 To 128/02, ztotožnil i Vrchní soud v Praze, objasňuje všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. včetně jeho objektivní a subjektivní stránky. Vedle naplnění všech formálních znaků tohoto trestného činu byla náležitým způsobem soudem prvého stupně vyhodnocena i společenská nebezpečnost jednání obviněných včetně splnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby z hlediska zákonných požadavků ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. (viz str. 130 a 131 rozsudku). Správnému právnímu posouzení předmětného skutku také odpovídá ve výroku o vině téhož soudu použitá právní věta. Otázka právního posouzení skutkových zjištění byla soudy obou stupňů pečlivě rozvedena v odůvodnění jejich rozhodnutí, která netrpí ani dalšími vadami vytýkanými v relevantní části podaného mimořádného opravného prostředku, jak bylo výše konstatováno. Proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Toto rozhodnutí o dovolání obviněných Ing. P. O. a P. H. Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k